Dohrané hry za čtvrtý kvartál 2009

Call of Duty 5: World at War - pokolikáté už obsazujeme Reichstag...?

V posledních několika měsících mé videoherní výsledky nebyly nijak oslnivé. Proč? Protože mrtě přesčasů v práci, listopad strávený v Austrálii a dvě časově náročné hry, které mi dohromady zabraly asi měsíc. Až teď ke konci roku se mi povedlo trochu zvýšit kvótu několika rychlovkami
Mohlo být ještě o titul víc, to by mě ale při hraní Riddick Assault on the Dark Athena nesměl potkat ten ohavný technický problém. Bez sebemenších trablí a nic zlého netuše jsem se propařil až do dvou třetin, kde mi to při nahrávání nového levelu spadlo. Bohužel to spadlo i po restartu hry, a pak znova, a znova, a znova. Následovalo několik hodin googlování, přeinstalovávání, klení a různých jiných pokusů jak hru přimět aby fungovala, až jsem nakonec zjistil, že ta konkrétní mapa se prostě ne a ne spustit. Ty další sice šly, ale nemohu přece dohrát hru když přeskočím několik levelů (všechny na jedné mapě). V domnění že je poškozený přímo soubor té mapy jsem si nechal od kámoše poslat nový, jenže ouha, tím to nebylo. Dokonce celé iso, patch i medicína sedí na bajt přesně s funkčními verzemi, takže záhada zůstává nevyřešena. Řeším to objednáním PS3 verze, kde žádné technikálie neočekávám, ale budu to muset hrát celé od začátku a na gamepadu. Mám z toho radost? Modří už vědí... NE!!!

Film Postal

Našel jsem odvahu a skouknul další výtvor z dílny Uwe Bolla. Byl jsem mile překvapen.
U Postala jsem znuděně nevzdychal a nečuměl na hodinky kroutíce očima a doufajíce ať už to skončí. Naopak, zíral jsem s ústy dokořán co pár vteřin si říkal "wtf???"... což přesně odpovídá mým dojmům ze hry. Film zůstal celkem věrný své předloze a opomineme-li některé vyložené nechutnosti a fekálnosti, najde se i několik skutečně zábavných pasáží. Konkrétně dialog teroristů v pilotní kabině, manželka hlavního hrdiny či Usama na přednášce o lepším jednání se zaměstnanci mě vskutku pobavila. Po zbytek filmu jsem pak zíral s ústy dokořán a nevěřícně vejral očima. Stejně jako při hraní hry. Rozhodně oceňuji, že si pan Boll v Postalu dokázal udělat srandu sám ze sebe.
Ačkoliv jsem uprostřed sledování Postala usnul a musel ho dokoukat druhý den, nemohl za to Uwe, nýbrž moje nefalšovaná únava. Naopak, Postal mě docela bavil. Ne že by šlo o kdovíjaké veledílo, ale zdá se, že Boll konečně našel svojí parketu. Pokud se konečně přestane brát vážně a bude se držet úchylných herních předloh, možná konečně natočí koukatelný film. Hlavně ať už nechá na pokoji Bloodrayne!
Mimochodem, jak si tak čtu recenze na pár jeho dalších filmů, asi to risknu a zkusím je.

Wales Kveten 2009

S menším zpoždšním ale přece. Tady jsou fotky s komentářem ze čtyřdenního výletu do Walesu letos v květnu s bratrancem, jeho holkou a jejím bráchou. Počasí nám sice moc nepřálo, ale jinak to byl super výlet a Wales se mi moc líbil. Hlavně to, že tam nejsou skoro žádný lidi! Jen zelený kopce, ovce, občas nějaká vesnička, zase kopce... taková pohoda a relax. Po návratu do Londýna jsem první hodinu trpěl regulérní fóbií z lidí, než jsem si na ty davy zase zvyknul. Útěk z civilizace jsem fakt potřeboval, o čemž svědčí hláška, kterou jsem užasle pronesl sotva jsme vyjeli za město: "hele, strom, a jak je zelenej", načež bratránek opáčil "tys asi dlouho nebyl mimo město, co?". Měl naprostou pravdu.

Dreamkiller

Právě jsem strávil hodinu hraním Dreamkillera. Mám problém určit, zda je větší sračka tohle nebo ruský Operation Matriarchy...

Léčba šokem, aneb dabing je někdy lepší než originál

Po letech sledování Ženatého se závazky v češtině, s geniálním zedníčkovským dabingem, jsem si jen tak na zkoušku pustil jeden díl v originále. Prostě už mi vadily ty špatně přeložené vtipy, které v češtině vůbec nedávají smysl. Věděl jsem, že když dali Zedníček a Zavadská hlasy Alovi a Peggy, že stvořili nejlepší dabing pod sluncem, a že originál bude o ničem. A že přijde šok. A že to bude hrůza. I když už sleduju prakticky všechno v angličtině, tak Simpsonovi a Bundovi prostě čeština rulez, kam se hrabe originál. No ale prostě ta zvědavost mi nedala. No co budu povídat, Alův americký hlas je prostě hnus bezbarvý, ale když jsem uslyšel promluvit Peggy, nemohl jsem uvěřit že tohle je originál hlas té ženské na obrazovce. To zní jak nějaká o dvacet let mladší holka. A hlavně je to hlas Leily z Futuramy!!! No mě poser záda. Zlatej Zedníček.

Dead Space - dlouhá pařba

16 hodin nonstop pařby. V sobotu 3.10.2009 okolo jedenácté dopoledne jsem si na PS3 pustil Dead Space a pařil do šesti ráno následujícího dne.

Hru jsem rozehrál o pět dní dříve a během asi desetihodinového zátahu se dostal zhruba do třetiny, jenže pak jsem až do soboty neměl kvůli práci čas. Na sobotu jsem se tedy těšil...

Jak se dělá videorecenze

Jestli vás nebaví číst dlouhé články nebo koukat na čtvrthodinové videorecenze, doporučuji tohle.

Hry dopařené za třetí kvartál 2009

Legendary: Pandora's Box - v jednoduchosti je síla.

