Stephen King - Lisey's Story, aneb jak vypadá čtenářské peklo

Čtenáři třeste se, mistr hororu opět udeřil, a tentokrát je to fakt tvrdé! Recenzi na tento brak jsem 19.3.2008 napsal pro české fanstránky Stephenking.kbx.cz a hodil ji i sem. Zklamal mě však naprostý nezájem tady na blogu, nulová odezva ze strany čtenářů, pročež oceňuji velmi ráznou reakci Romana Krásy na Stephenking.kbx.cz (hned nad mou recenzí). Nebál se vyjádřit svůj nesouhlas a já mu rád odpověděl v komentářích na zmíněném webu. Recenzi si můžete přečíst tam i tady.

Slavný spisovatel Scott Landon se po své náhlé smrti tak docela neodmlčel a jeho vdovu, malou Lisey, nejmladší z pěti sester, čeká náročné období. Ziskuchtiví literární experti, až příliš vehementně se zajímající o Scottovy nevydané texty, jsou to poslední co jí trápí. Ani náhlé upadnutí její sestry Amandy do totální katatonie není tou nejtrpčí porcí na talíři. Tou je totiž fakt, že se Scott začne ozývat ze záhrobí, odkud své milované Lisey udělí náročný a nebezpečný úkol, spojený s jeho smutnou a nepředstavitelně temnou minulostí, dosud zahalenou v blaženém zapomnění. V sázce je hodně, víc než si Lisa dokáže zpočátku představit...

Toto psychologické drama, ač oplývající zajímavou a chytlavou zápletkou, stejně jako unikátním pohledem do života dvojice prožívající skutečnou lásku na celý život, považuji za nejhorší dílo, jaké kdy vzešlo z Kingova psacího procesoru. Jsem zvyklý, že u nemalé části jeho knih musím přetrpět prvních sto až dvěstě stran totální nudy, během nichž mě autor seznamuje s hlavními postavami a vykresluje celkový obraz, v němž se daný děj bude odehrávat. Jsem však také zvyklý, že u všech takových románů (s výjimkou Insomnie) jsem za počáteční útrapy bohatě odměněn strhujícím, temným a často krvavým příběhem. S tímto předpokladem jsem se pustil i do Liseyina příběhu. Já naivka!

Po sto stranách neuvěřitelně nezáživného čtení, kdy mi drásalo nervy zejména slovo "smuck/smucking", nahrazující klasickou anglickou nadávku a vyskytující se s frekvencí dvakrát až pětkrát za stránku, jsem se opravdu těšil na očekávaný rozjezd zatím sotva nastíněné zápletky. Když však míjely strany očíslované 200, 300, ba dokonce 400 a 500 a já stále nedokázal udržet pozornost či přímo neusnout u nehorázně opruzoidního textu, naplněného mraky prázdných dialogů, zbytečných keců hlavních i vedlejších postav, nekonečného odskakování od hlavního tématu formou vzpomínek staré ženy a dlouhosáhlého popisování úplných zbytečností, které mě opravdu ani trochu nezajímaly, měl jsem sto chutí porušit své nekuřácké přesvědčení a zapálit si tím brakem cigáro. Jen si představte, jaké to bylo utrpení prokousávat se nekonečnými pasážemi, jako je následující ukázka (až na to, že King ji rozvedl na třicet stránek).

Lisey sama doma: "Teď si uvařím ty hamburgry co mám už dva měsíce v mrazáku, mám opravdu chuť dát si něco brutálně tučného a nezdravého, vytáhnu je z obalu, dám na dvě a půl minuty do mikrovlnky, jó to byly časy když jsem jako holka bydlela se sestrami a rodiči v tom starém domě, to ještě mikrovlnky neexistovaly a my musely poctivě všechno smažit na pánvi, ale nejdřív bylo potřeba zajet do lesa, nařezat dříví, roztopit kamna a zabít krávu aby bylo co a na čem vařit... Sakra, to byly časy, jojo, co asi teď moje sestry dělají? Jedna je v Bostonu s manželem, jeli na tu dovolenou co už dlouho plánovali, zatímco druhá ségra si doma hryže nehty zatímco její muž je na služební cestě, doufám že nezavolá a nebude se chtít vykecávat jako posledně, zrovna když jsem si uvařila ty hamburgry a kvůli ní je musela znovu ohřívat, nemluvě o poslintaném sluchátku, jak jsem na ty kusy sádla, namletých kostí a dalších zvířecích dobrůtek půl hodiny zírala... no jo, a hele, dvě a půl minuty uběhly, mikrovlnka udělala píp, tak se do těch tlustých macíků pustím, mám fakt hlad... crrrrr! Ach né, telefon, jaktože se ta ukecaná kráva VŽDYCKY trefí do chvíle, kdy mám ruce umaštěné a hubu doširoka otevřenou, připravena zakousnout první sousto..."

