Workstation o třiceti dvou palcích

Před pár dny jsem si domů přinesl svou novou hračku a z jejích rozměrů mi jde hlava kolem. Ne, není to žádná narážka na sexuální pomůcky, je řeč o mé nové 32" HD televizi, dalšího přírůstku do malé Sony rodinky usídlené u mě v pokoji. Konečně si můžu Playstation 3 hry užít v plné parádě! Můj pět let starý 17" monitor (též od Sony) sice sloužil věrně a nedám na něj dopustit, jenže technologie za tu dobu pokročila a hrát na něm next-gen prostě není to pravé ořechové.

Když se mi na počítači v Motorstorm při jízdě do zatáčky rozmazával obraz, nebyl jsem si jistý, zda jde o grafický efekt, nebo zda to monitor či TV karta prostě nezvládají vykreslovat. Po zapojení PS3 do HDTV bylo jasno. O grafický efekt rozhodně nešlo. A ty barvy!

Vzhledem k prostorovým dispozicím svého pokoje mi nezbylo, než starou 17ku odpojit a nahradit novou 32kou (opět nejde o nic sexuálního, ani o pokus o věkový paradox), takže mám teď obří monitor. Z toho popravdě řečeno nejsem úplně nejnadšenější, protože vzdálenost mezi mnou a obrazovkou se nijak nezměnila; navzdory bezdrátové myši a klávesnici potřebuji při práci sedět u stolu. Na druhou stranu si teď můžu otevřít dva prohlížeče vedle sebe, a na filmy koukat z větší vzdálenosti (kdybych tak měl tohle před lety, když jsem ještě potřeboval číst titulky...). Zajímavé bylo pustit si obyčejný DVDrip a hned potom HDrip – rozdíl je opravdu znatelný. A přitom takový HDrip dvouhodinového filmu zabere dvě CD, stejně jako lepší DVDrip, a jedna epizoda seriálu nepřesáhne 400MB, což taky není nic hrozného. No, dost ale povídání, jdu si zahrát nové GTA. Jen poznámka na závěr: ne každý má z nové televize radost, spolubydlícímu to v pokoji nade mnou údajně ruší signál wifi routeru!

Portugalsko 2008 - Sníh, mlha a déšť

Čas odjezdu se pomalu blíží a pobyt v Portugalsku se chýlí ke konci. Zítra touhle dobou už budu někde nad Českou Republikou, vychutnávat si místní turbulence. Po pravdě řečeno, docela se těším. Ačkoliv se mi dovolená líbí a viděl jsem spoustu zajímavých věcí, každá sranda jednou omrzí a tak se i mně už chce domů. Na druhou stranu, kdybych tu nebyl sám a tolik času se nemusel po památkách producírovat sám, možná by to bylo jiné, leč kamarád Filip pracuje a nemá vždycky čas. No co se dá dělat. Příští etapa je Praha, kde pobudu týden sice pracovně, ale rozhodně si to míním náležitě užít a samozřejmě oblažit svou přítomností rodinné příslušníky a kamarády. A hospody. Hlavně hospody. A pak hurá zase do Londýna, kam se po pravdě řečeno už taky těším - ne kvůli Anglii jako takové, místnímu jídlu, počasí, cenám a přelidněnosti, ale protože už mám docela brutální absťák a nemůžu se dočkat, až zase polaskám tlatíčka své PS3 a nějakým emzákům nakopu prdel, případně až se budu prohánět po prériích datadisku Gothic 3: Forsaken Gods. A taky už mi kámoš psal, že nová 32" HD televize dorazila. Hohó! Ještě pořád je ale spousta věcí, o kterých jsem ze svého portugalského neporeferoval, ba dokonce ani nedal k dobru těch pár fotek, tak to musím napravit. Bude to trochu na přeskáčku, přeci jen zážitek s vínem byl natolik silný, že jsem jej musel napsat hned, ještě začerstva, a přeskočit tak návštěvu arabského hradu z devátého století a pár dalších věcí. FOTKY ZDE

Portugalsko 2008 - Víno od Jose Maria da Fonseca - naprostá lábuš!

Dneska jsme poprvé vyrazili na jih od Lisabonu, do městečka Setúbal. Nebudu zdržovat povídáním o snídani ani o totální mlze, kvůli níž jsem z údajně nádherného výhledu na písčité pláže neměl zhola nic, a rovnou se vrhnu na návštěvu muzea jednoho z předních portugalských výrobců vína, už dvěstě let starého rodinného podniku, jehož značky Periquita a Moscatel jsem měl možnost okoštovat, a jejichž lahodností lehce opojen nyní píšu tento příspěvek.

Než všechno zapomenu, zde je několik faktů, které jsem se při prohlídce muzea Jose Maria da Fonseca, situovaném v městečku Azeitao, pobral. Mimochodem, zavítáte-li do těchto končin a jste-li milovníky vína, rozhodně si prohlídku muzea za pouhých £2.50 nenechte ujít, je to nezapomenutelný zážitek! Ihned jak vkročíte, dýchne na vás těžké aroma zrajícího vína, dubových sudů, a žili-li jste v italském Toskánsku jako já, a měli-li jste doma sklep kde se vyrábělo víno a sušily nasolené šunky, salámy a další vepřové pochutiny, budete se rázem cítit jako teleportováni do těch časů.

Portugalsko 2008 - Coimbra, Aveiro, Porto a koupání v oceánu při 6°C

Titulek mluví sám za sebe, takže netřeba dlouze okecávat a vezmu to naopak stručněji. V pondělí 1. prosince je v Portugalsku svátek, takže jsme se s Filipem a jeho holkou vydali na několikadenní výlet na sever země, kde nás čekala rozličná dobrodružství. Nejvýznamnější zážitek pro mě byl první kontakt se skutečným oceánem (Anglie se nepočítá) a hlavně prosincové koupání se v něm. FOTKY ZDE

Na prvních fotkách fotoalba můžete vidět, že i v Portugalsku mají klasická sídliště s králíkárnami a hned vedle (to jsem vyfotit nestihl) obrovské shopping centrum. Na dálnici jsme minuli několik zajímavých věcí, které jsem bohužel nestihl vyfotit. Kromě zmíněného shopping centra je to zejména jeden z místních pivovarů a obrovská cementárna s běžícími pásy roztahujícími se přes dálnici. Minuli jsme taky spoustu kopců s vegetací připomínající spíše sibiřskou tundru... to jen následkem každoročních požárů jsou obrovské plochy pokryty nedomrlým křovím a travinami.

Portugalsko 2008 - Castelo de Sao Jorge

Filip šel do práce a já před sebou měl osamocený a hodně, opravdu moc deštivý den. Po krátké projížďce metrem jsme se rozešli na náměstí poblíž stanice Rossio a já si to namířil po příkrých schodech nahoru směrem k hradu.
FOTKY ZDE - Par opravdu zajimavych a tematicky naprosto nezapadajicich kousku na konci fotoalba, doporucuju.

Cesta to byla útrapná. Začalo lít jako z konve, nebylo kam zalézt a když jsem dorazil na takový plácek vysoko na kopci a schoval se pod strom, už i tam pršelo a blesky lítaly. Durch od hlavy k patě už mi to bylo jedno a hezky jsem si tam počkal (asi deset minut) na projíždějící tramvaj. Zpod stromu se totiž dalo parádně fotit. Pak jsem na zmíněou tramvaj nasedl s tím, že dojedu blíž k hradu, a po pár stanicích se ocitl zpátky v centru. Špatný směr je svině. No co, vyjel jsem zase na kopec a začal obcházet místními uličkami v marné naději, že najdu vchod do hradu. Ačkoliv není Castelo de Sao Jorge nijak extrovně opevněný, jeho síla musela spočívat v tom, že se dobyvatelé dřív unavili a odpadli, protože ten vchod je fakt nejdebilněji umístěný, jak jen to mohla nějaká chorá arabská mysl vymyslet. Každopádně po třetím obejití celého kopce jsem dorazil na správné místo, zaplatil pět euro a jal se obdivovat úchvatný, leč značně zamračený výhled na Lisabon.

Portugalsko 2008 - povídání o jídle a pití

Tak jsem po týdnu zase zpět a dokonce s českou klávesnicí. Už přesně nevím, o čem jsem posledně psal, takže shrnu posledních pár bodů a vrhnu se do popisování mých turistických dobrodružství. Sever Portugalska mám projetý křížem krážem (v rámci možností, pochopitelně), takže je o čem vyprávět.

Pivo obsahuje ženské hormony

Portugalsko 2008 - den prvni - vecer

Vcera vecer jsem psani prerusil pred veceri. Pak nove poznatky nocniho Lisabonu a dalsi kraviny.
FOTKY ZDE
Vyborne veceri spocivajici v udajne typickem jihoportugalskem jidle, veprovymi kousky varenymi dohromady se skeblemi v takovem zvlastnim hrnci (ten hrnec mi prisel typictejsi nez samotne jidlo), na nemz mi nejvice chutnalo to mnozstvi liboveho masa bez interference jinych komponent jako jsou knedliky, brambory, omacka, apod. a po typickem portugalskem zakusku (takova misticka z listoveho testa naplnena vanilkovym kremem trochu jako puding, na kterou ma pry exkluzivni recept jedna jedina rodina v cele zemi a dedi se z generace na generaci na jedineho potomka (samozrejme existuje spousta napodobenin, ale original skutecne chutna jinak, a kdyz se posype skorici, hmmmmm). Ale zpatky k veci: po vyborne veceri jsme se vypravili do mesta na pivo, a i kdyz projizdka nocnim osvetlenym centrem byla fascinujici a navsteva takoveho typickeho baru s hrajici zivou brazilskou hudbou taky mela neco do sebe (pripomnelo mi to nasi kavarnu Slavii, sem se ale zase chodi pres den ucit cirkusaci cirkusackym kouskum a misto vina piji kavu), jedina vada na krase, a to jen potvrzuje, ze jihoevropani proste nejsou pivni narody, bylo pivo Imperial - dvojdecka, nebo maximalne trojka je to nejvetsi pivo co v Lisabonu dostanete (i kdyz, v irskem pubu o kterem mi Filipe povidal by to mohlo byt lepsejsi), nemluve o tom, ze je to jen takova vodicka, nejaka osmicka, ale chutove dobra, kdyz uz nic jineho. Domu jsme se vratili brzo, byli jsme vsichni uvaneni, a ja ulehl s blahovou predstavou ze muze byt okolo jedenacte, kdyz hodiny ukazovaly 1:23.

Portugalsko 2008 - Prelet nad Lisabonem

Tak prvni den dovoleny mam temer za sebou. Letiste Heathrow, ktery jsem povazoval za nejmodernejsi a nehlavnejsi v Londyne, me pomerne zklamalo. Mozna je to ale jen kvuli starymu Terminalu 2, nevim. Kazdopadne bankomat tam najit bylo dobrodruzstvi, a s kartou to byla taky sranda. V prvni smenarne mi rekli ze nemam podepsanou kartu a nemuzou ji tudiz vzit, ani ji nemuzu na miste podepsat. Ve druhy smenarne (stejna firma) mi slecna podala tuzku at ji podepisu, tuzka nepsala, tak ze prej mi prachy da ale ze si musim priste kartu podepsat, ze takhle v UK neplatna. No co, tak uz dva roky pouzivam neplatnou kartu... Dalsi sok nastal pri bezpecnostni kontrole. Tri ctvrtiny personalu byly indickeho ci arabskeho puvodu. Zadne prijemne znameni... ale doletel jsem ziv a zdrav, takze pohoda.

Hola hola Portugalsko volá!

Touhle dobou sedím v letadle směr Lisabon a čeká mě deset dní ve slunném Portugalsku. Sbohem uvětřená a upršená Anglie! Aby toho nebylo málo, z Portugalska letím přímo do Prahy, tentokrát však služebně, jelikož budu zastupovat firmu na EPT Prague, aneb European Poker Tour. Na to se docela těším – pobyt v Hiltonu, proč si vůbec beru klíče od bytu? No nic, poreferuji po návratu.

Dover Castle - výlet do historie

Tak se tu zas po roce a něco objevili Přizda s Bětkou a abychom furt nevegetili jen v Londýně, vyjeli jsme si na jednodenní výlet na jih Anglie. Původně jsme chtěli na víkend do Welsu, na pořádnou túru, ale nakonec z toho nějak sešlo, nikomu se nechtělo shánět ubytování a řešit dopravu.

Kde, čím a jak to tam vypadá
Dover je skutečný zapadákov. Hodinu a půl vlakem od Londýna, je to malé přístavní městečko s jedním náměstím, dvěma fastfoody a třemi hospodami (první hned naproti nádraží, ideální když čekáte na vlak), a dokonce tu žije dost krajanů. Když jsem v jedné boční uličce viděl, jak tři občané snědé pleti vykrádají auto, hned jsem pojal podezření, že země původu nebude Indie, a když pak jeden z nich řekl něco ve smyslu "né póčkej móre já to udélám" tak to bylo jasné. No nic. Vyšlapali jsme na kopec ke z dálky viditelnému Dover Castle, největší místní stavbou a opravdvou ikonou města. Hrad je obrovský a vyrazíte-li tam, počítejte s celodenní prohlídkou obnášející několik etap místní historie, od raného středověku až po druhou světovou, a skutečně impozantní výhled na moře, na doverský přístav a na proslulé bílé útesy, na nichž hrad stojí. Je to fakt nádhera, rozhodně doporučuji se tam podívat.

Malej Jirka a se konečně dočkal

Tyhle dvě fotky snad nepotřebujou komentář. Šéf po mně dneska chtěl nějakou extra práci, když jsem mu však sdělil, že na dnešek mám jiné plány, chápavě pokýval hlavou a poznamenal, že tomu rozumí, že muž si svou první noc se svým novým miláčkem musí patřičně užít a nechce být rušen. Jen mě trochu štve, že ke konzoli není přibalen HD kabel a budu ho muset dokupovat (pokud teda nebude u televize, která dorazí později (upřímně, čím dřív tím líp, na tom pět let starém 17" monitoru to jaksi není ono).