Minulý rok někdy na podzim došlo v mém herním životě k revolučnímu zvratu - po téměř patnácti letech jsem si koupil konzoli. Letos v létě nastal zvrat druhý - koupě nového počítače. Ne, že by taková událost sama o sobě byla kdovíjak zvratová, ale když k tomu dojde po téměř pěti letech, tak to v mém případě rozhodně zvrat je, a velký. Přihlédneme-li k faktu, že jsem místo PC šel do herního notebooku za 2500 dolarů, považoval bych to za životní revoluci. Jak si jistě dovedete představit, s pět let starým kompem se moc nových her zahrát nedá a v mém diáři se vytvořila dlouhá fronta doomovek, netrpělivě čekajících na mé pařanské choutky. Prostorný hard disk nového počítače se rychle zaplnil pařivem a jak je vidno z tohoto článku, na čas jsem dal Playstationu vale a žhavil klávesnici a myš (i když početně není dohraných titulů zas tolik, ale holt člověk intenzivně pracující nemůže furt jen pařit, že. Mimochodem, Crysis a Crysis Warhead jsem dohrál v předešlém čtvrtletí).

Wolfenstein - dohráno. Dojmy tak na 75%

Ačkoliv mě Wolf zpočátku zklamal a po osmi hodinách hraní mě z něj až bolela hlava, nakonec mě chytl a užil jsem si ho parádně. Přesto jsem se nemohl zbavit nepříjemného dojmu z několika herních prvků, které mi kazily celkový požitek a nejradši bych je ze hry úplně vyřadil.

Zaprvé pomalá chůze a prakticky nepoužitelný běh, zadruhé sbírání předmětů, které mě odvádělo od brutálního postupu zástupy nepřátel. Nutkání dívat se za každý roh a prozkoumávat každý centimetr čtvereční jestli tam náhodou není pytel zlata nebo nějaké papíry mě fakt otravovalo. Chvílemi jsem měl dojem, že hraji mise jen abych našel všechny věci a abych to neměl tak jednoduché, tvůrci mi do cesty postavili pár zmetků a zadali nějaký úkol, aby se jako neřeklo.

Co mě však iritovalo úplně nejvíc bylo používání toho zeleného pohledu, Veil se mu myslím říká. Protože panáček bez zapnutého Veilu chodí pomaleji než opilý šnek s činkou přivázanou za tykadla, nevidí tajné průchody a siluety nepřátel nejsou zvýrazněné, je člověk nucen prakticky nepřetržitě mít tuto věc zapnutou, čímž se připravuje o požitek z grafiky a navíc je v neustálém stresu jestli to stihne k další kaluži s energetickou vodičkou.

Tohle a ještě nevyváženost celé hry vůči závěrečnému souboji. Wolfem jsem se prostřílel skoro se zavřenýma očima (tupá jednoduchost a nápovědy pro dementy se nezapřou), načež jsem se na samém konci zasekl u otravně obtížného závěrečného bosse.

Přes všechny tyto nedostatky je však Wolfenstein parádní střílečka ze staré školy a tvůrci si zaslouží pochvalu. Spolu s prvním Soldier of Fortune a Star Trek Elite Force je Wolf moje nejoblíbenější hra od Raven Software.

Tomu se říká setěr

Dlouholetý kamarád a momentálně spolubydlící využil chvíle nepřítomnosti své holky a velice, opravdu velmi velice vydatně si krknul. Jeho holka byla v koupelně přes chodbu. Jelikož se po této hrdelní úlevě ještě pár minut otřásala okna v sousedství a jelikož jeho holka není hluchá (možná že teď už ano... stála po větru), dalo se předpokládat, že po návratu z koupelny začne poměrně názorně nesouhlasit s Michalovým výrazivem.

Michal se zachoval jako správný kamarád a se slovy "to byl Jirka!" začal ukazovat na nebohého mě, kterýžto jsem mu šel naivně složit poctu za mistrovský výkon.

Oběma nám sklaplo, když Magda prohlásila, cituji: "Ty si myslíš, že nerozeznám tvoje a Jirkovo krkání?!".

 

22.8.09 - Hola Hola, Španělsko, Austrálie a Japonsko volá...

Opravdu moc jsem se letos těšil na dovolenou v Norsku. Snil jsem o ní půl roku předem a když to nakonec celé padlo kvůli záporným hodnotám spolehlivosti určitých lidí, hodně mě to mrzelo. Nakonec jsem však tuto ztrátu přetruchlil a mám teď úplně jiné vyhlídky, které z roku 2009 dělají cestovatelský rok number one.

V září jedu na týden do Španělska. Nic vzláštního, jen takový malý oddych od Anglie a příprava na slunnou Austrálii, kde strávím celý listopad! Hohó, ať žije slunná jižní polokoule, budu se smát těm chudákům v zamračeném a zadeštěném Londýně a válet se na pláži u Sydney, házet bumerangem s klokany a zírat na tasmánské čerty v tasmánském národním parku, jehož velikost je zhruba stejná jako celá Velká Británie. 14 budu docházet na našeho officu v Sydney a 14 dní strávím na cestě Austrálií. Těším se? Ano. A proč jsem v titulu zmiňoval to Japonsko? Inu, nečekaná ale velmi příjemná třešnička na dortu. Kolegyně se kterou do Austrálie letím sehnala super letenky od Air Japan z Londýna do Tokya a z Tokya do Sydney... s jednou nocí v hotelu a spoustou času projít si město! Tedy pokud mě jetlag a 19 hodin letu dřív nezabije.

Přičtu-li čtyři dny ve Walesu letos v květnu a měsíční pobyt na Kostarice, mohu tento rok s úspěchem nazývat silně internacionálním, ba dokonce interkontinentálním. Poprvé v životě jsem vycestoval mimo rodnou Evropu a než řeknu švec, bude to dokonce třikrát, na tři různé kontinenty.
To Norsko mě pořád hodně mrzí, ale už ne tolik. A to nevíte, co chystám na příští rok...

500 dopařených her!

A je to tady. Dnešním dnem jsem překročil hranici 499 dopařených her a stal se pětistovkářem! Tou šťastnou se stala hra Gothic 3: Forsaken Gods, jíž jsem po jistém utrpění pokořil 2. srpna 2009, týden před svými narozeninami. Takže pěkný dárek sám sobě. Již nějakou dobu jsem uvažoval, kdo že by měl mít tu čest stát se mou pětistou hrou, až jsem to nakonec pustil z hlavy kvůli úplně jiným starostem a když jsem dneska šel zcela rutinně napsat jméno dohrané hry do deníčku, všiml jsem si, že mi u ní vyskočilo číslo 500. Takže tím je to dané.