Začátek knihy (řekněme prvních pětset stran) se skládá víceméně výhradně z takovýchto pasáží, výjimečně protnutých něčím méně nezáživným jako je záblesk děje. V takovýchto vzácných chvílích se dokonce dozvíte něco podstatného, ačkoliv to celkovému obrazu vůbec nepomůže, jelikož se jedná o vzájemně nesouvisející střípky, jenž začnou dávat smysl až v poslední třetině knihy (celkově asi 750 stran), kdy do sebe všechno velmi rychle zapadne, vy se konečně dozvíte o co celou dobu kráčí a posledních dvěstě, možná třista stran budete číst dokonce se zájmem. V této závěrečné fázi se totiž nejen rozjede příběh, ale taky výrazně ubyde oněch mučivých a naprosto zbytečných pasáží. Přesto však většina knihy připomíná dobře živené prase, mezi jehož nánosy sádla jen vzácně najdete proužek libového.

Jednou větou: po pětseti stránkách mučivé nudy přijde dvěstě stran celkem zajímavého příběhu a pak to konečně skončí.
Druhou větou: Lisey's Story je ideálním doplňkem vašeho záchodu. Máte-li problémy se zácpou, tato kniha je zaručeně vyřeší. Dojde-li vám přitom toaleťák, máte k disposici dvěstěpadesát listů, nad nimiž nebudete dlouho váhat a dalších sto, jimiž si při sezení na míse zkrátíte čas.

Celkové slovo o Stephenu Kingovi nového tisíciletí.
Lisey's Story vyšlo v roce 2006 a jak to dopadlo už víte z recenze. Půlku knihy mohl prostě škrtnout a bylo by z toho docela slušné dílko. Předchozí román Cell je na tom podstatně lépe (taky je polovičního rozsahu), avšak jeho četbu jsem shledal dosti obtížnou kvůli množství nekonečně se vlekoucích amerických dialogů plných slovních obratů, idiomů a přirovnání, které mi vůbec nic neříkaly, přestože jsem v angličtině dosti zběhlý a četba jiných kingovek mi v originále nečinila vůbec žádný problém (Dolores Clairborne, The Girl who loved Tom Gordon, Cycle of The Werewolf, Insomnia). První zklamání z ruky Stephena Kinga však přišla ještě dříve, konkrétně v posledních dvou dílech Temné Věže. Zpěv Susannah byl jednoduše divný a překombinovaný, zatímco v závěrečném sedmém díle bylo zcela jasně vidět, jak už chtěl autor celou věc uzavřít a zcela to nezvládl. Hlavní postavy, charismatické pistolníky s nimiž Roland prošel tolik strastí a my na ně za ta léta byli zvyklí, pozabíjel během jediné knihy. Randalla Flagga, krutého a mazaného ďábla, nechal naprosto hloupě zmasakrovat a udělal z něj totálního blbce, stejně jako ze "svého syna" Mordreda, a o finálním střetu s Karmínovým králem je lepší pomlčet. Za těch šest knih, během nichž King připravoval čtenáře na to nejhorší představitelné zlo, na krutého ničitele světů, na nejtěžší překážku stojící Rolandovi v cestě k Věži, nám předhodil senilního starce, jenž se nezmůže na nic víc než nadávky a Tonky model Harry Potter, jehož osudem se stane retardovaný malíř.
Nevím jak vy, ale jám mám obavu že Stephen King už není to co býval. Ta autonehoda ho asi poznamenala víc, než jsme si původně mysleli.