Half-Life: Black Mesa - víc než jen remake

Pozor pozor, důležitá zpráva pro všechny příznivce Gordona Freemana. V záři po dlouhých osmi letech vývoje konečně vyšla Black Mesa, remake legendárního Half-Life na Source enginu! Žádný fanoušek série by si tuhle pecku neměl nechat ujít, tím spíš, že je ke stažení zdarma a je to naprostá bomba! Pozn.: Black Mesu jsem dohrál a tuto recenzi napsal už v září, měla vyjít na Games.cz, ale došlo k menším organizačním zmatkům, takže ji se zpožděním dávám aspoň na blog).
 
Pokud máte rádi Half-Life a potrpíte si na hezkou grafiku, tohle je něco pro vás. Nový grafický kabát doslova bere dech a i když má Source engine už nějaký ten rok na křížku, díky precizní práci autorů strčí leckterou novější hru do kapsy. Není to jen o texturách ve vysokém rozlišení - Black Mesa není ten typ remaku, kdy se původní mapy jen překopírují do novějšího rozhraní (to by těžko trvalo osm let). Ne, Black Mesa je ten typ remaku, kdy autoři původní věc rozeberou do posledního šroubku a když ji pak s pomocí moderních technologií dávají dohromady, dbají na každičký detail, i na tu nejtitěrnější maličkost, a jejich preciznost by jim mohl závidět i plastický chirurg. Black Mesa je vypilovaná k dokonalosti - každý předmět, každá místnost, každá postava či řádek dialogu má svůj účel, smysl a místo. Dokonce i lidi jsou unikátní a marně byste hledali dva vědce se stejným obličejem.

Pyreneje 2012 - Den 00 - Počátek cesty

Můj věrný průvodce, strýček Ton.

V létě 2012 jsem se vydal na pochod přes Pyreneje. Od Atlantického oceánu ke Středozemnímu moři mi to trvalo pět týdnů, ušel jsem 800 kilometrů, zničil jedny boty a zdolal celkem 42 000 metrů převýšení (což je jako vyjít osmdesátkrát na Sněžku).

Ze třech možných tras, tedy francouzské GR10, španělské GR11 a mezinárodní HRP, jsem zvolil tu poslední, která je nejnáročnější, ale taky nejkrásnější. HRP je zkratka francouzského názvu pro Pyrenean High-Level Route a narozdíl od GR10 a GR11 to není oficiální značená trasa, nýbrž jakýsi koncept či idea, spočívající v kombinaci mnoha na sebe navazujících cest a cestiček, které umožňují přejít Pyreneje v co největší nadmořské výšce a co nejblíž horským vrcholům (někdy přímo přes ně). V roce 1971 tuto ideu "vymyslel" francouz George Verone.

Část této úžasné cesty se mnou absolvoval kamarád Honza, přezdívaný Oprah. Spolu jsme svědomitě vedli deník, který jsem po návratu domů vydal na blogu. Tady je první část. Příjemné čtení.

Den D, odlet z Prahy

Kapitánův deník, hvězdné datum 22.06.2012.

Kapitánův deník.

Krátce před odletem Storm prohlásil: MÁM HLAD.
Bez váhání vystoupil z řady a rozhodl se, že čas do odletu stojí za to pojíst. Sňal jsem tedy z ramene svou chic plátěnou tašku plnou obložených chlebů od babičky a zeptal se Storma, zda si dá radši chleba s vařeným vejcem a slaninou nebo česnekový bok s vysočinou.
Storm trošku zaváhal a když jsem mu promptně vrazil do ruky pytlíček s chleby zabalenými v papírovém ubrousku jako ve škole, načež se letištní halou začala linout vůně vysočiny, nenápadně jsme se rozhlédli po kolemstojících lidech a došli k názoru, že vytahovat typicky českou svačinu není nejlepší nápad.

Naše pohledy se střetly, hlavou nám probleskla stejná myšlenka (obraz rodiny Homolkových) a oba jsme propukli v nezadržitelný smích, který nám vydržel až do Francie. Nezapomenu na Stormův výraz, když držel v ruce něco, co se neodvážil před ostatními ani rozbalit, natož sníst, a dáví se smíchy. Až v Toulouse, při cestě nejmenším metrem na světě, jsme se odhodlali ukojit hlad.

Po strastiplné cestě na periferii Toulouse začalo velmi úspěšné stopování (ve Francii se stopuje překvapivě dobře) a celkem rychle (v jednom autě až příliš rychle, jel jak magor a valil to 190) jsme dorazili skoro do cíle, tedy k pobřeží. Teď stanujeme kousek od dálnice a zítra nás čeká krátký přesun do přímořského městečka Hendaye, kde začíná pochod napříč Pyrenejemi.

Další díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 36 - Banyuls-sur-Mer, Moře!!!

Čtvrtek 2. srpna
Moře!!! Jsem u moře!!! Jsem v moři!!! Po dlouhých pěti týdnech pochodu je cesta konečně u konce, dokázal jsem to, přešel jsem přes Pyreneje od Atlantiku až ke Středozemnímu moři, hurá! HRP je pokořena, 800 kilometrů pěšky přes hory, 42 kilometrů stoupání, překonáno! Nepamatuji si, kdy jsem byl naposledy takhle šťastný, je to neskutečný pocit, nepopsatelný, přímo k nezaplacení!

Ale hezky popořadě. Dneska ráno jsem si doopravdy přivstal, aspoň v poslední den se mi povedlo vyhrabat se z pelechu včas. V šest se vařila voda na čaj a v sedm nula nula jsem vykročil vstříc posledním kilometrům pyrenejského pochodu. První část dne proběhla tak nějak standardně - potkal jsem dva Frantíky co šli finální část GR10, měli jsme stejnou trasu a i když byli pomalejší než já, dobře se s nimi povídalo a trochu jsem se tedy zdržel. Beze spěchu jsme si užili výhled z Pic Neulos (1256m), posledního významného vršku, a pak už jsem nasadil turbo a ztratil se jim. Bolely mě nohy, ale jakmile se na obzoru objevilo moře, ta krásná až na horizont se táhnoucí linie písečného pobřeží, pláží a červených střech domů, jakoby mě někdo nadopoval a byl jsem k nezastavení. Když se pak za posledním hřebenem objevil samotný Banyuls-sur-Mer, moje cílová stanice a oficiální konec HRP, v mém nitru vybuchla euforická supernova.

Pyreneje 2012 - Den 34 a 35 - Vedro, ekofarma a drcené palce

Poslední pohled na Pic du Canigou.

Úterý 31. července
Zas ta samá chyba, přežral jsem se! Mě prostě nebaví o siestě jen tak sedět a máchat si nohy v řece, a jak se lépe zabavit než jídlem? Pomalu soustředěně konzumovat dobrý pokrm mě baví, ba přímo naplňuje. A ty hrozny byly tak dobré, stejně jako sýr, salám i čerstvá bageta...

Bohužel nebylo nejmoudřejší si nacpat teřich a pak se ve víc než třicetistupňovém vedru vydat na náročný výšlap z vesnice Arles-sur-Tech (282m) na Col de Paracolls (902m). Nakonec jsem to zvládl, po malých krůčcích a s častými pauzami, na kopci vyždímal propocený hadr jenž byl původně trikem, a rozhodnut dojít dnes co nejdál opět vykročil.

Následující etapu jsem nešel podle knížky, nýbrž kratší a zajímavější cestou, než je ta uvedená v průvodci. Krásná lesní stezka vedoucí na skalnatý výstupek mi ušetřila nejmíň hodinu chůze a k mému velkému překvapení mě dovedla na jakousi ekofarmu, kde mě nechali zadarmo vyspat, umýt a doplnit pitnou vodu (budiž blahořečena paní majitelka). Nedošel jsem sice do vytyčeného cíle, ale je to už jen kousek a tohle místo je zajímavější. Jmenuje se to tady Mas de la Griffe a jde o jakousi kombinaci koňské farmy a ekologického kempu - mají tu postavené jurty, přírodní záchod i sprchy a velmi zajímavou prádelnu - z pračky vymontovali elektromotor a na hřídel připojili jízdní kolo. Viděli jste někdy ve filmu, jak člověk šlape na bicyklu a vyrábí proud? Tak tady takhle perou prádlo.

