Já a pařby po osmi měsících na Zélandu (dohrané hry od května do prosince 2011)

God of War na PSP v čínštině. Libůstka.

Co si budem povídat, hraní videoher nebylo v poslední době prioritou a i kdyby bylo, nebylo na čem hrát. To však neznamená, že bych přes půl roku žil v absolutní pařební abstinenci. Něco málo na svém pařebním notesu rozběhám a díky silné základně fanoušků starých šlágrů jako Quake či Duke Nukem 3D existují stovky modifikací a přídavných map, které vydají na hodiny hraní.
Povedlo se mi dostat do ruky i pár konzolovek; to když mi jeden týpek na hostelu půjčil PSP, a taky při nedávné návštěvě místního Electroworldu, kde měli k vyzkoušení PS3 s 3D brýlemi. Musím uznat, že to vůbec nevypadalo špatně, a to jsem hrál jen 15 minut nového Ratchet and Clank.

Vzhledem k okolnostem není divu, že svoje obvyklé herní resumé vydávám tři čtvrtě roku od toho posledního, a že vypadá tak, jak vypadá.

Unreal nostalgy

Už celé roky si toužím znovu zahrát starého dobrého Unreala z roku 1998, jednu z mých nejoblíbenějších her. Čas od času si vzpomenu na tu zvláštně melancholickou atmosféru, na psychedelickou hudbu a ozvučení, na ten krutý, potemnělý a současně krásně barevný svět plný majestátních hradů, kamenných paláců, jeskyní, ztroskotaných kosmických lodí a čtyřrukých domorodců, a popadne mě strašná touha si Unreala zase zažít. I přes tyto stavy jsem se k tomu však přes nával nových titulů či představě jak se na novém počítači pokouším rozjet třináct let starou hru nikdy nedostal. Až doteď.

Pokud jste na tom stejně, tenhle článek je určen právě vám.

Protinožec se připomíná

Nový Zéland, to je třeba pilotování akrobatického letadla.

Stále žiju a i když sem nepíšu, stále píšu, jen ne sem. Krásná to věta, já být správná Čecha. Anglický blog se pomalu ale jistě rozrůstá a neangličtináři by měli vědět, že krom textu je tam spousta fotek a odkazů na celá fotoalba, tak se nebojte kliknout na www.bloggerstorm.com.

Zrovna se probírám starými fotkami, třídím a zeštíhluji stará alba a do galerie nahrávám Austrálii a Kostariku z roku 2009. Až to dodělám, hodím na blog odkazy, ale klidně se koukněte už teď (alba jsou řazena podle data).

Teď když si tady tak píšu, musím přiznat, že mi tvoření v rodném jazyce docela chybí. Už dlouho uvažuji o přeložení anglických příspěvků do češtiny, jen tak pro cvick, a možná to někdy udělám, když bude čas a nálada. Nic ale neslibuju - nálada by totiž byla, jen s časem je to horší.

Přátelé Pijí Plzeň

Tři pé, aneb to si tak koukám na Přátele a co to nevidí oči mé na Chandlerově lednici.

Harry 3D Potter

Tak jsem se byl podívat na posledního Heráka v kině a mám z toho rozpolcené pocity. První část filmu byla dost dobrá, temná a plná napětí jak to všechno dopadne, když se v Bradavicích teprve připravovali na bitvu. Bitka byla docela dobrá, i když mě zklamalo že tu nejzajímavější havěť sfoukli během jedné půlminutové scény.
Mnohem horší už byla druhá část filmu. Řada scén a situací byla dohnaná až k trapnosti ústící ve směšnost (ne nadarmo se půlka kina smála Voldemortově smrtelné grimase či Longbottomově hollywoodskému proslovu) a hlavně se to děsně táhlo. V závěru už jsem jen netrpělivě seděl a čekal až to skončí (a půlka kina se mnou).
Filmu taky uškodilo, že už nebylo moc co vyprávět. Předchozí díl měl rozvinutý děj, spoustu změn, zvratů, událostí, zatímco finále už bylo v podstatě jen o tom jednom - finální bitce - a do složitostí děje se tedy šlo ponořit jen těžko.
Jestli mě na posledním Harrym něco potěšilo, pak to bylo 3D. Je to teprve druhý film který jsem viděl ve 3D a oproti Avatarovi musím říct, že tady to fakt mělo smysl, spousta efektů vypadala naprosto výborně (např. dementoři mlžně plynoucí směrem k divákům nebo drak v bance) a nebyla tam jenom aby mohl film dostat nálepku 3D a líp se prodávat.