Písnička s kouzelnou mocí

Znáte ten pocit, když slyšíte novou písničku a tak vás dostane, že se jí nemůžete nabažit a úplně vám při jejím poslechu běhá mráz po zádech? To se stává celkem běžně a jistě může každý vyprávět. Co ale když nějaký song znáte roky, líbí se vám, ale nepřipadá vám nijak výjimečný, dokud tento pocit nějaká životní událost úplně nezmění?

Už párkrát na Rockzonu hráli Aces High od Iron Maiden a vždy když jsem zaslechl tu začáteční instrumentálku, vzpomněl jsem si na otvírák jejich koncertů 2008 a 2009, na ten úžasný pocit když konečně skončilo dlouhé čekání a oni mě doslova nastartovali. Jak v rádiu zazněla tahle písnička, jako kouzlem jsem se přenesl na Kostariku, pár metrů před pódium, abyl zase tam. Od hlavy až k patě mi naskákala husina a opravdu to bylo, jako bych ten úžasný koncert prožíval znova, byl zmítán návalem pařících metaláků sem a tam a neskutečně si užíval. Takhle se asi cítí feťák, když je zničehonic v rauši.

Ach jo, šel bych zase na Mejdny.

Dopařené hry za druhé čtvrtletí 2009

Resident Evil 5 - dokonalá akce z černé Afriky, jen ten horor se nějak vytratil.

Ve druhém čtvrtletí 2009 došlo hned ke dvěma závratným událostem. Tak zaprvé mi v květnu odešla mechanika na PS3, pouhé dvě kola před koncem Resident Evil 5, a než jsem vyřešil opravu musel jsem exhumovat PS2, kde jsem alespoň dohnal nějaké resty (takže to bylo k něčemu dobré). No a za druhé jsem si koupil nový počítač a bez otálení se vrhl na tu frontu PC her, které se mi na starém kompu za poslední dva roky nahromadily, čekajíce na vhodný hardware. Jak můžete vidět ze seznamu dohraných her, přesně to odpovídá popsaným událostem - nejdřív pár PS3 her, pak měsíc a půl hraní na PS2, rychlý návrat k PS3 a hurá na PC. Jistě si všimnete, že Crysis Warhead jsem dohrál až v červenci a technicky do tohoto reportu nepatří, ale bylo to jen chvíli po půlnoci a chtěl jsem to mít hezky pohromadě s Crysis.

Rapget přestal fungovat, ale já jsem za to rád!

Když před pár týdny přestal fungovat Rapget pro stahování z Rapidshare, moc mě to nepotěšilo. Všechno zlé je ale k něčemu dobré, i tohle. Po týdnu používání sice funkčního, leč nepříliš inteligentního Rapidshare Manager jsem objevil jDownloader a jen žasnu nad genialitou této utility, jak postupně objevuji její úžasné funkce. První šok přišel při zmáčknutí CTRL-C na asi padesátce linků, když vyskočila hláška od LinkGrabberu a já pochopil, že CTRL-V už není potřeba. Další překvápko přišlo záhy, když si jDownloader všechny linky sám ocheckoval a zařadil do fronty rozdělené podle rarů. No a maximálka přišla ve chvíli, kdy jsem v cílovém adresáři našel nejen rozbalené stažené soubory, ale i původní rary v nich! A to jsem ještě ani nevěděl, že pro zaheslované věci existuje seznam hesel a že mohu nastavit automatické smazání hotových rarů. O rozšifrování CAPTCHA a tahání z free účtů už ani nemluvím... ještě tak kdyby to umělo generovat IP adresy pro tahání bez premium účtů... Vlastně by mě ani nepřekvapilo, kdyby to ten prográmek fakt uměl. Ačkoliv jsem měl Rapget rád pro jeho přehlednost a jednoduchost, fakt jsem rád, že přestal fungovat a já díky tomu objevil geniální jDownloader!

Já a můj miláček, aneb noční hicování

Před pár dny jsem se zmínil, že mám nového miláčka a slíbil blíže poreferovat, tak tady to je. Jsem sice trochu unaven po tom nočním řádění, ale stálo to za to! V sedm večer jsme se zavřeli v pokoji a až ve čtyři ráno, zalitý potem po té divoké jízdě (nedokážete si představit to hicování, když jede na plný výkon), jsem blaženě usnul.

Seznámili jsme se na dálku přes internet, jak už to v dnešní době bývá. V Anglii ne a ne najít vhodný objekt zájmu, tak jsem trochu rozšířil obzory a v dubnu, po návratu z Kostariky, našel. Nejdřív to bylo jen takové to oťukávání, znáte to, ale v květnu bylo rozhodnuto. Byl to docela šílený plán, miláček je totiž z Ameriky, takže to byl trochu risk, prý ale není problém dlouhodobě přiletět do Londýna. Chvíli trvalo dojednat podrobnosti, já se z jednopokoje přestěhoval do dvojpokoje abychom měli víc místa a soukromí, no a před pár týdny, po dlouhém a napjatém čekání, se miláček vylodil na Heathrow a chvíli na to už jsme se důvěrně poznávali... uff, až se mi z té vzpomínky potí ruce.

Pravda, občas máme neshody, třeba mě děsně irituje jaký vydává zvuk při probuzení nebo občasné problémy v komunikaci. Taky jsou věci, na které jsem z dřívějška zvyklý a miláček je kategoricky odmítá dělat. Ale co bych zacházel do podrobností, jistě si to každý dovede představit sám. Ale zase mě nechává dělat co chci já - můžu pít kdy chci, nechává mě hrát videohry a když to miláčkovi moc kecá, stačí ladný pohyb rukou a hned sklapne.

Zvláštní je, že s tím jak strašně žere (nevydrží pomalu hodinu bez přísunu energie) si zachovává nádherně štíhlé a elegantní tvary. No, nebudu to zbytečně napínat a ty tvary vám ukážu. Určitě vás zajímá, jak můj nový miláček vypadá, takže tady jsou nějaké ty fotky.