Pyreneje 2012 - Den 31, 32 a 33 - Valle d'Eyne, Ull de Ter and Pic du Canigou

Sobota 28. července
Minulou noc jsem strávil v koňské oboře. Taková koňská obora, ta dokáže pěkně překvapit. Uprostřed noci mě probudilo šramocení poblíž stanu a když jsem rozespale, s napůl zalepenýma očima vykouknul ven, ve světle čelovky na mě zíraly dvě bílé, nehybné, duchy připomínající siluety se svítícíma očima. Napůl spícímu mozku chvíli trvalo, než si dal dvě a dvě dohromady a poznal v éterických bytostech koně, kteří prošli sotva půl metru od stanu. Ráno se mnou přišli noční návštěvníci posnídat a drze se domáhali nejprve obsahu mé krosny a pak pomeranče v mé ruce. Zkuste odehnat půltunové zvíře když chce váš pomeranč.

Od snídaně není daleko k obědu a tam jsem dnes udělal osudovou chybu. Ano, přežral jsem se. Na svou obhajobu musím říct, že ta francouzská domácí paštika byla výborná a musela se sníst, jinak by se zkazila. Nicméně to znamenalo, že jsem navzdory svižnému rannímu výšlapu ve Valle d'Eyne nemohl skoro pokračovat a na horský hřeben jsem se belhal jak při posledním tažení. Mezitím se stačilo pokazit počasí a zbytek dne se odehrál nejen ve znamení impozantních vršků (Pic de Noufonts, 2861m), panoramat a horského hřebene tvořícího státní hranici, ale taky ve znamení větru a zimy, že by se i Sibiřan otřásl.

Pyreneje 2012 - Den 30 - GR10 okolo Pic Carlitu

Milník na Pyrenejské trase. 715km od Atlantiku.

Pátek 27. července
Ačkoliv HRP vede přímo přes vrchol Pic Carlitu (2921m), není to příjemný výstup a já neměl sebemenší chuť se pachtit na nejvyšší horu východních Pyrenejí sám, s krosnou na zádech a v nejistém počasí. Nechat se smést poryvem nebo na vrchu zmoknout by nebylo příjemné. Z těchto a dalších důvodů (časová úspora, už chci mít tenhle pochod za sebou) jsem se rozhodl Carlit prostě obejít. Vydal jsem se tedy po GR10, která horu obchází širokým údolím, a vůbec toho nelituji. Trasa totiž vede rozlehlým, nádherně zeleným údolím jak z nějakého filmu o amerických rančerech (nedávno jsem jeden takový viděl, proto tak živá představa). Několik hodin se přede mnou rozprostíral širokánský zelený prostor s vlnící se řekou a kam jen oko dohlédlo, pásl se dobytek.

Pak se kopce rozestoupily a daly prostor obrovskému, několik kilometrů širokému jezeru Lac des Bouillouses, jeho kamenitým břehům a spoustě ostrůvků, to všechno porostlé voňavými borovicemi. Úplně mi to připomnělo švédské pobřeží.
Idylka skončila ve chvíli, kdy se do všudypřítomné vůně borového jehličí přimíchalo nezaměnitelné aroma grilovaných párků. Linulo se lesem na kilometry daleko a nebýt značek ukazujících cestu, dozajista bych váben vůní sešel z cesty. Bylo totiž před obědem... Grilovače jsem (naštěstí pro ně) nenašel, zato jsem si vychutnal denní dávku choriza se sýrem z vlastních zásob. Zbytek dne proběhl normálně a večer jsem zakotvil v koňské oboře kousek za obcí Boulquére.

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 29 - Etang de Couart to Coll de Coma d'Anyell

Čtvrtek 26. července
Během dopoledne jsem došel do Hospitalet-pres-l'Andorre a dokončil tak čtvrtou, předposlední etapu HRP. Už jen týden a jsem u moře! Nebudu zapírat, že se těším až tohle martyrium skončí; hory jsou nádherné, ale nic se nemá přehánět.

Hospitalet je malá, nehezká víska významná hlavně jako dopravní uzel. Vede tudy dálnice, železnice, HRP a výhled hyzdí elektrárna. Jak jsem tak seděl, popíjel pivo a koukal na projíždějící auta a kamiony, silně mě to táhlo k ceduli Barcelona. Odolat a nestoupnout si tam se zvednutým palcem bylo fakt těžké. Už jen týden k moři, říkal jsem si, musíš to vydržet, cíl je na dosah! V místním obchodně restauračním zařízení jsem ze sebe po týdnu v horách opět udělal člověka (oholil se), doplnil zásoby jídla a po dopingu v podobě chlazené dvanáctky a litru koly vyrazil tak ostrým tempem, že pochod skončil dřív než pořádně začal. Nohy nasadily turbo a byť za mnou zůstávala potem rozmáčená stopa, únava žádná. Strmé úbočí mě vyneslo z údolí zpátky do hor, prosvištěl jsem okolo Refuge de Besinés, a pak to začalo být vskutku zajímavé.

Dnešním cílem bylo dojít co nejblíž k úpatí Pic Carlitu (2921m), jedné z posledních velkých překážek, leč náhle se nade mnou zjevil bouřkový mrak a začal metat hromy blesky. Kupodivu mě nezasáhl ni blesk, ni hrom, natož pak déšť. Vítr vál správným směrem a hnal mrak svinským krokem dopředu, takže já byl chvilku na jeho okraji a pak úplně mimo něj. Horší to bylo po vylezení do sedla (Coll de Coma d'Anyell, 2470m); obloha nad protějším údolím s obrovským jezerem Lac de Lanoux byla černá jak odvrácená strana slunce a všechno nasvědčovalo tomu, že i nade mnou se strhne pořádná mela. Pak to šlo ráz na ráz - bleskurychle postavit stan přímo v sedle, pomocí kamenů ho zabezpečit proti vichřici a čekat. Hromy bily jak tisíc vikingských bohů, vítr cloumal se stanem jako šílený, spadly tři kapky vody a za půl hodiny bylo po všem. I tahle bouřka mě minula doslova o krajíček a ačkoliv mě to stálo hodinu denního světla, které jsem mohl využít k pochodu, bezpečnost je důležitější. Navíc jsem vždycky chtěl stanovat v horském sedle, takže děkuji planý poplachu za záminku!

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 28 - Výbuch nervů u Cabana Coms de Jan

Středa 25. července
Ve jménu hesla "proč to dělat jednoduše, když to jde složitě"
Dnes se nic zvláštního nestalo, byl to standardní "úspěšný" den, kdy jsem překonal spoustu výškových metrů, zdolal několik náročných výstupů a byť k smrti unavený, došel jsem opravdu daleko a večer si užil parádní koupel v jezeře. Trápí mě jen kolena - na téhle výpravě dostávají brutální sodu a dneska to bylo fakt znát. Každopádně se dneškem vykompenzoval špatný závěr včerejšího pochodu. Tak jako včera jsem už hodně dlouho nevypěnil.

Posuďte sami: stojíte na rozcestí dvou stezek a jedna z nich je označena TAKHLE VELKOU cedulí s TAKHLE VELKÝM nápisem "váš cíl, tudy prosím" a ještě tam pokračuje barevná značka, po které celý den jdete. Představuje to mírný stoupáček a pak hezkou rovinu po zeleném úbočí. Průvodce ale říká ne, vykašlete se na to a jděte po té druhé stezce, která sice vede úplně opačným směrem, ale to nevadí. Průvodcova cesta prudce klesá a někde prý bude další rozcestí, kde je potřeba odbočit a k cíli se dostat z druhé strany.