A z úplně jiného soudku - máme na pokoji nového spolubydlícího a ten má PSP a na něm God of War. Takže si možná zahraju svou první PSP hru a hned takovouhle pecku!

A pak že si nezahraju!

Na Zéland jsem nejel hrát hry a už vůbec ne na full-time, ale čas od času bych si přeci jen rád zkrátil dlouhou chvíli u nějaké videohry. Mám k dispozici levný laptop s integrovanou grafikou a dosti omezené internetové připojení, což v souvislosti s hraním nezní moc povzbudivě. Ale vono to pude...

Tak nám dnes vychází Duke Nukem Never

Je tomu dlouhých třináct let co byla tahle hra oznámena, a 10.6.2011 konečně vychází. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. A co je na tom nejhorší? Že místo abych jásal radostí, s ovacemi vítal drsného blonďáka a během instalace skandoval "Už je to tady! Už je to tady!" (nebo spíš "Duke je to tady", Duke je to tady"), tak frustrovaně přešlapuji a snažím se smířit s faktem, že můj cestovní laptop s integrovanou grafikou tuhle hru opravdu nezvládne a že nemám kde jinde bych si ji zahrál.

Jsem na Novém Zélandu a náramně si to užívám, vůbec nelituji že jsem veškeré pařebno nechal doma (i když, to bych lhal; zrovna letos vychází tolik pecek na které se těším, až mám pocit že mi to vývojáři dělají schválně). Ale že si po třinácti letech čekání nezahraju Duka, to mě fakt sere. Přitom stačilo, aby vyšel o jeden měsíc dřív, v původně stanoveném termínu, a všechno by bylo fajn.

Povídání o Novém Zélandu a fotky

Vážení přátelé, moje bláboly z Nového Zélandu najdete na anglickém blogu www.bloggerstorm.com (viz. link v liště pod názvem blogu). Sorry pokud to v angličtině nezvládnete, ale v každém případě se můžete kouknout aspoň na fotky. Všechny jsou uploadnuté na Picase (viz. odkaz v horní liště) a nalinkované v článcích. Pokud budu mít čas a náladu, zkusím double-postnout i česky, ale nic neslibuju.

Za přízeň a pochopení děkuje
Cestovatel, pan Storm

Odlet na Nový Zéland

A je to tady, velký den, za pár hodin budu sedět v letadle směr Nový Zéland. Pocity? Těším se jak blázen, ale zároveň je tu i nějaká ta nervozita z nového, neznámého a nepoznaného. Připadám si jak panic, který právě stahuje kalhotky své vyvolené a s rozbušeným srdcem, pln očekávání i nervozity, čeká co tam uvidí a jaké to bude. Nebo jako pacient, kterého vezou na sál, doktor si už brousí skalpel a pacient se staženými půlkami jen čeká, až už to konečně začne, protože to čekání je nejhorší a ví, že operace je nevyhnutelná a že mu po ní bude líp.

Poslední dva týdny byly docela zvláštní. Opustil jsem navždy Londýn s tím, že jedu na Zéland, ale nejdřív mě čekal krátký pobyt v ČR. Celé se to tak zvláštně zmixovalo. Ač jsem na život v Londýně dlouhodobě nadával, za ty roky jsem si tam vytvořil určité zázemí a to město se stalo mým domovem. V Praze už se naopak doma necítím, a přestože tu mám kořeny, rodinu, atd., už to není domov v pravém slova smyslu. Vědomí že opouštím něco co znám a kde jsem zvyklý, tedy Londýn, spojené s kulturním šokem z návratu do ČR, bylo zvláštní a ne úplně příjemné. K tomu to očekávání ze Zélandu...

Nějak se mi tentokrát nepovedlo sejít se všemi kamarády a v Praze jsem se spíš nudil, ale zase jsem si užil parádní kalbu v Brně a víkendový detoxikační výstup na Sněžku. Aspoň můžu říct, že jsem ve své vlasti viděl pár základních míst, než jsem se vydal na druhý konec světa. A teď už musím jet na letiště. Zdar!

