Praha mě spatří v srpnu (informace a spousta plků navíc)

Dovolená potvrzená, letenka koupená, a šestého osmý kolem oběda stanu na české půdě v Praze Ruzyni. Proč? Protože 8.8., přímo v den mých narozenin, na Slávii zahrají Iron Maiden. Čtěte článek pro užitečné informace i spoustě bulvárních plků o mé vznešené a skromné osobě.

Dostavil se nápad a pak už to šlo ráz na ráz. Jakou lepší párty bych si ke svým 27ti mohl přát, než koncert mé oblíbené kapely. Původně jsem na ně chtěl jít v Londýně, jenže lístky zmizely z prodeje stejně rychle jako opilý řidič z přechodu pro chodce, a ačkoliv jsem byl ochoten si jej na ebay koupit za nekřesťanských sedmdesát liber (původní cena Ł50), ani to se už nezdařilo. Napadlo mě taky udělat si takový extravagantní úlet a jít na ně třeba do Švédska nebo do Moskvy a spojit tak koncert s parádní dovolenou, ale nic se nemá přehánět. Taky mě napadlo na Mejdny vůbec nejít, dokonce jsem s touto variantou víceméně počítal, jenže pak jsem si řekl, že tohle vystoupení prostě chci vidět; půjde totiž o antologii z let 1983 až 87, nebo tak nějak, čili z mé oblíbené mejdnovské éry, kdy zazářili alby Somewhere in Time, Seventh Son of a Seventh Son či Piece of Mind. Už abych začal trénovat řev, poslech a fyzičku do metaláckého kotle. Caught somewhere in time...

Ještě dodám, že za posledních pár dní se cítím naprosto skvěle. Takhle dobře mi nebylo už aspoň rok, zatímco tak mizerně jako za posledních pár měsíců mi nebylo snad nikdy (to bych kecal, ale musím to zdramatizovat). Vděčím za to přestěhování do nového baráku, změně prostředí a spolubydlících a tím i výraznému uvolnění atmosféry? Nebo snad příjemně strávené multifunkční neděli, kdy jsem si zasportoval, poseděl chvíli v hospodě a příjemně pokecal s přáteli? Nebo vděčím několika spásným myšlenkám a vidinám lepších časů v životně-rodinně-finanční situaci, která mi dovolí zase žít jako člověk? Tenhle chutný guláš pozitivních změn ve mě vyvolal doslova euforické stavy, které po měsících zpruzelosti a útlumu vítám s otevřenou náručí, skoro jako bych byl zase zamilován, a připadám si díky nim konečně zas jako společensky otevřený člověk, jakým jsem kdysi býval. Doufám že mi to aspoň pár dní vydrží, i když je těžké odolat otrávenosti a znuděné letargii při pracovní náplni jménem Malý veterinář, o níž jsem psal nedávno. A fakt nejsem zhulenej, tohle všechno myslím naprosto vážně a otevřeně přiznávám, že to píšu za střízliva.

Když už je ale řeč o hulení... hodím do frcu ještě jednu nedávnou událost, která mě velmi mile překvapila. Jakožto nehulič nehulím, mám s tím špatné zkušenosti (po skanku se složím, po haši je mi blbě a ganja se mnou nic nedělá), ale před pár týdny na kamarádově oslavě jsem neodolal a inhaloval z několika jointů. Zprvu mi to nepřišlo nijak úchvatné: kdyby mě neškrábalo na plicích tak ani nevím, že jsem dýchal něco víc než vzduch, ovšem po chvilce... Lukáš pronesl nějaké moudro, mě to přišlo k smíchu a uchechtl jsem se. On to pochopil jako známku výsměchu a začal mě o svých argumentech přesvědčovat o to vehementněji, až jsem se málem zalkl vlastním smíchem. A když už jsem to rozdýchal a považoval efekt THC za vyčerpaný, po půl hodině jsem se začal gebit znova, tentokrát nějaké Michalovině. Prostě moc dobrej model.

Týden na to, když se do nového baráku nastěhoval slovenský kolega z Walthamstow, jsme s Vickou (jehož jsem nikdy neviděl hulit) podlehli jeho jointu a situace se opakovala, avšak v mnohem větší míře. Nevím nakolik za to mohla ta flaška Shirazu ročník 2006 a nakolik těch pár vdechů z jediného jointu, ale do kolen mě dostala debata o tom, že paní domácí se jmenuje Mrs Bloom, tedy paní švestková, a že nám na zahradě roste švestka, a že až přijde pan Blůma tak nám přivede/přinese "domácí"... Když do toho přišel další spolubydlící, jehož jsme sehnali přes inzerát a jemuž přezdíváme "ten náboženskej", protože chodí do kostela a je to hroznej slušňák a zrovna uklízel a měl na rukou modré gumové rukavice a mával tam s nima a vypadal jak šmoula a do toho o něčem prohlásil že "to je na ptáka" (normální člověk by řekl na hovno) a že Milanovi ukáže tu postýlku (co chtěl prodat), to už jsme psychicky nevydrželi a přinejmenším já jsem se musel jít radši dívat na fotbal, abych se smíchy nezalkl :)

A když už jsme u toho fotbalu... to mě naštvalo, že jsem si po dvanácti letech, poprvé od Eura 1996, skutečně se zájmem sedl k televizi a podíval se na zápas, a my to tak brutálně projeli s Tureckem. No a pak jsem se s Italskými kolegy šel do hospody dívat na Francie-Itálie, později pak na Itálie-Španělsko a do toho se doma skutečně se zaujetím podíval na skvělý zápas Rusko-Nizozemsko a opravdu si tu podívanou užil... no prostě oni mě tady snad ještě nakazili zájmem o fotbal, a to už je vrchol...
A dost. Nekomu se rozjede huba, mě se rozjely prsty po klávesnici a není tu nikdo, kdo by mě zastavil. Takže pro dnešek konec.