Jedině lenost mě přiměla ignorovat zdravý rozum a poslechnout toho mentálního zaostalce co psal tuhle knihu. Když už bylo evidentní, že se žádné rozcestí nekoná (klesání trvalo moc dlouho, celé údolí se stáčelo špatným směrem a potok, který bylo třeba přebrodit, zapadal do čím dál hlubší rokle), bylo příliš pozdě - čas byl promarněn a spousta výškových metrů sklesaná úplně zbytečně. Nepamatuji si, kdy přesně mi ruply nervy a do širého okolí se rozezněl vzteklý ryk postrádající jakoukoli známku příčetnosti, ale pan Joosten, autor průvodce, měl opravdu velké štěstí, že jsem v tu chvíli držel v ruce jen jeho knížku...

Notnou chvíli jsem bojoval s nutkáním se vším seknout, sejít do údolí a odjebať sa odtial, ale naštěstí zvítězila zvědavost a já se rozhodl, že tomu přijdu na kloub. Vztek je mocná věc - najednou jsem měl energie na rozdávání a zpátky do kopce to šlo úplně samo. To rozcestí, pokud se za rozcestí dá považovat zbytek prastarého nápisu na zemi a neexistující stezka, jsem napodruhé našel, přebrodil onen potok, vyšlapal spoustu úplně zbytečně sklesaných metrů a konečně došel k boudě Cabana Coms de Jan. Cestou jsem si zpíval, pochvalné ódy na Tona Joostena to však nebyly...

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 27 - Konec andorské etudy

Úterý 24. července
Takže, včera večer jsem po zběsilé akci znovu získal knížku, kterou jsem zapomněl na autobusové zastávce, a přitom ztratil foťák... zrcadlovku Nikon a v ní úplně všechny fotky. A jak že to dopadlo?

Navzdory akci a stresu ze ztráty knížky jsem u foťáku už jen rezignovaně pokrčil rameny a nijak se nevzrušoval. Byla noc a nemohl jsem stejně nic dělat. Nabízely se tři možné scénáře - z krosny mohl vypadnout v autobuse, při divokém sprintu po kamenech, nebo u Pedra v autě. V místních serpentinách si hrál na Niki Laudu a krosna se na zadním sedadle mrskala jak epileptik v záchvatu, takže jsem téměř stoprocentně věřil ve třetí možnost. Přesto jsem si ráno přivstal a důkladně prohledal včerejší kamennou stezku. Foťák jsem nenašel, což mě na jednu stranu zklamalo, na druhou stranu to byla úleva - neleží rozflákaný na šutrech a zvlhlý rosou. Ani u autobusáka jsem nepochodil, takže nezbývalo než najít Pedra.

A teď ten paradox - Andorra je tak malá, že se většina lidí zná, ale mobil na Pedra nikdo nemá a v práci ho nejde zastihnout, protože je pořád v terénu. Až do oběda jsme se míjeli - čekali jsme na sebe ve dvou různých hospodách, já mu nechal vzkaz na dveřích kanceláře a marně se tam chodil dívat, párkrát jsem ho dokonce viděl profrčet po silnici, ale výsledek žádný. Pak jsem znovu mluvil s autobusákem a ten mi dal Pedrovo číslo, které mezitím sehnal. Můj český Vodafone z nějakého důvodu odmítal v cizině volat, proto jsem rychle vyrazil k hospodě, když v tom za sebou slyším troubení a volání. Otočím se a Pedro mi z okénka podává foťák...

Úlevu smíšenou s pocitem trapnosti si asi dovedete představit. Trapnost ještě umocňovalo silné deja-vu z předloňské dovolené v Norsku, kde jsem taky málem přišel o foťák. Přitom by bývalo stačilo počkat v refugiu, Pedro mě tam ráno samozřejmě hledal. Místo celého dopoledne bych býval ztratil jen pár hodin a ještě si v klidu pospal. Ale konec dobrý, všechno dobré, zapili jsme to jedním oroseným a rozloučili se před refugiem, kam mě Pedro znovu odvezl. Závěr? Ztratil jsem půl dne pochodu, ale Andorru, Andořany a tuhle část cesty si rozhodně budu pamatovat!

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 26 - Začátek andorské etudy

Pondělí 23. července
Po luxusním noclehu v pastýřské boudě jsem hezky časně, tedy v 10:00, vyrazil do nitra Andorry, netuše co mě v příštích dvou dnech čeká. Ačkoliv mě od toho všichni odrazovali, byl jsem rozhodnut sejít do údolí a vidět "civilizovanou" část tohoto unikátního státečku, který má míň obyvatel než Hradec Králové, kde se platí eurem aniž by byli členy EU, kde lze obejít celou státní hranici za čtyři dny a kde je to z jednoho konce na druhý blíž než pražským metrem z konečné na konečnou. Taky je to jediná země na světě, kde je úředním jazykem katalánština (andorština ani andorská národnost totiž neexistují, Andorra je součástí, respektive leží v Katalánsku).

Nejbližší městečko, fádní turistické centrum zvané Arinsal, mě nijak neoslovilo a s úmyslem dostat se dál jsem začal stopovat. Po půl hodině marných pokusů mě to poněkud otrávilo a uvědomil jsem si, že vlastně tu Andorru vidět nechci. Omezil jsem to tedy na doplnění zásob v místní předražené samoobsluze a vrátil se do hor. Bohužel jsem brzy dospěl k závěru, že stav mých bot už je neúnosný a ačkoliv jsem do poslední chvíle doufal, že s nimi pochod dokončím, na dva prsty děravá podrážka a pěticentimetrový žralok mě přesvědčily o opaku. Mít boty plné prachu a kamení není nic příjemného. Andorra je prý ideální k nákupu levného bezcelního zboží a nebylo tedy co řešit. Takže znovu na stopa, tentokrát již úspěšně do města La Massana a pak zpátky, se zbrusu novými pohorami Lowa Khumbu GTX na nohou (za úplně normální cenu 150€, po slevě za 125€). Navzdory dojmům z rána, že Andořané nejsou zrovna ochotní lidé, jsem si je velmi oblíbil. Všichni jsou tu milí, sympatičtí a mají snahu člověku pomoct i když z toho nemají žádný prospěch.

Vzhledem k výletu do města jsem změnil trasu pochodu, vyžral si ultra vražedný úsek GR11 (ještě trochu a ten kopec by byl svislý) a z obce Ordino se za 1€ svezl autobusem do El Serrat, kde mi to pěkně navazovalo na původní cestu. To už byl večer, já spokojeně kráčel k Refugi de Sorteny, liboval si v nových pohorách a až těsně před boudou mi došlo, že postrádám knížku-průvodce, a že asi zůstal v Ordinu na zastávce. Zachvátila mě panika (čert vem informační hodnotu, ale přeci nepřijdu o vzpomínku na tuhle dovolenou), únava byla ta tam a já s údivem zjistil, že i s naloženou krosnou lze běžet maraton. Autobus byl dávno pryč, po autech se slehla zem a mně nezbylo, než ukecat jednoho místňáka aby mě svezl. Dvojitá klika - nejenže mi Pedro ochotně pomohl a že knížka byla opravdu na zastávce, ale ještě, protože pracuje pro vládu a má zvláštní povolení, mě dovezl až k boudě, kam jinak auta nesmí. S pocitem úlevy a dobře vykonané práce jsem sundal krosnu, těšil se na večeři a zjistil, že nemám foťák...

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 25 - Welcome to Andorra

Výhled do Španělska z Port de Baiau, na hranici s Andorrou.

Neděle 22. července
Po ležérní snídani a pozdním odchodu z boudy Baborte mě čekalo pohodové klesání do údolí a náhodné setkání se skupinkou Čechů z Náchoda, kteří se jako praví vlastenci rozhodli vyšplhat na Pico de Aneto, nejvyšší horu Pyrenejí (3404m), a připíchnout tam českou vlajku. Na cestu se, též velmi vlastenecky, zásobili domácí třešňovicí a neméně vlastenecky mi nabídli. Dík, byla výborná! Zbytek dne se nesl v duchu pomalého stoupání bez elánu, častých pauz a celkově chcíplého pocitu. Zřejmě šlo o skrytou nervozitu z nadcházející překážky - hardcore krpálu Port de Baiau.