Storm na Rockzone 105.9

Poslouchejte pořad Andělská Dvacítka na rádiu Rockzone 105.9 FM (Praha, jinak online www.rockzone.cz) ve čtvrtek 5.5. v 17:00, nebo reprízu v neděli 8.5. ve 12:00 - kecá a oblažuje svět svými moudry sám Storm!

Dohrané hry za duben 2011

Trine - krásná pohádka.

Duben, důležitý to měsíc bohatý na události. Dopařil jsem svou šestistou hru a ačkoliv tohle jubileum nedopadlo tak slavně jak jsem si představoval, dopadlo. Tato událost zároveň symbolizuje konec jedné dlouhé životní kapitoly a začátek nové: po čtyřech a půl letech jsem natrvalo opustil Anglii a vyrážím na Nový Zéland. Nejenže budu u protinožců, ale asi nebudu ani moc pařit. Rodinu (PS3, X360, PS2, SNES i nadupaný herní notebook) totiž nechávám doma a beru si jen obyčejný, nevýkonný notebook na běžné používání. Těším se na změnu prostředí, na klid, na přírodu, na pohodové lidi, na to že budu daleko od klimatizovaných kanceláří a všudypřítomných obrazovek, ale zároveň mě mrzí, že zrovna letošní release list na poli videoher je tak přeplněný. Po třinácti letech vychází Duke Nukem Never a já ho minu o jediný měsíc. Vychází L.A. Noire, Uncharted 3, Darkspore, F.E.A.R. 3, Deus Ex 3, Dungeon Siege 3, Batman: Arkham City, Shadow of the Damned, nová Bloodrayne... Seznam je to dlouhý a na podzim ho korunuje Skyrim následovaný Diablem 3. Na tohle všechno si budu muset nějakou dobu počkat. Ničeho nelituji, na Zéland se těším jak malý Jirka, ale mrzí mě, že jak na potvoru zrovna není nějaké to herní sucho, abych se už teď netěšil zpátky. A vlastně, kam zpátky...?

600 dopařených her

A je to tady, mám na pažbě rovných 600 zářezů!

Ačkoliv jsem se na tuto událost dosti pečlivě připravoval, akt dopaření hry číslo 600 je spíše symbolický a nepřinesl mi žádné uspokojení. Velké uspokojení naopak přinesla samotná "cesta za šestistovkou", na které jsem několik měsíců intenzivně pracoval.

Konečně mám důvod pro koupi Nintenda Wii

Tedy, ono by se těch důvodů určitě pár našlo už dávno, jen jsem nikdy nehledal. Teď jsem ale našel. Remake legendárního Donkey Kong Country ze Super Nintenda mě už jen ve videorecenzi vrátil do dětství. Myslím že až se vrátím z cest a zase začnu pařit, vedle ostatních konzolí si i Wiičko najde místečko.

More Donkey Kong Country Returns Videos

Storm se stěhuje na Nový Zéland!

Ready to go.

A je to tady. Velká novina o mých životních plánech je konečně věc veřejná. Na konci dubna po čtyřech a půl letech definitivně opouštím Anglii a odjíždím na Nový Zéland, kde se plánuji zdržet aspoň rok. 25. dubna odlétám do Prahy, zdržím se dva týdny a 10.5. už budu sedět v letadle společnosti Emirates s cílem Christchurch.

K 1. dubnu jsem dal výpověď u PokerStars a právě mi běží výpovědní lhůta. A jestli jste si všimli toho kulantně zvoleného datumu, tak ne, opravdu to není apríl. Manažerovi jsem to radši oznámil předem, aby náhodou mou výpověď se smíchem neskartoval jako "nice joke".

Pracovně jsem ve výpovědi sotva pár dní, ale duševně už jsem v Londýně nepřítomen několik let a neumíte si představit ten neskutečný pocit úlevy, že konečně vypadnu pryč! Upřímně řečeno ani nevím, na kolik procent moje euforie pramení z vidiny Zélandu. Často si říkám, že prim hraje hlavně ta neskutečná úleva z vědomí, že už nebudu v Londýně, že konečně dojde ke změně, po které tak dlouho prahnu.

