Letopisy Narnie - Princ Kaspián - návod

Tento článek původně vyšel na Hratelně.cz v červnu 2008. Po zániku serveru jsem ho přesunul na blog.

Dva měsíce každodenního hraní Narnie (z pracovních důvodů) mi dodaly dostatek vědomostí nejenom na sepsání recenze, ale i kompletního návodu. Jeho tvorbou jsem se bavil víc než samotným hraním, což se při dvaceti a více dopaření dá jistě pochopit. Návod vás provede hrou krok za krokem a prozradí lokaci všech tajných truhel a speciálních bonusů. Do řady úrovní se budete vracet a postupně v nich odemykat nové cesty, podle čehož je návod rozvržen (tzn. nepopisuje celý onen level, ale opakovaně se k němu vrací).

Ženy a pivo jsou naprosto stejné: rajcovní!

Jedu si tak autobusem z práce domů, zaklimbám, začne se mi zdát sen o velice příjemné činnosti s osobou opačného pohlaví, začnu pociťovat sílící tlak v kalhotách a abych předešel trapné situaci, rychle obrátím svou mysl jiným, zcela náhodným směrem... místo doteku imaginární krásky se mi najednou zjevuje obraz oroseného, zlatavým mokem naplněného, rosou pokrytého a hustě bílou pěnou počepičkovaného půllitru s uchem, v nose pociťuji extatickou vůni točené desítky, v ústech se mi krom náhlého návalu slin sbíhá i opravdová chuť živé vody značky G, tlak v kalhotách sílí... ještě že i v červnu s sebou vozím mikinu.

Tenisový loket? Pche! Co teprv tenisová řiť!

Že já vůl se na to sportování nevykašlu! Po práci jsem si šel ještě zapinkat, ačkoliv mě od neděle ještě nepřestaly bolet namožené svaly. Zítra ráno asi nevstanu... Nevím jak vzniknul termín "tenisový loket", ale rozhodně vím jak vznikla tenisová prdel!

Sportem k trvalé invaliditě

Člověk je tvor škodolibý a obzvláště český občan se baví cizím neštěstím. Abych nebyl za suchara, hodím do frcu historku veskrze bolestivou, tedy sportovní. Spolubydlící mě v neděli vytáhl na tenis a já, jakožto rodilý antisportovec a tenisový panic, se s vervou sobě cizí jal švihat divoké smeče, nadšeně dobíhat nedoběhnutelné a doskakovat nedoskočitelné přihrávky, a jako že se Nehyba jmenuji mě to dokonce bavilo! Byl jsem touto aktivitou natolik nadšený, že zatímco se proti mně střídal Majo a jeho brácha, já nikdy neopustil hrací pole a zastavil jen ve chvíli, kdy poslední z našich míčků skončil v lese daleko za kurtem. Za ty dvě hodiny jsem se skvěle odreagoval, možná vypotil i trochu naakumulovaných kalorií a zjistil, že tenis je docela zábavná aktivita, hlavně pokud ignorujete pravidla a prostě pinkáte z jedné strany sítě na druhou. Když náhodou míček nechytíte, je velmi praktické jich mít po kapsách několik náhradních, aby hra zbytečně nestála. Jinými slovy, tenis po nehybovsku je parádní hra. Až na ty následky.

Po říjnovém odchodu z metařského zaměstnání spočívala veškerá moje fyzická aktivita v cestování mezi pokojem a kuchyní, s občasnou vycházkou směrem k nákupnímu centru. Dovedete si tedy představit, co se mnou udělaly dvě hodiny intezivního tenisu. Ano, hádáte správně, druhý den jsem nemohl vstát z postele, cesta na autobusovou zastávku byla mučivější než praktiky CIA s příslušníky Talibánu, o vycházení a scházení schodů v doubledeckeru nemluvě. Už chápu, jak se asi cití člověk znásilněný dvoumetrovým černochem, až na to že mě bolela prdel zvenku, nikoli zevnitř. Kulhání, úpění a bolestivé syčení dosahovalo stejných kvalit jako po zákroku zmíněného Afričana. Obzvlášť si toho museli všimnout kolemjdoucí, když jsem vystupoval z metra na Harrow-on-the-Hill. Každopádně v úterý už to bylo lepší a první co jsem Majovi oznámil po příchodu domů bylo, že se jde na tenis. Tedy, až seženeme nové tenisáky a až se dostanu z práce domů před osmou...

