Gothic 3 má nového majitele (tedy jedna jeho kopie)

Je to paradox. Na Gothic 3 jsem se těšil jako feťák na konec odvykací kůry, a když 13.10.2006 konečně vyšel, já trávil svůj první den v Anglii, kde na hraní her po dlouhou dobu nebylo ani pomyšlení. Aby byl paradox ještě paradoxnější, tak ani po znovunabytí počítače a dohrání X jiných titulů jsem z Gothic 3 neviděl jediný screenshot či video a už vůbec ne samotnou hru v pohybu. Pořád jsem si říkal "počkám na upgrade, užiju si to v maximálních detailech", jenže upgrade nikde. Před pár dny si tak brousím po eshopech a z hecu kouknu na Gothic 3. Cože?! Von už stojí jen tři stovky??? Hm, ale v češtině, to nechci. Ale když je tak levný v Čechách, kolik by asi stál v Anglii? Celý rok a půl od vydání jsem žil v přesvědčení, že hra se prodává za nějakých dvacet liber, a hle. Amazon.co.uk, standardní cena Ł35. Ovšem pod záložkou "další prodejci" je hned pět nabídek na funglnovou kopii za Ł5 + Ł2 poštovné. To bych byl blázen do toho nejít, i když můj komp stále neprošel upgradovacím procesem. No a hned druhý den, ve 20:13 místního času, jsem poprvé spustil Gothic 3. Škubal se. Sice ne tak moc jak jsem se obával, ale snižovat detaily se mi nechce. Uvidíme jestli si to rozmyslím.

Teplo v holičství

Aneb zkrocení divoké kedlubny a vyvrcholení brazilské etudy s batohem.
Po třech měsících jsem si konečně našel čas zajít k holiči. Opravdu jsem to potřeboval. Dlouho jsem rozmýšlel, zda zvolit místní holičství s vyhlídkou nejistého výsledku, nebo porušit své předsevzetí a navštívit Harlesden. Jak jistě víte ze starších příspěvků, v Harlesdenu stříhají černoši a stříhají dobře. Inu, nakonec zvítězilo místní nejisté pánské holičství pod mostem a já z toho mám doteďka šok.
Už když mi ten postarší pán s pupkem, brýlemi a dechem hnijící žumpy tak jemně přejížděl po krku, trochu mě to udivilo. Naprosto jsem pak nepochopil nutnost mě při nandavání toho holičského ručníku sahat na hrudník a opět jemně hladit na krku. Tady cosi nehraje, pomyslel jsem si, nenechal se však vyvést z míry a sdělil hladiči, pardon holiči instrukce jak zkrotit mou tříměsíční kedlubnu. Tak zvláštně se mému vtipu zasmál...

Pěkně jsem si dnes nepozametal

Sobota ráno, hodinu před svítáním, aneb 4:30). Budík ječí. Neochotné opuštění vyhřátého pelechu. Ještě neochotnější obléknutí se do metařského mundůru. Rezignovaná, leč se vším smířená postava směřující na zastávku. Dobíhání o tři minuty dříve jedoucího autobusu. Liduprázdný Piccadilly Circus. Depo komunálních služeb vedle Leicester Square, čekání na práci. Po hodině foreman praví: "sory, příliš mnoho lidí dnes přišlo, nic pro tebe nemáme". Nepříjemná to zpráva, vzhledem k tomu že je adresovaná mně a ještě jednomu brazilcovi. No co, tak jsem si udělal ranní projížďku Londýnem a zas pojedu domů. Aspoň jsem se provětral.