Kdo mě zná nebo četl můj starý blog tak ví, jak strašně mě život v Londýně deptá a sere a jak strašně prahnu po změně. Když jsem před dvěma a půl lety dostal práci u PokerStars, plánoval jsem zůstat jen nezbytně dlouho na to, abych si našetřil dost peněz, dostal se z finančního svrabu a odstěhoval se do jiné země. Nechtěl jsem tu být déle než rok, ale díky skvělé firmě a práci jsem nakonec zůstal mnohem déle. A jak to vlastně všechno začalo...?

Dohrané hry za březen 2011

Battlefield: Bad Company - válčete s úsměvem.

Další změna. Po čtvrtletních herních resumé jsem to poslední vydal dvouměsíčně a teď dokonce měsíčně. a Na konci dubna to bude ještě hustější, ale to se nechte překvapit. Takže tady jsou dopařené kousky na březen 2011.

DEATHSPANK: THONGS OF VIRTUE
• Dopařeno 6.3.11 v 17:08 na obt. VANQUISHER (2/3), nejdřív jeden konec a pak ten druhej. DeathSpank 2 je stejně vtipný jako jednička, ale ještě propracovanější a mnohem delší. Fakt dobrá pařba.

Scotland's Census 2011, aneb ščítání lidu po skotsku

Autor tohoto blogu je teď oficiálně sečten jako František Omáčka, nar. 1931, důchodce, děda svých spolubydlících, nikdy nebyl ženatý, před týdnem pracoval, nikdy nebyl zaměstnaný, pracuje víc než 49 hodin týdně, převážně z domova a do práce jezdí taxíkem. Národnost má českou, mateřský jazyk italštinu a jako náboženství se řadí k řádu Rytířů Jedi, neboli Jediismu. Jediismus je podle posledního sčítání početnější skupina, než Judaismus a letos se díky fanstránkám na Facebooku nejspíš ještě rozroste (viz. tuhle a tuhle). A teď se v tom sčítací komise vyznej.

Anglické sčítání ale není nic proti tomu skotskému. Nevěděl jsem, že národnost může být zároveň etnická skupina. Být ve Skotsku, těžko si budu vybírat mezi Skot, Ir, Polák, Cikán/Kočovník nebo Jiné.

IT Crowds a Eggs Box 3.60

Právě jsem se dodíval na další díl IT Crowds a musím konstatovat, že mám nový oblíbený komediální seriál (z těch nekomediálních u mě stále vede Battlestar Galactica, ta nová). U každého dílu IT Crowds jsem se málem pochcal smíchy, což se mi nestalo od seriálových Černých baronů, a to jsem prosím pěkně střízlivý.

Abych této ódě na britský humor přidal na důrazu, posílám tenhle skeč. Nemá sice s IT Crowds nic společného, ale málem jsem se u něj pochcal taky.

Tak mi zase odložili Duka. Nečekaně...

O nejdéle vyvíjené hře v historii, Duke Nukem Never, slyšel asi každý. Hodně lidí za ty roky přestalo věřit že vůbec kdy vyjde a když studio 3D Realms konečně ohlásilo bankrot a že jde skoro hotová hra k ledu, leckterý skeptik to jen s úšklebkem okomentoval slovy "vidíš? Já ti to říkal".

Já ale čestně prohlašuji, že jsem nikdy nepochyboval že Duke Nukem Never vyjde, ať už to bude před nebo po důchodové reformě, a když se konečně objevilo oficiální datum vydání 5. května 2011, zajásal jsem. Vidíš? Já ti to říkal.

Krásně jsem si uspořádal pařební harmonogram tak, aby Duke byl moje jubilejní šestistá dopařená hra a zároveň poslední hra předtím, než uskutečním své velké plány na tento rok. Naplánoval jsem si které hry budu hrát abych se dostal přesně na šestistovku až uhodí začátek května, a zmíněné plány kvůli tomu lehce odložil.

A co že se stalo? Oni ho o měsíc odložili!

Normálně by mi to bylo putna a po třinácti letech čekání by mě ten měsíc už nerozdhodil, jenže kdoví, kdy si ho teď zahraju, a hlavně až dosáhnu 599 dopařených her, nebudu jak ten jouda čekat na pana Duka, až se uráčí vyjít o měsíc později. Jestli vůbec...