Praha mě spatří v srpnu (informace a spousta plků navíc)

Dovolená potvrzená, letenka koupená, a šestého osmý kolem oběda stanu na české půdě v Praze Ruzyni. Proč? Protože 8.8., přímo v den mých narozenin, na Slávii zahrají Iron Maiden. Čtěte článek pro užitečné informace i spoustě bulvárních plků o mé vznešené a skromné osobě.

Dostavil se nápad a pak už to šlo ráz na ráz. Jakou lepší párty bych si ke svým 27ti mohl přát, než koncert mé oblíbené kapely. Původně jsem na ně chtěl jít v Londýně, jenže lístky zmizely z prodeje stejně rychle jako opilý řidič z přechodu pro chodce, a ačkoliv jsem byl ochoten si jej na ebay koupit za nekřesťanských sedmdesát liber (původní cena Ł50), ani to se už nezdařilo. Napadlo mě taky udělat si takový extravagantní úlet a jít na ně třeba do Švédska nebo do Moskvy a spojit tak koncert s parádní dovolenou, ale nic se nemá přehánět. Taky mě napadlo na Mejdny vůbec nejít, dokonce jsem s touto variantou víceméně počítal, jenže pak jsem si řekl, že tohle vystoupení prostě chci vidět; půjde totiž o antologii z let 1983 až 87, nebo tak nějak, čili z mé oblíbené mejdnovské éry, kdy zazářili alby Somewhere in Time, Seventh Son of a Seventh Son či Piece of Mind. Už abych začal trénovat řev, poslech a fyzičku do metaláckého kotle. Caught somewhere in time...

Za slohovku jednička s pokáráním

V sedmé třídě jsme, asi jako všichni, psali často slohovky. Na začátku školního roku došlo na téma "zážitek z prázdnin" a já exceloval tématem "Jak jsme se s kamarády ožrali".
Za pár dní učitelka přinesla opravené a oznámkované práce, přičemž k té mé poznamenala, že je to nejlepší slohovka za posledních pár let a že jí chce přečíst před celou třídou, zároveň však upozornila spolužáky, aby nevnímali obsah tématu, nýbrž jeho zpracování. Známky šoku byly v její tváři jasně čitelné i po několika dnech. Tady je zkrácená verze: Ve čtyřech jsme vyrazili na čundr na Máchovo jezero a šli hned do hospody. Aby se nestal nějaký malér, domluvili jsme se, že každý večer zůstane jeden z nás střízlivý, aby nás případně neobral hospodský nebo tak něco. První večer to padlo na mě. Zpočátku to bylo v pohodě, ale jak jsem viděl kluky stále víc a víc podléhat alkoholu a sklouzávat pod stůl, nevydržel jsem to, naléhavě si objednal řadu piv a panáků a rychle se dostal pod stůl za kamarády. Cesta do stanu byla kuriózní – lezli jsme po čtyřech (nehráli jsme si však na psy, prostě jsme nemohli chodit) a za divokých dávivých zvuků házeli šavle.
Třída burácela smíchy, moje historka se rychle proslavila a o její pravdivosti nepochyboval jediný žák, učitel ani rodič. Všichni skálopevně věřili, že jsem ve čtrnácti letech vychlastal patnáct piv a ožral se jako dobytek! Úča si dokonce matku na osobní pohovor o mé výchově. Pravda, skutečně jsem byl tenkrát na čundru, skutečně jsem se tam poprvé opil (po pěti pivech) a skutečně někteří z nás lezli po čtyřech a házeli šavle, to se však týkalo mého divočejšího kamaráda Michala a úplně jiného čundru, na němž jsem já vůbec nebyl. Všechno ostatní jsem čerpal z vyprávění Michalova tehdy čerstvě plnoletého a výrazně divočejšího bratra. Už je to přes deset let, ale každý z bývalých spolužáků se dodnes rozchechtá při vzpomínce na "házení šavlí" a učitelky traumatizovaný pohled.