A skutečně, je to zatím nejbrutálnější sedlo, přes které jsem šel. Člověk se musí doslova vyškrábat 300 výškových metrů do extrémně strmého svahu pokrytého prachem, hlínou a sypkými kamínky. Ulehčil jsem si to tak, že jsem si zahrál na horolezce a místo škrábání se po prašném kluzkém svahu jednoduše vylezl po skále hned vedle stezky. Světe div se, jakmile byla tato překážka překonaná, všechna malátnost opadla a v euforii ze zdárného výškrabu jsem si nejen zahulákal do kraje, ale ještě vyběhl na špičku hory, abych si první momenty v Andoře náležitě vychutnal. Dojít k Refugi de Comapedrosa už bylo jen otázkou jednoho sestupu a vhodný nocleh (nikoli v refugiu, to stojí 30€) se nabídl v podobě malinké kamenné cabany (španělský název pro pastýřskou boudu). Skoro lituji, že venku neřádí blizard, když mám tak luxusní zázemí.

Hotel Andorra.

Zítra nebo pozítří se pojedu stopem podívat do města na druhém konci Andorry (je to jen 25km). Tato zemička není v EU a je tu prý výrazně levnější například tabák či alkohol. Velmi užitečné pro trekkera, jenž má před sebou ještě stovky kilometrů a počítá každý gram nákladu... Příchod do Andorry pro mě však není důležitý kvůli levnému chlastu (no, možná trochu, pivo v hospodě jen za euro!!!), ale protože jde o významný milník na mém pochodu. Dnes je 25. den cesty a ta cesta je opravdu dlouhá. Několik dní jsem měl vážnou krizi a seriózně uvažoval o tom to utnout, skočit na stopa a odjet, přechod hor dokončit někdy jindy (spousta lidí to jde třeba natřikrát). Největší krize byla před Salardu. Nad vodou mě, kromě vědomí že by to byla velká osobní prohra, držel i fakt že ze Salardu je to jen pár dní  do Andorry, kam jsem se od začátku těšil, a že tenhle státeček symbolizuje zdolání skoro tří čtvrtin cesty. Když jsem konečně tady, už vím že to nevzdám a HRP dotáhnu do konce. Za každou cenu!

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 23 a 24 - Noarre, Col de Certascan, Pla de Boavi, Refugi Baborte

Noarre.

Pátek 20. července, pohoda po bouři
Večer těsně po mém vykoupání dorazil německý pár a utábořil se poblíž. Kdyby dorazili o chvíli dřív, viděli by nahatou postavu zuřivě se utírající do ručníku a řvoucí cosi o nelidsky ledové vodě. Holka která tam ráno skočila šipku by si to možná bývala rozmyslela.

Byli to celkem fajn lidi (Rumun žijící od dětství v Německu a pohledná Německo-Francouzska), měli stejnou trasu a po chvilce seznamování jsme tedy vyrazili společně. Nespěchali jsme, hned po ránu jsme si při hledání zkratky solidně prodloužili cestu a s trochou improvizace vyšplhali až na vrchol Pic de Coronella, který jsme měli původně obejít. Za famózní výhledy až do středu země, na nejvyšší ledovce centrálních Pyrenejí, to ale stálo. Zbytek cesty proběhl normálně - jezera, kopečky, fotečky, jeden hodně prudký sestup, opět improvizovaný, a odpoledne jsme se rozdělili.

Pyreneje 2012 - Den 22 - Napříč houštinami

Refugi Gracia d'Airoto, nejhezčí chata v Pyrenejích.

Čtvrtek 19. července, hororový pochod
Než začnu psát o dnešním martyriu, na chvíli se vrátím k tomu včerejšímu. Přestože byl včerejšek oproti dnešku doslova pohodový, večer jsem neměl sílu ani dopsat deník. Po mnoha hodinách lopocení jsem se v pozdním odpoledni konečně vyloupl na vytouženém Coll d'Airoto (2509m), sotva na půli cesty k vytyčenému cíli, a naskytl se mi nepříliš optimistický pohled na jezero Estany d'Airoto, ze všech stran obklopené gigantickými balvany. Nezbývalo, než se přes ten příšerný boulder garden nějak dostat; stezku popisovanou v průvodci jsem po předchozí zkušenosti ani nehledal a nejjednodušší se mi to jevilo přímou čarou k vodě a pak podél břehu na druhou stranu, kde už z dálky vykukovala oranžová střecha Refugi Gracia d'Airoto. I když to vzdušnou čarou nemohl být víc než kilometr, překonat tu vzdálenost mi trvalo dalších několik hodin a ještě jsem si stihl nepříjemně odřít koleno. Jeden šutr se při doskoku trochu víc zakvedlal, v důsledku čehož a za přispění těžké krosny jsem ztratil rovnováhu a jen tak tak, že jsem nezahučel do několik metrů hluboké díry mezi dvěma balvany o velikosti náklaďáku.

Vesnička Alos d'Isil.

K chatě jsem došel až za setmění a není tedy divu, že jsem ráno, byť po vydatném spánku na pohodlné matraci, bažil do dalším odpočinku. Sluníčko hřálo, široko daleko ani noha a Refugi d'Airoto vypadalo tak lákavě, že jsem se rozhodl tam ještě den zůstat. Krásně jsem si zarelaxoval, po dlouhé době pokročil s rozečtenou knížkou, zkrátka si dal oraz. Idylu narušil až oběd. Respektive, oběd byl též idylicky, příliš idylický. V idylickém rozpoložení jsem nedokázal udržet chřtán na uzdě a spráskal všechnu slaninu. Takovou energetickou bombu nešlo zbůhdarma promrhat válením se, a tak jsem si nakonec sbalil fidlátka a vyrazil dál.

Pyreneje 2012 - Den 21 - Tuc Marimanya

Výškrab, aneb do tohoto kopce se musím doslova vyškrábat.

Středa 18. července
Rozhodně nejhardkorovější den ze všech. Po pozdním odchodu ze Salardu (po týdnech stanování se měkká postel opouští fakt těžko) mě čekalo šest hodin stoupání z 1270m na nějakých 2660, což s krosnou čerstvě napěchovanou zásobami a v úmorném vedru není žádná lahůdka. Poslední část výstupu obnášel kamenitý výškrab na hřeben, těsně pod vrchol hory Tuc Marimanya. Tam ale trable teprve začínaly. Průvodcův výklad dalšího postupu byl naprosto zmatečný a nepochopitelný, jako by popisoval úplně jinou trasu, a navíc se rozcházel i se stezkou vyznačenou v mapě (přísahám že jsem ji nedržel vzhůru nohama), a proto jsem zvolil vlastní postup. Nešel jsem ani po hřebenu (jak zřejmě chtěla knížka, což jsem vydedukoval později), ani podle mapy (musel bych slézt až do údolí a zase to nastoupat), ale přímo za nosem, po úbočí asi deset metrů pod hřebenem. To se ukázalo býti nešťastné řešení, protože jsem si vyžral hodinu a půl lezení po strmém svahu pokrytém obrovskými, občas se viklajícími balvany. Párkrát se to pode mnou při došlápnutí nečekaně zhouplo a nebylo to ani trochu příjemné. Po úmorném lezení jsem to nakonec dokázal a konečně se vydrápal do sedla Coll d'Airoto, jen abych zjistil, že na druhé straně mě čeká ještě větší boulder garden...

PS. Omlouvám se za krátkost tohoto příspěvku. V době psaní zápisku jsem byl naprosto vyčerpán a zbytek dopisoval až další den. Z důvodu zachování kontinuity deníku to nechci dávat dohromady, ale slibuji že příští příspěvek to bohatě vynahradí. Tady aspoň fotky. Snad jen dodám úsměvnou situaci při doplňování vody. Široko daleko žádný potok, zato jeden moc pěkný sněhový jazyk, proto jsem láhev napěchoval sněhem s tím, že na sluníčku roztaje. O pět minut později jsem našel potok a strávil čtvrt hodiny dolováním ztuhlého sněhu ven...