Perlička z fóra, aneb na blbou otázku blbá odpověď

RAZOTR
cau ..nevíte jestli se dá v anglii kourit trava??
STORM2
neda. protoze je anglie hodne travnata zeme a hrozej pozary, vlada zavedla opatreni aby k pozarum nedochazelo. do vzduchu se vypousti takova aktivni latka ktera znemoznuje chemickou reakci vedouci ke vzniceni travy. kdyz skrtnes zapalovacem v blizkosti travy, vzduch okolo zdroje tepla zvlhne, zacne prskat a penit (bacha, hrozne to spini pradlo a nejde to vyprat) a proste tu travu nezapalis. ale dobry je ze na mori, kdyz ses aspon 10 metru od brehu, uz to nepusobi, takze hodne lidi jezdi zapalovat travu k mori, na clunech. pro zemedelce a zahradkare je to sice blby ze nemuzou spalovat starou travu z poli a zahrad (jezdit s tim az k mori by se jim dost prodrazilo), ale aspon nehrozej pozary.

Tuhle doomovku chci!

Kolik her máš rozehráno, tolikrát jsi pařanem... nebo jak je staročeské rčení

Vždycky jsem byl člověk spořádaný a měl věci dobře zorganizované. Nikdy jsem nezačal číst knížku dokud jsem nedokončil tu předchozí, nikdy jsem nechodil se dvěma holkama najednou, a nikdy jsem nezačal pařit novou hru dokud nebyla pokořena ta stará. Tak proč mám teď takové zvláštní období, kdy dělám pravý opak?

Na kompu mám rozehráno Sniper: Ghost Warrior a Battlefield Bad Company 2, dneska jsem zrovna dohrál Painkiller Redemption, na PS3 zas jedu Dead Space 2 a Dead Space Extraction, a k tomu na PC řadu věcí které jsem nainstaloval, zkusil ale nebyl jimi osloven, nicméně neměl to srdce je smazat, s tím že se k nim jednou vrátím. Pokaždé když trávím čas doma u her, mám zapnutou jak konzoli tak počítač a hraní střídám - pár misí z Battlefieldu, chvilku Dead Space, pak překousnuvše tu nudu pokročím ve Sniperovi (ten mě fakt nebaví, ale do počtu se hodí), a do toho ještě hrozí, že si zapnu Xbox. Zcela běžné je, že zatímco v jedné hře probíhá nahrávání nebo animace kterou nelze zkrátit, hraju zatím to druhé. Do toho všeho mám ještě cukání nainstalovat Magicku a pár dalších kousků, na které jsem fakt zvědav.

Čím to asi je? Asi tím, že žádná z vyjmenovaných her mě doopravdy nebaví. Každá má něco do sebe, ale žádná mě nedokáže natolik vtáhnout, abych zapomněl na všechno ostatní, včetně jídla, pití a hygieny. Naposledy to dokázal Assassin's Creed Brotherhood a taky DeathSpank.

No nic, informační hodnota tohoto příspěvku je nulová (krom toho že víte, co teď zrovna hraju), jde jen o takový výkřik, který jsem napsal po pár hodinách Dead Space Extraction, kdy mě to přestalo bavit, potřeboval jsem pauzu a nechtělo se mi pouštět žádnou z alternativ (a taky jsem potřeboval hlasitou metalovou hudbou přehlušit francouzský rap, linoucí se přes papírovou zeď z vedlejšího pokoje...)

Konec sbírky herních savů

Řadu let jsem si ukládal savy z konce her. Původně to mělo čistě praktický záměr: co kdyby vyšel datadisk a vyžadoval původní savy, nebo co kdyby nějaký nevěřící Tomáš, či Petr (Kárník), nevěřil, že jsem fakt dohrál Doom 2 na Nightmare? Časem se z toho stal zvyk a díky rutině "nainstalovat, dohrát, uložit save, odinstalovat" moje sbírka savů dnes čítá úctyhodných 251 titulů a má přes 2 GB.