Zastávka, čekání na autobus, Brazilec v poměrně pokročilém stádiu podnapilosti. Chce se vykecávat. V autobuse na schodech si málem rozbije hubu. Pomůžu mu do schodů, kecáme. Tedy, on kecá, já tak občas odpovídám. Dozvídám se že má tři zaměstnání a že v jednom z nich – ochranka v klubu, ho každý pátek manažér totálně ožere. A že jeho otec je armádní vrtulníkový bojový pilot (nádherně příšerný slovní obrat, není-liž pravda?). Swiss Cottage, Brazilec konečně vystupuje, slibuje že někdy zajdem na pivo. Pobaveně přikyvuji. A sakra, nechal tu baťoh. Je v tahu, skvělé. No nic, já starý dobrák si ho vezmu a až se vyspí z opice, vrátím mu ho, pokud najdu nějakou adresu či telefonní číslo. Michal dnes robí na Finchley Road, přesně na mé trase domů. Vystupuji tedy a hodinu mu dělám společnost. V jednu chvíli beru koště a ukazuji mu, jak se pořádně zametá. Když už si nepozametám za prachy ve Westminsteru, můžu to aspoň udělat zadarmo v Camdenu. Výhodné pro obě strany. Po dvaceti sekundách zametání vracím koště Michalovi a vůbec ho neseru tím, že mu ukazuji kde nezametl vajgl a kde přehlédl nějaký ten papírek. Psí hovna však nerozmazávám, ta totiž patří mezi věci, vůči nimž je každý sweeper slepý. Po hodině má Michal hotovou jednu krátkou ulici (ten kluk ví jak se zašít, je skoro tak dobrý jako já), já nastupuji do autobusu a s Brazilcovým báglem razím domů. Spát?

Bloodrayne 2: Deliverance - horší už to nebude

Po půl roce jsem našel odvahu spustit soubor bloodrayne2.avi a dokonce ho dokoukat až do konce, aniž bych přitom usnul, což považuji za nadlidský výkon (možná šlo o duševní sebeobranu - usnout u toho tak mám takové noční můry, že by se i Alan Wake zastyděl). Musím však konstatovat, že mě tento snímek poměrně překvapil. Poté, co jsem viděl předchozí Uweho výtvory bych totiž nikdy nevěřil, že lze natočit něco ještě horšího!

Netřeba se o obsahu Bloodrayne 2: Deliverance rozepisovat, stačí to spisovně popsat třemi slovy: NEPŘEDSTAVITELNĚ ŠPATNÝ FILM. (místo filmu dosaďte libovolný ekvivalent exkrementu). Uwe se tentokrát překonal a opět dokázal, že nikdy není tak zle aby nemohlo být hůř. Obdivuji jeho schopnost se výtvor od výtvoru horšit a do každého svého "díla" nacpat úplně všechna myslitelná i nemyslitelná klišé, přimět herce k ještě horším výkonům (tentokrát obsadil neznámé tváře, těm známým asi jeden z ostudy kabát stačil) a touto směskou přimět diváka jako jsem já, aby se na jeho špatnou napodobeninu filmu díval s výrazem plným nevěřícného úžasu. Jinými slovy, Uwe na to jde od lesa a vůbec není tak hloupý, jak si lidé myslí.
Teď ale vážně. Na Bloodrayne 2 byla jedna věc která mě pobavila (scéna kdy zloduch táhne pryč jakousi ženu a naprosto neochvějně jí při tom osahává ňadra) a jedna věc, která mě nadmíru potěšila: KONEC!

Vzbuzen alkoholem

Půl jedenácté večer, usínám uprostřed Star Treku. Michal šel někam kalit, vrátí se kdoví kdy, doma je klid. Najednou mám sen. Nevím už o čem, ale figuruje v něm velice nepříjemný, táhlý a konstantní zvuk, možná nějaký výkonný větrák spojený s řetězovou pilou. Jenže on to není sen, jak po chvíli zjišťuji, nýbrž z kalby se navrátivší a zhluboka chrápající Michal. To je teda nářez! Přitom jindy vůbec nechrápe. Nevědět že to je nemožné, tvrdil bych že troubí víc než Štojdlik na noční směně. Mlaskám na něj. Hlas strojní cirkulárky v plných obrátkách se mění na hlas strojní cirkulárky v polovičních obrátkách, ale spát se při tom stejně nedá. Opět mlaskám a dostávám protimlask. Chrápání pokračuje. Krom toho zjišťuji, že nejen sluchové, ale i čichové receptory jsou pod těžkým útokem. Michal si totiž v žaludku přinesl větší množství lihovin a pokoj je teď cítit stejně jako vnitřek lihovaru. To je fakt síla. Větrám, zapínám komp, nasazuji sluchátka a opět spokojeně usínám.

