Sportem k trvalé invaliditě

Člověk je tvor škodolibý a obzvláště český občan se baví cizím neštěstím. Abych nebyl za suchara, hodím do frcu historku veskrze bolestivou, tedy sportovní. Spolubydlící mě v neděli vytáhl na tenis a já, jakožto rodilý antisportovec a tenisový panic, se s vervou sobě cizí jal švihat divoké smeče, nadšeně dobíhat nedoběhnutelné a doskakovat nedoskočitelné přihrávky, a jako že se Nehyba jmenuji mě to dokonce bavilo! Byl jsem touto aktivitou natolik nadšený, že zatímco se proti mně střídal Majo a jeho brácha, já nikdy neopustil hrací pole a zastavil jen ve chvíli, kdy poslední z našich míčků skončil v lese daleko za kurtem. Za ty dvě hodiny jsem se skvěle odreagoval, možná vypotil i trochu naakumulovaných kalorií a zjistil, že tenis je docela zábavná aktivita, hlavně pokud ignorujete pravidla a prostě pinkáte z jedné strany sítě na druhou. Když náhodou míček nechytíte, je velmi praktické jich mít po kapsách několik náhradních, aby hra zbytečně nestála. Jinými slovy, tenis po nehybovsku je parádní hra. Až na ty následky.

Po říjnovém odchodu z metařského zaměstnání spočívala veškerá moje fyzická aktivita v cestování mezi pokojem a kuchyní, s občasnou vycházkou směrem k nákupnímu centru. Dovedete si tedy představit, co se mnou udělaly dvě hodiny intezivního tenisu. Ano, hádáte správně, druhý den jsem nemohl vstát z postele, cesta na autobusovou zastávku byla mučivější než praktiky CIA s příslušníky Talibánu, o vycházení a scházení schodů v doubledeckeru nemluvě. Už chápu, jak se asi cití člověk znásilněný dvoumetrovým černochem, až na to že mě bolela prdel zvenku, nikoli zevnitř. Kulhání, úpění a bolestivé syčení dosahovalo stejných kvalit jako po zákroku zmíněného Afričana. Obzvlášť si toho museli všimnout kolemjdoucí, když jsem vystupoval z metra na Harrow-on-the-Hill. Každopádně v úterý už to bylo lepší a první co jsem Majovi oznámil po příchodu domů bylo, že se jde na tenis. Tedy, až seženeme nové tenisáky a až se dostanu z práce domů před osmou...