Víkend ve znamení pohody

O co víc byl tento víkend pracovní, o to víc jsem si ho užil. V sobotu ráno se mi sice stala drobná nehoda, a sice že všechen olej z mých úžasných marinovaných kuřecích prsíček a opečených brambor se mi vylil do báglu, ale zbytek dne byl pak v pohodě, kolegyně mě potěšila svým slintáním nad mým obědem, a večer po příchodu domů se to rozjelo. Michal avizoval párty, která se nakonec nekonala, zato se však konala úplně jiná párty – kamarádka jednoho spolubydlícího slavila narozky. Rozhodlo se, že oslava bude monotématická, a zvolené téma shoty B52 s absintem. Nikdy předtím jsem to nepil, ale musím uznat, že to stojí za to.

Lordi - velké hudební překvapení

Stává se vám někdy, že zčistajasna, jako rána z azurového nebe, naprosto nečekaně, nezvaně a neplánovaně, přijde něco, co vám naprosto vyrazí dech překvapením? Mně tedy ano. Ehm, nějak jsem se v tom úvodu zamotal, dost těch nesmyslných filozofických úvah, přejdu ke corpus factum, tedy k věci.

Hudební skupinu Lordi znám už asi dva roky. Tedy, znám jen od vidění, nikoli od slyšení – kdysi jsem někomu sháněl jejich album The Arockalypse a viděl od něj obal. Ďábelská image kapely a vzezření masek ve mně vzbudilo přirozenou antipatii svou podobností průjmovým Slipknot, proto jsem se neobtěžoval si CD ani pustit. Pak jsem před nedávnem slyšel na rádiu Rockzone úplně nářezovou písničku Hard Rock Halelujah...

Zákon schválnosti, 100% spolehlivost

Když je venku hezky, celý den strávíte doma hraním videoher. Večer pak vyrazíte na starou adresu vyzvednout poštu. Je to jen dvacet minut pěšky, tak se projdete. Seberete štůsek obálek, vydáte se nazpět, ujdete deset metrů, uslyšíte podivný zvuk, něco mezi kap kap a cink cink, a v tu ránu jste obětí krupobití. No co, dokud jsou to jen malé krupky, nevadí, z těch člověk nezmokne... dokončíte myšlenku a v tu ránu chccccccccccccccccc chčije jako když se andělům protrhne močák!

Playstation 3 je na cestě... těším se jak malej Jirka!

Tak to přišlo. Objednal jsem si Playstation 3 (80GB verzi) a k tomu 32" HDTV od Sony (KDL32W4000). Samou nedočkavostí jen dnes navštívil obchod s hrami a zabrousil po Amazonu, což mé kapse ulehčilo o celých 80 liber a teď se netrpělivě třesu, abych si konečně mohl zahrát. Musím přiznat, že se těším jak malej Jirka!

O koupi PS3 už jsem nějakou dobu uvažoval, jen jsem to nijak nekonkretizoval a odkládal na neurčitou budoucnost. Původně jsem se snažil v baráku prosadit, že bychom se složili na pořádnou megabednu o uhlopříčce aspoň 50 palců, protože na krbu je pro ní úplně ideální místo a byla by to děsná frajeřina. Pak mi ale došlo, že by docházelo ke střetu zájmů a vůbec by to nedělalo dobrotu. Až by si chtěl zahrát a někdo zas koukat na fotbal, asi by došlo k násilí, a nejen virtuálnímu. Proto jsem se nakonec rozhodl vzít si to celé na svoje triko a televizku i s konzolí si nasyslit do pokoje. Chachá a nikdo mě nebude prudit, že chce koukat na fotbal! Přes kamaráda ze Sony budu mít solidní slevu (PS3 z £300 na £260, televize ze £728 na £560), takže ještě ušetřím. Já se budu mít hohoho!

Dva roky v Anglii

Tenhle příspěvek měl sice vyjít před nějakými dvěma týdny, konkrétně v neděli 12. října, ale jaksi v té době nebyl napsán. Ano, v neděli 12.10.2008 to byly přesně dva roky, co jsem přijel do Anglie. Byl to tenkrát krásný slunečný den, a já se vesele s kocovinou, táhnoucí dva velké kufry, dokodrcal až na Walthamstow Central, kde tehdy bydlel Michal a kde jsem na měsíc zakotvil i já. Hodně se od té doby změnilo, ale na druhou stranu zas tak moc ne. Bylo to tenkrát poprvé v životě, co jsem se tak nějak osamostatnil a začal se o sebe starat sám. Sám jsem si pral prádlo, dělal jídlo, nakupoval... no a to je asi tak všechno. Knížky jsem si sám četl odjakživa.

Noc hrůzy

To, co jsem zažil dneska v noci, se nedá pokládat za klidný spánek. Poslední dobou nějak špatně spím. Někdy se v noci vzbudím, převaluju se, dojdu si na záchod, ale pak zase usnu. Dnešní noci jsem ale tak snadné neměl.

Večer jsme zlehka popili (jen lahvinka tequily ve čtyřech, nic divokého), pobavili se, a o půlnoci jsem blaženě usnul při Star Treku. Padla však čtvrtá hodina ranní a já zjistil, že jsem vzhůru, že je mi vedro, že se převaluju ze strany na stranu a nemůžu znovu zabrat. Spolubydlící dřímal spánkem spravedlivých a ačkoli nechrápal, tak pravidelné funění a pofukování, typické pro hluboký spánek, mi v tiché místnosti začalo lézt na nervy a už tuplem jsem nemohl usnout. Zapnul jsem počítač a pustil si do sluchátek Kačeří příběhy a Rychlou rotu. Při třetím dílu už jsem klimbal a byl téměř na druhé straně řeky vědomí, jenže v tu chvíli začali vstávat spolubydlící do práce – chození po schodech, tlumený hovor, šustění obilných lupínků sypaných do misky a zalívaných mlékem... a rozbitý zámek u vchodových dveří. Zámek nešel zacvaknout a dveře zavřít. Kluci se to pokoušeli opravit, pro rozebrání zámku použili kladivo (připomínám, že bylo pět ráno). Bohužel bezúspěšně, proto mě Vicka přišel vzbudit (jako by to bylo potřeba), aby mi oznámil, že nejdou zavřít dveře a ať to ráno opravím. Pak nastartoval motorku a odjel. Při odchodu bouchl dveřmi a narychlo složený zámek se hlučně rozložil na podlahu. Další odcházel Petr – zámek zase složil a při zavírání si dal pozor. Pak přišel Michalův čas, ten si při zavírání pozor nedal a když už jsem byl opět skoro usnutý, hlasitá rána zámku spadnuvšího na plovoucí podlahu mě opět probrala. Rychlá rota mě už nebavila, proto jsem si na mobilu pustil mp3 do sluchátek, abych neslyšel spolubydlovo dýchání, a při tiše znící metalové hudbě se snažil zase zabrat. Uprostřed příjemně uspávající balady od Metalliky mi do uší zaznělo hlasité zařvání DĚVKÓÓÓ!!! POSERU TI KÓÓÓZYYYY a ačkoliv žádné kozy nebyly zrovna k mání, stejně jsem se málem posral. To mi do sluchátek na plné volume zazněl úryvek songu od Morčat, jenž jsem si vybral jako tón pro příchozí SMS (Vicka mi pro jistotu ještě napsal o tom zámku). Po tomhle infarktovém intermezzu jsem vstal, vzal si deku, polštář, a šel si lehnout do obýváku na gauč. V tu chvíli už byla všechna ranní ptáčata v tahu, a to ticho, ten klid... pustil jsem si muziku a blaženě spal až asi do osmi, než přišel Tomáš z noční, potkal se s odcházejícím Davidem, probírali situaci ohledně zámku, David se jej pokoušel opravit a Tomáš si dělal v kuchyni snídani (cinkání nádobí). Na závěr bych měl asi upřesnit, že můj pokoj se jako jediný nachází v dolním patře domu, mezi schodištěm, předsíní, vchodovými dveřmi, kuchyní a obývákem.

Honí mě mlsná. Povídka o jedné snídani.

V prvé řadě se omlouvám všem stálým čtenářům, že už sem skoro nepíšu. Holt na to není čas a když je čas, není nálada a když je nálada, není inspirace, a když je inspirace, není čas ani nálada. Zkrátka už mě to nebaví, ačkoliv psát by bylo o čem, jenže v práci není absolutně čas (i když nálada ano) a navíc v pracovním řádu vysloveně stojí "personal blogging is unacceptable". V metru si čtu a když pak dorazím domu, buďto jsem v opici protože mě kolegové opět vytáhli na pivo, nebo jsem tak vyřízený že už mám náladu akorát tak se svalit a čumět na seriály, nebo dělám přesčasy, nebo některý z alkoholických spolubydlících vytáhne alkoholický nápoj a já se musím jakožto vzorný spolubydlící zúčastnit vyprazdňování láhve, nebo mě Milan tak zhulí, že už ani na ten seriál nemůžu koukat. Pořád mě ale někde v koutku mysli prudí frustrující myšlenka: "měl bych něco napsat na blog. Vždyť už jsem tam celé týdny nic nenapsal. Vždyť já mám povinnost vůči čtenářům. Vždyť já je ztrácím". No a pak buďto usnu, nebo začnu provozovat některou z výše popsaných aktivit. Ale dneska mám volno a ačkoliv jsem chtěl hrát Lego Batmana (fakt mě baví), přišla inspirace taková, že si jí nemůžu nechat ujít. Jak jistě tušíte, nic by mě nemohlo tak silně inspirovat, jako jídlo. Hm jídlo... asi moc koukám na Simpsny.

Dvojitá ztráta peněženky. Smůla nebo blbost?

K tomu soud a tykání váženému panu soudci.
Nejmenovaný kamarád v létě ztratil peněženku. Bylo to asi týden poté, co dostal pokutu za projetí na červenou těsně za policejní hlídkou na rušné křižovatce v centru Londýna na svém fichtlu o objemu 125cc. Poté, co ho ona policejní hlídka na dvě hodiny umístila do zadržovací cely, aby měla čas ověřit jeho totožnost, zajet si k němu domů zeptat se spolubydlících, jestli ho znají. Poté, co dostal £60 pokutu za parkování na chodníku, kam ho policie donutila odstavit motocykl, když ho zatýkala.
Ztratit peněženku, to je smůla a může to potkat každého. Největší opruz je s vyřizováním nových dokladů. Stornovat kreditku, čekat na novou a do té doby být odkázán na kamarády nebo otevírací dobu poboček. Nová kreditka dorazila celkem rychle, ale protože další nejmenovaný spolubydlící, který "určitě žádnou poštu nikam nedával", někam dal poštu z banky, ztratitel kteditky nabyl dojmu, že karta se ztratila v poštovním systému, vše stornoval a zažádal o novou. Den na to mu ten druhý spolubydlící, ten co neschovává poštu, podal obálku se slovy "hele, tady je ta tvoje kreditka cos hledal, já jí našel někde u sebe". Ten den v našem domě málem došlo k vraždě.

Nový řidičák, opravňující protagonistu příběhu řídit své motorové vozidlo, si Pavel nechal vystavit v Praze (letenka ho vyšla na pouhých 200 liber). Naštěstí úředníci umožnili, aby hotový řidičák vyzvedl Pavlův otec a následně ho po mých kamarádech, přijeduvších za mnou do Londýna, přivezli. Dva měsíce po ztrátě dokladů tak skončila každodenní dávka stresu způsobená jízdou bez řidičáku po Londýně.

Pavlovo nadšení z "hurá, konečně mám řidičák!" vydrželo přesně tři dny, než znovu ztratil šrajtofli. Druhý den ho stavěli policajti. Pavlova cesta z práce vypadala, dle jeho slov, následovně: "jedu normálně přes Cricklewood, v odpolední zácpě jako dycky, a na semaforu asi 15 policajtů, zábrany a odstavovali auta. Zpátky už jsem nemoh, to by vypadalo podezřele, tak jsem to střihnul do boční uličky a už jsem to pral pryč. Na konci tý uličky stáli policajti a mávali na mě. Rezignovaně jsem zastavil, sundal helmu, zeptal se co se děje, oni mi podali dotazník na vyplnění, že prej to je nějakej průzkum věrejnýho mínění nebo co, a poslali mě dál". Když jsem sen ten den na Pavla podíval, zjistil jsem, že infarkt ve 22ti letech je možný.

Předvolání k soudu za ten úplně původní přestupek, to je samostatná historka. K soudu měl Pavel poslat svůj řidičák. Jenže ho neměl. Místo toho si vytiskl dopis sdělující ztrátu řidičáku, který našel o pár týdnů později na dně batohu, když se vracel z Prahy, kde si byl zažádat o nový... modří už vědí...
K soudu Pavel přišel s tím, že má zaplatit £70 pokutu za řízení motorky s neplatným řidičákem (paradox, co? Když k tomuhle došlo, měl ještě ten svůj původní, jenže poldům nevoněl). Od soudu Pavel odcházel málem s urážkou soudu na krku (prý pokuta £2000). Nešlo o to, že přišel v džínách a žlutém třičku (za to ho státní žalobce jen napomenul), ale za to, že při odchodu ze sálu řekl soudci "Cheers mate", česky přeloženo jako "Díky kámo". Zachránily ho dvě věci: soudnost soudce a fakt, že není rodilý mluvčí angličtiny...
Jednání bylo z důvodu ztráty řidičáku odročeno.