Už jsem zažil nebo slyšel vyprávět o spoustě druhů probuzení, například hladem, žízní, zimou, bolestí (Michalova sadistická ségra trhající chlupy z nohou), nutností defekovat, nutností vymočovat, smradem z cigára (ten je obzvlášť krutý, nikdy ho matce nezapomenu), přeleželým údem, ztuhlou končetinou, rámusem (chrápání mě často probere)... ale ještě nikdy jsem se neprobudil kvůli smradu z alkoholových výparů (nejspíš proto, že jsem je často sám produkoval)!

Už jsem myslel že to mám!

Chci znát váš názor na dva klipy, které mi vrtají hlavou. Před přečtením článku si je oba pusťte, abyste při jejich posuzování nebyli ovlivněni uvedenými informacemi. UPDATE: videa byla odstraněna původním uživatelem.
Před časem jsme se s Michalem dohadovali o jednom songu od Crazy Froga, respektive o původu melodie. Mně byla okamžitě povědomá, ale za boha jsem si nemohl vzpomenout odkud ji znám. Michal téměř okamžitě prohlásil, že je to znělka jednoho z kdysivá, v dávno ztracených dobách našeho dětství, vysílaného dětského pořadu, akorát si nebyl jistý zda Vega či Magion. Já se do krve hádal že to je úplně odjinud, i když už nevím odkud, a naše neochvějná jistota vyústila v riskantní sázku. Jak jde o sázení, já myslím na něco praktického, například na třista liber, zatímco Michal, ten starý sadista, netouží po ničem jiném než mi moct uštědřit pořádný kopanec do koulí. Nakonec to nedopadlo nijak, protože jsme nedokázali nikde vypátrat původní znělku zmíněných pořadů, a ze šesti nezávisle dotázaných lidí našeho věku dala půlka za pravdu mně, půlka jemu. No abych to zkrátil, kopanec se nekonal a na sázku se zapomnělo. A já si to dneska štráduju po Piccadilly a z jednoho krámku zazní ta melodie. Přejdu to jen s myšlenkou "hele, Crazy Frog, o tomhle jsme se sázeli". Za půl hodiny, u mušle vypouštějíce přebytečné tekutiny, mi mozek zaplavila jediná myšlenka - Policajt z Beverly Hills! To je ta melodie, žádnej Magón! Doma jsem hnedka vlétl na Youtube, celý natěšený jak obnovím sázku a pošlu Michala do kolen si je pustil, a zjistil že Crazy Frog sice použil rytmus z filmu o Beverlyhillskem usměvavém černochovi, jenže v úplně jiném klipu. Takže se kopanec nekoná. Kdovi, možná je to nakonec dobře pro mě...

Večeře pro odpadkový koš

Jak je mým zvykem, čas od času, zvlášť jde-li o nějakou neobvyklou delikatesu, se tu barvitě rozepíšu o jejím vzniku i o průběhu její konzumace. I dnešek se nese v duchu výjimečné večeře, a to tak výjimečné, že po třech soustech skončila v koši. Chtěl jsem uvařit klasický rychlý mišmaš alá "co dům dal", jenže dům už toho moc neměl (cibule, brambory, sýr, klobása, všechno padlo za vlast a nová munice zatím nedorazila). Nakonec na pánvi skončil balík mletého masa, čtyři vejce a rajčatový protlak. V hrnci těstoviny. Jenže to jsem si jaksi nevšiml, že to maso je jehněčí. Mám rád jehněčí maso, ale ne takhle upravené. Už při vaření to smrdělo hůř týden nemytá ovce, jak konstatovali spolubydlící, a degustace ukázala, že ani sebevětší množství koření to nespraví. Po pár soustech jsem to vzdal a všechno vyhodil. Škoda, ale byl to fakt hnus

Pokračování zametacího víkendu

Moje nedělní brigáda nebyla o nic méně nudná než ta sobotní, přesto se stalo pár zajímavých věcí. Tak třeba jsem našel pytel plný knih, včetně Stalinova životopisu či výklad Marxismu, nebo flašku od biopiva, což je docela unikát.