Má to ale nadále nějaký smysl? Nemá. Nejenže už dávno nehraji výlučně na PC, ale především nejsem promovaný archeolog, což je bohužel značný handicap od vynalezení složky Documents and Settings. Dnešní PC hry nevědí, co to znamená nainstalovat se do jednoho adresáře (prý to ale znají hry na Mac). Místo toho jsou rozházené po celém počítači a hledat v útrobách souborového systému jeden herní profil je fakt práce pro archeologa. Kde jsou ty časy, kdy stačilo otevřít C:\Parby\Doom\savegame1.sav...

Dopařené hry za leden a únor 2011

Black Ops - překvapivě dobré Call of Duty.

První herní resumé na mém novém blogu a hned změna. Místo čtvrtletně jsem se ho rozhodl dát po dvou měsících, protože se mi nechtělo čekat a už teď je to dost výživné čtení. Nevím jak to bude do budoucna, možná budu hry přidávat ad-hoc rovnou po dohrání, nebo jednou za měsíc, nebo každých 16 a půl dne, ale každopádně tady je žrádlo za leden a únor 2011, úctyhodných 18 kousků. Jak vidíte, na začátku roku jsem se ještě pořád věnoval dohrávání starých sérií (Ratchet, Silent Hill), pak si dal slavné PS2 kabrňáky TimeSplitters a až pak se pustil do novějších kousků.

Dead Space 2 - lekací hodinka

Ve 23:40 jsem začal hrát Dead Space 2, s PS3 ovladačem v ruce a sluchátky na uších. Během deseti minut jsem dvakrát málem dostal inkfart, jednou si málem pustil do trenek a než jsem došel ke třetímu savepointu, bojoval jsem s třetí srdeční zástavou. Jsem teprv na začátku a tu hru naprosto žeru!

Při prvních dvou leknutích jsem si říkal, že tvůrci používají ty levné lekací triky, kdy diváka nevyleká celková atmosféra, ale trapný lekací moment alá čert z krabičky. U třetího leknutí mě ale fakt dostali. Z většiny soudobých her mám zažito, že u save pointu je klid a člověku tam nic nehrozí, že je to jakási zóna bezpečí. Při spatření savu ze mě hmatatelně spadne napětí, pomyslím si že si aspoň na chvilku nemusím dávat pozor a naivně si to namířím k savu, už už na něj klikám a v tu chvíli přede mě vyskočí zdánlivě mrtvý a do sluchátek chroptící nekromorf a já si do těch gatí opravdu pustím... uff, ještě teď se mi klepou ruce.

Update: pět minut později, nové trenky, a zase mě dostali! Jestli z téhle hry nedostanu šlak myokardů tak už z ničeho.

Zase jednou nevím co dřív pařit

Jsem strašně natěšenej na Dead Space 2. Minulý týden jsem ho objednal v PS3 limitované edici ještě s Dead Space Extraction. Během čekání jsem na PC rozehrál Deathspank, takové srandovní RPG něco mezi Diablem a Earth Worm Jimem. Včera jsem z netrpělivosti rozjel Assassins Creed Brotherhood na Xboxu, protože jsem chtěl vyzkoušet novou medicínu této konzole. Dneska pošťák přinesl Dead Space. Dneska vyšel Bulletstorm pro PC. Dneska se asi zblázním.

Degenerace Lego her, aneb jak hrabivý producent krásný koncept zmrvil

Darth Vader na traktoru
nemá konkurenci.

Je to už pěkná řádka let, co vyšla první Lego hra - Lego Star Wars. Pak přišla dvojka a tím měl veškerý fenomén skončit. Jsem toho názoru, že po Lego SW 2 už žádná další hra s kostičkovanými hrdiny neměla vyjít. Žel producenti to viděli jinak. Místo abychom za mnoho let svým vnoučatům vyprávěli o skvělé, originální a inovativní Lego hře, která nám v mládí poskytla pár hodin zábavy, budeme poslouchat jejich žvatlání o úplně novém Lego Pejsek a Kočička, Lego Pat a Mat, Lego Perlička s Fluórem a Lego Dosaďte-Libovolnou-Postavu-A-Číslovku...