Do čtvrtice LEGO dobrého

Můj postoj vůči LEGO Batmanovi byl od samého začátku předpojatý. Už když jsem se po úspěchu Lego Star Wars dozvěděl, že se chystají dvě dojné krávy v podobě Lego Indiana Jones a Lego Batman, bylo mi trapně a trochu mě to naštvalo. Proč sakra musí publisheři všechno ždímat až do úmoru, proč chtějí dělat hry, které se akorát povezou na úspěchu svého předchůdce určitě to bude jen nastavovaná kaše? Začnou teď do lega předělávat úplně všechny superhdiny? No nic.

Indy byl zklamáním – nebavil mě, level design mi nesedl a jonesovská atmosféra mi s hranatými kostičkami přišla až nekompatibilní. Batmana jsem proto očekával s velmi chladnými pocity a pustil se do něj spíše ze setrvačnosti. Jenže...

I v dnešní době se dějou zázraky a na člověka občas čeká milé překvapení. Batman mě baví, má parádně ponurou atmosféru, je o trochu méně nevtipný než Indy, level design a akce mi sedí daleko víc, potěšilo mě těch pár nových nápadů jako batmanovské převleky, a když jsem po dohrání první epizody úplnou náhodou zjistil, že existuje ještě celá kampaň za padouchy, vzalo mi to dech. Hodně mě taky zaujala přítomnost zlého Two-Face; příběh starého Batmana si totiž vůbec nepamatuji a neměl jsem absolutně tušení, že antihrdina Harvey Dent z nejnovějšího Batman filmu je vlastně jedna z prapůvodních postav.

Jinými slovy, Batman mě moc mile překvapil a pevně doufám, že zbytek hry po kvalitativní stránce udrží krok s první epizodou.

Dopařené hry za třetí kvartál 2008

Shellshock 2 - Blood Trails: opravdu temný, slizký a brutální survival horor z válečného prostředí.

Konec září je tady a s ním i pravidelné čtvrtletní resumé Stormových dopařených her. Před seznamem pokořených titulů za poslední tři měsíce mi však dovolte úvahu o současné situaci na herní scéně z mého úhlu pohledu.

Ačkoliv jsem půl roku pracoval jako game tester a můj život byl tedy videohrami úzce spjatý, mé pařební skóre je dost slabé. Je to tím, že dělat takového game testera není žádná sranda, člověk hraje dlouhé týdny a měsíce pořád tu samou hru a když přijde domů, na soukromé paření už moc náladu nemá, kór když stráví denně čtyři hodiny dojížděním do a z práce. Mnou testované hry byly navíc buďto naprosté shity jako Vet Pet (aka malý veterinář, viz. blog ze 17.6.08), anebo tituly v takové fázi rozpracovanosti, že je není možné skoro ani hrát, natož dohrát (Tomb Raider Underworld). V srpnu jsem navíc změnil zaměstnání a na hry teď už vůbec není čas. Vlastně jsem se o herní branži úplně přestal zajímat; nechodím na příslušné weby, nečtu články a nezajímají mě nově oznámené projekty. Hlavním důvodem tohoto odcizení od videoher je ale to, že na PC už skoro nic nevychází a to málo co přeci jen vyleze mě buď nezajímá, nebo je to zklamání (Space Siege, Lego Indiana Jones), z něhož jsem tak akorát znechucen, nebo je to na mou čtyři a půl roku starou mašinu příliš náročné (Crysis, Stalker, Pure...). Ona ta PC herní scéna je vůbec tak nějak mrtvá, aspoň za poslední rok. Můj nezájem a trochu i znechucení touto situací došlo tak daleko, že jsem úplně zrušil plánovaný upgrade počítače a rozhodl se utratit peníze za novou konzoli.

Můj nový miláček

Už dlouho jsem po ní toužil, konečně je má!
Nokia N95 black (8GB) je můj vysněný telefon od té doby, co si ho pořídil Vicka a já viděl, co ta mašinka dokáže. Dlouho nebyly peníze, pak byly peníze ale nebyl telefon (úplně natvrdo mi na O2 lince řekli, že je vyprodáno. Podotýkám že jde o anglické O2, do českého ex-errortelu bych nezavolal ani omylem). Nakonec telefon byl, peníze taky, ale na O2 mi pro změnu řekli, že stojí £499, ačkoliv předtím tvrdili, že jen 375. Tenhle nesmyl bych za ten telefon rozhodně nedal. Pak mi najednou došlo, že by šlo dobře a levně koupit přes Ebay nebo Amazon. No a přišlo to - nákup za 284 liber, dva týdny čekání, telefon nikde, prachy v prdeli, prodejce byl podvodník. Teď čekám, až mi Amazon ty peníze vrátí, naštěstí garantují nákupy do £2000 a ten prodejce podvedl víc lidí, takže by to měli vyřešit rychle. No a podfuk nepodfuk, já si vyhlédl jiného, prověřeného prodejce, v pondělí večer si objednal telefon (jen o 10 liber dráž než předtím) a než mi vůbec odešly prachy z účtu, už jsem rozbaloval krabici s mým novým miláčkem. A co udělám se svým rok a půl starým, dobře sloužícím Sony Erickssonem K800i? Inu, nerad se s ním loučím, sloužil a stále slouží dobře a je fakt hrozně pohodlný, ale holt půjde do světa. Přesto však zůstane v rodině, takže pohoda.

Dekadentní projev internetové doby

Úryvek diskuse z MSN mezi mnou a spolubydlícím: twe to je v prdeli my sme od sebe jedno poschodi a kecame pres icq, msn, fuckbook, este bysme na sebe mohli rvat, dupat a volat si mobilem.

Vím že tohle je pro mnoho z vás normální či spíš naprosto nenormálně málo oknovaté (i já chatoval s 10ti lidmi současně), ale spíš mě dostává ta různorodost otevřených komunikátorů a fakt, že jeden z nich je soused co bydlí dvanáct schodů nade mnou a že s ním komunikuji třemi způsoby naráz.

Very exciting, ale taky very expensive víkend

Víkend jako z filmu. Po práci se šlo jako obvykle do hospody, a tady začíná ta část o náročném, intenzivně prožitém, leč hodně drahém víkendu.

Když jsme přišli do jedné z hospod kdesi na Carnaby Street, bylo tam už narváno. Opravdu mě nepotěšilo, že jsem musel patnáct minut čekat u baru, než se mě někdo ráčil obsloužit. Německý kolega trefně poznamenal, že za to můžou ty hovada co místo piva chlastaj koktejly. Z čistě praktických důvodů jsem si objednal rovnou dva Staroprameny, což ovšem dost šokovalo jednu kolegyni, jež evidentně nepochopila smysl pro úsporu času a marně jsem jí vysvětloval, že opravdu nechci strávit další čtvrthodinu vyplňováním prostoru u baru.

Nemoc z klimatizace a dojem z nové práce

Už zase marodím. Ptáte se proč? Dovolte mi menší výlev, z něhož je důvod vcelku patrný. Pokud se pak rozhodnete v četbě článku pokračovat, možná se dozvíte i nějaké novinky z mé nové práce a z toho, jak náročný, zábavný, ale brutálně drahý víkend jsem prožil na konci prázdnin.

Přeplácaný Batman

Jak se mi (ne)líbil nový Batman? Bacha spojlery!

Případ pro britské Občanské Judo

This is a real story about the victim of a totally incompetent company and a tricky internet advertisement. In other words, how a simple thing can turn into a nightmare...

První pracovní den, aneb oběd pro krále

Jak probíhal můj první pracovní den v nové firmě? Inu, poměrně nudně. Na dnešku se mi ze všeho nejvíc líbil oběd!

Než začnu naplno pracovat, čeká mě čtrnáctidenní trénink, z čehož první den, tedy dnešek, probíhal tak, že jsem s lehkým zpožděním dorazil do konferenční místnosti kde už seděl manažer a dalších asi sedm adeptů, a celý den jsme ho poslouchali jak nám vysvětluje chod firmy, způsob práce, atd. Nutno podotknout, že ačkoliv to bylo dost nudné, dozvěděl jsem se zajímavé věci a docela se těším, až budu moct naplno pracovat. Jediné co mě zklamalo byla odpověď na otázku, zda je možnost se po čase nechat přeložit do australské či kostarické pobočky. Prý ano, ale spíš ne. Ehm. Na druhou stranu se mi velmi ulevilo při zjištění, že navzdory původní informaci o nutnosti formálního oděvu se toto ukázalo býti nepravdivé, respektive nedávno firma přijala volnější regule ohledně "dress code". Takže, ačkoliv jsem utratil skoro sto padesát liber za oblek a ačkoliv v něm prý vypadám opravdu dobře, od zítra si beru staré dobré džíny a tenisky. Hurá! Já se totiž v těch společenských kalhotech, košili, saku a směšných botičkách opravdu necítím dobře, a můžu klíďo vypadat jak Bruce Willis na gala večeru.

Konec testera, přichází paní kravata

Tedy, abyste tomu rozuměli, já dal v práci výpověď a našel si něco mnohem lépe placeného a s několikanásobně kratší dojížděcí dobou. Zítra nastupuji na místo Customer Service Experta u jedné společnosti provozující poker přes internet, kde budu mít na starost české zákazníky. Tuto práci jsem si našel z toho důvodu, že testování her, ač mě baví a mám rád atmosféru a kolektiv v naší firmě, není zas tak dobře placené.

Z nové práce jsem trochu nervózní a v hlavě mi pořád zvoní ty nevýhody, tedy výměna příjemného prostředí na okraji Londýna, kde se o polední pauze můžu natáhnout na trávník, za přelidněnou Oxford Street, dále pak konec pracovního oděvu v podobě džínů, trika a tenisek, a především sbohem skvělému kolektivu příjemných lidi, mezi nimiž jsem si (aniž bych o to nějak úmyslně usiloval) prý vydobyl veliký respekt a uznání jako nejlepší tester ve firmě (to se nevytahuju, fakt, zeptejte se jakéhokoliv supervisora). Na druhou stranu, vždy když mi v hlavě zazní některá z těchto nevýhod, vzpomenu si na výhody: v mhd nestrávím denně čtyři, nýbrž jen jednu hodinu svého času, budu ve firmě s větší perspektivou kariérového růstu a dalších výhod, a hlavně, především, zejména a převážně TY PRACHY!!! Konečně přestanu živořit a budu si moct splnit své sny o cestování!
Tak a teď bych rád poreferoval o tom, jak vypadal můj odchod z Testronicu.

Karasmanovy dojmy z koncertu Iron Maiden

Karasman me pozadal o pridani jeho dojmu z koncertu Iron Maiden, na nemz jsme spolecne zaparili. Jeho noticka je strucnejsi, nemene vsak vystizna.
Prestoze heavy metalova legenda Iron Maiden nepatri zrovna mezi muj salek kavy a radsi si poslechnu nejaky ten hardcore ci death, jejich koncert pro me byl naprosto grandiozni zazitek. Zacatek sice nic moc (Salamandra neni zrovna hudba pro me, navic s mizernym ozvucenim a tu Harrisovu pudlinu snad nema cenu ani komentovat, Storm to vystihl velice trefne), ale kratce po osme hodine vecerni se rozpoutalo takove peklo, jake jsem snad jeste nezazil. Jakozto Maidenu temer neznaly jedinec jsem sice nemohl rvat vsechny zpivane texty jako vetsina paranu okolo, ale pri notoricky znamych hitech jako Fear of the Dark, Trooper ci Number of the Beast jsem se uz zahanbit nenechal, ty musi znat opravdu kazdy. Atmosfera natriskaneho stadionu nemela chybu a ve chvili, kdy cca 40 tisic lidi zvedlo ruce nad hlavu a zarvalo MAIDEEEN, me az mrazilo v zadech. Bohuzel abych kvalitne zaparil, bych potreboval tak dva metry prostoru okolo sebe, ne dvacet centimetru. Diky tomu se skakani konalo jen vel ice vzacne a i tak jsem nekolikrat solidne sejmul drobnou divcinu za mnou. Vysledny dojem z Maidenu je vice nez pozitivni a po navratu domu jsem byl porad v takove razi, ze jsem jeste asi dve hodiny poslouchal jejich hity na YouTube. Pokud se zase objevi v Praze, pokusim se dostavit znovu. MAIDEEEN!

Iron Maiden Prague 08 August 2008 Somewhere Out in Eden

Report z koncertu Iron Maiden na pražském stadiónu Eden Slavia, aneb jak jsem slavil narozeniny. Uvnitř je půl hodiny videa!

Úvod, scházení
Pátek, osmého srpna 2008. Pro mě a pro dalších pětatřicet tisíc lidí je to velký den, na pražském stadiónu Eden Slávia vystoupí Iron Maiden, nejlepší metalová skupina na světě. Ve tři hodiny se scházím s Culíkem, nakrátko ostříhaným kamarádem z mimoprahy, a v proudu metaláků se vydáváme ke stadiónu.

Víkend s assassinem... a další (ne)zajímavé plky

Po několika týdnech pařební neaktivity jsem opět strávil víkend... inu... pařením. Ale o tom se v článku ani moc nedozvíte, zato jiných informací je tam plný blábol. Taky nějaké fotky by byly, ale nejdřív musím dokopat Michala aby si je nahrál do kompu.

Dopařené hry za druhý kvartál 2008

The Chronicles of Narnia: Prince Caspian - nafrfněné princátko a dobře vyvinutá Zuzka.

Poněkud opožděně, přesto je zde obvyklý každočtvrtroční report dohraných her. Tentokrát je to slabota, jen pět kousků, ale to bude tím že Gothic 3 mi zabral několik týdnů, Caspiana jsem v práci testoval několik měsíců a Super Stardust HD, o němž jsem si myslel že jsem ho dohrál v květnu, jsem vlastně nedohrál a musel to v červenci napravit, čímž se tento titul dostane až do příštího resumé. A doma už na tu práci moc času nezbylo. Pardon, chtěl jsem říct že na paření moc času nezbylo. To ještě k tomu Caspianovi. No nic, dost řečí, s kocovinou se blbě vymýšlejí smysluplné úvody.