St. Patrick's Day, aneb to zas bude ožralejch Irů.
Nic netuše jsem v tuto deštivou neděli přišel do práce, odebral se na beat a hleděl si svého. Dopoledne se však v okolí začalo srocovat větší množství osob s velkými zelenými klobouky, zahaleni ve stejnobarevných róbách až připomínali Froda Pytlíka, a mávajíce irskými vlajkami. Vo co tady gou? Žeby nějakej irskej svátek? Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Po obědě přišel kordon policajtů, uzavřel Piccadilly Circus a Regent Street, během chvilky se ozvala muzika a začali se rojit lidi v kostýmech, hudebníci v uniformách a všemožné alegorické vozy s tancujícím či jinak se projevujícím osazenstvem. Celkově mě to nijak nezaujalo, až na hustou sportovní čtyřkolku s obrovským ptákem.

Stephen King - Lisey's Story, aneb jak vypadá čtenářské peklo

Čtenáři třeste se, mistr hororu opět udeřil, a tentokrát je to fakt tvrdé! Recenzi na tento brak jsem 19.3.2008 napsal pro české fanstránky Stephenking.kbx.cz a hodil ji i sem. Zklamal mě však naprostý nezájem tady na blogu, nulová odezva ze strany čtenářů, pročež oceňuji velmi ráznou reakci Romana Krásy na Stephenking.kbx.cz (hned nad mou recenzí). Nebál se vyjádřit svůj nesouhlas a já mu rád odpověděl v komentářích na zmíněném webu. Recenzi si můžete přečíst tam i tady.

Slavný spisovatel Scott Landon se po své náhlé smrti tak docela neodmlčel a jeho vdovu, malou Lisey, nejmladší z pěti sester, čeká náročné období. Ziskuchtiví literární experti, až příliš vehementně se zajímající o Scottovy nevydané texty, jsou to poslední co jí trápí. Ani náhlé upadnutí její sestry Amandy do totální katatonie není tou nejtrpčí porcí na talíři. Tou je totiž fakt, že se Scott začne ozývat ze záhrobí, odkud své milované Lisey udělí náročný a nebezpečný úkol, spojený s jeho smutnou a nepředstavitelně temnou minulostí, dosud zahalenou v blaženém zapomnění. V sázce je hodně, víc než si Lisa dokáže zpočátku představit...

Toto psychologické drama, ač oplývající zajímavou a chytlavou zápletkou, stejně jako unikátním pohledem do života dvojice prožívající skutečnou lásku na celý život, považuji za nejhorší dílo, jaké kdy vzešlo z Kingova psacího procesoru. Jsem zvyklý, že u nemalé části jeho knih musím přetrpět prvních sto až dvěstě stran totální nudy, během nichž mě autor seznamuje s hlavními postavami a vykresluje celkový obraz, v němž se daný děj bude odehrávat. Jsem však také zvyklý, že u všech takových románů (s výjimkou Insomnie) jsem za počáteční útrapy bohatě odměněn strhujícím, temným a často krvavým příběhem. S tímto předpokladem jsem se pustil i do Liseyina příběhu. Já naivka!

Pracovní tripartita, aneb jsem workoholik?

Poslední dva dny byly poněkud náročné. Omluvte prosím délku a chabou zajímavost tohoto článku. Během dne mě napadala spousta věcí, které jsem chtěl napsat a myslet si že je jsou vtipné, když však přišel čas bušit do klávesnice tak z toho zase vzešla klasická kronika. No, a zrovna jsem zapomněl co jsem to chtěl teď napsat za hlášku, která mě těsně před jejím zapomenutím napadla. No nic.