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 20 - Noc v Salardu

ZEVL (Zasloužený Edpočinek VLeže) u Refugi de la Restanca.

Úterý 17. července večer
Nakonec jsem zůstal v Salardu přes noc. Ne, že by se mi tady tak líbilo, prostě jsem nestihl nakoupit. Po obědě jsem totiž naivně nakráčel do zařízení, které má i přes okázalý nápis SUPERMERCADO k obchodnímu domu stejně daleko jako pojízdný prodavač hotdogů, a nezbylo mi než se vydat do sedm kilometrů vzdáleného městečka Vielha, kde mají skutečný obchoďák. Tam jsem sice dobře pořídil, ale zabralo mi to celý zbytek dne. Vtipné bylo, že jsem v Salardu šel na stopa k autobusové zastávce a hned první auto mě vzalo. Nestál jsem tam ani půl minuty a už jsem se vezl, což zjevně vyvedlo z míry skupinku lidí čekající na autobus s půlhodinovými intervaly. Po návratu do Salardu jsem si našel nocleh v hostelu přímo určeném Pyrenejským chodcům (12,50€ na noc) a když už se tu musím zdržet, aspoň si užívám horkou sprchu, měkké matrace, soukromí (nejsou tu žádní jiní hosté), půl láhve červeného co někdo nechal v kuchyni, a ráno se chystám vyrazit plně odpočat a regenerován.

Pyreneje 2012 - Den 20 - Mlha, nadšení a krize

Výhled z Horquette d'Alans (2430m).

Úterý 17. července
V uplynulém týdnu se mi nějak nedostávalo chuti literárně tvořit, ale už zase sedím s tužkou v ruce a doháním to. Posledně jsem psal o návštěvě turistické vísky Gavarnie, kam jsem dorazil minulé úterý (10.7.) po dlouhé dvanáctihodinové procházce, mimo jiné abych doplnil zásoby jídla. Vzhledem k turistickým cenám se značně odlehčilo mé peněžence, ale za to se přitížilo krosně na zádech a s novým proviantem byl čas na návrat do hor, pryč od zalidněných turistických center. Bohužel bylo celé údolí zahaleno neprostupnou mlhou, která mi zabránila obdivovat proslulý Cirque de Gavarnie, souhrn impozantních hor okolo vesnice.

Ani po výstupu do prudkého kopce nad dva tisíce metrů (Gavarnie leží ve 1200m) se situace nezlepšila. Nebylo vidět dál než na délku ruky a pět metrů od horské boudy se mě pár turistů ptalo, kde je horská bouda. Sladká odměna za úsilí přišla až v úzkém sedýlku Horquette d'Alans (2430m). Bylo to jediné místo, které vyčuhovalo nad mrak a nabízelo tak jedinečný pohled na dva mlžné oceány, z každé strany hřebenu jeden. Chvíli jsem se vyhříval na kamenech jak ještěrka a vůbec se mi nechtělo pryč, leč po chvíli jsem se sebezapřením znovu vplul do toho ohavného mlžince.

Pyreneje 2012 - Den 13 - Refuge Wallon to Gavarnie

Euforie na první třítisícovce.

Úterý 10. července
Naprosto mazec den, úplně super zážitky, euforie, paráda! Až na ten závěr. Včera jsem udělal tu chybu, že jsem se utábořil kousek od horské chaty, přímo u cesty, a jelikož nejsem žádné ranní ptáče, všichni turisti co šli z chaty mým směrem  mohli pozorovat mé ranní počínání, přípravu snídaně s ještě zalepenýma očima, atd. Pochod začal docela pohodovým stoupákem do sedla v nějakých 2500m. V sedle neskutečně foukalo, ale hned na druhé straně se to zmírnilo. Naštěstí, protože na úzké stezce podél strmého, několik set metrů vysokého kamenitého úbočí by nebylo příjemné se nechat sfouknout. Cestou jsem potkal Andrewa, Skota co se před lety odstěhoval ze své domoviny, hádejte proč. Ano, kvůli počasí. Má rád Řecko. Po Pyrenejích cestuje taky sám a seznámil mě s tzv. ultralight travelling. Jeho náklad činí pouhých 4,5kg, z toho 3kila jsou jídlo! Karimatku ořezal aby byla menší a lehčí, místo stanu má jen plachtu a jako vzpěry používá hůlky, ultra lehké šusťákové oblečení, žádný vařič... Trochu extrém ale rozhodně mi dal pár nápadů jak odlehčit krosnu. Poobědvali jsme u horské chaty pod impozantní horou Vignemale (3298m), nejvyšším hřebenem na španělsko-francouzské hranici, a pak se vydali dál. Přesněji řečeno on vyrazil, já ještě chvíli poseděl a už jsem ho nedohnal. A to přesto, že jsem jel jak lokomotiva. Když jsem vyrazil, nevěřil jsem vlastním nohám! Měl jsem před sebou dlouhý, obávaný výstup z 2151m na 2734m a já ho dal za pouhou hodinu a deset minut! Nohy jako by nasadily forsáž, mazal jsem po cestičce jak namydlený blesk a předešel nejmíň patnáct lidí! Když za sebou slyšeli blížící se parní lokomotivu (tak asi působí můj zrychlený dech a dupot pohor), sami uhýbali na stranu. V sedle jsem shodil krosnu a ještě si cvičně vylezl na vrchol 3032 metrů vysoké Petit Vignemale; nezabralo mi to ani půl hodiny a v naprosté euforii ze svého prvního výstupu nad 3000m jsem se kochal úžasnými výhledy do širého okolí. Pak mi začala být zima a hezky opatrně jsem mazal zpátky.

Pyreneje 2012 - Den 12 - Refuge d'Arremoulit to Refuge Wallon

Pondělí 9. července
Mizerně vyspalý po extrémně větrné noci, kdy se mi stan každou chvíli sklápěl na stranu a plachta se hlasitě třepala ve větru, jsem od Refuge D'Arremoulit vyrazil směr Valle de Fache. A hezky zostra, brutálním stoupákem po balvanech, na které moje tělo nebylo po ránu připraveno. Pak strmý sestup a během hodiny jsem prošel kolem několika úchvatných jezer. Pyrenejská jezera jsou něco neuvěřitelného - tak průzračná, že mnohdy vidíte až na dno, a  pokud vám nevadí poněkud studenější voda, je to skvělé koupání. Přestože byla dopoledne ještě trochu zima, neodolal jsem a na tomto zcela opuštěném místě si dal koupel. Po čtyřech dnech bez mytí to byla opravdová slast. Po koupeli, obědě a rutinních povinnostech v podobě praní prádla jsem se zvedl, byť s nechutí, a vydal se dál. Skrz krásné údolí, okolo přehrady a dalších jezer (jsou jich tu fakt mraky) a vstříc dnešní megapřekážce, horskému sedlu Col de la Fache (2664m).

Zatím můj nejvyšší a nejbrutálnější výškrab (ano, opravdu jsem se musel nahoru vyškrábat). Dobré tři hodiny jsem zdolával strmou stezku plnou sypkého kamení, balvanů a několika sněhových polí, které ani v půlce července nestihly úplně roztát (dost nepříjemné, když netušíte, jak tlustá je vrstva sněhu po které jdete a odkud přesně vytéká ten velký potok pod ní). Nakonec jsem stanul v sedle s naprosto parádním výhledem. Bylo vidět dokonce i dávno zdolaný Pic du Midi d'Ossau! Velice se mi ulevilo při pohledu na druhou stranu sedla. Hrozil jsem se stejně strmého a nebezpečného sestupu, ale na francouzské straně to bylo o mnoho mírnější a stačilo jít po cestičce. Za dvě hodiny už jsem rozbíjel tábor u Refuge Wallon, dal si ještě večerní koupel v řece (čtyři dny nic a pak dvakrát za jeden den, tomu říkám výkon) a teď už ležím ve spacáku, o 800 nadmořských metrů níž než včera, na pohodlném trávníku místo kamení, bez větru... dobrou noc.