Pod pokličkou Eidosu, aneb Herní poznatky z práce.

Doveterinářováno!
Začátkem července jsme dostali nějaké nové projekty a k mé velké radosti jsem byl přeřazen z veterináře pro holčičky na Xboxovou střílečku Shellshock 2 Blood Trails. Příjde mi sice podivné, že když někdo něco testuje měsíc, zná tu hru nazpaměť a ví jak komunikovat s vývojáři, je přeřazen na úplně něco jiného a nahrazen lidmi, kteří se musí s projektem seznamovat od začátku, ale rozhodně si nestěžuji. Cokoliv jenom ne veterináře! Upřesnění: cokoliv jenom ne žádný titul od výrobců veterináře. Krom toho je u nás zcela běžné, že někdo dostane do ruky hru, bez slova vysvětlení jí má testovat a po dvou dnech dostane něco jiného.

Eidos v chaosu nebo chaos v Eidosu?
Rychle jsem pochopil, že Testronic není jediná firma v níž vládne chaos. Jedním z našich klientů je Eidos a právě od něj máme Shellshock (mimochodem, je to fakt nářez: válečná akce a survival horor dohromady, s atmosférou že by se dala krájet motorovkou). Po dvou dnech nám byl konečně dodán textový soubor a přístup do databáze chyb (kde zela i záloška Deus Ex 3...), abychom mohli začít pořádně pracovat. Přesně v ten den jsme však dostali do ruky Nintendo DS a pustili se do nového Tomb Raidera. K němu jsme podklady dostali po více než dvou týdnech, když nám znovu, na jeden den, vrátili Shellshock...

Můj první Tomb Raider
S Larou jsem si to za posledních pár let zkoušel rozdat několikrát, leč pokaždé bezúspěšně; prsaté archeoložky mě neberou a hrátky s Larou pro mě byly ukrutnou nudou, pročež jsem jí odinstaloval už při předehře. Šla z disku stejně rychle, jako pivo z flašky. Až nyní, z pracovních důvodů, jsem poprvé v životě dohrál celého Tomb Raidera, jenž je zároveň mou první DS hrou v životě. Bavila mě asi proto, že jde o velmi jednoduchou 2D plošinovku (ačkoliv si hraje na 3D a používá polygonové modely) s nějakým tím lezením, skákáním a trochou soubojů. Vzdáleně připomíná prvního Prince z Persie. Konečně se tedy mohu zařadit mezi početnou obec hráčů Lary Croft, i když je to spíš jen symbolické a nedobrovolné.

Nedělní výlet do termálního města, k moři a při moři

Minulou neděli jsme s partou vyrazili směr Bath, což je městečko na západě Anglie, v němž se nacházejí pradávné římské lázně. Nebudu se sáhodlouze rozepisovat o detailech výletu, komentáře k fotkám postačí, jen si dovolím pár stručných poznatků. Takže jako obvykle, tady je dvoustránkový článek. a rozsáhlé fotoalbum zde
 
Jiná země, jiné vzdálenosti. Před výletem jsem nevěděl, kde přesně Bath leží ani jak je daleko. Cesta tam trvala zhruba dvě hodiny po dálnici, což mi přišlo jako chvilka, a když jsme při návratu domů měli najeto rovných pět set kiláků, docela mě to šokovalo: vždyť to byl takový kousek! Pravda, trochu jsme si ještě zajeli k moři, ale těch dvě stě to z Londýna do Bathu rozhodně je. Jinými slovy, ekvivalent cesty z Prahy do Brna, tedy skoro přes půl naší malé republičky, mi přišel jak flus brokem k sousedům za plot.

Karlovy Vary v anglickém podání. Bath leží v dolině mezi kopci, kolem samé lesy, a ačkoliv tam není kolonáda, Grand hotel ani nápisy v azbuce, připadal jsem si úplně jak ve starých dobrých Varech, podobně zadolíkovaných. Pravda, některé uličky evokovaly zase Prahu a jisté budovy jako by z budovatelských let vypadly, ale to už byl asi jen subjektivní dojem.

Narozeniny

Ve třech se špatně spí

Následující historka je ze života. Z mého života. A je krutá, proto se prosím nesmějte příliš hlasitě. Pokud vám ještě nebylo 18 let, čtěte pouze v přítomnosti rodičů.

Lego Indiana Jones - recenze

Tento článek původně vyšel na Hratelně.cz v červenci 2008. Po zániku serveru jsem ho přesunul na blog.

Lego Indiana Jones: The Original Adventure // Hodnocení 70% // Cena: 899,- // Minimální hardware: CPU 1GHz, 256MB RAM, 128MB grafika, 4GB HDD // Lokalizace: žádná // Platforma: PC, PS2, PS3, X360, WII // Testováno: PC // Vydavatel: Lucas Arts // Výrobce: Travellers Tales // Distributor: Cenega // Žánr: akce, adventura

Klady: je to Lego; je to Indiana Jones; je to nenáročné na hardware; dá se to hrát ve dvou na jednom počítači. // Zápory: postrádá to šmrc a vtipnost Lego Star Wars; o nejnovějším dobrodružství Indiana Jones se vůbec nic nedozvíte. // Verdikt: zábavná hra kombinující prvky z trilogie o Indianu Jonesovi a kostičky Lego. Akce, puzzly, občas nějaký ten vtípek. Pořízením tohoto titulu neprohloupíte, pokud jste však hráli Lego Star Wars, budete nejspíš zklamáni.

Další titul z řady Lego je na světě, tentokrát v podání dobrodruha vystřiženého z filmů o Indiana Jonesovi. Igráček (pardon, Legáček) s kovbojským širákem a bičem jak pracovnice sadomasochistického salónu na nás vybalil své triky přesně v době, kdy tak učinil i jeho protějšek na plátnech multikin. Nejde však o běžnou nízkorozpočtovou slátaninu, jaké dnes pravidelně doprovází velkofilmy a více či méně (většinou méně) dobře je kopírují.

Nedělní výlet k moři - víte jak to bolí, jak strašně to vlnou doksichtu bolí?

"Máš dneska něco v plánu? Nemáš? Tak s náma pojeď k moři!" Takto mě oslovil můj spolubydlící v sobotu dopoledne, pět minut předtím než jsem zasedl do jeho auta a společně s jeho dobrou kamarádkou a dvěma mými kámoši jsme vyrazili směr Seaford, asi dvacet mil východně od Brightonu. Při odjezdu bylo počasí hodně horké a naprosto bezvětré, pročež jsme byli silně, opravdu mohutně zaskočeni silným větrem, jež nám práskl dveřmi ve chvíli, kdy jsme se je nič netuše jali otevírat při příjezdu na pobřeží. Foukalo fakt brutálně a při pohledu na dvoumetrové vlny nám poněkud sklaplo, na koupání to zrovna nevypadalo. To si aspoň řekla část posádky, nikoli však já a Petr. Když už jsme se sem trmáceli takovou dálku, v pěti namačkaní v malém sportovním autě a ještě zaseklí na hodinu a půl v zácpě na výpadovce z Londýna, tak se rozhodně na to moře nebudu jen tak dívat! Obzvlášť když kombinace zvířené soli a jódu vytvářela tak nádhernou pěnu... úplně jak pivo. Hupsli jsme do plavek a nadšeně se vrhli do brutálního vlnobití a půl hodiny si užívali odvaz jak na horské dráze – vlny s námi mlely sem a tam, ustát se to nedalo, připadal jsem si jak hadrový panák, ale byla to paráda! Naštěstí byl zrovna příliv a házelo nás to zpátky na břeh; odliv by nás býval odtáhl pryč a teď bychom jedli žabí stehýnka na druhém břehu...

Letopisy Narnie - Princ Kaspián - návod

Tento článek původně vyšel na Hratelně.cz v červnu 2008. Po zániku serveru jsem ho přesunul na blog.

Dva měsíce každodenního hraní Narnie (z pracovních důvodů) mi dodaly dostatek vědomostí nejenom na sepsání recenze, ale i kompletního návodu. Jeho tvorbou jsem se bavil víc než samotným hraním, což se při dvaceti a více dopaření dá jistě pochopit. Návod vás provede hrou krok za krokem a prozradí lokaci všech tajných truhel a speciálních bonusů. Do řady úrovní se budete vracet a postupně v nich odemykat nové cesty, podle čehož je návod rozvržen (tzn. nepopisuje celý onen level, ale opakovaně se k němu vrací).

Ženy a pivo jsou naprosto stejné: rajcovní!

Jedu si tak autobusem z práce domů, zaklimbám, začne se mi zdát sen o velice příjemné činnosti s osobou opačného pohlaví, začnu pociťovat sílící tlak v kalhotách a abych předešel trapné situaci, rychle obrátím svou mysl jiným, zcela náhodným směrem... místo doteku imaginární krásky se mi najednou zjevuje obraz oroseného, zlatavým mokem naplněného, rosou pokrytého a hustě bílou pěnou počepičkovaného půllitru s uchem, v nose pociťuji extatickou vůni točené desítky, v ústech se mi krom náhlého návalu slin sbíhá i opravdová chuť živé vody značky G, tlak v kalhotách sílí... ještě že i v červnu s sebou vozím mikinu.

Tenisový loket? Pche! Co teprv tenisová řiť!

Že já vůl se na to sportování nevykašlu! Po práci jsem si šel ještě zapinkat, ačkoliv mě od neděle ještě nepřestaly bolet namožené svaly. Zítra ráno asi nevstanu... Nevím jak vzniknul termín "tenisový loket", ale rozhodně vím jak vznikla tenisová prdel!

Sportem k trvalé invaliditě

Člověk je tvor škodolibý a obzvláště český občan se baví cizím neštěstím. Abych nebyl za suchara, hodím do frcu historku veskrze bolestivou, tedy sportovní. Spolubydlící mě v neděli vytáhl na tenis a já, jakožto rodilý antisportovec a tenisový panic, se s vervou sobě cizí jal švihat divoké smeče, nadšeně dobíhat nedoběhnutelné a doskakovat nedoskočitelné přihrávky, a jako že se Nehyba jmenuji mě to dokonce bavilo! Byl jsem touto aktivitou natolik nadšený, že zatímco se proti mně střídal Majo a jeho brácha, já nikdy neopustil hrací pole a zastavil jen ve chvíli, kdy poslední z našich míčků skončil v lese daleko za kurtem. Za ty dvě hodiny jsem se skvěle odreagoval, možná vypotil i trochu naakumulovaných kalorií a zjistil, že tenis je docela zábavná aktivita, hlavně pokud ignorujete pravidla a prostě pinkáte z jedné strany sítě na druhou. Když náhodou míček nechytíte, je velmi praktické jich mít po kapsách několik náhradních, aby hra zbytečně nestála. Jinými slovy, tenis po nehybovsku je parádní hra. Až na ty následky.

Po říjnovém odchodu z metařského zaměstnání spočívala veškerá moje fyzická aktivita v cestování mezi pokojem a kuchyní, s občasnou vycházkou směrem k nákupnímu centru. Dovedete si tedy představit, co se mnou udělaly dvě hodiny intezivního tenisu. Ano, hádáte správně, druhý den jsem nemohl vstát z postele, cesta na autobusovou zastávku byla mučivější než praktiky CIA s příslušníky Talibánu, o vycházení a scházení schodů v doubledeckeru nemluvě. Už chápu, jak se asi cití člověk znásilněný dvoumetrovým černochem, až na to že mě bolela prdel zvenku, nikoli zevnitř. Kulhání, úpění a bolestivé syčení dosahovalo stejných kvalit jako po zákroku zmíněného Afričana. Obzvlášť si toho museli všimnout kolemjdoucí, když jsem vystupoval z metra na Harrow-on-the-Hill. Každopádně v úterý už to bylo lepší a první co jsem Majovi oznámil po příchodu domů bylo, že se jde na tenis. Tedy, až seženeme nové tenisáky a až se dostanu z práce domů před osmou...

Praha mě spatří v srpnu (informace a spousta plků navíc)

Dovolená potvrzená, letenka koupená, a šestého osmý kolem oběda stanu na české půdě v Praze Ruzyni. Proč? Protože 8.8., přímo v den mých narozenin, na Slávii zahrají Iron Maiden. Čtěte článek pro užitečné informace i spoustě bulvárních plků o mé vznešené a skromné osobě.

Dostavil se nápad a pak už to šlo ráz na ráz. Jakou lepší párty bych si ke svým 27ti mohl přát, než koncert mé oblíbené kapely. Původně jsem na ně chtěl jít v Londýně, jenže lístky zmizely z prodeje stejně rychle jako opilý řidič z přechodu pro chodce, a ačkoliv jsem byl ochoten si jej na ebay koupit za nekřesťanských sedmdesát liber (původní cena Ł50), ani to se už nezdařilo. Napadlo mě taky udělat si takový extravagantní úlet a jít na ně třeba do Švédska nebo do Moskvy a spojit tak koncert s parádní dovolenou, ale nic se nemá přehánět. Taky mě napadlo na Mejdny vůbec nejít, dokonce jsem s touto variantou víceméně počítal, jenže pak jsem si řekl, že tohle vystoupení prostě chci vidět; půjde totiž o antologii z let 1983 až 87, nebo tak nějak, čili z mé oblíbené mejdnovské éry, kdy zazářili alby Somewhere in Time, Seventh Son of a Seventh Son či Piece of Mind. Už abych začal trénovat řev, poslech a fyzičku do metaláckého kotle. Caught somewhere in time...