Jak jsem při těláku zíval

Míčové sporty nikdy nebyly mou oblibou. O to hůř jsem snášel, když mě je tělocvikář nutil hrát... Fotbal a vybíjená, to můžu, jenže v osnovách jsou takové hovadiny jako basketbal, nohejbal a především volejbal, jenž bytostně nenávidím již od základky. Většinou jsem se nějak vymluvil a šel radši šplhat na šplhadla nebo dělat kliky, občas se mi však partička házené nevyhla a to pak vypadalo následovně: na jedné straně sítě skupina skákajících, hekajících, po míči se vrhajících a do míče pleskajících žáků, na druhé straně sítě skupina skákajících, hekajících, po míči se vrhajících a do míče pleskajících žáků, mezi nimi jeden toporný, zívající a k smrti unuděný Nehyba, jehož zájem o hru by nevyjádřila ani množina záporných čísel. Pravda, občas mi, byť jen velmi lačným tempem, hlavou proplula myšlenka typu: "Hm, ten míč letí mým směrem, možná bych ho mohl chyť... tak nic, počkám na další," následovaná hlasitým citoslovcem zív. Nebo spíš Zííííív.
Sporadicky jsem se k akci přece jen odhodlal, to však nebylo dobré pro okolí, chudák Tommaso Sodi by mohl vyprávět. Letící míč mě vyprovokoval k pohybu vzad a spolužáka zas k pohybu vpřed. Nedostatek vizuální koordinace (tj. já nemám oči na zádech a on čuměl na míč) způsobil kataklyzmatickou srážku. A kombinace fyzikálních zákonů gravice, zrychlení, akce a reakce poté vyústila v to, že o třicet kilo těžší Nehyba ležel na o třicet kilo lehčím Tommasovi, zejména pak na jeho palci, jenž byl touto nešťastnou souhrou okolností na měsíc vyřazen z provozu. Od té doby mě nikdo nenutil hrát házenou, aspoň na téhle škole.

Myši bez myši

Ve středu přijdu domů, automaticky sednu ke kompu a hmátnu po myši. Myš nikde. No jo vlastně, vždyť já si jí nosím denně do práce, protože ta ořezaná Logitechka bez bočních tlačítek je mi nepohodlná. A ani podložku tam nemají. Hrábnu tedy do báglu jako obvykle a hle, myš zase nikde. Já hlava děravá jí zase nechal v práci. To je během čtrnácti dnů už podruhé, ten Alzheimer mě jednou zničí! Do řiti, co teď? Minule jsem měl kliku že byl Michal pryč a já si půjčil jeho MX500, ale dneska drtí Diablo a není šance ho od toho odrthnout. Holt vyhrabu v paměti nějaké ty klávesové fígle a pouštím si aspoň muziku. Před spaním jako obvykle Star Trek, ovšem jen na půl obrazovky, jelikož se mi nepodařilo zjistit, jak nahodit BSplayer na fullscreen bez myši (klasický Alt-Enter nefunguje). Ach já hlava děravá, tohle už se nesmí stát.

První dojmy z Hellgate London

Rozjel jsem tuhle gamesu, zatím na pár hodin, a tady jsou moje dojmy tak, jak jsem je podal na jednom diskusním fóru. UPDATOVÁNO O ČESKOU VERZI

Práce bez práce

Je čtvrtek, od pondělka už čtvrtý den, kdy jsem prakticky nesáhl na práci. Naposled v pátek jsem aktivně testoval a nahlásil větší množství chyb. V pondělí jsem našel už jen pár much a od té doby tu já, můj polský kolega a ruská kolegyně čekáme na nový build, abychom mohli provést regresivní testování, aneb ověřit zda byly všechny nahlášené chyby odstraněny a nevznily při tom další. Jen francouzský tester, jenž dostal naši hru přidělenou později, stále aktivně paří. I když... vlastně ani nevím co u toho kompu furt dělá. Polák samou nudou zvýšil spotřebu cigaret, Ruska už druhý den nepřišla do práce a já od pondělka projel hromadu videí na Youtube a Stream.cz, napsal jednu recenzi, pokecal snad o všem možném se švédským kolegou, testujícím nějaké tancování na Wii, snědl pár obědů a vypil dost čajů, kafí a kakaů/kakaí/sakra jak se tohle blbé slovo dá sklonit, a už fakt nevím jak se zabavit. Jo! Už to mám! Budu hrát Tetris. A zítra si přinesu nějaké texty které jsem chtěl převést do digitální podoby.