Tomb Raider - něčemu prostě na chuť nikdy nepřijdu

Jste-li skalní fanoušci Lary Croft, radši tento článek ani nečtěte. Ať už mladší ročníky či moji vrstevníci, kteří Lařino melounovité poprsí zbožňovali v době své puberty na konci devadesátých let, tento názor by se vám nemusel líbit. Berte však na vědomí, že jde jen o můj osobní postoj, nic co by ovlivnilo kvalitu a oblíbenost série Tomb Raider.

Když se štěstí lepí na paty a smůla následuje

Za posledních pár týdnů se toho stalo docela dost, bohužel nebyl čas o tom poreferovat.

Vybijeni prasat v Egyptě

Právě jsem shlédnul video, jak v Egyptě vybíjejí prasata, resp. je zaživa nakládají na lžíci bagru, z výšky vysypávají na korbu náklaďáku a mlátí do nich holema. V jakém stavu končí v těch pískových jámách, to už radši neukázali. Nechci nijak rozpitvávat Egypťany, vztah muslimů k prasatům a můj vztah k muslimům či způsob zacházení se zvěří ve zbytku světa (nedělám si žádné iluze, že v Evropě na jatkách zabíjejí zvířata v rukavičkách). Chci jen podotknout, že to video mi připomnělo různé filmy na téma koncentráky a masivní vybíjení Židů s následnou likvidací těl různě brutálními způsoby - je to úplně stené zvěrstvo a nechutnost. Jen další čárka k důvodům proč nepojedu do severní Afriky.

Hon na pavouka

Asi každý viděl v životě pavouka, setkal se s ním za nepříjemných okolností (třeba když mu na chatě při probuzení visel pár centimetrů nad obličejem za tenkou nit) a následně se s ním vypořádával. Inu, včera to po dlouhé době potkalo mě.

Návrat ztraceného bloggera

Chodí sem ještě někdo? Já vím, poslední dobou jsem toho moc nenapsal. Holt všechno časem omrzí, obzvlášť psaní na blog když v práci denně napíšete přes sto mailu, máte překládat, číst hafo informací, atd. Každopádně teď je v práci totálně mrtvo, tak mrtvo že roupama nevím co dělat, tak sem aspoň něco plácnu.

Costa Rica 2009 - my findings and experiences

So, after a month spent in Costa Rica I am finally back in the over-populated London, which I love so so much... Here is my report, although with a severe delay (but better late then never, innit).

All my photos are in the photoalbums here.

The description of my outbound trip is already posted, so no need to repeat. However, even the return would do as a horror story with 14 hours of flight and another 14 hours of waiting at the airports in San José, Madrid and Barcelona plus two hours to get from Gatwick back home.

My stay in Costa Rica consisted mainly in working at the office and hence spending time in the capital city, which gave me the chance to meet a lot of colleagues, whom I ' ve known only through MSN so far, but I also managed to see a little bit of the country.

 

. 

Dopařený hry za první čtvrtletí 2009

Grand Theft Auto 4 - Socha svobody s kelímkem kávy Starbucks.

První čtvrtletí roku 2009 bylo po herní stránce velmi chudé. Přičinu nehledejte v mé nevoli pařit, jako tomu bylo v určitém období minulosti (velmi krátkém období), ani v nedostatku pařiva, nýbrž v nedostatku času, hardwaru a z množstevního hlediska nešťastného výběru her. Navzdory množství titulů, které si chci na PC už dlouho zahrát (ještě pořád jsem neochutnal Stalkera ani Crysis) je to momentálně nemožné - na svém čtyři a půl roku starém PC už ani nezkousím nic rozběhat (demo na FEAR2 skončilo fiaskem) a upgrade, ačkoliv je v plánu, je zatím budoucnost. Na podzim jsem si koupil PS3 a důsledně jí využíval, nicméně po novém roce jsem se téměř dva měsíce věnoval výhradně GTA4 (vím, dá se dohrát za 40 hodin, ale já je rozprostřel do téměř dvou měsíců). Tento příspěvek píšu na konci února, den před odletem na Kostariku, kde pobudu měsíc a nepředpokládám, že bych tam měl čas na videohry... Z toho vyplívá, že až se na konci března vrátím do Evropy, bude akorát čas vydat tenhle příspěvek, čítající dva tituly a jeden update.

Zúžení pražské magistrály? Někomu asi spadl kokos na palici

Dění v Praze příliš nesleduji o nějakém soudu ohledně hluku na magistrále jsem neměl potuchy. Teď jsem ale otevřel zprávy a dočetl se o zúžení magistrály na tři pruhy pro snížení hluku a smogu a k tomu se prostě musím vyjádřit - kterej dement vymyslel takovouhle kravinu??? A který pako mu to schválilo? Vždyť to je naprosto na hlavu postavený - auta budou jezdit dál, akorát se budou tvořit větší kolony, lidi budou nasranější a toho benzínu se tam propálí stejně jako vždycky, ne-li víc kvůli kolonám. Nevím která hlava pomazaná za tohle dostala dobře zaplaceno, ale je to jen další důkaz inteligence našich politiků... Ač sám jsem neřidič a život v rušných oblatech bytostně nesnáším, než jet autem radši sednu na metro a s obyvateli Legerovy ulice upřímně soucítím, tentokrát jsem s řidiči zajedno - bojkotovat, bojkotovat a bojkotovat. V zácpě ve třech průzích Legerky si všichni pořádně zatrubte, ať inteligenti z magistrátu poznají, zač je toho hlukové znečištění!

Iron Maiden Costa rica 2009 - English report

What did I do on the 3rd March? I went to the Iron Maiden concert in Costa Rica!!! I can definitely say that I haven't experienced such great show in a long time. I made a few videos and their high quality surprised me a lot and changed my opinion on Nokia N95 8GB, after all. If you understand at least basic Spanish, check the videos on Youtube and read their comments (user stormhellscream or just see them in my Czech report on this blog). The comments prove latinamerican fans' enthusiasm and the fact that I was probably the only person with a decent camera :)

Costa Rica 2009 - městečka Cartago a Orosi

V neděli jsem se konečně vykodrcal z hlavního města a vyrazil s kamarádkou na celodenní výlet. V plánu byla návštěva jedné z mnoha kostarických sopek, botanická zahrada jejíž název si nepamatuji a dvě významná městečka - Cartago a Orosi. Probíhalo to asi takhle... FOTKY ZDE

Kamarádka mě měla vyzvednout taxíkem ráno před barákem. Ve smluvený čas před barákem zastavil prázdný taxík. Řekl jsem si, že asi zůstala na místě odjezdu autobusu a poslala pro mě jen řidiče, takže jsem naskočil a neznaje cílovou adresu ze sebe začal lámanou španělštinou smíchanou s italštinou (pro tuto řeč jsem byl označen slovem "itaňol") vysvětlovat, že mě čeká amiga u hotelu... Řidič byl ještě zmatenější než já a než jsme se domluvili, přifrčela druhá dročka s kamarádkou uvnitř. No nic, sranda musí bejt.