Za slohovku jednička s pokáráním

V sedmé třídě jsme, asi jako všichni, psali často slohovky. Na začátku školního roku došlo na téma "zážitek z prázdnin" a já exceloval tématem "Jak jsme se s kamarády ožrali".
Za pár dní učitelka přinesla opravené a oznámkované práce, přičemž k té mé poznamenala, že je to nejlepší slohovka za posledních pár let a že jí chce přečíst před celou třídou, zároveň však upozornila spolužáky, aby nevnímali obsah tématu, nýbrž jeho zpracování. Známky šoku byly v její tváři jasně čitelné i po několika dnech. Tady je zkrácená verze: Ve čtyřech jsme vyrazili na čundr na Máchovo jezero a šli hned do hospody. Aby se nestal nějaký malér, domluvili jsme se, že každý večer zůstane jeden z nás střízlivý, aby nás případně neobral hospodský nebo tak něco. První večer to padlo na mě. Zpočátku to bylo v pohodě, ale jak jsem viděl kluky stále víc a víc podléhat alkoholu a sklouzávat pod stůl, nevydržel jsem to, naléhavě si objednal řadu piv a panáků a rychle se dostal pod stůl za kamarády. Cesta do stanu byla kuriózní – lezli jsme po čtyřech (nehráli jsme si však na psy, prostě jsme nemohli chodit) a za divokých dávivých zvuků házeli šavle.
Třída burácela smíchy, moje historka se rychle proslavila a o její pravdivosti nepochyboval jediný žák, učitel ani rodič. Všichni skálopevně věřili, že jsem ve čtrnácti letech vychlastal patnáct piv a ožral se jako dobytek! Úča si dokonce matku na osobní pohovor o mé výchově. Pravda, skutečně jsem byl tenkrát na čundru, skutečně jsem se tam poprvé opil (po pěti pivech) a skutečně někteří z nás lezli po čtyřech a házeli šavle, to se však týkalo mého divočejšího kamaráda Michala a úplně jiného čundru, na němž jsem já vůbec nebyl. Všechno ostatní jsem čerpal z vyprávění Michalova tehdy čerstvě plnoletého a výrazně divočejšího bratra. Už je to přes deset let, ale každý z bývalých spolužáků se dodnes rozchechtá při vzpomínce na "házení šavlí" a učitelky traumatizovaný pohled.

Samou nudou ani nevím co psát

V práci je to neskutečná otrava. Tenhle příspěvek vznikl v odpoledních hodinách, když jsem se po obědě opakovaně probudil z mikrospánku za monitorem.
Internet zablokovali, venku je hnusně a stejně se tam nemůžeme producírovat jako dřív (když nebylo co dělat, klidně jsem se dvě hodiny slunil), nemůžu si číst knížku protože bych byl špatným příkladem pro tzv. Temporary staff, tak nám to aspoň řekli dnes na meetingu, a nemůžu jít ani do vedlejší místnosti se vykecávat s Italama, protože musím sedět na svém stanovišti a dělat že dělám, ačkoliv není absolutně co dělat. Tu dementní hru na veterináře už mám prošlou xkrát a opravdu jí nemíním hrát do zblbnutí jen proto, že to po mně chce šéf. Sedím tu se španělskou a francouzskou kolegyní, ale není už ani o čem kecat a hlavně je tu taková utišená atmosféra, že se člověku moc mluvit nechce aby neslyšely nevhodné uši. Nemůžu ani spát, ačkoliv mi u "hry" doslova padá hlava do klína, protože jsem tu na oku, a vypadalo by divně kdyby tester testoval se zavřenýma očima a slinou visících z úst.

Odmítnout práci u 2K Games, blbost nebo záblesk rozumu?

Jó, dělat pro 2K by byla skvělá reference do životopisu a testovat Mafii 2 by byla vyložená frajeřina, z níž by řadě lidí slezly nehty závistí. To byly hlavní důvody, proč jsem se přihlásil na inzerát italského testera ve Winsdorském sídle 2K Games.
Protože by to však znamenalo více strastí než užitku, musely při mé nesnadné finanční situaci osobní přání ustoupit praktičnosti, proto jsem celou akci zrušil a face-to-face pohovor odřekl. Ono totiž makat jako tester pro takovou firmu není žádný med, jak jsem se dozvěděl z dostupných informací a ze svědectví italské kolegyně, jež od nás před časem přestoupila právě do 2K a není tam dvakrát spokojená. Nejenže tamní tým není tak vstřícný a chápavý (za chyby buzerují, ale jak je nedělat už neřeknou), ale není tam ani flexibilní pracovní doba (a je delší než u nás), testeři jsou věčně v časovém presu a co je vůbec nejhorší, přesčasy NEJSOU PLACENÉ, ačkoliv jsou podle smlouvy povinné, hoří-li nějaký termín, takže se zcela běžně stává, že za standardní mzdu trávíte v práci celé dny a víkendy. A ta standardní mzda není nijak oslnivá, když už jsme u toho.

Storm veterinářem

Můj vztah ke zvířatům byl vždy kladný. Mám je rád vařené, pečené, smažené... A teď si ze zvířat dělám nejenom výživu, ale i obživu, jelikož v práci testujeme novou hru pro Nintendo Wii, hru pro sedmileté holčičky, jejíž název obsahuje slovo veterinář. No není to klásné? Malá doktorka domácích mazlíčků dělá hrozně zajímavou činnost: píchá injekce, beze vzorky krve králíkům z uší, dezinfikuje pejsky co mají blechy, měří teplotu křečkům, koním i andulkám (nechtějte vědět kam jim strká teploměr), sbírá vzorky stolice, chodí do města kupovat léky, užívá si vyjížďky na koni, a každý večer v sedm, na vteřinu přesně, chodí spát. Opravdu zábavná tato gamesa, za poslední týden jsem u ní usnul jen pětkrát, a to mě od dalších odpoutání se od reality zachránily jenom četné bugy, z nichž některé pobavily celou firmu. Ze všeho nejzábavnější byly hnědé jezdecké kalhoty, jejichž vzhled si každý vybavil po svém. Podle někoho v nich herní postavička vypadá jako by měla nahé hýždě, podle jiného se zrovna pomočila, a podle mě, což se z reportu dozvěděli i vývojáři, ta postavička trpí silným průjmem a inkontencí dohromady a zapomněla si vzít pampersky. Nikoli zábavný, zato pěkně nechutný byl králík s kouskem slámy zaseklém v oku. Onen "kousek slámy" vypadal spíš jak tříska z dubu... Inu, skvělá hra pro sedmileté holčičky. Trpíte-li nespavostí, tento titul vás z ní stoprocentně vyléčí!

Bizardní zápas

Po dvanácti letech jsem se dnes opět se zájmem podíval na fotbalový zápas. Ano, tušíte správně, na Česko versus Turecko. A bylo to hustý, hlavně těch posledních dvacet minut, to jsem nechápal. Škoda že to nedopadlo, kluci osmahlí turecký měli holt kliku. Nejvíc to vzalo Vicku, takhle smutně vypadal po zápase.

Letopisy Narnie: Princ Kaspián - herní recenze

Tento článek původně vyšel na Hratelně.cz v červnu 2008. Po zániku serveru jsem ho přesunul na blog.

The Chronicles of Narnia: Prince Caspian // Hodnocení 65% // Cena: 799,- // Minimální hardware: 1,5GHz CPU, 256MB RAM, 128MB DX9 grafika, 8,5GB HDD // Doporučený hardware: 2GHz CPU, 1GB RAM, 256MB DX9 grafika, 8,5GB HDD // Testováno na: Intel Core2 Duo 2,5GHz, 2GB RAM, Radeon HD 3850PRO // Testováno na: AMD Dual Core 2,5GHz, 2GB RAM, GeForce 8600 GTS // Lokalizace: titulky // Platforma: PC, PS2, PS3, X360, Wii, DS // Vydavatel: Disney Interactive // Výrobce: Traveller's Tales // CZ Distributor: CD Projekt // Žánr: akční adventura

Klady: dvojhra vhodná pro děti a jejich dospělé; grafika; jedna z mála her podle filmu, ze které se nepozvracíte. // Zápory: krátkost; přílišná jednoduchost; žádná výzva pro hráče; příliš mnoho animací; princ Kaspián je mizerný herec. // Verdikt: lehce nadprůměrná akční adventura vhodná pro děti i dospělé, o mnoho lepší než první Narnie.

Čas je relativní. Nebo snad ne? Zeptejte se na to sourozenců Pevenseyových. Zatímco oni prožili pouhý rok od dobrodružství se lvem, čarodějnicí a skříní, v bájné Narnii uběhlo dlouhých 1300 let, a hodně se za tu dobu změnilo. Do světa faunů, skřítků, mluvících ptáků a bobrů vtrhli krutí Telmarané, podrobili si zemi, vyhladili původní obyvatelstvo a ti co přežili prchli do lesů. Na trůnu teď sedí zlý král Miraz a jeho jediným trnem v oku je právoplatný dědic, jeho vnuk princ Kaspián. Když se Mirazovi narodí prvorozený syn, rozhodne se Kaspiána zbavit. Ten má však čtyři esa v rukávu...

Klimatizační fetišista

Tenhle příspěvek jsem napsal v pondělí dopoledne, když mi bylo fakt blbě z nastydnutí a měl jsem fakt špatnou náladu. Když si ho přečtete, pochopíte proč. Vydávám ho trochu se zpožděním, tři dny jsem se totiž nedostal na net. Díky tomu však můžu s radostí konstatovat, že hlavní protagonista tohoto příběhu konečně dostal co si zasloužil. Dneska mluvil jak já v pondělí a chodil všude s kapesníkem!

Strašně těžké pracovní nasazení

Už druhý týden jsem skoro nesáhl na práci. Své směny trávím u Playstation 3 a dobře se bavím. Původně jsem tento čistě herní příspěvek chtěl zařadit do rubriky Pařanskej deníček, ale ono se to spíš týká mého profesního života v Anglii.
Předminulý pátek jsme v práci blaženě uvítali konec projektu Kaspián, na němž jsme makali několik měsíců a jehož už měli všichni tak plné zuby, že by leckterá plomba mohla závidět. Žádný velký projekt ho dosud nenahradil, a tak nemá většina testerů do čeho píchnout a tráví čas jak se dá. Já až do středy pařil Super Stardust HD, skvělou vesmírnou arkádovou střílečku pro Playstation 3 (vyšla před rokem a je stažitelná asi za pět liber). Mé plány na dosažení rekordního skóre byly bohužel zhašeny, když ve čtvrtek odpoledne přifrčel jeden menší projekt a já musel dva dny dělat že na něm dělám, ačkoliv byl hotov během pár hodin, a nemohl jsem tedy hrát nic jiného. Pravda, většinu pátku jsem strávil čtením knížky, ale to je vedlejší.
Ačkoliv mě Stardust fakt chytnul, bohužel ani včera jsem na něj neměl čas, celý den jsem totiž pařil MotorStorm. Pravda, měl jsem zálusk spíš na Resistance: Fall of Man (testovali ho u nás vloni, ať žije archív), ale toho si zabral finský tester a musím tedy počkat, dokud jej nedopaří. Ale což, i Motorstorm je dost dobrá zábava. Škoda jen, že na dnešek mi šéf přidělil testování takové přiblblé hry pro děti na Nintendo Wii – místo řádění na bahnitých tratích v sedle buginy či za volantem kamiónu si teď hraju si na veterináře...

Životně finanční situace = špatná, dovětek

Všechno začalo říjnovým odchodem z firmy Veolia Enviromental Services. Druhá část mého včerejšího výlevu.
V mezičase jsem opět napsal na RAC, že o místo dispečera mám stále zájem, a byl jsem pozván do Manchesteru na 15. května. A teď přijde to zajímavé: čtrnáct dní předtím mi v Testronicu nabídli smlouvu na plný úvazek s platem 17000 ročně a postavili mě tak před další proklaté dilema. Kdyby to v RAC vyšlo, znamenalo by to zmizet z Londýna a vzít práci, po které jsem toužil už dva roky. Stál jsem však ještě o zmizení z hlavního města, když už nemusím zametat hnusný Harlesden, mám tu nové kamarády a navíc Michal zařídil nové, lepší bydlení? Nemluvě o horších platových podmínkách v RAC, leč s možností kariérního růstu. Taky mi začalo silně vrtat hlavou, zda opravdu chci vyměnit pokojnou práci za každodenní dohady s nevraživými osobami a jejich motoristickými problémy. Na pohovor jsem přesto jel a dopadlo to vskutku zajímavě.

Životně finanční situace = špatná

Všechno začalo říjnovým odchodem z firmy Veolia Enviromental Services. Toho vůbec nelituji, protože zametání v Harlesdenu už jsem měl plné brýle. Těžkou dřinou jsem našetřil dost peněz a nic mě nenutilo si hledat novou práci, proto jsem se vesele oddával videohrám a naivně si namlouval, že až budu chtít, práce přijde sama. Následovaly zkoušky z angličtiny, vánoce, dovolená v ČR a až v půlce ledna, když začal bankovní účet znatelně vysychat, jsem začal seriózně hledat nový zdroj obživy. Pár stěhováckých drků mě moc nevyrthlo, firma Sega, u níž jsem se ucházel o místo game testera, se mnou po třech týdnech zdlouhavých namlouvacích procesů doslova vyjebala, a já se samou zoufalostí vrátil do Cue Personnel, nenáviděné to agentury zprostředkovávající práci v komunálních službách. Tou dobou už jsem si musel od kamaráda půjčit peníze. Po dvou dnech ježdění s popelářským vozem (když nic jiného, splnil se mi dětský sen) se však stal zázrak – čtyři týdny po odeslání přihlášky se mi ozvali z Testronic Labs, že hledají česky mluvícího game testera, a jestli prý mám pořád o tu práci zájem. Inu... v pondělí jsem si ještě pozametal a v úterý už drtil Turoka a hledal chyby v lokalizaci.