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 11 - Pic du Midi d'Ossau

Pic du Midi d'Ossau (2884m)

Neděle 8. července, ráno
Včera v noci jsem musel přestat psát. Bouřka řádila takovým způsobem, že se stan ohýbal až na zem a o vodu nebyla nouze ani uvnitř. Udělal jsem si dvojitou ochrannou vrstvu (sebe i se spacákem zabalil do ponča) a rukama držel stan, aby se nezbortil. Přes tu vichřici a déšť nebylo slyšet dokonce ani všudypřítomnou kakofonii kravských zvonů, a to se stádo páslo chvílemi jen metr ode mě. Po půl hodině se vichřice uklidnila a zůstaly jen světelné efekty s deštěm. Někdy během noci to ustalo úplně, protože jsem se probudil do krásného slunného rána a všechny věci měl suché. A teď tedy vyrážím vstříc prvnímu dni sólo putování po Pyrenejích. Čeká mě další brutální výstup. Tady to tak prostě je, člověk neustále šplhá do krpálů, jen aby na druhé straně mohl sejít do údolí a začít se škrábat do dalšího, ještě většího kopce. Pochod po vrstevnici, ať už je to úbočí hory nebo hřeben, je stejně vzácný jako poctivý politik v české vládě. Ať už tyhle hory navrhoval kdokoliv, musel mít buď zvrácený smysl pro humor nebo nenáviděl chodce.

Pyreneje 2012 - Den 10 - Konec společné cesty

Sobota 7. července
Honza píše: jak výborný byl včerejší den, tak příšerný byl ten dnešní! Vstali jsme přesně v šest (paráda, to se nám doteď ani jednou nepovedlo) a vyrazili hezky načas. Dokonce jsme díky tomu utekli jistému dešti a bouřce. Jenže po pár hodinách mě začalo bolet koleno (později se ukázalo, že to byly namožené vazy) a odpoledne už jsem bolestí nemohl ani došlápnout. To znamenalo jediné - konec. Pokračovat v tomto stavu bylo nemyslitelné a další zdržení jsme si nemohli dovolit. Sešli jsme tedy poslední kopec, rozdělili si jídlo, rozloučili se a já vyrazil na stopa směr Praha.


Jirka píše: dnešek se za povedený označit nedá. Navzdory špatné předpovědi sice vyšlo počasí, ale to je asi tak všechno. Ráno jsme si přivstali a směle vyrazili s úmyslem pokořit dlouhou dvanáctihodinovou trasu završenou velkolepým západem slunce na Pic d'Ayous. Honzu po pár hodinách rozbolelo koleno a navzdory bandáži a ibuprofenu po dalších pár kilometrech nebyl schopen jít. Jedno pětidenní zdržení ze zdravotních důvodů už jsme zažili a další bylo nemyslitelné. Navíc mu došly peníze, takže se rozhodl vrátit do ČR. Já tím pádem přišel o parťáka na cesty a taky o skvělého kuchaře. Honza se totiž od prvního dne ujal kuchyně a jeho ešus produkoval jednu dobrotu za druhou (narozdíl ode mě ho to i bavilo). To ale samozřejmě není hlavní důvod, proč mě jeho odjezd mrzí. Mrzí mě proto, že jsem konečně, po letech cestování o samotě, našel člověka, se kterým jsme si padli do oka, zažili srandu a mohli sdílet zážitky z cest. Pro něj to navíc byla první velká výprava a opravdu si jí užíval a prožíval každým coulem. Co je však nejdůležitější, ve dvou se to lépe táhne a v horách to platí dvojnásob. Teď ležím ve stanu a zatímco píšu tyto řádky, venku řádí Mordor - předpověď se přeci jen vyplnila, byť se zpožděním - a já jen doufám, že to stan přežije. Hromy, blesky, leje jako z konve a...

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 08 a 09 - Zmoklí kohouti v Lescunu

Čtvrtek 5. července
Honza píše: Jirka se opět probudil hromem, tentokrát však nešlo o planý poplach. Jen tak tak jsme stihli sbalit věci a vyrazit, když se nebeské kohoutky otevřely a začalo lít jako z konve. Mělo to jedinou výhodu, a sice tu, že už jsme netrpěli žízní. Vzhledem k včerejšímu neplánovanému zdržení nám totiž došla voda a v suchých vápencovitých skalách ji nebylo kde doplnit. Teď jsme hltavě sosali z každé loužičky, z každé tůňky vytvořené ve skalních útvarech a proláklinách a než jsme se nadáli, byli jsme prosáklí jak zvenku, tak zevnitř.

Po sotva pětihodonovém pochodu a občasném bloudění v mlze, která poněkud znesnadňovala navigaci a úplně zkazila požitek z údajně krásných výhledů, jsme promočeni až na kost dorazili do kýženého cíle, horské vísky Lescun na francouzské straně hranic. Tím skončila první etapa náročného přechodu Pyrenejí a zítra nás konečně čekají opravdové hory. Pod 1000m.n.m. už neklesneme a těšíme se na vrcholky skal tyčící se v dáli. Tyto řádky píšeme v malém hostelu (říká se jim gite d'etape), kde se dáváme dohromady, doplňujeme zásoby, pereme prádlo v umyvadle, sušíme ho v mikrovlnce (nekřesťanských 10€ za pračku se sušičkou opravdu dávat nechceme), popíjíme vychlazené pivo a jíme těstoviny s ústřicemi. A modlíme se za lepší počasí.

Refuge d'Arlet (1986m)

Pátek 6. července
Počasí se přes noc umoudřilo a už neprší, dokonce je vidět modrá obloha. Ráno jsme si ještě v gite d'etape dopřáli královskou snídani v podobě míchaných vajíček, velké sklenice mléka a jako bonus jsme ujedli z těstovin, které se nevešly do ešusu. Sami sebe jsme překvapili tím, jak snadno se nám povedlo překonat dnešních 1300 metrů převýšení z údolí kde leží Lescun a vystoupat na nějakých 2000 metrů nad mořem, k horské boudě Refuge d'Arlet, stojící vedle stejnojmenného jezera. Pochod jako takový nebyl nijak výjimečný, až na nečekané setkání se čtyřmi čuníky, které bychom tak vysoko v horách opravdu nečekali (místní pastýř si zřejmě potrpí na pestrý jídelníček) a na pitoreskní horu trefně zvanou Pic Rouge, která je skutečně růžová!

Honza píše: hned jak jsme postavili stan, využil jsem prosluněného podvečera a šel si zameditovat ke břehu jezera. Poslouchal jsem Wish You Were Here od Pink Floyd, slunce mě hřálo do zad a pohled na hladinu lehce čeřenou studeným větrem ze mě během hodiny odplavil všechen stres. Cítím se jako znovuzrozený, jsem vděčný za to, že tady můžu být a už se nemůžu dočkat zítřka. Chceme totiž stihnout dvě etapy místo jedné a večer se odměnit západem slunce na jednom snadno přístupném vrcholku (Pic d'Ayous) s údajně úchvatnými výhledy do širého okolí.

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 07 - Ztraceni v divočině

Rozbřesk v Port Larrau (pod Pic d'Orhy), na francouzské straně hranice.

Středa 4. července
Honza píše: Jiřího probudil hrom. Navzdory vyhlídce na další mokrý den se však poštěstilo, bouřkový mrak nás minul a rozhodl se oblažit Francouze na severu. Nás čekal krásný, prosluněný pochod po hřebeni tvořící státní hranici. Namočili jsme se až po obědě, při koupání ve vodopádu.