Samou nudou ani nevím co psát

V práci je to neskutečná otrava. Tenhle příspěvek vznikl v odpoledních hodinách, když jsem se po obědě opakovaně probudil z mikrospánku za monitorem.
Internet zablokovali, venku je hnusně a stejně se tam nemůžeme producírovat jako dřív (když nebylo co dělat, klidně jsem se dvě hodiny slunil), nemůžu si číst knížku protože bych byl špatným příkladem pro tzv. Temporary staff, tak nám to aspoň řekli dnes na meetingu, a nemůžu jít ani do vedlejší místnosti se vykecávat s Italama, protože musím sedět na svém stanovišti a dělat že dělám, ačkoliv není absolutně co dělat. Tu dementní hru na veterináře už mám prošlou xkrát a opravdu jí nemíním hrát do zblbnutí jen proto, že to po mně chce šéf. Sedím tu se španělskou a francouzskou kolegyní, ale není už ani o čem kecat a hlavně je tu taková utišená atmosféra, že se člověku moc mluvit nechce aby neslyšely nevhodné uši. Nemůžu ani spát, ačkoliv mi u "hry" doslova padá hlava do klína, protože jsem tu na oku, a vypadalo by divně kdyby tester testoval se zavřenýma očima a slinou visících z úst.

Odmítnout práci u 2K Games, blbost nebo záblesk rozumu?

Jó, dělat pro 2K by byla skvělá reference do životopisu a testovat Mafii 2 by byla vyložená frajeřina, z níž by řadě lidí slezly nehty závistí. To byly hlavní důvody, proč jsem se přihlásil na inzerát italského testera ve Winsdorském sídle 2K Games.
Protože by to však znamenalo více strastí než užitku, musely při mé nesnadné finanční situaci osobní přání ustoupit praktičnosti, proto jsem celou akci zrušil a face-to-face pohovor odřekl. Ono totiž makat jako tester pro takovou firmu není žádný med, jak jsem se dozvěděl z dostupných informací a ze svědectví italské kolegyně, jež od nás před časem přestoupila právě do 2K a není tam dvakrát spokojená. Nejenže tamní tým není tak vstřícný a chápavý (za chyby buzerují, ale jak je nedělat už neřeknou), ale není tam ani flexibilní pracovní doba (a je delší než u nás), testeři jsou věčně v časovém presu a co je vůbec nejhorší, přesčasy NEJSOU PLACENÉ, ačkoliv jsou podle smlouvy povinné, hoří-li nějaký termín, takže se zcela běžně stává, že za standardní mzdu trávíte v práci celé dny a víkendy. A ta standardní mzda není nijak oslnivá, když už jsme u toho.

Storm veterinářem

Můj vztah ke zvířatům byl vždy kladný. Mám je rád vařené, pečené, smažené... A teď si ze zvířat dělám nejenom výživu, ale i obživu, jelikož v práci testujeme novou hru pro Nintendo Wii, hru pro sedmileté holčičky, jejíž název obsahuje slovo veterinář. No není to klásné? Malá doktorka domácích mazlíčků dělá hrozně zajímavou činnost: píchá injekce, beze vzorky krve králíkům z uší, dezinfikuje pejsky co mají blechy, měří teplotu křečkům, koním i andulkám (nechtějte vědět kam jim strká teploměr), sbírá vzorky stolice, chodí do města kupovat léky, užívá si vyjížďky na koni, a každý večer v sedm, na vteřinu přesně, chodí spát. Opravdu zábavná tato gamesa, za poslední týden jsem u ní usnul jen pětkrát, a to mě od dalších odpoutání se od reality zachránily jenom četné bugy, z nichž některé pobavily celou firmu. Ze všeho nejzábavnější byly hnědé jezdecké kalhoty, jejichž vzhled si každý vybavil po svém. Podle někoho v nich herní postavička vypadá jako by měla nahé hýždě, podle jiného se zrovna pomočila, a podle mě, což se z reportu dozvěděli i vývojáři, ta postavička trpí silným průjmem a inkontencí dohromady a zapomněla si vzít pampersky. Nikoli zábavný, zato pěkně nechutný byl králík s kouskem slámy zaseklém v oku. Onen "kousek slámy" vypadal spíš jak tříska z dubu... Inu, skvělá hra pro sedmileté holčičky. Trpíte-li nespavostí, tento titul vás z ní stoprocentně vyléčí!