Bully - násilí ve hrách trochu jinak

Před časem jsem pokořil hru Bully od Rockstar Games a musím říct, že na mě skutečně zapůsobila. Nikoli svou grafikou, která už je dávno za zenitem, ani hratelností, jež je vcelku standardního ražení, nýbrž celkovým pojetím a pohledem na násilí. Jde totiž o sladkou pomstu všem lidem brojícím proti násilným hrám, tedy převážně americkým moralistům, populistům a jiným pokrytcům v čele s Jackem Thompsonem.

Kdo je Jack Thompson?
Právník z Floridy, jehož neoblíbenosti se vyrovná snad jen Uwe Boll. Nechvalně se proslavil řadou iniciativ jako tažení proti GTA a Manhuntu či absurdním obviněním, že Sims 2 obsahují nahotu a kazí děti. Nejpikantnější však byla jeho úporná (naštěstí marná) snaha sabotovat vydání Bullyho. Thompson se přímo dožadoval zrušení tohoto projektu a své argumenty podpíral tvrzením, že slovo "šikana" ve spojení s Rockstar Games musí nutně znamenat strašné zlo a není pochyb, že půjde o důvtipný návod pro všechny školáky, kteří si trochu té šikany budou chtít vyzkoušet na slabších spolužácích. Podotýkám, že s tím začal už v době, kdy o hře nebylo krom titulu známo prakticky nic. Na konci vývoje se pro změnu dožadoval testovací kopie, aby mohl Bullyho sám zhodnotit ještě před vydáním, ačkoliv na nic takového neměl a nemá nárok. Jak ten si musel hryzat nehty ostudou, když nakonec ESRB udělil věkový rating 13+...

Alkoholismus nevzniká množstvím, ale pravidelností

Poslední část mých poznámek z parku. Informace je několik týdnů stará, ale jinak stále platná.
V práci se zformovala zajímavá partička. Před několika pátky jsme jako vždy zakotvili po šichtě rovnou v jedné z Uxbridgských krčem, kde zhruba patnáct testerů a jejich nadřízených vytvořilo solidní konzumaci. Jelikož britské hospody fungují jinak než ty naše, a sice tak že se vše objednává u baru a rovnou platí, vím přesně kolik jsem toho vypil – devět dvanáctek Carling a jeden srk čehosi nepoživatelného, barvou připomínající průjem a pachutí český Velvet. Ke konci došla hotovost a jelikož je minimální útrata kartou pět liber, musel jsem si vzít rovnou dvě piva. Nebavilo mě je však držet a nemoct tak gestikulovat, proto jsem to levé exnul. Pak už si vzpomínám jen na to, že mi bylo v metru špatně.

Teplákovci, socky a pohoršení muslimové

Ve svých předchozích poznámkách z parku jsem se zmiňoval o svých útrapách s větrem, dobíháním mhd, sedáním do piva v mhd a britských sockách. V povídání o sockách budu pokračovat, dám však k dobru pár příhod nikoli svých, nýbrž pražsko-harlesdenského kolegy ze starého zaměstnání, sweepera přezdívaného Vicka.

Děravé lavice

Jak tak popisuji svoje školní příběhy, začínám pomalu pochybovat o svém statusu vzorného žáka. Naopak, kdybych se tak dobře a tak dlouho neznal, pomyslel bych si že jsem pěkný vyvrhel. A tuto domněnku by jen stvrdila následující příhoda.
Začal s tím tenkrát Saverio, následně jsem se přidal já a pak Tommaso De Gregori. Trochu se zapojil i třídní šprt Tommaso Sodi. Krom Saveria, jenž seděl přímo před katedrou a obdivuji ho za odvahu, jsme byli všichni zašití úplně vzadu v rohu (u okna největší boss, tedy já). Moje personalizované místo se dalo snadno poznat: prostor za topením sloužil coby odpadkový koš, přímo za mými zády visel na zdi věšák a když se mi chtělo spát (většinou při hudebce), prostě jsem se opřel, zakryl se bundou a odpojil se od vyučování (při francouzštině mi hlava padala přímo na lavici).

Zasranej vítr

Toť moje myšlenka ve chvíli, kdy začínám psát tuto větu. Je půl šesté večer a já se konečně, letos poprvé, vyvalil v parku na trávě. Ne, že bych se ze sadomasochistických pohnutek vrátil zametat do Harlesdenu, nějaký pud sebezáchovy mi přeci jen zbyl. Ve skutečnosti je od neděle vedro jak v letním filmu (ačkoli je teprve květen) a já se dokopal jít po práci do Hampsteadu. Bohužel makám od sedmi do tří a cesta domů mi trvá rovné dvě hodiny, takže většinu onoho slunečna strávím v místnosti s žaluziemi, umělým osvětlením a desítkami obrazovek, načež se, stále neobnažen, smažím v autobusech a vlacích. Když se v půl šesté konečně dostanu do přímého kontaktu s trávou (luční), je už chladněji a navíc nepříjemně fouká. A odsud ten nadpis. Rozfoukává mi to stránky. Ehm, stručná předmluva jako obvykle... a to jsem chtěl původně napsat recenzi na videohru. No nic.
Všiml jsem si, že poslední dobou opět zanedbávám blog, a zanedbávat blog je špatné ánóóu? (To byl citoslovec pana Mekýho ze South Parku, kdybyste to náhodou nepochopili). Je to tím, že není o čem psát a když už je, nemám na to čas či náladu. Celý den strávím v práci či na cestě do/z ní, což provází fádní dobíhání autobusů (i když, zas tak fádní není... znovu jsem v sobě objevil duši sprintera), nudné čekání na vlak, tiché (a mnohdy udýchané) klení při pohledu na ujíždějící prostředek mhd, proklínání fakanů co si v mhd nahlas pouštějí rap či debilů, kteří odhazují odpadky na sedačky, ty jsou pak polité například pivem a nic netušící přistoupivší, například já, si do toho sedají.
Jeden echt debil se zrovna dneska vyznamenal. Nastoupil do 245ky s lahvinkou nějakého dryjáku a přes řidičovu opakovanou výzvu aby to vyhodil s úsměvem sedl a čekal. Když řidič vypl motor, dal si říct, láhev vyhodil do koše (nejdřív chtěl na sedačku) vzdáleného dva kroky od autobusu a nejistou chůzí se vrátil dovnitř. Ačkoliv jsem ho podle ksichtových rysů tipoval na Litevce, když spustil obvyklou triádu sociálních parazitů žijících na podpoře ("já si přece platím daně, fucking hell, you fucking fucker!"), znělo to spíš jako skotština. Chtěl jsem ho informovat, že já si kalhoty smrdící pivem rozhodně ze svých daní neplatím, ale k čemu by to bylo... jsme v Anglii. Dotyčný nakonec vystoupil po pár zastávkách, ještě si hrdinně kopl do dveří a jelo se dál, vstříc dalším politým sedačkám. Toť prozatím vše, další po známky z parku však očekávejte zanedlouho (jak se mi bude chtít je vydat).

Jak se stěhuje herní vývojář

Aneb Storm stěhovákem.

Tento článeček měl původně vyjít jako zajímavost na Hratelně.cz, jenže se delší dobu nikdo neměl k tomu ho vydat, proto jsem se rozhodl ho dát na blog. Rozhodnutí toto učinil jsem již před drahnou dobou, leč dokopat se k jeho publikaci (a hlavně zeditování fotek) nebyla věc jednoduchá, nýbrž zapeklité to přesvědčování sama sebe k překonání vlastní lenosti tomu předcházelo, a nyní konečně došlo. Vzhledem k neaktuálnosti informací (z konce ledna) jej tedy prosím berte s rezervou. Omlouvám se i za kvalitu fotek, jsou trochu rozmazané, ale fotil jsem ve spěchu. Kdybych tak tušil, že nedlouho po návštěvě tohoto mě zcela nového prostředí budu v podobné místnosti sám pracovat...

Ninja Gaiden 2 - preview

Tento článek původně vyšel na Hratelně.cz v květnu 2008. Po zániku serveru jsem ho přemístil na blog.

Fanoušci série Ninja Gaiden, netrpělivě očekávající návrat tichého bojovníka z kmene Hayabusa, mohou zajásat. Jeho ostré čepele si již brzy prořežou cestu na pevné disky Xboxu a spáchají tam taková jatka, že i Jack Rozparovač by z nich měl komplexy. Podle posledních informací bude nový ninja nejkrvavější a nejbrutálnější hrou svého žánru, a my to vývojářům z Team Ninja naprosto věříme. Datum vydání se neúprosně řítí do cílové roviny a než přetrhne pásku "prodej zahájen", zbývá ještě čas si sesumírovat, co o hře dosud víme.

Kill Bill na HD obrazovce
Stejně jako při štípání dříví, i v Ninja Gaiden 2 to bude lítat. Místo špalků však budou vzduchem rotovat usekané údy, a není se co divit, když nás čekají vychytávky jako Dragon Sword. S jeho pomocí useknete nepříteli obě nohy, což ho však nezastraší a bude se snažit k vám aspoň doplazit, aby předvedl co umí dobře uplácaná bábovka semtexu. Se zbraní zvanou Lunar zas mají vybuchovat hlavy a vedle Falcon Talonu by si Freddie Krueger se svými břitvami připadal jak drbátko na rozkroky (což v jednom díle i byl). Krom větší krvavosti přinese nový ninja i několik zásadních inovací, aneb změněný systém uzdravování a dokončovací fatality.

Květen, do moře vlezen

Včera jsme si s Michalem a dalšíma dvěma kámošema řekli, že bychom tak krásnou slunnou neděli neměli promrhat v Londýně, a vyrazili autem do Brightonu. Dvě hodinky cesty, zaparkování, příchod na pobřeží a výhled přesně dle očekávání – mraky lidí. A není divu, když je to jedno z hlavních anglických letovisek a všichni mají o víkendu volno. Po krátké procházce, pohledu na projíždějící veterány (konal se tam nějaký závod či co) a skvosty (i neskvosty) místních zástupkyň kozatého pohlaví, jsem se odebral na pláž. Ač jsme se všichni shodli, že voda bude příliš studená a že se koupat nebudeme, já se na nic jiného netěšil a ledovku jsem bral jako výzvu. Michal zas prohlásil, že když tam vlezu já, vleze tam on taky, byť by si měl namočit džíny (nikdo jsme totiž neměli plavky, nebo jsem si to aspoň zprvu myslel). Sotva jsme zakotvili na kamenité pláži plné poházených odpadků (střepy z rozbitých láhví mě obzvlášť iritovaly, ti Angláni jsou fakt dobytci), bez delšího váhání jsem si zul boty, sundal tričko a naběhl do vody v kraťasech a trenkách. Vedle mě už dělal tempa Dan, jenž si očividně plavky přeci jen vzal, a z bezpečné vzdálenosti to točil Michal, jenž si hověl v džínách a těšil se, jak za zběsilého řvaní vyběhnu z ledové vody zpátky ven. Sám jsem se na srandovní video těšil a oba jsme byli tak trochu zklamaní, když jsem se s chutí ponořil a začal dělat první tempa směr Francie. Koupání bylo fakt výborné – jak byla pláž narvaná, tak byla voda prázdná a příjemně studená, ne jak ten jadranský záříjový čaj. Až jsem se podivil, kde se ve mně ta otužilost bere... Půl roku pravidelných studených sprch jsem přerušil před více než deseti měsíci, takže za to asi vděčím nostalgické vzpomínce na nádherné koupání v alpském Lago di Garda. No prostě pokoupáníčko jedna báseň, a než jsem se stačil nadát, Michal odkudsi z hloubi batohu vyhrabal plavky a už byl taky ve vodě. Za celých dvacet let co se známe to bylo poprvé, co jsme se spolu koupali v moři. A pro mě to bylo vůbec poprvé, co jsem se omočil jiným než středozemním příbojem (čímž jsem taky zjistil, že ne všude je voda tak proklatě slaná jako v Itálii nebo Chorvatsku).
Po výlezu z vody následovala hodinka dvě lehára na pláži, kde jsme potkali skupinku Čechů a dali se hned do řeči. Před setměním následovalo přesunutí do hospody, resp. na zahrádku plážového baru, kde mě navzdory již podstatně chladnějšímu počasí zahřívala klimatizace z kuchyně. A taky jsem měl perfektní výhled. Nikoli na moře, nýbrž na slečny procházející v sukýnkách po schodech nade mnou...
Okolo deváté jsme se rozloučili, nasedli do auta a vyrazili zpět do Londýna. Spali jsme jak dudci a byli po zaplavání tak příjemně unavení, že jsem ze sebe ani nesetřel tu sůl na zaplnění solničky, jak jsem původně zamýšlel.
A pak že je na koupání brzo!
Fotky přidám hned, jak je budu mít k disposici v kompu.

