Honí mě mlsná. Povídka o jedné snídani.

V prvé řadě se omlouvám všem stálým čtenářům, že už sem skoro nepíšu. Holt na to není čas a když je čas, není nálada a když je nálada, není inspirace, a když je inspirace, není čas ani nálada. Zkrátka už mě to nebaví, ačkoliv psát by bylo o čem, jenže v práci není absolutně čas (i když nálada ano) a navíc v pracovním řádu vysloveně stojí "personal blogging is unacceptable". V metru si čtu a když pak dorazím domu, buďto jsem v opici protože mě kolegové opět vytáhli na pivo, nebo jsem tak vyřízený že už mám náladu akorát tak se svalit a čumět na seriály, nebo dělám přesčasy, nebo některý z alkoholických spolubydlících vytáhne alkoholický nápoj a já se musím jakožto vzorný spolubydlící zúčastnit vyprazdňování láhve, nebo mě Milan tak zhulí, že už ani na ten seriál nemůžu koukat. Pořád mě ale někde v koutku mysli prudí frustrující myšlenka: "měl bych něco napsat na blog. Vždyť už jsem tam celé týdny nic nenapsal. Vždyť já mám povinnost vůči čtenářům. Vždyť já je ztrácím". No a pak buďto usnu, nebo začnu provozovat některou z výše popsaných aktivit. Ale dneska mám volno a ačkoliv jsem chtěl hrát Lego Batmana (fakt mě baví), přišla inspirace taková, že si jí nemůžu nechat ujít. Jak jistě tušíte, nic by mě nemohlo tak silně inspirovat, jako jídlo. Hm jídlo... asi moc koukám na Simpsny.

No nic, abych se dostal k věci. Zkrátka a dobře, už asi dva týdny jsem nebyl na nákupu a doma vůbec nic nemám. Od včerejšího oběda jsem nic nejedl (nepočítám-li těch pár piv po práci). Cestou do sprchy přes kuchyň jsem zpozoroval všelijaké potraviny spolubydlících, a dostal jsem děsnou chuť na dobrou klasickou českou snídani. Na něco sladkého. Nejdřív mě napadlo, že takový dobrý chleba s marmeládou a čaj by nemusel být špatný. Ale jaksi to nebylo ono. Začal jsem tuto potravinářskou myšlenku pronásledovat a jediné štěstí bylo, že jsem tuto činnost provozoval ve sprše, protože jsem se přitom kompletně poslintal. Ano, vím že to zní deviantně, ale já prostě myslel na jídlo ve sprše. Jak jsem tak myslel na tu dobrou českou snídani, pořád jsem nějak nemohl přijít na to, co vlastně přesně chci. Šálek horkého, kouřícího a voňavého kakaa mi v mém myšlenkovém zraku vykrystalizoval téměř okamžitě, a k němu se po chvíli připojily čerstvé měkoučké makové buchtičky, nebo koláčéééé, hmmmm. V tu chvíli jsem dostal takovou chuť, jakou někdy mám na pivo... v puse jsem si naprosto živě vybavil tu lahodnou chuť makové buchty zapitou horkým, lahodným grankem, a dál to nebudu rozvádět, protože by to bylo moc perverzní. Řeknu jen tolik, že jsem začal horlivě přemýšlet, kde v Londýně seženu buchty nebo aspoň makovec, jestli mám jet do Lídlu, nebo na Willesden to největší polské samoobsluhy v okolí, že by to tam třeba měli, i když nejde o trvanlivé potraviny a těžko by to sem někdo dovážel. Zašel jsem ve svých myšlenkách až tak daleko, že jsem začal přemýšlet, jestli by se vyplatilo tady otevřít pravé české pekařství, prodávat tu rohlíky, šumavu, makové a tvarohové koláče, buchty... promiňte, musím si jít utřít bradu.

Inu, s buchtami jsem se sice rezignovaně rozloučil, hned jak jsem vylezl z té sprchy jsem pádil k na roh k Arabovi do večerky (nejprve jsem se však oblékl) a zakoupil malinovou marmeládu, polský chleba, mléko a pikslu kakaa (Granko neměli, ale Nesquik postačil) a doma si vyrobil takovou snídani, o jaké se mi již dlouho nesnilo. Ač šlo o prachobyčejný chleba s marmeládou a kakao, bylo to jako mana z nebe. Ať žije jídlo.