Docela dobře tu funguje turistická infrastruktura a organizované celodenní zájezdy za velmi přijatelné ceny. Jejich výhoda je v tom, že vás zkušený řidič proveze po místních děravých silnicích, díky průvodci se neztratíte a ještě se něco dozvíte. Nevýhoda je, že když už to řidiče nebaví, šlápne na to a s focením z autobusu je šlus a moc často taky nezastavuje. Mikrobus se naplnil námi (tedy mnou a Melanií), několika dalšími cizinci z různých zemí včetně Švýcarska a na závěr skupinkou puberťaček z Virginie, které si ke vší smůle sedly okolo nás dvou. Během deseti minut jsme si s úlevou přesedli, protože z průvodcova výkladu o místním pěstování brambor na fertilní vulkanické půdě jsem slyšel akorát tak to, s kým se ta či která ve škole vyspala a kdo se s kým rozešel...

Costa Rica 2009 - dojmy po týdnu

Minulý víkend jsem podal své nejčerstvější dojmy z Kostariky, resp. ze San José. Teď, po celém týdnu, mohu trochu lépe sumarizovat dosavadní poznatky a zážitky. Bohužel stále žádné fotky, protože vytáhnout v San José na ulici foťák není dvakrát nejbezpečnější.

Oprava některých špatně pochopených pojmů
V prvé řadě musím rektifikovat několik věcí, které jsem poslědě zmínil a které nejsou tak docela odrazem reality. Není pravda, že tu jezdí jen americká auta. Právě naopak, viděl jsem tu mraky Peugeotů, Mercedesů, BMW, dokonce i jednu Octávku. Přesto se mi chvílemi zdá, že nejvíc tu jezdí asiati (tak třeba všechny taxíky jsou Hyundai). Dále není pravda, že baterie u dřezu funguje opačně než v Evropě. To jen u Guse doma to asi montovali traja spití roboši, protože tady se voda pouští zatlačením na kliku baterie, zatímco pro vypnutí se musí vytáhnout nahoru. Tahle specialita je prý ale jen u něj doma.

Práce a kolegové
V pondělí jsem zavítal do officu a mé suverénní nakráčení v teniskách, džínách a tričku Rammstein vyvolalo menší pozdvižení. Tady mají totiž od 1. února nový oblékací řád, o němž se mi nikdo (aspoň oficiálně) neobtěžoval říct, tak jsem prostě přišel do práce tak, jako v Londýně. Pochopitelně, že seznam toho, co se do kanclu nesmí nosit, obsahuje i džíny, třička a tenisky. Po shlédnutí toho seznamu jsem usoudil, že by si jeho autor ušetřil práci vypsání toho, co se nosit smí... No co, ve středu mě moje drahá kolegyně Melania vzala na nákupy a já za zhruba 200 dolarů nakoupil trička s límcem (aspoň že tak, kdo by se měl ke všemu ještě žehlit a skládat s košilema. Akorát nutnost mít tričko zasunuté v kalhotách vypadá dost stupidně), pásek ke kalhotám, jež jsem naštěstí měl, a boty. Boty, z těch mám aspoň radost, protože jsou ideálním kompromisem mezi formálností a neformálností - podrážka jako u tenisek, vršek takový kožený sešitý, a po prolezení asi pěti obchodů jsme dokonce našli moje číslo (boty nad 43 tady snadno neseženete).

Iron Maiden Costa Rica 2009

Jak jsem prožil 3. března? Byl jsem na Mejdnech na Kostarice!!! S jistotou mohu říct, že tak parádní koncert jsem už dlouho nezažil. Natočil jsem několik videí a jejich vysoká kvalita mě fakt řekvapila a spravila mé mínění o Nokia N95 8GB. Pokud rozumíte aspoň trochu španělsky, koukněte na Youtube na komentáře pod videi - dokazují nadšení latinskoamerických fanoušků a taky fakt, že jsem tam asi jako jediný měl pořádnou kameru :)
Nebudu se moc rozepisovat o výkonu kapely jako takovém, ten byl jako vždy excelentní a splnil všechna očekávání (ačkoliv tentokrát Bruce tolik nekecal a nedělal tolik vtípků). Co předčilo má očekávání bylo publikum a kotel.

Costa Rica 2009 - cesta smrti

Po překonání nejhorších následků kocoviny (začátek mého pobytu byl tak trochu pivní...) mohu konečně napsát pár smysluplných slov o svých prvních dojmech z Kostariky. Neprve mi ale dovolte popsat úžasnou třicetihodinovou cestu, jež jsem musel přetrpět abych se sem vůbec dostal.

Cesta smrti
Zpočátku vznikla londýnská hromadná doprava. Pak se do toho začali míchat lidé a všechno se podělalo. Kvůli všemožným zpožděním jsem se na letiště Gatwich dostal 25 minut před odletem. Jelikož nejsem jasnovidec a jelikož něco jako informační tabuli u vchodu do letiště zatím nikdo nevynalezl, musel jsem hádat, jaký že terminál je ten správný. Sever nebo Jih? Toť otázka. Moc mi nepomohl ani fakt, že let IBxxxx společnosti Iberia se změnil na BAyyyy British Airways. Když jsem se dostal na check-in, personál si musel myslet, že jsem běžel celou cestu z londýna pěsky, protože jsem vypadal jak někdo, kdo se před sprchou zapomněl svléknout. Samozřejmě bylo příliš pozdě na odbavení zavazadel, proto jsem nejcennější věci nacpal do příručního zavazadla (především svoje patnáct let staré památní tričko Iron Maiden, které si beru na všechny koncerty, dva půlitry Gamrinus, vodu po holení a něco málo prádla). Zbytek jsem musel nechat na letišti (existuje sice služba pro zaslání kufrů zpátky domů, jenže zaměstnanec na check-inu mi řekl, že musím být velice, velice rychlý, zatímco týpek u pultu zasílací služby se vyjádřil stylem "nooo.... když ale.... to trvá dvacet minut než všechno napíšu do počítače...". Přese všechno jsem se pět minut před odletem dostal do letadla, zbrocený potem se usadil a konečně se mohl uklidnit.