Bizardní zápas

Po dvanácti letech jsem se dnes opět se zájmem podíval na fotbalový zápas. Ano, tušíte správně, na Česko versus Turecko. A bylo to hustý, hlavně těch posledních dvacet minut, to jsem nechápal. Škoda že to nedopadlo, kluci osmahlí turecký měli holt kliku. Nejvíc to vzalo Vicku, takhle smutně vypadal po zápase.

Letopisy Narnie: Princ Kaspián - herní recenze

Tento článek původně vyšel na Hratelně.cz v červnu 2008. Po zániku serveru jsem ho přesunul na blog.

The Chronicles of Narnia: Prince Caspian // Hodnocení 65% // Cena: 799,- // Minimální hardware: 1,5GHz CPU, 256MB RAM, 128MB DX9 grafika, 8,5GB HDD // Doporučený hardware: 2GHz CPU, 1GB RAM, 256MB DX9 grafika, 8,5GB HDD // Testováno na: Intel Core2 Duo 2,5GHz, 2GB RAM, Radeon HD 3850PRO // Testováno na: AMD Dual Core 2,5GHz, 2GB RAM, GeForce 8600 GTS // Lokalizace: titulky // Platforma: PC, PS2, PS3, X360, Wii, DS // Vydavatel: Disney Interactive // Výrobce: Traveller's Tales // CZ Distributor: CD Projekt // Žánr: akční adventura

Klady: dvojhra vhodná pro děti a jejich dospělé; grafika; jedna z mála her podle filmu, ze které se nepozvracíte. // Zápory: krátkost; přílišná jednoduchost; žádná výzva pro hráče; příliš mnoho animací; princ Kaspián je mizerný herec. // Verdikt: lehce nadprůměrná akční adventura vhodná pro děti i dospělé, o mnoho lepší než první Narnie.

Čas je relativní. Nebo snad ne? Zeptejte se na to sourozenců Pevenseyových. Zatímco oni prožili pouhý rok od dobrodružství se lvem, čarodějnicí a skříní, v bájné Narnii uběhlo dlouhých 1300 let, a hodně se za tu dobu změnilo. Do světa faunů, skřítků, mluvících ptáků a bobrů vtrhli krutí Telmarané, podrobili si zemi, vyhladili původní obyvatelstvo a ti co přežili prchli do lesů. Na trůnu teď sedí zlý král Miraz a jeho jediným trnem v oku je právoplatný dědic, jeho vnuk princ Kaspián. Když se Mirazovi narodí prvorozený syn, rozhodne se Kaspiána zbavit. Ten má však čtyři esa v rukávu...

Klimatizační fetišista

Tenhle příspěvek jsem napsal v pondělí dopoledne, když mi bylo fakt blbě z nastydnutí a měl jsem fakt špatnou náladu. Když si ho přečtete, pochopíte proč. Vydávám ho trochu se zpožděním, tři dny jsem se totiž nedostal na net. Díky tomu však můžu s radostí konstatovat, že hlavní protagonista tohoto příběhu konečně dostal co si zasloužil. Dneska mluvil jak já v pondělí a chodil všude s kapesníkem!