Jinak čeština do mnou testované hry by po četných úpravách a připomínkách měla konečně nabrat gramotnější podobu. Uvidíme kolik toho bude opraveného v nové verzi. Také beru zpět své výtky vůči dabingu, jenž mě sice ze začátku tak nějak automaticky znechutil, ale jak jsem hrál dál tak mi přišel docela povedený, i když originálu se to samozřejmě nemůže rovnat. No nic, jdu třídit kostičky.

Období herních modifikací, část 2. - Half-Life 2

Mistake of Pythagoras.
Neotřelý design japonského modera.

V první části svého článku o jsem se věnoval modům do Duke Nukem 3D, Doom 3 a Half-Life. Dnes je řada na další modery nejvytěžovanější hře všech dob – Half-Life 2.

Konkrétně se budu věnovat těmto kouskům:
From Coastline to Atmosphere
City 7: Toronto Conflict
Minerva: Metastasis
Rock 24
Awakening
Mistake of Pythagoras
Day Hard
Penetration
Gateways
Ravenholm
Velmi mě lákal i italský Riot Act, leč ten vyžaduje Steam verzi HL2 a tu já nemám, takže si ho nezahraju.

Kdy už ta zas*aná Koruna přestane konečně posilovat?!

Nerad to říkám, ale už mě to brutální posilování Koruny pěkně sere. Před půl rokem jsem za jednu Libru dostal téměř 42CZK, dneska už je to 32CZK. Jakožto pracující v zahraničí a platící hypotéku v ČR je to doslova peklo, když dneska za 1000 liber nezaplatím čtyři, ale jen tři splátky. Doslova k pláči jsou pak občasná období, kdy se ten propastný rozdíl zvětšuje rychlostí dvaceti haléřů denně. Skončí snad za chvíli Libra na úrovni dnešního Eura? Nebo půjde ještě níž a klesne na úroveň Dolaru? Budou jednoho dne Angláni jezdit pracovat k nám? Kdybych si válel šunky někde v kanceláři za ł12 na hodinu, tak to tolik neřeším, jenže tak to tady nechodí. Člověk si bere od huby aby ušetřil a když pak přijde do směnárny, je to jako by ty těžce vydřené peníze házel do kanálu. Vím že to zní nevlastenecky, ale musím si prostě ulevit: PŘESTAŇ UŽ TY BLBÁ KORUNO KONEČNĚ POSILOVAT!!! PRODRAŽUJEŠ MI HYPOTÉKU! A taky mi hýbe žlučí jak se v ČR všechno absurdně zdražuje. Pivo pod 25kč už vám dneska ve slušné hospodě nenatočí, lístek na metro stojí víc než to pivo a o věcech jako voda-plyn-elektrika radši ani nemluvím (ty naštěstí platit nemusím).

Období herních modifikací, část 1.

Duke Nukem 3D: Nuclear Winter – zastřelte Santu.

V posledních několika měsících jsem se po letech začal zas věnovat herním modifikacím, skýtajícím takové množství zábavy, o jakém se mi ani nesnilo. Tuto nevyčerpatelnou studnici jsem objevil díky Pavlu Ulrichovi, jenž mi dal spoustu skvělých tipů na parádní mody do série Half-Life. Také jsem si pořídil pár konverzí Duke Nukema a přídavků do Doom 3, o dvouchž z nich bez ostychu prohlašuji, že jsou lepší než původní hra. Většina modifikací má hlavu a patu, oplývá příběhem a je dost dlouhá na to, abych ji mohl považovat za plnohodnotný titul a zařadit do seznamu dopařených her.
O těch nejlepších jsem se rozhodl napsat souhrnný článek a každé věnovat kratičkou recenzi. Rozhodně doporučuji alespoň některé z nich vyzkoušet, nejen proto že jsou ke stažení zcela zdarma a legálně, žádná z nich nezabírá desítky giga a instalace je hrozně snadná, ale taky kvůli spoustě hodin zábavy, kterou skýtají.
Článek jsem kvůli jeho délce rozdělil na dvě části. V té první se budu věnovat dvěma datadiskům do Duke Nukem 3D, pár modifikacím do Doom 3 a několika modům do Half-Life. V té druhé se podívám na zoubek Half-Life 2 včetně datadisků (ano, pár konverzí vyšlo i pro EP1 a EP2 a jistě nejsou poslední).