Jedna díra do chodidla nestačí

Z cyklu Vzpomínky na časy minulé, historka o pochroumaných chodidlech.
Běžím si lesem, a najednou kde se vzala tu se vzala v zemi díra. A jaká to díra! Sám jsem jí vykopal... Při pokusu o její přeskočení přichází uklouznutí po suchém listí, let jak z kreslené grotesky, dopad na břicho na druhém konci díry a sliding po dalším suchém listí. Zastavuje mě až prudké a bolestivé škubnutí chodidla o okraj jámy, které záhy identifikuji jako přetrhané vazy. Když se po třech týdnech skákání po jedné noze konečně vazy uzdravily (starostlivá babička a ledové obklady dokáží zázraky), při seskoku ze stromu jsem si propíchl druhé chodidlo o nějakou trčící větvičku. A to ještě není konec. O mnoho let později jsem v Praze, při jedné noční brigádě, šlápl plnou vahou na kus dřevotřísky. Trefil jsem se tenkrát přímo do černého. Do černého samořezného šroubu trčícího směrem nahoru. A ano, opět jsem si propíchl chodilo. Jelikož to však nebolelo, dokončil jsem práci a šel s kolegy na pivo. V šest ráno, to už noha začínala bolet, jsem v lehce podroušeném stavu dokulhal domů a propadl spánku. Návštěva pohotovosti proběhla až večer, po zjištění že noha nepřestává bolet, spíš naopak, a ještě k tomu otéká. Chyba byla nechat se doprovodit Michalem, má totiž unikátní talent člověka v takovýchto situacích skvěle uklidnit. Opomenu-li hlášky typu "až si začne doktorka nasazovat gumovou rukavici a ozve se startování motorovky tak zdrhej", velice mě podpořil vyprávěním o tom, jak si probodl chodidlo rezatým hřebíkem (skákal z rezatého plotu), nešel hned k doktorovi, druhý den měl zčernalé pruhy skoro až ke koleni, a otravu krve léčili narváním deseticentimetrové drenáže přímo mezi prsty na chodidle. Bez umrtvení. Já sice odcházel z ordinace s oroseným čelem, to jak mi do rány narvali velkou stříkačku plnou nějaké dezinfekce, ale to bylo naštěstí všechno. Plyne z toho jediné ponaučení - s Michalem už k doktorovi nejdu. Mimochodem, pomsta přišla po letech, když jsme v Londýně o vánocích hledali zubaře pro jeho rostoucí osmičku.

Literární hororové skvosty na netu zdarma a legálně

Už delší dobu si chci přečíst něco (všechno) od H.P. Lovecrafta, jenže v místní knihovně ani nevědí kdo to je. Při čtení Kingovky Danse Macabre, kde v jedné kapitole figuruje Lovercraftovo jméno obalené superlativy asi tak pětkrát za stránku, jsem na něj dostal takový zálusk, že jsem se donutil aspoň zagooglovat. Jaké to překvapení, když po zadání jediného slova (lovecraft) a kliknutí na první odkaz vyjela stránka s kompletním dílem předních mistrů hororu minulého a předminulého století. Nejen Lovecraft, ale též Edgar Alan Poe, Bram Stoker (autor Drákuly) či ta šikovná slečna, jež v devatenácti letech napsala Frankensteina a jejíž jméno si nikdy nemohu vybavit (po přečtení Danse Macabre už ano: Mary Shelley).

Stránky jsou laděny v působivě prostém stylu počátků internetu (ačkoliv využívají moderních pičičandiček jako třeba Flash) a místo aby byly přeplácány barvami, reklamami a vyskakujícími okny, najdete na nich přímé odkazy na kompletní díla (romány, povídky, básně) výše zmíněných autorů. A všechno je naprosto legální, protože knižní autorská práva automaticky zanikají po sedmdesáti letech od vydání (aspoň tak jsem to slyšel). Pravda, není to papír a na obrazovce bych si knížku v životě nečetl, už vůbec ne horor, ale na mobilu je to pohodlíčko.
Takže pokud i vy máte zálusk na některého z mistrů hororu a nemůžete (nebo jste líní) od něj nic sehnat, klikněte na web ortodoxního fanouška hororu, www.dagonbytes.com! Ještě bych měl možná poznamenat, že jak stránky tak díla jsou v originále, tedy anglicky.

Všechny dobré věci jednou skončí

Právě jsem dokoukal poslední díl poslední série Star Trek: The Next Generation, čímž jsem, po téměř půl roce od začátku skoukávání tohoto seriálu, vyčerpal všechny jeho zásoby. Jímá mě při tom vědomí docela pocit trudomyslnosti a nostalgie, protože jsem si za tu dobu na kapitána Picarda a jeho posádku dost zvyknul a bude mi chybět. Pravda, první dvě-tři série byly dost otřesné, ale od čtyřky dál jsem k celému fenoménu dost přilnul. Je to škoda, že všechny dobré věci jednou musí skončit. Teď mě čeká další minimálně půlrok s kompletní sbírkou Star Trek: Voyager, na nějž si rychle zvyknu, ale nebude to ono a i když si na něj brzy zvyknu, i ten jednou skončí. Ale charismatický Picard a jeho dokonalá angličtina mi stejně budou chybět.

Konečně se budu živit italštinou!

V posledních třech dnech jsem se cítil poněkud nepatřičně. Poté, co mi ve středu společnost Disney sebrala práci pod nosem, to vypadalo špatně, protože žádný další projekt v češtině se výhledově nechystá. Naštěstí pro mě do konce týdne našli takovou speciální, možná až protekční prácičku sloužící jen k tomu, abych vykazoval nějakou aktivitu a měli mi za co zaplatit. Přesto jsem si připadal jak vytržený z kontextu – projekt na němž jsem už měsíc usilovně pracoval mi vzali, každý okolo mě se s někým bavil, konzultoval, dělal něco smysluplného, a já si prostě jen celých osm hodin poslouchal rádio Rockzone a pařil hru na PS2, de facto zbytečně.
Ale dneska se všechno v dobré obrátilo. Ráno povídám šéfovi, že potřebuju nejpozději do půl dvanácté vědět, jestli pro mě na pondělí budou něco mít (kdyby ne, s čímž jsem počítal, nezbylo by mi než jít zase blééé zametat, protože doma zůstat nemůžu). Ačkoliv jsem ve firmě jediný, kdo ovládá dva jazyky na úrovni mateřštiny, stejně jsem se musel připomenout, a dobře jsem udělal! Během dvaceti minut mi byla přidělena italská Wii verze onoho titulu, která se má začít testovat v pondělí. No není to paráda? Konečně svou polyglotštinu oficiálně využiju k obživě!

Mimochodem, potěšil mě rozhovor s jedním Italem, jenž u nás dočasně supervizoruje za vydavatele a jenž dřív makal ve firmě Sega, kde jsem se před časem neúspěšně ucházel o místo italského testera. Pokud jste tehdy četli můj rozhořčený příspěvek, víte že mě nevzali s odůvodněním, že moje italština není dost dobrá. Inu, podle Giuseppeho se tím nemám trápit, protože ze Segy se každý snaží zdrhnout na nějaké lepší místo a ti dva co dělali můj pohovor jsou prý skutečně arogantní hovada, jak jsem si sám myslel.

Souhrn postřehů ze života neživota, práce nepráce

Nemám v hlavě nic na plnohodnotný obsáhlý příspěvek, zato spoustu jednovětných (je to u mě vůbec možné?) postřehů ze všech možných sociálních i nesociálních sfér. Tady jsou.

Turok - Tipy a triky

Že ty sis dnes nečistil zuby?

Tento článek původně vyšel na Hratelně.cz v dubnu 2008. Po zániku serveru jsem ho přemístil na blog.

Novorozený remake lovce dinosaurů, jenž měl nedávno premiéru na konzolích, se konečně dostal i na PC a my vám kromě recenze přinášíme i pár užitečných rad a tipů. Třeba vám jakožto novopečeným lovcům dinosaurů budou ku pomoci.

HLAVNÍ POSTAVY
Joseph Turok: bývalý člen Vlčí Smečky, organizace nájemných zabijáků vedené teroristou Rolandem Kanem. Díky speciálnímu výcviku je mistrem v zabíjení nožem a lukem. Jednoho dne se však ke Kanovi obrátí zády, opustí smečku a dá se na stranu zákona, aby Kana pomohl dopadnout.

Osud jedné grafárny

Jak víte z mých lednových příspěvků na sklonku listopadu mi po dvou letech odešla grafická karta. Docela podrobně jsem rozvedl své trable s náhradnicí z řad Radeonů, ovšem poněkud jsem zanedbal zmínku o osudu té staré. Neodešla do věčných lovišť, naopak dobře slouží dodnes, i když už ne pro vykreslování videoher...

Turok - Recenze PC verze

Tento článek původně vyšel na Hratelně.cz v dubnu 2008. Po zániku serveru jsem ho přemístil na blog.

Turok // Hodnocení 70% // Cena: 999,- // Minimální hardware: CPU 2GHz, 1GB RAM, 256MB grafika, 18GB HDD // Lokalizace: kompletní (dabing) // Platforma: PC // Vydavatel: Disney // Výrobce: Touchstone // Distributor: CD Projekt // Žánr: FPS akce

Klady: dinosauři, příběh a výprava, charismatické vedlejší postavy, ozvučení, hudba. // Zápory: slabší grafika, krom dinosaurů nic originálního. // Verdikt: Turok je čistokrevná doomovka, přinášející nějakých deset hodin dobře odsýpající zábavy, zajímavý příběh, kvalitní leč nijak převratný multiplayer, slušnou ale zdaleka ne dechberoucí grafiku a oproti Xbox verzi, trpící nedoladěným ovládáním, inu, doladěné ovládání a tím i vyváženější obtížnost.

Meziplanetární terorista. Speciální vojenská jednotka určená k jeho odchytu. Bývalý člen teroristického komanda, nyní poradce při odchytu svého bývalého šéfa. Raketa sestřelující vojenskou loď z orbity. Velmi tvrdé přistání a boj o přežití na nehostinné planetě, nápadně se podobající Zemi před stovkou milionů let. Toť základní směs příběhu, jenž po malých dávkách odkryje zápletku plnou zrady, lsti a nenávisti v nové akční střílečce Turok, která se nyní dostává i na PC. Jde o příběh vcelku propracovaný a promítne se v něm celá řada postav, které se s nepříjemným pobytem na planetě dinosaurů vyrovnávají po svém. Vše je navíc propleteno záblesky z Turokovy minulosti, díky nimž se dozvíte proč se přidal ke teroristově zločinecké bandě, proč je tak dobrý v zabíjení nožem a proč se ke svým kumpánům nakonec obrátil zády.

Aprílové počasí, aneb první sníh v Londýně

Takhle vypadá výhled z našeho londýnského bytu dnes, v neděli 6. dubna dopoledne. Docela překvapení. A poslední fotka ukazuje, jak to vypadalo v pátek a v sobotu – chodilo se v tričku. Prostě apríl.

Víkendové fotky z centra

Poslední dobou jsem byl po textové stránce dosti produktivní a zanedbával vizuální přínosy na blog, tak to teďka napravím sadou fotek z centra. Pravda, nejsou úplně nejčerstvější, pochází z minulého víkendu, ale lepší než drátem do ušního bubínku. Pro jejich shlédnutí klikněte sem (album na rajče.net)

Nejhorší pracovní apríl - apríl game testera

Nic netuše si ráno přijdu do práce, cestou ještě vymýšlím jak napálit své skandinávské kolegy (přesvědčit šéfa, aby jim nakecal že vývojářům nudné hry kterou už čtyři měsíce testují shořely disky a bude se muset začít od začátku), a nakonec jsem to já, kdo je celý den vzteky bez sebe a těžce frustrován nesmyslnými výmysly, které si na nás smluvní vydavatel vymyslel.
Dodneška to fungovalo tak, že chyby v testovaných hrách jsme zanesli do příslušné databáze, vyplnili několik potřebných kolonek, zevrubně popsali chybu, jak jí napravit, a bylo-li to v naší kompetenci a možnostech, sami jsme provedli potřebnou úpravu v textovém souboru, aby vývojáři nemuseli nic víc, než jí naimportovat do příštího buildu. Později přibylo nějaké to papírování – všichni testeři musejí denně vyplňovat třístránkovou košilku s údaji o počtu nových, opravených, neopravených a jak opravených chyb. Opruz, ale budiž. Máme sice počítače, ale holt si budu dělat ještě na papír čárky, kolik chyb typu A, B a C jsem za ten den reportoval. Aspoň mi to připomíná hospodské hrábě.

Dopařené hry od 1.1. do 31.3.2008

Clive Barker's Jericho: čtyři roční období za šest hodin.

První čtvrtletí 2008 uteklo jako voda a s jeho závěrem přichází pravidelné resumé herních titulů, které jsem za poslední tři měsíce dopařil. V lednu jsem se věnoval převážně modifikacím do série Half-Life, což je z článku více než patrné, a až později se vrátil k tradičním titulům, kde kromě novinek figuruje i postarší Deus Ex 2, jejž se mi přes nekonečné trable konečně podařilo zdolat. Dnešní resumé obsahuje pouze stručné dopařící údaje oněch modů, chcete-li se však o nich dozvědět víc, stačí si přečíst dvoudílný článek, který jsem jim před časem věnoval (první a druhá část). Výjimkou je HL2: Offshore, ten jsem dohrál až po vydání článku.

Gothic 3 má nového majitele (tedy jedna jeho kopie)

Je to paradox. Na Gothic 3 jsem se těšil jako feťák na konec odvykací kůry, a když 13.10.2006 konečně vyšel, já trávil svůj první den v Anglii, kde na hraní her po dlouhou dobu nebylo ani pomyšlení. Aby byl paradox ještě paradoxnější, tak ani po znovunabytí počítače a dohrání X jiných titulů jsem z Gothic 3 neviděl jediný screenshot či video a už vůbec ne samotnou hru v pohybu. Pořád jsem si říkal "počkám na upgrade, užiju si to v maximálních detailech", jenže upgrade nikde. Před pár dny si tak brousím po eshopech a z hecu kouknu na Gothic 3. Cože?! Von už stojí jen tři stovky??? Hm, ale v češtině, to nechci. Ale když je tak levný v Čechách, kolik by asi stál v Anglii? Celý rok a půl od vydání jsem žil v přesvědčení, že hra se prodává za nějakých dvacet liber, a hle. Amazon.co.uk, standardní cena Ł35. Ovšem pod záložkou "další prodejci" je hned pět nabídek na funglnovou kopii za Ł5 + Ł2 poštovné. To bych byl blázen do toho nejít, i když můj komp stále neprošel upgradovacím procesem. No a hned druhý den, ve 20:13 místního času, jsem poprvé spustil Gothic 3. Škubal se. Sice ne tak moc jak jsem se obával, ale snižovat detaily se mi nechce. Uvidíme jestli si to rozmyslím.