Strašně těžké pracovní nasazení

Už druhý týden jsem skoro nesáhl na práci. Své směny trávím u Playstation 3 a dobře se bavím. Původně jsem tento čistě herní příspěvek chtěl zařadit do rubriky Pařanskej deníček, ale ono se to spíš týká mého profesního života v Anglii.
Předminulý pátek jsme v práci blaženě uvítali konec projektu Kaspián, na němž jsme makali několik měsíců a jehož už měli všichni tak plné zuby, že by leckterá plomba mohla závidět. Žádný velký projekt ho dosud nenahradil, a tak nemá většina testerů do čeho píchnout a tráví čas jak se dá. Já až do středy pařil Super Stardust HD, skvělou vesmírnou arkádovou střílečku pro Playstation 3 (vyšla před rokem a je stažitelná asi za pět liber). Mé plány na dosažení rekordního skóre byly bohužel zhašeny, když ve čtvrtek odpoledne přifrčel jeden menší projekt a já musel dva dny dělat že na něm dělám, ačkoliv byl hotov během pár hodin, a nemohl jsem tedy hrát nic jiného. Pravda, většinu pátku jsem strávil čtením knížky, ale to je vedlejší.
Ačkoliv mě Stardust fakt chytnul, bohužel ani včera jsem na něj neměl čas, celý den jsem totiž pařil MotorStorm. Pravda, měl jsem zálusk spíš na Resistance: Fall of Man (testovali ho u nás vloni, ať žije archív), ale toho si zabral finský tester a musím tedy počkat, dokud jej nedopaří. Ale což, i Motorstorm je dost dobrá zábava. Škoda jen, že na dnešek mi šéf přidělil testování takové přiblblé hry pro děti na Nintendo Wii – místo řádění na bahnitých tratích v sedle buginy či za volantem kamiónu si teď hraju si na veterináře...

Životně finanční situace = špatná, dovětek

Všechno začalo říjnovým odchodem z firmy Veolia Enviromental Services. Druhá část mého včerejšího výlevu.
V mezičase jsem opět napsal na RAC, že o místo dispečera mám stále zájem, a byl jsem pozván do Manchesteru na 15. května. A teď přijde to zajímavé: čtrnáct dní předtím mi v Testronicu nabídli smlouvu na plný úvazek s platem 17000 ročně a postavili mě tak před další proklaté dilema. Kdyby to v RAC vyšlo, znamenalo by to zmizet z Londýna a vzít práci, po které jsem toužil už dva roky. Stál jsem však ještě o zmizení z hlavního města, když už nemusím zametat hnusný Harlesden, mám tu nové kamarády a navíc Michal zařídil nové, lepší bydlení? Nemluvě o horších platových podmínkách v RAC, leč s možností kariérního růstu. Taky mi začalo silně vrtat hlavou, zda opravdu chci vyměnit pokojnou práci za každodenní dohady s nevraživými osobami a jejich motoristickými problémy. Na pohovor jsem přesto jel a dopadlo to vskutku zajímavě.

Životně finanční situace = špatná

Všechno začalo říjnovým odchodem z firmy Veolia Enviromental Services. Toho vůbec nelituji, protože zametání v Harlesdenu už jsem měl plné brýle. Těžkou dřinou jsem našetřil dost peněz a nic mě nenutilo si hledat novou práci, proto jsem se vesele oddával videohrám a naivně si namlouval, že až budu chtít, práce přijde sama. Následovaly zkoušky z angličtiny, vánoce, dovolená v ČR a až v půlce ledna, když začal bankovní účet znatelně vysychat, jsem začal seriózně hledat nový zdroj obživy. Pár stěhováckých drků mě moc nevyrthlo, firma Sega, u níž jsem se ucházel o místo game testera, se mnou po třech týdnech zdlouhavých namlouvacích procesů doslova vyjebala, a já se samou zoufalostí vrátil do Cue Personnel, nenáviděné to agentury zprostředkovávající práci v komunálních službách. Tou dobou už jsem si musel od kamaráda půjčit peníze. Po dvou dnech ježdění s popelářským vozem (když nic jiného, splnil se mi dětský sen) se však stal zázrak – čtyři týdny po odeslání přihlášky se mi ozvali z Testronic Labs, že hledají česky mluvícího game testera, a jestli prý mám pořád o tu práci zájem. Inu... v pondělí jsem si ještě pozametal a v úterý už drtil Turoka a hledal chyby v lokalizaci.