Proč to ale říkám. Protože s každým novým Lego titulem jde kvalita rapidně dolů, leč hrabiví producenti zřejmě nemíní ustat v jejich produkování. Když byl před lety oznámen celý seznam superhrdinů, kteří se mají svézt na slávě Lego Star Wars, měl jsem zlé tušení (a určitě jsem nebyl jediný), které se, dnes už to můžu říct, vyplnilo. Poslední dva přírůstky do rodiny Kostičků, které se nedají označit jinak než jako odpad, to potvrzují.
První Lego Star Wars byl fenomén. Bylo to originální, zábavné, nápadité, akční, krásné, a hlavně strašně vtipné. Skvěle jsem se nasmál u srandovních cutscén, napínal mozkové závity u logických hádanek a příjemným způsobem si připomínal děj Hvězdných válek. Pokračování na sebe nedalo dlouho čekat a přestože Lego SW 2 ztratilo veškerou vtipnost, pořád mělo šmrnc a taky jedno velké eso v rukávu - náhled do tehdy nevydané filmové Epizody 3.

Indiana Jones nebyl špatný a po dvou dílech Star Wars to byla fajn změna, ale chyběl mi tam vtip a vadil příliš zjednodušený level design. Spravil to Batman, jenž se mi opravdu líbil svou temnou atmosférou, akcí, nápaditostí a rozmanitostí. Co mě ale dostalo nejvíc byla možnost zahrát si celou kampaň za záporňáky. Tím u mě Lego Batman skutečně zabodoval. Většina lidí co znám paradoxně preferuje Indyho.

Kdyby Lego hry tehdy skončily, ještě by odešly s čistým štítem. Producenti ale řekli ne a poručili si u nebohých TT, jediného studia vyrábějícího tyto hry, ještě Indiana Jones 2 a Harry Potter. Oba tyhle tituly jsou naprostá ztráta času, jsou nudné, postrádají nápad i šmrnc a totálně mi celý Lego koncept znechucují. Polívá mě studený pot při pomyšlení na dalšího Lego Harryho Pottera, Lego SW 3, Lego Spidermana, Lego Řidiče Městského Autobusu a co já vím co všechno se dá ještě zlegovat...
A vůbec, moje oblíbená stavebnice byla vždycky Seva!

(ne)Milé překvapení z hraní na PC

Navzdory nedávnému výlevu nepříznivých pocitů z hraní na PC musím s potěšením konstatovat, že jsem si ho teď opravdu dobře užil. Lost Planet je 3rd person akce z prosince 2006, která nějakým nevysvětlitelným způsobem až doposud unikala mé pozornosti. Před pár dny jsem ji bezproblémově nainstaloval, spustil, nastavil nejvyšší rozlišení a detaily, vůbec se nemusel zabývat ovládáním a po základním setupu se rovnou pustil do kosení stovek vesmírných emzáků, lidských příslušníků nepřátelských frakcí a typicky japonských mechů. Průběh hry neprovázely naprosto žádné komplikace, ani jednou to nespadlo, hratelnost měla spád, zaměřování myší sedlo dokonale a jediné co mi trochu vadilo byl pocit trapnosti při lehce patetických videosekvencích.

Opravdu se mi ulevilo, že jsem pořád ještě schopen hrát na PC a užit si to. Titulů co se hrají líp na konzoli je sice stále víc (aspoň dokud nezačnou zas vycházet nějaké pořádné doomovky. Slyšíš mě Duku?), ale je dobré vědět, že člověk úplně nezanevřel na platformu, která mu tolik let poskytovala nekonečný zdroj zábavy, přestože dnešní herní trh jí není úplně nakloněný.

No nic, radši to ukončím než začnu taky zabředávat do patosu. Lost Planet 2 už je na cestě, snad mě potěší stejně jako jednička.

UPDATE: Lost Planet 2 na disku vydrželo půl hodiny. Dementní ovládání, nepřehledné menu a HUD a samozřejmě grafické bugy. Navíc z povedené singleplayer hry udělali čistou onlinovku kde je solo kampaň jen aby se neřeklo.

Život spolubydlících, aneb když jsou zdi z papíru

Před pár měsíci jsem se přestěhoval do nového bytu a i když jsem za ty roky v Anglii zažil ledacos, tohle ještě ne. Zdi jsou na okrasu a někdy mám pocit, že zvuk netlumí, nýbrž přenáší a zesilují...