Můj klid však trval jen do té doby, než jsem si uvědomil, že na mém spoji na Kostariku je něco špatně. Podle jízdního řádu jsme měli v 19:45 přistávat v Barceloně a v 19:55 měl odlétat let do San Jose. Inu, po zbytek cesty jsem byl lehce nervózní, po přistání jsem vystartoval jak raketa a běžel přes celou letištní halu (nejmíň půl kilometru) k přepážce Iberia Airlines. Když jsem tam dorazil, opět jsem vypadal jako maratonec, nicméně paní za pultem byla překvapena spíš mojí otázkou, na níž odpověděla udivěným "ale dneska nic na Kostariku neletí, to až ráno...".

Costa Rica 2009 - the big journey

Firstly, I do apologize to all my Czech readers who do not understand English, but this needs to be understood by a wider range of people. I will translate it eventually.

So, after the worst consequences of my hangover gone (the initiation of my stay was a bit beery...) I can finally write a few sensed words about my first impressions of Costa Rica. But first let me describe the wonderful 30 hour journey I had to endure to get here...

Costa Rica!!!!

uspesne sem dorazil, po 30 hodinach cesty kterou uz nechci nikdy zazit, priste kupuju business class!!! a laduju do sebe uz patou plzen (vyroba Central America) je to tady husty. az budu min excited, vyspalej atd tak poreferuju dukladneji. ale teda to je krutor. ve sprse sem dostal 220 on byl drat napojenej na sprchu at zije BOZP haha to sem este nezral. a ty autaky co tu jezdej, samy americky, ty obrovsky americky trucky, absolut mazec!!!

Velký den je tady, odlétám na Kostariku

Dnes je velký den – odlétám na měsíc na Kostariku. Poprvé v životě mimo Evropu, atd. atd. Mám z toho takový zvláštní, skoro až neskutečný pocit. Moje cesta byla pořád něco vzdáleného, co se mělo stát až v budoucnosti (za měsíc, za tři týdny...) a já se na to těšil, zatímco jsem si dál vedl standardní zaběhnutý život. A teď je to tady, fakt se za pár hodin seberu, vyrazím na letiště, sednu do letadla, přestoupím v Barceloně a pak tradá přes oceán tam, kam se Kolumbus plavil několik měsíců (mě to potrvá jen 16 hodin). No nic.

Portugalsko 2008 - Sintra podruhé, Palacio da Pena

Poslední příspěvek o mé prosincové dovolené v Portugalsku. Vím, že je to poněkud po vánocích, že už kohout odkokrhal, ale lepší pozdě než nikdy. Už sice vzpomínky a pocity trochu vybledly, takže příspěvek nebude tak barvitý, jako kdybych ho psal ihned po prožití daného zážitku, i tak ale věřím, že bude o co stát. Fotky z Palacio da Pena, nejmystičtějšího místa v Portugalsku, najdete zde. Na místo jsme přijeli až kolem čtvrté odpoledne a kvůli nedostatku času (v šest zavírali a byla totální tma) jsme bohužel nestihli projít zdaleka všechno, ba ani do paláce jsme se nedostali, protože samotný park by stačil na celodenní výlet, nicméně to málo co jsme viděli vystačí na hodně silný zážitek a je to jeden z hlavních důvodů, proč se chci do Portugalska vrátit.

Jak mi matka vyhodila pojistky

Když jsem byl ještě pařan v pubertě a můj komp slavil první narozeniny, jeho obvody zrovna chroustaly Carmageddon. Už třetí den téměř v kuse. Třetího dne však matka začala vyvíjet tlak na mou osobu a usilovat o to, abych po skoro dvaceti hodinách nepřetržitého hraní přestal, počítač vypnul a šel spát. Snažila se o to už nějakou dobu, řekl bych od večeře, a mé jednoslabičné reakce typu "hm", "jó", "mmm", případně komplexnější "no jó", "jasně", "dyť jo" nebo propracované "jen dohraju tohle kolo" jí přestaly uspokojovat někdy po půlnoci (řekl bych kolem třetí ráno). Doslova z míry mě vyvedla tím, že navzdory své chabé znalosti výpočetní techniky docílila toho, že počítač zčistajasna zhasl. Ano, hádáte správně (a četli jste titulek): vyhodila pojistky! To jsem tehdy fakt nečekal. Celá historka je však vtipná svou dohrou, k níž došlo přesně zhruba asi tak o rok později. Bydleli jsme už sice jinde, leč i v novém bytě byla pojistková skříň, a já už třetí den v kuse pařil Carmageddon 2...

10 cm sněhu = kalamita v Londýně

Při psaní tohoto titulku mám silný pocit deja-vu. Nejezdí metro (prý je kluzké nástupiště), nejezdí autobusy (na neposypané silnice se odváží jen pár dobrodruhů a víc jak 1km/h si nelajsnou) a jen metaři chudáci sypou chodníky na hlavních ulicích, než jim dojde písek a zapíchnou to do kaváren, kde si hryžou nehty výčitkami nad tím, že flákají směnu...

Storm letí na Kostariku. JUPÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!!!!!

Je to tak vážení, za necelý měsíc letím do střední Ameriky a budu tam celý měsííííííííííc!!!!!!!!!!!!!!! To bude narez a stihnu tam koncert Iron Maiden!!!!!