Zbytek dne už tak příjemný nebyl. Po zastávce v dávno opuštěné a zdevastované horské chatě Refugio de Belagua jsme museli zdolat ostrý výstup hlubokým lesem a pak projít dlouhým údolím směrem k další dvoutisícové hoře. Zatímco já překypoval energií, Jirka neměl svůj den a šel spíš ze setrvačnosti. Toto rozdílné rozpoložení vedlo k první velké a téměř osudové chybě: rozdělit se. Právě jsme vstupovali do rozlehlé spleti vápencovitých údolí, která sám průvodce označil za nebezpečný labyrint, kam se málokdo odváží. Při jedné z četných přestávek jsem se rozhodl jít napřed s tím, že počkám na nejbližším rozcestí, ale chybička se vloudila. Přestože jsme šli celý den po značce, nějak se mi povedlo minout odbočku a další hodinu jsem šel úplně špatným směrem. Rozepisovat se by bylo na dlouho, řeknu jen to, že jsem poprvé zažil opravdový strach z toho, že nevím kde jsem a kam mám jít. Když jsem po třech hodinách stresu, volání a úmorného bloudění konečně Jirku našel, navzdory únavě mě zalil neskutečný pocit úlevy a euforie. Ani Jirkovi se nevedlo nejlépe, přestože u sebe měl kompas, mapy i průvodce (který v tomto případě totálně selhal).

Mlha.

Jirka píše: podle průvodcova lakonického popisku je cesta skrz toto spletité údolí značena jak barevnými značkami, tak hromádkami kamení (tzv. cairns), kterým osobně říkám hrobečky. Hrobečky jsou v Pyrenejích velice populární a většinou fungují. Problém vzniká ve chvíli, kdy jsou doslova na každém rohu a rozjíždějí se do všech světových stran. Sledujte pak nějakou konkrétní stezku. Na rozcestí jsem zvolil trasu, která se tvářila že vede správným směrem, a nic zlého netuše pokračoval dál. Jenže ouha, stáhlo mě to moc na jih a po půl hodině chůze, v domnění že jdu pořád správně, jsem se vyloupnul ve vedlejším údolí. Že je něco špatně mi došlo až podle cedule ukazující Lescun, vesnici kam jsme měli namířeno, směrem odkud jsem se zrovna vyloupnul. Naštěstí jsem potkal jiného chodce, který mi pomohl se lépe zorientovat. Všechno bylo vlastně v pořádku, měl jsem značku i směr, akorát jsem netušil, kde je Honza a hlavou se mi honily různé scénáře. Dramatičnost situace ještě stupňoval fakt, že nám skoro došla voda a široko daleko nebyla ani kapka (ve vápencových skalách se hned vsákne pod zem). Přestože se připozdívalo a byl to trochu risk, vydal jsem se Honzu hledat. Právě v tu chvíli se však z mlhy na protějším kopci vyloupla jeho postava a nám oběma spadl obrovský kámen ze srdce. Po šťastném shledání jsme padli vyčerpáním a okamžitě usnuli.

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 06 - Pic d'Orhy aneb první dvoutisícovka

Úterý 3. července
Den začal úplně obyčejně: natrhali jsme si plný ešus borůvek. Těšili jsme se na borůvkovo-cukrovo-mléčný koktejl, nesehnali jsme však mléko ani cukr. Přesto jsme udělali tak velký nákup, že bylo potřeba zbavit se zátěže a uvolnit prostor v krosně. Sic bez dalších ochucovadel, ale kilo borůvek jsme slupli jako malinu a s fialovými jazyky se vydali pokořit Pic d'Orhy (2017m.n.m.), výhružně vyhlížející jehlan tyčící se vysoko nad okolní hřebeny, a naši první dvoutisícovku.

Honza píše: schylovalo se k večeru a možná to byl trochu risk, bylo však nutné dostat se na druhou stranu ještě téhož dne kvůli počasí. Navíc to byla docela výzva. Jak jsme tak stáli 600 metrů pod vrcholem, na posledním možném tábořišti, a váhali zda do toho jít či ne, Jirka to rozťal větou "tak dáme ještě jednu muesli tyčinku a jdem". Risk se vyplatil, ve 20:01 jsme po dvouhodinovém funění a občasném balancování na metr širokém skalním hřebenu stanuli na vrcholu. Nutno říci, že odsud Pic d'Orhy nevypadal zdaleka tak hrozivě. Nejhorší bylo k němu vůbec dojít - ze severní strany je totiž vidět jen svislá skalní stěna a člověk vůbec netuší, že z druhé strany je to jenom nevinná stráň (pravda, hodně strmá nevinná stráň) a vede po ní i cestička.

Luno, ó tajemná ty královno noci, pověz, jaképak zítřky čekají nás?

Jirka píše: během výstupu se celá severní strana údolí začala plnit hustou mlhou, přetékající přes okraj jako pára z čarodějného hrnce. Vskutku impozantní pohled. Po třičtvrtě hodinovém sestupu jsme se, patřičně unavení, utábořili u loveckého přístřešku, jenž posloužil jako improvizovaná kuchyň. Honza opět rozvinul své kulinářské schopnosti a ukuchtil výborný kuskus s pepřem a solí. Vyšel parádní úplněk, snad největší co jsem kdy viděl, a po chvilce laborování s foťákem se mi ho povedlo celkem obstojně zachytit (na to, že se se zrcadlovkou teprv učím a fotil jsem bez stativu, to docela ujde). Usínáme se vzpomínkou na závodní model trekkera z Holandska, který nás ráno předběhl a zůstala za ním jen ohnivá čára. To co nám trvalo půl týdne on ušel za jediný den!

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 05 - Zelený ráj

Pondělí 2. července
Honza píše: zatím nejkrásnější den. Po dobrém spánku v Hotelu Plechová Bouda jsme se vypravili do nečekaně prosluněného rána a za příjemného pochodu jsme dorazili k pastýři, jehož dům stojí přímo na státní hranici. Lámanou španělo-francouzštinou jsme se domluvili a nakonec za 9€ koupili půl kila výborného ovčího sýra a dva pecny chleba. Taky nám poradil, ať se zajdeme podívat na nedalekou jeskyni, u které už 86 let žije 86 letý pastýř. Pohled na pitoreskní kamenný útvar, u kterého stojí starý pán v modrákách a stará se o ovce, byl okouzlující. Další, ještě příjemnější zpestření cesty pak byla osvěžující koupel v potoce, kde jsme umyli nejen sebe, ale i své oblečení, a zatímco schlo, stihli jsme poobědvat.

Cestou jsme téměř nebloudili, jen občas jsme se lehce odchýlili od trasy popisované průvodcem, ale o nic hrozného nešlo a navíc jsme byli odměněni úchvatnými výhledy. Viditelnost byla vskutku skvělá, k večeru se nám podařilo zahlédnout první zasněžené vrcholky, ke kterým se pomalu ale jistě blížíme. Během dne jsme pořídili spoustu pěkných, často typicky kýčovitých fotek typu "já a ta hora za mnou", ale přesně k takovým se budu moc rád vracet. Teď bivakujeme ve výšce 1300 metrů, na širokánské louce na vrcholu jednoho kopce, pijeme horký čaj a aby té krásy nebylo málo, horizont nás odměnil dech beroucím západem slunce, který nám jako bonus odkryl vrcholek La Rhune, pod nimž jsme stáli na začátku cesty. Je neuvěřitelné, jakou vzdálenost je člověk schopen urazit za tak krátký čas. PS: právě vyšel měsíc v úplňku, a slunce ještě nezapadlo!

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 04 - Roncesvalles

790km do Santiága. My to máme už jen 750!

Neděle 1. července
Dneska se to táhlo v podobném duchu, jako včera. Vyrazili jsme za deště, promoklí a demoralizovaní, a teprve po dvou hodinách (v trochu lepší náladě) došli ke klášteru Roncesvalles, což je významná zastávka pro lidi putující do Santiaga de Compostela. Skutečně se to tam hemžilo poutníky z celého světa a desítky dalších jsme pak potkali na cestě. Chtěli jsme se ubytovat, ale přijímali právě jen Santiagské poutníky. Bůh se nad námi aspoň na chvíli smiloval a na dvě hodiny nám posvítil sluníčkem, takže jsme poobědvali na lavičce před klášterem a usušili si věci. Jakmile jsme vyrazili dál, obloha se opět zatáhla a my pochodovali za silného větru, v dešti, v zimě a obklopeni hustou mlhou. Až k večeru, po přechodu takové měsíční krajiny (až na to, že tahle byla celá zelená), jsme spatřili poklad v podobě plechové boudy - luxusního ubytování se střechou, dveřmi, stolem, židlemi, dvěma pryčnami a dokonce s návštěvní knihou HRP, kam jsme se promptně zapsali. Po téměř labužnické večeři (kuskus s chorizem) jsme se zavrtali do nyní již suchých spacáků a blaženě usnuli.