Když jsem se tu byl poprvé podívat, staří nájemníci byli pryč a já byl první, kdo se po nich nastěhoval. Byt se mi líbil, pokoj jsem si mohl vybrat, tak nebylo co řešit. První dva týdny jsem tu byl navíc úplně sám, než se nastěhovali další lidé. Ty dva týdny klidu jsem si užil, jako bych podvědomě tušil, že jsou poslední...
Je to mezonetový byt s kuchyní, jedním pokojem dole a třemi nahoře. Můj pokoj je nahoře, uprostřed, přímo nad tím dolním. Bydlí nás tu celkem pět - pode mnou pár (Holanďanka s Angličanem), nalevo ode mně jeden Francouz a napravo Anglán. Všechno jsou to fajn lidé, vycházíme výborně, nikdo se nechová nijak hlučně, nepořádají se tu divoké párty, všichni jsme nekuřáci, prostě fajn sestava. Ale, vždycky je tu nějaké to ale...

Zdi našeho bytu jsou na ozdobu a na věšení plakátů, nic víc. Pro tlumení zvuku se s nimi naprosto nedá počítat. Když si Anglán vedle pustí televizi, poslouchám s ním. Když se pár pode mnou baví o tom jak bylo v práci, slyším každé slovo. Když mě uprostřed noci vzbudí chrápání, vím že Angličan (ten od Holanďanky) leží na zádech. Když si Francouz pustí šrouby v pračce (techno), slyším to taky. Když já sedím u kompu a popojedu na židli k druhému monitoru, ti pode mnou přesně vědí, kde zrovna sedím. Když se v sobotu ráno zakecá Francouz s Anglánem na chodbě před koupelnou, je to můj budíček (což mě těší, jinak bych kolikrát prospal i oběd). Přitom všichni jak jsme tady se chováme tiše, klidně, nehlučíme, nepouštíme si nahlas hudbu, mluvíme normálně, nekřičíme. Ty zdi jsou prostě úplně, ale úplně k ničemu. Mít místo nich kus celty, vyjde to nastejno.

Co je horší, Francouz a Anglán, opravdu v pohodě lidi, na které jsem si zvykl a rád s nimi podebatoval u piva, se před pár dny odstěhovali a místo nich sem přišel bydlet jiný Francouz a jiný Anglán. Francouz má padesát kilo i s postelí, ale když šuká po světnici, moje židle zažívá pátý stupeň Rychterovy škály... a to na té židli sedím. U starého Anglána občas přespala přítelkyně (jeho), ale buď se celou noc jen objímali, nebo si to nechávají do přírody. Stejně tak pár pode mnou nebylo nikdy slyšet. Jenže... vždycky je tu nějaké to jenže.

Nový Anglán nejenže poslouchá rap a hip-hop, hudbu kterou bytostně nenávidím, ale se svojí holkou rozhodně nekončí objímáním. A jak říkám, ty zdi jsou fakt na hovno... zvuk netlumí a vidět přes ně není!

V mlze

Ač to možná zní jako název básnické sbírky, "V mlze" jen vyjadřuje to, jak jsem si dneska připadal. Zítra jdu na laserovou operaci očí a týden předtím jsem musel vysadit kontaktní čočky, aby se oko vrátilo do přirozeného stavu. Celý týden jsem byl doma, kde mi to nijak zvlášť nevadí, ale dneska jsem se návštěvě pracoviště nevyhnul a fakt jsem byl jak v mlze. Kvůli ostrému světlu zářivek jsem pořádně neviděl na monitor, ačkoliv mám doma ten samý a nemám s tím problémy, a na lidi pár metrů od sebe jsem zíral jak na rozmazané přízraky. Vzhledem k tomu, že máme úplně nové oddělení a v něm asi třicet lidí, které jsem nikdy předtím neviděl, bylo to poněkud nepříjemné. Jinými slovy, mám jak odůvodnit, že jsem dneska udělal úplné hovno.

Teď mi přejte, aby to zítra vyšlo a já si nemusel pořizovat klávesnici s brejlovým písmem.

Děkuji za pochopení a jsem s pozdravem.

Vítejte na novém blogu

Je to pár týdnu co jsem tenhle blog založil, tak by to chtělo na něj taky něco napsat. Problém je, že nemám co (však ani ten starý už nějaký pátek nebují životem...), tak aspoň vysvětlím důvod jeho vzniku.