Very exciting, ale taky very expensive víkend

Víkend jako z filmu. Po práci se šlo jako obvykle do hospody, a tady začíná ta část o náročném, intenzivně prožitém, leč hodně drahém víkendu.

Když jsme přišli do jedné z hospod kdesi na Carnaby Street, bylo tam už narváno. Opravdu mě nepotěšilo, že jsem musel patnáct minut čekat u baru, než se mě někdo ráčil obsloužit. Německý kolega trefně poznamenal, že za to můžou ty hovada co místo piva chlastaj koktejly. Z čistě praktických důvodů jsem si objednal rovnou dva Staroprameny, což ovšem dost šokovalo jednu kolegyni, jež evidentně nepochopila smysl pro úsporu času a marně jsem jí vysvětloval, že opravdu nechci strávit další čtvrthodinu vyplňováním prostoru u baru.

Po desáté jsem se odebral na Leicester Square, kde měl v jednom klubu hrát francouzský kolega z bývalé práce se svou kapelou. Vůbec mě nepotěšilo, že po zaplacení deseti liber vstupného a projití kontrolou horší než na letišti, při které ve mně nepříliš zdvořilí vyhazovači vzbudili dojem, že snad ani nejsem člověk ale oblečený kus odpadu, potkal na schodech kamarádku, jež mě se slovy "koncert se zrušil, jsme všichni venku, jdeme pít jinam, tady to za nic nestojí", vyprovodila zase ven. Ale co, ve druhé hospodě to bylo podstatně příjemnější, ačkoliv tam byla dost zima (hádejte proč). Škoda jen, že zavírali ve směšných jedenáct hodin a museli jsme se přesídlit na další (již třetí) stranu Leicester Square, tentokrát do jakého menšího klubu. Tam se mi líbilo, místo působilo příjemně a měli dobré pití. Dokonce byla příležitost pro další fázi sbližování s francouzskou kolegyní (viz. popis jednoho z předchozích víkendů na Uxbridge). Bohužel se dostavila jedna zásadní komplikace: byl jsem vyzván k tanci. Na diskoněcorádobyhudbu. Jinými slovy, french connection se opět nekonala. Žádná tragédie to není, jen mě trochu mrzí, že o mě projevila zájem evidentně stydlivá (možná dokonce víc než já) slečna dánské národnosti (jiná než ta z minulého reportu), o níž jsem pro změnu neměl zájem já (příliš vysoká, příliš stažené vlasy do ohonu). Domů jsem se nakonec dostal v pět ráno a akorát se potkal s Vickou, jenž si dělal snídani a chystal se do práce. On rozespalý, já po kalbě... oba jsme vypadali stejně.

Sobota
No a sobota, to byl osudný den pro mé zdraví. Po slabých pěti hodinách spánku jsem byl vzbuzen spolubydlícím, jenž mě s tím nejlepším úmyslem pozval na výlet k jezeru kousek za Londýnem, že prý si uděláme ještě s pár lidmi piknik a vyvalíme se do trávy. Když jsem souhlasil, neměl jsem tušení že pikniku budou předcházet tři hodiny nakupování oblečení v obřím shopping centru. Zpočátku mě to kupodivu bavilo (já vím, nezní to normálně, ale zbytkový alkohol dělá divy) a dokonce jsem si vyhlédl jednu fakt pěknou košili, do které jsem se na první pohled zamiloval, a to i přesto, že sotva o týden dřív jsem si koupil svoje první košile v životě a jen s velkým sebezapřením v nich vyšel na veřejnost. Jenže je rozdíl mezi formální košilí a košilí sportovní, neformální, dřevorubeckou či prostě jen takovou pěknou co se mi líbí. Jen ta cena mi poněkud vyrazila dech, a radši jsem se z obchodu vzdálil. Vzdálil jsem se o celých pět kroků, načež jsem se otočil a se slovy "já jdu pro tu košili" šel pro tu košili. 26 liber je sice pořádná pálka, ale když to stojí za to, tak proč šetřit. A tady ouvej... daní za mé rozhodnutí je brutální nachlazení, protože někdo velice inteligentní postavil pokladnu přímo před zmiňovanou klimatizaci, pod jejímž proudem ledového vzduchu jsem strávil několik minut. Aspoň že mám tu košili, kurvadrát!

Přeplácaný Batman.
Z výše zmíněného pikniku se nakonec vyklubala docela příjemná, leč pouze dvouhodinová záležitost a pak následoval návrat domů. Protože jsem ale nechtěl trávit večer doma, ukecal jsem Vicku a Michala a šlo se do kina na Batmana. A jaké že to bylo? Hm... Bacha spojlery.

Neděle
Neděle ráno, to už jsem se cítil dost nachcípán nic jsem ten den neplánoval, snad jen veget. Tento geniální neplán však zmařil Vicka, když mi sdělil že jeho mexická kamarádka nás zve na oběd do mexické restaurace. No tak jsme šli, brutálně zmokli, pochutnali si na excelentních fajitas a v závěru všeho jsem si na sebe ušil další návštěvu kina. Opět s Vickovou kamarádkou, tentokrát už ale bez Vicky.
Mumie 3, to bylo jiné kafe než Batman. Do tohoto filmu narvali úplně všechno, i to nenarvatelné, proto se nejnovější výprava dobrodužného páru neobešla bez čínského silvestra, komických roztržek mezi synem a rodiči, lásky a romance, divokého souboje s krutým zmrtvýchvstaným imperátorem, bojového umění, střelných zbraní, velkolepé bitvy mezi armádou nemrtvých a nějakou jinou armádou nemrtvých, ale i efektivního nástupu skupiny yettiů, trojhlavé saně a megagalaktických výbuchů ohňostrojů, proti nimž jsou i Gandalfovy rachejtličky jen nevinné prskavky. Chyběl už jen bagr a pampelišky.
Každopádně byla Mumie 3 skvělá podívaná, taková brutálně přeefektizovaná pohádka, na níž byl i ten obří kinosál moc malý. Škoda jen, že jsem většinu filmu prosmrkal, a dojetím to nebylo.
Domů jsem se dostal až po půlnoci a resumé uplynulého víkendu mohu sesumírovat následovně: brutálně nařachaný, zábavný (až na tu klimatizaci), ale taky ukrutně drahý. Po pátečním večeru jsem byl o sedmdesát liber lehčí, sobotní nákupy a výlet taky něco stál, a nedělní eskapáda do Mexika a za mumiemi vyšla asi na pajsku. Jo a ještě jsem si koupil nový mobil (na tom jsem ale ušetřil, mám ho objednaný z Amazonu za necelé tři stovky, a ty zloději v O2 po mě chtěli pět set!). No nic, jdu si pro kapesníky a spát.