To je tak vážení - můj zaměstanavatel má tři pobočky, jednu v Londýně, jednu v Sydney a jednu v San Jose. No a já si vydobil možnost pracovat měsíc ze San Jose, hlavního města Kostariky. To bude husťárka těším se jak malej carda! Po půl roce uvidím lidi, se kterýma denně komuniku po netu. Poprvé v životě vycestuju mimo Evropu, poprvé v životě uvidím Atlantik z té druhé strany, poprvé v životě uvidím Pacifik, a poprvé v životě, za deset let pravidelného navštěvování koncertů Iron Maiden, je uvidím naživo jinde než České Republice!!! Želví ostrov, surfování, španělština, místní flóra a fauna, zejména ta ženského pohlaví, Plzeň a Budvar konzumované mimo Evropu, kurva to bude nářez!

Co mě to ale stálo nervů. Ne u zaměstnavatele, tam šlo jen o to rozumnými argumenty přesvědčit šéfy, že je naprosto bezpečné pustit nadrženého evropana mezi kostaričanky. Ale s pasem to bylo horší. Ten starý vypršel už v dubnu 2007 a od té doby jsem ho nepotřeboval, na cestování po Evropě mi stačila občanka, když se ale začalo schylovat ke Kostarice, dostal jsem docela nerva. Česká ambasáda v Londýně není zrovna nejrychlejší úřad a v půlce listopadu, kdy jsem tam volal pro zamluvení schůzky na podání žádosti o vystavení pasu, mi dali termín 5. ledna. Tak jsem trpělivě čekal a 5. ledna tam zašel, celá záležitost trvala 10 minut a bylo mi řečeno, že pas bude hotov zhruba za dva měsíce. Od té chvíle jsem si žral nervy z toho, proč já vůl si o pas nezačádal radši v Praze, když jsem tam byl v prosinci služebně. Bývalo by to bylo mnohem rychlejší a i s cenou letenky pro jeho vyzvednutí by to vyšlo stejně draho, nebo o trošku dráž než přes ambasádu. Fakt mě sžíraly nervy z toho, že propásnu koncert Ironů, v koutku duše jsem ale pořád ještě doufal, a to se vyplatilo. Michal si o pas žádal dva týdny přede mnou (on se pro změnu sžíral tím, že nestihne plánovanou cestu do Ria) a přišel mu po měsíci. To mi navrátilo veškerou naději a umíte si představit to radostné vyskočení do stropu, když mi včera pošťák podal koresponďák z ambasády, že pas je hotov. Trvalo to jen 25 dní! Sice jsem pak dostal brutální záchvat vzteku, protože se tam nešlo dovolat pro zamluvení termínu pro vyzvednutí pasu, ale naštěstí rychle odpověděli na mail. Takže letenka, doladění detailů v práci a za pár týdnu letííííííííííííííííííííííííííííím!!!

Portugalsko 2008 - Cabo da Roca, Sintra, Castel dos Mouros

To nejzajímavější ze své dovolené v Portugalsku jsem se dosud nedokopal sem napsat, tak to konečně napravím. Samozřejmě přidávám i patřičné fotky. TADY je pár fotek z předchozího dne v Lisabonu, tam není potřeba se nijak rozepisovat, jen ty zajímavější jsem doplnil popisky. O čem se dnes chci rozepsat je návštěva několika míst severně od Lisabonu, například ďáblova tlama a nejzápadnější bod Evropy. Jednoho rána jsme s Filipem nasedli do auta a vyrazili na sever. První zastávka bylo místo zvané Ďáblova tlama. Nic extravagantního, jen díra v útesech, vymletá oceánem takovým způsobem, že když se vlny vrhnou dovnitř a roztříští se, vypadá to jako ďáblova tlama prostě. Každopádně tam byl nad ránem naprosto uchvacující pohled na oceán, jak vidíte z fotek. A taky pěkná zima, jak fučel od moře vítr (jak vidíte z fotek). Netřeba se dlouze rozepisovat, stačí pohled na fotky (jak vidíte z fotek). Na fotkách ďáblovy tlamy je i důkaz mé nadlidské sily.

Jirko! Škyt! Vypni ten počítač!!!

Jednou (respektive "zase jednou") jsme se s Michalem dostali do stavu pokročilé opilostní euforie a oblíbený bar opustili až v pozdních (brzkých) nočních (ranních) hodinách. Musel být víkend nebo prázdniny, protože jsem druhý den nešel do školy, místo toho jsme byli očekáváni v Krtkově, zapadlém to prdelákově asi padesát kiláků od Prahy, kam se Michalova rodina přestěhovala (adresa Vidlákov, pátý kanál vlevo). Už si nevzpomínám proč, ale bylo důležité abychom dorazili ráno. Nevím jak, ale před spaním (při svítání) se mi povedlo správně nařídit budík, načež jsme oba upadli do lihového komatu. Ne na dlouho. Zničehonic se začalo pokojem rozléhat nelidsky uširvoucí bzučení a pískání, které nás oba velmi traumaticky vytrhlo ze spánku. Michal vyskočil jako zajíc střelený brokovnicí a v domnění, že jsem nechal zapnutý počítač, zavelel: "Jirko, vypni ten zasranej počítač!!!", načež jsme oba začali zoufale mačkat tlačítka na kompu a monitoru a když to nepomáhalo, jali jsme se zběsile rvát ze zásuvek všechno co mělo šňůru, včetně lampičky. Když se konečně rozhostilo ticho, s úlevou jsme opět upadli do komatu, probrali se o mnoho hodin později a nic zlého netuše se odebrali do hospody. Až tam, někde mezi prvním a posledním pivem, Michal nadhodil otázku: "Hele, a neměli jsme dneska jet k nám?". Nakonec jsme se shodli, že ten nespolehlivý budík co věčně nezvoní musím vyměnit.

Jak se míchá bílej rusák po domácku

Závěr minulého týdne byl velmi zajímavý. Akorát si ho nepamatuju. V pátek po práci jsme šli do hospody a ačkoliv jsem den předtím spal čtyři hodiny (neptejte se radši proč... ale moje vina to nebyla) a v hospodě si chtěl dát nanejvýš jedno pivo a jít domů, v jednu chvíli na stolku přistály dva džbány vodky a dva džbány džusu. Pro partu deseti lidí nic extra, ale nevím do jaké míry se kdo přičinil o pití, jelikož někteří z nás si pak už nic nepamatují. Rozhodně si nepamatuju to video, kde se s jedním kolegou držíme kolem ramen a zběsile paříme na nějaký tuc tuc. A jeden kolega z Ukrajiny (to jeho byl nápad s vodkou) se též přičinil o pořádné divadlo. No a fotka kde dělám s jedním Irem a s jedním Amíkem co vypadá jak James Hetfield hrozné ksichty, na tu si už vůbec nepamatuju. No to je jedno, to bylo v pátek. Pak jsem dorazil domů, vyspal se a druhý den, ještě se cítě opilý, jel nakupovat do obchoďáku.