Teplo v holičství

Aneb zkrocení divoké kedlubny a vyvrcholení brazilské etudy s batohem.
Po třech měsících jsem si konečně našel čas zajít k holiči. Opravdu jsem to potřeboval. Dlouho jsem rozmýšlel, zda zvolit místní holičství s vyhlídkou nejistého výsledku, nebo porušit své předsevzetí a navštívit Harlesden. Jak jistě víte ze starších příspěvků, v Harlesdenu stříhají černoši a stříhají dobře. Inu, nakonec zvítězilo místní nejisté pánské holičství pod mostem a já z toho mám doteďka šok.
Už když mi ten postarší pán s pupkem, brýlemi a dechem hnijící žumpy tak jemně přejížděl po krku, trochu mě to udivilo. Naprosto jsem pak nepochopil nutnost mě při nandavání toho holičského ručníku sahat na hrudník a opět jemně hladit na krku. Tady cosi nehraje, pomyslel jsem si, nenechal se však vyvést z míry a sdělil hladiči, pardon holiči instrukce jak zkrotit mou tříměsíční kedlubnu. Tak zvláštně se mému vtipu zasmál...

Pěkně jsem si dnes nepozametal

Sobota ráno, hodinu před svítáním, aneb 4:30). Budík ječí. Neochotné opuštění vyhřátého pelechu. Ještě neochotnější obléknutí se do metařského mundůru. Rezignovaná, leč se vším smířená postava směřující na zastávku. Dobíhání o tři minuty dříve jedoucího autobusu. Liduprázdný Piccadilly Circus. Depo komunálních služeb vedle Leicester Square, čekání na práci. Po hodině foreman praví: "sory, příliš mnoho lidí dnes přišlo, nic pro tebe nemáme". Nepříjemná to zpráva, vzhledem k tomu že je adresovaná mně a ještě jednomu brazilcovi. No co, tak jsem si udělal ranní projížďku Londýnem a zas pojedu domů. Aspoň jsem se provětral.

Zastávka, čekání na autobus, Brazilec v poměrně pokročilém stádiu podnapilosti. Chce se vykecávat. V autobuse na schodech si málem rozbije hubu. Pomůžu mu do schodů, kecáme. Tedy, on kecá, já tak občas odpovídám. Dozvídám se že má tři zaměstnání a že v jednom z nich – ochranka v klubu, ho každý pátek manažér totálně ožere. A že jeho otec je armádní vrtulníkový bojový pilot (nádherně příšerný slovní obrat, není-liž pravda?). Swiss Cottage, Brazilec konečně vystupuje, slibuje že někdy zajdem na pivo. Pobaveně přikyvuji. A sakra, nechal tu baťoh. Je v tahu, skvělé. No nic, já starý dobrák si ho vezmu a až se vyspí z opice, vrátím mu ho, pokud najdu nějakou adresu či telefonní číslo. Michal dnes robí na Finchley Road, přesně na mé trase domů. Vystupuji tedy a hodinu mu dělám společnost. V jednu chvíli beru koště a ukazuji mu, jak se pořádně zametá. Když už si nepozametám za prachy ve Westminsteru, můžu to aspoň udělat zadarmo v Camdenu. Výhodné pro obě strany. Po dvaceti sekundách zametání vracím koště Michalovi a vůbec ho neseru tím, že mu ukazuji kde nezametl vajgl a kde přehlédl nějaký ten papírek. Psí hovna však nerozmazávám, ta totiž patří mezi věci, vůči nimž je každý sweeper slepý. Po hodině má Michal hotovou jednu krátkou ulici (ten kluk ví jak se zašít, je skoro tak dobrý jako já), já nastupuji do autobusu a s Brazilcovým báglem razím domů. Spát?

Bloodrayne 2: Deliverance - horší už to nebude

Po půl roce jsem našel odvahu spustit soubor bloodrayne2.avi a dokonce ho dokoukat až do konce, aniž bych přitom usnul, což považuji za nadlidský výkon (možná šlo o duševní sebeobranu - usnout u toho tak mám takové noční můry, že by se i Alan Wake zastyděl). Musím však konstatovat, že mě tento snímek poměrně překvapil. Poté, co jsem viděl předchozí Uweho výtvory bych totiž nikdy nevěřil, že lze natočit něco ještě horšího!

Netřeba se o obsahu Bloodrayne 2: Deliverance rozepisovat, stačí to spisovně popsat třemi slovy: NEPŘEDSTAVITELNĚ ŠPATNÝ FILM. (místo filmu dosaďte libovolný ekvivalent exkrementu). Uwe se tentokrát překonal a opět dokázal, že nikdy není tak zle aby nemohlo být hůř. Obdivuji jeho schopnost se výtvor od výtvoru horšit a do každého svého "díla" nacpat úplně všechna myslitelná i nemyslitelná klišé, přimět herce k ještě horším výkonům (tentokrát obsadil neznámé tváře, těm známým asi jeden z ostudy kabát stačil) a touto směskou přimět diváka jako jsem já, aby se na jeho špatnou napodobeninu filmu díval s výrazem plným nevěřícného úžasu. Jinými slovy, Uwe na to jde od lesa a vůbec není tak hloupý, jak si lidé myslí.
Teď ale vážně. Na Bloodrayne 2 byla jedna věc která mě pobavila (scéna kdy zloduch táhne pryč jakousi ženu a naprosto neochvějně jí při tom osahává ňadra) a jedna věc, která mě nadmíru potěšila: KONEC!

Vzbuzen alkoholem

Půl jedenácté večer, usínám uprostřed Star Treku. Michal šel někam kalit, vrátí se kdoví kdy, doma je klid. Najednou mám sen. Nevím už o čem, ale figuruje v něm velice nepříjemný, táhlý a konstantní zvuk, možná nějaký výkonný větrák spojený s řetězovou pilou. Jenže on to není sen, jak po chvíli zjišťuji, nýbrž z kalby se navrátivší a zhluboka chrápající Michal. To je teda nářez! Přitom jindy vůbec nechrápe. Nevědět že to je nemožné, tvrdil bych že troubí víc než Štojdlik na noční směně. Mlaskám na něj. Hlas strojní cirkulárky v plných obrátkách se mění na hlas strojní cirkulárky v polovičních obrátkách, ale spát se při tom stejně nedá. Opět mlaskám a dostávám protimlask. Chrápání pokračuje. Krom toho zjišťuji, že nejen sluchové, ale i čichové receptory jsou pod těžkým útokem. Michal si totiž v žaludku přinesl větší množství lihovin a pokoj je teď cítit stejně jako vnitřek lihovaru. To je fakt síla. Větrám, zapínám komp, nasazuji sluchátka a opět spokojeně usínám.

Už jsem zažil nebo slyšel vyprávět o spoustě druhů probuzení, například hladem, žízní, zimou, bolestí (Michalova sadistická ségra trhající chlupy z nohou), nutností defekovat, nutností vymočovat, smradem z cigára (ten je obzvlášť krutý, nikdy ho matce nezapomenu), přeleželým údem, ztuhlou končetinou, rámusem (chrápání mě často probere)... ale ještě nikdy jsem se neprobudil kvůli smradu z alkoholových výparů (nejspíš proto, že jsem je často sám produkoval)!

Už jsem myslel že to mám!

Chci znát váš názor na dva klipy, které mi vrtají hlavou. Před přečtením článku si je oba pusťte, abyste při jejich posuzování nebyli ovlivněni uvedenými informacemi. UPDATE: videa byla odstraněna původním uživatelem.
Před časem jsme se s Michalem dohadovali o jednom songu od Crazy Froga, respektive o původu melodie. Mně byla okamžitě povědomá, ale za boha jsem si nemohl vzpomenout odkud ji znám. Michal téměř okamžitě prohlásil, že je to znělka jednoho z kdysivá, v dávno ztracených dobách našeho dětství, vysílaného dětského pořadu, akorát si nebyl jistý zda Vega či Magion. Já se do krve hádal že to je úplně odjinud, i když už nevím odkud, a naše neochvějná jistota vyústila v riskantní sázku. Jak jde o sázení, já myslím na něco praktického, například na třista liber, zatímco Michal, ten starý sadista, netouží po ničem jiném než mi moct uštědřit pořádný kopanec do koulí. Nakonec to nedopadlo nijak, protože jsme nedokázali nikde vypátrat původní znělku zmíněných pořadů, a ze šesti nezávisle dotázaných lidí našeho věku dala půlka za pravdu mně, půlka jemu. No abych to zkrátil, kopanec se nekonal a na sázku se zapomnělo. A já si to dneska štráduju po Piccadilly a z jednoho krámku zazní ta melodie. Přejdu to jen s myšlenkou "hele, Crazy Frog, o tomhle jsme se sázeli". Za půl hodiny, u mušle vypouštějíce přebytečné tekutiny, mi mozek zaplavila jediná myšlenka - Policajt z Beverly Hills! To je ta melodie, žádnej Magón! Doma jsem hnedka vlétl na Youtube, celý natěšený jak obnovím sázku a pošlu Michala do kolen si je pustil, a zjistil že Crazy Frog sice použil rytmus z filmu o Beverlyhillskem usměvavém černochovi, jenže v úplně jiném klipu. Takže se kopanec nekoná. Kdovi, možná je to nakonec dobře pro mě...

Večeře pro odpadkový koš

Jak je mým zvykem, čas od času, zvlášť jde-li o nějakou neobvyklou delikatesu, se tu barvitě rozepíšu o jejím vzniku i o průběhu její konzumace. I dnešek se nese v duchu výjimečné večeře, a to tak výjimečné, že po třech soustech skončila v koši. Chtěl jsem uvařit klasický rychlý mišmaš alá "co dům dal", jenže dům už toho moc neměl (cibule, brambory, sýr, klobása, všechno padlo za vlast a nová munice zatím nedorazila). Nakonec na pánvi skončil balík mletého masa, čtyři vejce a rajčatový protlak. V hrnci těstoviny. Jenže to jsem si jaksi nevšiml, že to maso je jehněčí. Mám rád jehněčí maso, ale ne takhle upravené. Už při vaření to smrdělo hůř týden nemytá ovce, jak konstatovali spolubydlící, a degustace ukázala, že ani sebevětší množství koření to nespraví. Po pár soustech jsem to vzdal a všechno vyhodil. Škoda, ale byl to fakt hnus

Pokračování zametacího víkendu

Moje nedělní brigáda nebyla o nic méně nudná než ta sobotní, přesto se stalo pár zajímavých věcí. Tak třeba jsem našel pytel plný knih, včetně Stalinova životopisu či výklad Marxismu, nebo flašku od biopiva, což je docela unikát.

St. Patrick's Day, aneb to zas bude ožralejch Irů.
Nic netuše jsem v tuto deštivou neděli přišel do práce, odebral se na beat a hleděl si svého. Dopoledne se však v okolí začalo srocovat větší množství osob s velkými zelenými klobouky, zahaleni ve stejnobarevných róbách až připomínali Froda Pytlíka, a mávajíce irskými vlajkami. Vo co tady gou? Žeby nějakej irskej svátek? Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Po obědě přišel kordon policajtů, uzavřel Piccadilly Circus a Regent Street, během chvilky se ozvala muzika a začali se rojit lidi v kostýmech, hudebníci v uniformách a všemožné alegorické vozy s tancujícím či jinak se projevujícím osazenstvem. Celkově mě to nijak nezaujalo, až na hustou sportovní čtyřkolku s obrovským ptákem.

Stephen King - Lisey's Story, aneb jak vypadá čtenářské peklo

Čtenáři třeste se, mistr hororu opět udeřil, a tentokrát je to fakt tvrdé! Recenzi na tento brak jsem 19.3.2008 napsal pro české fanstránky Stephenking.kbx.cz a hodil ji i sem. Zklamal mě však naprostý nezájem tady na blogu, nulová odezva ze strany čtenářů, pročež oceňuji velmi ráznou reakci Romana Krásy na Stephenking.kbx.cz (hned nad mou recenzí). Nebál se vyjádřit svůj nesouhlas a já mu rád odpověděl v komentářích na zmíněném webu. Recenzi si můžete přečíst tam i tady.

Slavný spisovatel Scott Landon se po své náhlé smrti tak docela neodmlčel a jeho vdovu, malou Lisey, nejmladší z pěti sester, čeká náročné období. Ziskuchtiví literární experti, až příliš vehementně se zajímající o Scottovy nevydané texty, jsou to poslední co jí trápí. Ani náhlé upadnutí její sestry Amandy do totální katatonie není tou nejtrpčí porcí na talíři. Tou je totiž fakt, že se Scott začne ozývat ze záhrobí, odkud své milované Lisey udělí náročný a nebezpečný úkol, spojený s jeho smutnou a nepředstavitelně temnou minulostí, dosud zahalenou v blaženém zapomnění. V sázce je hodně, víc než si Lisa dokáže zpočátku představit...

Toto psychologické drama, ač oplývající zajímavou a chytlavou zápletkou, stejně jako unikátním pohledem do života dvojice prožívající skutečnou lásku na celý život, považuji za nejhorší dílo, jaké kdy vzešlo z Kingova psacího procesoru. Jsem zvyklý, že u nemalé části jeho knih musím přetrpět prvních sto až dvěstě stran totální nudy, během nichž mě autor seznamuje s hlavními postavami a vykresluje celkový obraz, v němž se daný děj bude odehrávat. Jsem však také zvyklý, že u všech takových románů (s výjimkou Insomnie) jsem za počáteční útrapy bohatě odměněn strhujícím, temným a často krvavým příběhem. S tímto předpokladem jsem se pustil i do Liseyina příběhu. Já naivka!