V sedmé třídě jsme, asi jako všichni, psali často slohovky. Na začátku školního roku došlo na téma "zážitek z prázdnin" a já exceloval tématem "Jak jsme se s kamarády ožrali".
Za pár dní učitelka přinesla opravené a oznámkované práce, přičemž k té mé poznamenala, že je to nejlepší slohovka za posledních pár let a že jí chce přečíst před celou třídou, zároveň však upozornila spolužáky, aby nevnímali obsah tématu, nýbrž jeho zpracování. Známky šoku byly v její tváři jasně čitelné i po několika dnech. Tady je zkrácená verze: Ve čtyřech jsme vyrazili na čundr na Máchovo jezero a šli hned do hospody. Aby se nestal nějaký malér, domluvili jsme se, že každý večer zůstane jeden z nás střízlivý, aby nás případně neobral hospodský nebo tak něco. První večer to padlo na mě. Zpočátku to bylo v pohodě, ale jak jsem viděl kluky stále víc a víc podléhat alkoholu a sklouzávat pod stůl, nevydržel jsem to, naléhavě si objednal řadu piv a panáků a rychle se dostal pod stůl za kamarády. Cesta do stanu byla kuriózní – lezli jsme po čtyřech (nehráli jsme si však na psy, prostě jsme nemohli chodit) a za divokých dávivých zvuků házeli šavle.
Třída burácela smíchy, moje historka se rychle proslavila a o její pravdivosti nepochyboval jediný žák, učitel ani rodič. Všichni skálopevně věřili, že jsem ve čtrnácti letech vychlastal patnáct piv a ožral se jako dobytek! Úča si dokonce matku na osobní pohovor o mé výchově. Pravda, skutečně jsem byl tenkrát na čundru, skutečně jsem se tam poprvé opil (po pěti pivech) a skutečně někteří z nás lezli po čtyřech a házeli šavle, to se však týkalo mého divočejšího kamaráda Michala a úplně jiného čundru, na němž jsem já vůbec nebyl. Všechno ostatní jsem čerpal z vyprávění Michalova tehdy čerstvě plnoletého a výrazně divočejšího bratra. Už je to přes deset let, ale každý z bývalých spolužáků se dodnes rozchechtá při vzpomínce na "házení šavlí" a učitelky traumatizovaný pohled.
:)nice :D
OdpovědětVymazat