Jak jsem spadl na beton. Z mostu.

Dlouho na blog nic nepřibylo, tak tady aspoň něco málo pro utišení hladových čteníchtivých očí. Bolestivá vzpomínka na začátek puberty. Stalo se to krátce po mých dvanáctých narozkách, shodou okolností zrovna dvanáctého srpna. Bydlel jsem tenkrát v Modřanech a Michal na Chodově, kde jsme trávili většinu času. Od metra vedl přes dálnici most pro pěší a já ho s oblibou přecházel po vnější straně, tj. držíce se zábradlí jsem lezl nad D1 (která se tehdy ještě dala za bílého dne přeběhnout). Jednoho dne už mi ale oblézání zábradlí nestačilo a rozhodl jsem se pro balancování přímo na něm. Asi ve třetině cesty, to už pode mnou hučela auta, Michal prohlásil že to je nuda a šel trhat špendlíky z nedalekého stromu. To zas nebavilo mě, místo na strom jsem tedy vylezl na jeden ze šikmých betonových pilířů mostu. Jenže ouha, při slézání...

Česká ambasáda v Londýně - nová zkušenost

taxem byl dneska na cesky ambasade podat zadost o pas. podle ohlasu lidi co uz tam byli jsem cekal nejhorsi, ale kupodivu to bylo jen takovy podivny... dvere otevre dvoumetrovej cernoch se seznamem lidi na papiru, kdyz mu clovek rekne svoje jmeno a ze ma domluvenou schuzku a on najde jmeno na seznamu, tak se stejne jde este zeptat a clovek zatim venku mrzne (a na anglicky pomery teda dneska fakt mrzlo). pak vevnitr to vypada ze ty urednici tam maj naprosty leharo a behem patnacti minut (vcetne cekani venku) je vyrizena vec, kvuli ktery je potreba si sjednavat schuzku dva mesice dopredu. no to by jeden... a jeste mi rekli ze az pas prijde tak budu muset sjednat schuzku pro jeho vyzvednuti, tak doufam ze to nebudou dalsi dva mesice. na druhou stranu me prekvapilo, ze fotku vzali hned napoprvy, kamos mel za uchem stin a to bylo spatne. nastesti ve fotolabu uz to znaj a kdyz sem rek ze du na ceskou ambasadu tak si dali zalezet s fotkou a este mi poprali good luck :) nejvic me ale pobavil papir "urednici se vam snazi vyjit vstric, ale urazky a nadavky nebudou tolerovany." tim mi doslo ze za A) co tam asi chodi za obcany se kterejma se musej potykat (proto jsou mozna predem neprijemny a delaj vsechny ty obstrukce se schuzkama a maj tam toho cernocha), za B) lidi urednikum casto nadavaj protoze se chovaj jak hovada (ty urednici, ne lidi). docela to chabu v situacich, kdy clovek zaplati 15 liber za biometricky fotky a oni ho poslou pro novy. no kazdop. doba vyrizeni "priblizne dva mesice" byla doufam hodne nadnesena...

GTA4 - líbí se úplně každému?

Tak jsem se konečně dostal ke GTA4 a musím říct... nic moc. Tedy, přesněji řečeno, hra je to bezesporu pěkná, promakaná a nadmíru kvalitní, ale ani po desítce hodin hraní mě vůbec nechytla a spíše se u ní nudím. Vadí mi, že se grafika v dálce rozmazává. Vadí mi, že auta a postavy jsou větší, resp. jsou viděné z větší blízkosti než v předchozích dílech, tudíž mám při hraní menší rozhled po okolí. Vadí mi, že se město jmenuje Liberty City, protože původní Liberty City z GTA3 znám nazpaměť a tady bych bez mapy nenašel ani řeku. Mimochodem, vypnul jsem si navigaci, abych místo slepého ježdění podle mapy koukal na ulice a pořádně si město zapamatoval. Vadí mi, že se všechno odehrává v úzkých ulicích, že tu není taková volnost pohybu a rozhledu jako v předchozích dílech, zejména v San Andreas. Vadí mi, že je to celé takové serióznější, příliš reálné, jaksi upjaté. Ačkoliv vysoká míra realističnosti a dobré herecké výkony mají něco do sebe, hra úplně ztratila to, co mě na ní vždycky nejvíc bavilo - hravost, možnost jen tak blbnout, uvolnit se, dělat naprosté kraviny a vůbec to neřešit. V GTA4 dělám hlavní miste a vůbec nemám chuť pouštět se do hledání balíčků, akrobacií, nebo se jen tak vozit po městě. Cítím se frustrovaný a chci dělat jen to nejnutnější, tedy hlavní mise, abych to měl z krku. Když jsem zjistil, že si budu muset v internetové kavárně vybírat email a číst online noviny, málem mě jeblo - od toho mám přece sakra internet ne? Hra je od toho, abych mohl dělat to, co v normálním životě nemůžu - střílet po lidech, krást auta a vyskakovat z nich za jízdy, a ne si číst emaily!

Dopařené hry za čtvrtý kvartál 2008

Space Siege: zklamání větší než menší.

Je tady začátek nového roku a s ním i zakončení toho starého. Jako obvykle přináším čtvrtletní resumé mých dohraných her. Ačkoliv to tentokrát není žádná sláva, podstatné je, že došlo k jedné velmi radikální změně v mém pařebním směru - místo upgradu PC jsem si pořídil novou konzoli, a náležitě se jí poslední dva měsíce věnoval. Zařekl jsem se, že počítač upgradovat nepotřebuji, ale samozřejmě už si pomalu promýšlím komponenty a rozpočet... ty doomovky se s myší prstě hrajou líp, to se nedá srovnat, a her co si už na své současné sestavě nezahraju pořád přibývá. Ale to ještě chvíli potrvá... i když se čím dál víc těším na Fallouta a Far Cry 2, zatím mi má zásoba PS3 ještě vystačí. Ratchet and Clank rulez!