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 03 - Mlžné vyhlídky

Provizorní úkryt před deštěm - polorozpadlý lovecký přístřešek.

Sobota 30. června
Dnešek začal obyčejně - ráno po chvilce bloudění jsme našli správnou cestu a během několika hodin dosáhli vršku Burga (872m.n.m.), kde jsme se odměnili šťavnatým chorizem (španělský název pro pikantní klobásu) a krásnými výhledy až do Francie, kam jsme se posléze vydali. Potkali jsme dvě místní babky, které se nás ptaly na cestu a tak jsme poprvé byli v roli rádců, což nás potěšilo. Následoval sestup do francouzské vísky Les Aldudes, kde jsme doplnili zásoby jídla, chvíli obdivovali prodavaččiny aldudy a kráčeli dál. V tuto chvíli se ze soboty obyčejné začala stávat sobota neobyčejná - po několika parných týdnech se totiž vrátilo typické atlantické počasí. Sotva jsme vystoupili na další kopec, měli jsme možnost seznámit se s proslulou baskickou mlhou. V oparu hustoty mléka se viditelnost zdrcla na pouhých pár metrů, do toho začalo pršet, a hledání cesty se navzdory mapě a kompasu stalo opravdovou výzvou. Surrealistický dojem ještě umocňovala kakofonie tisíce zvonů, doléhající k nám ze širého, neviditelného okolí. Pyreneje jsou totiž domovem pro tisíce hospodářských zvířat - koní, poníků, ovcí, koz a krav - a každé z nich nosí na krku zvon, jenž se při sebemenším pohybu mocně rozezní do dáli. Takové pasoucí se stádo je slyšet na kilometry daleko. Promrzlí a promoklí jsme nakonec zakotvili u polorozpadlého loveckého přístřešku, díky šikovným ručičkám a širokým pláštěnkám ho jakžtakž zastřešili a dokonce se nám povedlo z mokrého dřeva rozdělat oheň. Do noci jsme pak sušili věci (aby hned další ráno zase zmokly). Příběh by měl šťastný konec, nebýt toho, že výrobce našeho stanu zřejmě nepočítal s deštěm. Ponaučení: do deštivých krajin si nikdy neberte stan z Austrálie.

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Zážitky z panoptika a promaroděný týden

Přelidněná pláž v San Sebastianu.

Pátek 29. června
Honza píše: po pětidenní pauze jsme konečně zase na cestě. Uplynulý týden jsme strávili, nebo spíš promarodili, v přímořském městě San Sebastian, kam jsem musel kvůli složitému zubnímu zákroku. Jako by to nestačilo, Jirka dostal chřipku a ležel s horečkami v posteli.

Bydleli jsme v hostelu, který jsme si soukromě přejmenovali na Panoptikum. Vlastně to ani není hostel, nýbrž byt v obyčejném činžáku. Rozhodně si nechceme stěžovat, je to nejlevnější ubytování široko daleko, ale je to fakt síla. Majitel, kterého jsme si soukromě přejmenovali na Benita Mussoliniho, je hlavní atrakcí panoptika. Italskému diktátorovi (lehce říznutému Tutanchamonem) jako by z oka vypadl, s tím rozdílem, že ten náš se pořád usmívá, mele pantem, strašně mu smrdí z pusy, jezdí na kole, svou pleš skrývá pod takovou hroznou helmou a nosí extra krátké a extra těsné šortky, ze kterých jako by mu každou chvíli mělo něco vypadnout. Jeho věrným sluhou je podsaditý Mexičan Santos, který jakoby vypadl z mexické drogové kriminálky. Věrně hlídá kuchyň, rozdává příděly toaletního papíru a vybírá bytné. Dalšími členy panoptika jsou pak Felicitá, milá Italka s vadou řeči (fvofu fifvá) a totálně šílená španělská trumpetistka, která nás během pobytu málem znásilnila. Na věc šla vskutku rafinovaně - po konverzační otázce "máte chleba?" ani nečekala na odpověď a rovnou si šáhla pro naše trumpety. Její počínání by nám nevadilo, nebýt jejího odpudivého vzhledu a zjevně choré mysli. Jediný normální člen posádky je sympatický černoušek z Madagaskaru, jenž byl nucen sdílet pokoj s trumpetistkou.
Jak rádi jsme odtamtud vypadli! Pět dní panoptika bylo víc než dost. Večer jsme dojeli do vesničky Arizkun, odkud budeme pokračovat v pochodu, ubytovali se na fotbalovém hřišti u řeky a stali se nedobrovolnými účastníky noční bojovky dětí z nedalekého tábora. Bojovky na téma teror. Rádi jsme přispěli.
Technická poznámka: čas strávený v San Sebastianu do pochodu nepočítáme a číslování bude pokračovat dnem číslo 03.

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 01 a 02 - Hendaye to Elizondo

Městečko Hendaye, začátek pochodu a na dlouho poslední moře.

Sobota 23. června
Honza píše: dostopovali jsme do Hendaye. Poprvé v životě jsem spatřil Atlantik. Rozbušilo se mi srdce a do pár minut jsme se s Jirkou koupali. S rozeběhem. Udělali jsme nákup, najedli se, přebalili krosny, pokecali se dvěma turisty z Holandska a v 15:00 vyrazili na cestu. Náš triptych napříč Pyrenejemi právě začal. Vzhledem k pozdnímu startu a tomu, že nám chvíli trvalo se zorientovat, jsme první den moc daleko nedošli a utábořili se na kopečku s příhodným názvem Col d'Osin (myslím, že osin znamená osel). Koupačka v krásně prohřátém rybníku, studená večeře (nepovedlo se sehnat plyn do vařiče) a první noc pod širákem.

Hezkých 95 kilo. Počkejte
za pár týdnů, jak budu hezky vypadat.

Neděle 24. června
Nocování v přírodě s plným nebem hvězd nad hlavou bylo přímo idylické, až na ranní rosu která nám zmáčela spacáky. Ráno jsme vstali, prošli kolem kluků, co předchozí večer zapíjeli svobodu a teď hrdinně vyspávali opici, a pokračovali v cestě. Dnes mám svátek, což jsem zaregistroval až z smsky od rodiny. Osud se ale rozhodl mi nadělit zatím asi nejpříšernější den, 12 hodin chůze v úporném vedru, často do dost strmého kopce plného štěrku, a ještě mě ke konci dne začal příšerně bolet zub, což si vyžádalo odklon do městečka Elizonda k zubaři. Jirka celý den okomentoval lakonicky, a sice že jsme šli a šli a šli...

Jirka píše: ještě bych dodal, že jsme večer byli oba naprosto zrychtovaní (krásně se hodí anglické slovo knackered), bolel nás každý sval a já osobně jsem se nemohl ani pohnout. V Elizondu jsem se vykoupal v řece pod mostem, kde jsem mínil i přespat, což naštěstí nebylo nutné. Honza mě totiž přesvědčil, že i když jsme v low-budget režimu, teplé jídlo a studené pivo nám jedině prospěje. No a v místní hospodě, k našemu obrovskému štěstí, se s námi dal do řeči jeden Američan, který tam už devět let žije (ne v té hospodě). Když slyšel kde plánujeme nocovat, bez váhání nás pozval k sobě domů, kde jsme se vysprchovali, oholili a pohodlně vyspali. Ráno nám dokonce udělal snídani a odvezl nás k zubaři, kam se Honza s bolavým zubem opravdu těšil. Bohužel se ukázalo, že to vyžaduje složitý zákrok, na který nebyla místní ordinace vybavená a museli jsme jet do hodinu vzdáleného města San Sebastian, kam ho na druhý den objednali. Ani jeden z nás nečekal, že už dva dny po odchodu z Hendaye budeme zpátky u moře...

Další díl / Předchozí díl Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část