Holiday

Odjíždím vychutnávat slunné pláže italského pobřeží, vonné lesy italského pohoří a chutné pokrmy italských restaurací. Dionýsus při nás, Saverio slíbil dodat patnáct litrů červené lahody z vlastní vinice, a Toskánské vinice jsou ty nejlepší! Jistě pochopíte, že z takto závažných důvodů nebudu něco přes týden odpovídat na komentáře, ICQ, maily atd. Příspěvky na blogu však budou vycházet podle programu, takže se ničeho nebojte. Mějte se dobře, ale ne líp než já, nazdar!

A Matter of Life and Death - nové album Iron Maiden

Žádná recenze, jen dojmy fanouška s totálním hudebním hluchem, jenž po tříleté pauze vítá nové, v pořadí již čtrnácté album své oblíbené skupiny Iron Maiden, nazvané A Matter of Life and Death, které nám přináší uctyhodnou stopáž 72 minut a deset nových songů , mezi nimiž najdeme tři devítiminutové mastodonty. Mimochodem, letos kapela slaví třicet let své existence, tak všechno nejlepší!
Název nového alba mě nijak zvlášť nezaujal, dokonce jsem si ho při psaní tohoto příspěvku musel přečíst, jelikož si ho z hlavy nepamatuji. Nejspíš je to tím, že není tak zvučný jako Dance of Death, jednoduchý jako X Factor ani tajuplný jako Seventh Son of a Seventh Son. Dal by se označit spíše za obyčejný až fádní. Album navíc přišlo nečekaně, o jeho existenci jsem se dozvěděl teprve nedávno, nijak zvlášť se o něj nezajímal a měl za to, že vyjde až v říjnu. Zatím jsem si ho poslechl asi desetkrát a mé dojmy jsou všelijaké, jen ne tak kladné jak bych si přál. Že se Ironi ubírají jiným směrem, to jsme zjistili už minule, tentokrát však zašli zase o kousek dál.
Při úplně prvním poslechu jsem měl chvíli pocit, že slyším Tyranny of Souls, poslední Brucovu sólovku, ale bylo to asi jen proto, že jsem si jí těsně předtím pouštěl. Přesto je skladba 06 - Out of The Shadows, až podezřele podobná staršímu Brucovu počinu Tears of The Dragon z alba Balls To Picasso, dokonce i název se rýmuje.

Spaní? Ale kdeže...

Tak jsem nakonec spát nešel. V půl čtvrté jsem rozehrál Ratcheta a kdyby mi nekončila směna, ještě dlouho bych pařil. Je to fakt výborna pařba, zatím nejlepší co jsem na PS2 hrál (z těch dvou co jsem hrál se vybírá poměrně snadno :D).

Nesnáším rozpolcenou náladu, a přitom jí mam docela často

Dnešní večer je jedním z těch, které nesnáším. Mám totiž chuť dělat spoustu věcí, nemůžu se rozhodnout které dám přednost a současně mě ubíjí únava, ačkoliv nemůžu spát.
Po docela hektickém odpoledni jsem dorazil do práce, na poslední směnu tohoto měsíce, a hnedka to začalo. Už už jsem chtěl vytáhnout Playstationa, abych se věnoval výborné hře Ratchet: Deadlocked, kterou jsem včera rozehrál, a současně mě to táhlo ke knížce Bez Slitování od Miroslava Žmbocha, jež jsem pro změnu rozečetl předevčírem, hned po dočtení Pavučiny Snů od Kinga (prvních sto stran šílená nuda, ale pak mě to chytlo a nepustilo). Než jsem se rozhodl které ze dvou zábav dám přednost, dostal jsem nutkání sepsat své dojmy z nového alba Iron Maiden, a z rychlého stručného zhodnocení se stala, jak je u mě zvykem, stránková záležitost, se kterou jsem se patlal skoro do půlnoci, načež mě pro změnu přepadla taková lehčí ospalost. Věděl jsem, že když zalehnu tak stejně neusnu, protože jsem po předchozí směně chrápal od osmi ráno do dvou odpoledne. Do toho všeho jsem ještě dostal chuť na kafe, což byl vrchol. Samozřejmě jsem si ho nedal.

Vojenský prostor Ralsko, část druhá - průzkum

Copak asi skrývá tenhle dungeon?

Minule jste se dočetli, jakou výpravu jsme se rozhodli podniknout začátkem srpna, a jaké obtíže nás po cestě provázely. Po kulinářské vsuvce a poděkování panu Michálkovi z Ostroměře teď konečně poreferuji o tom, co jsme viděli v bývalém vojenském prostoru Ralsko a jak se nám tam líbilo. Jako třešničku na dortu jsem si nechal popis Ruského válečného plánu pro případ konfliktu se západem, jenž byl promyšlený do nejmenšího detailu a rozhodně stojí za to si ho přečíst. Ještě že ho ti magoři nikdy neuskutečnili!

Ralsko podruhé – letiště rumiště
Až druhý den odpoledne jsme se, navzdory nepříznivému počasí, konečně vydali na samotný průzkum vojenského prostoru. Tankodromy, utajené a zasypané sklady jaderné munice a zbořené vesnice jsme odložili na jindy, a naplno se věnovali letišti. Ačkoliv před patnácti lety Rusáci předávali naprosto funkční zařízení s kompletní infrastrukturou, naše skvělá vláda se postarala o to, aby na tomto prostoru zavládla totální anarchie, odradila všechny investory, kteří měli zájem zde provozovat obchodní činnost, a o zbytek, tj. totální demolici, vyrabování, rozkradení a znehodnocení objektu se postarali podnikaví spoluobčané, kteří žádnou dohodu se státem nepotřebovali.

Dohrané hry od písmene S

Super Mario Bros (1985)

Serious Sam 2 (2005)

Zápisy k hrám začínajícím na S, dopařeným od začátku Deníčku až do srpna 2006

SACRED
" Dopařeno 19.5.04 ve 3:40 na obt. SILVER (2/3). Trvalo mi to asi 5 dní, čistá herní doba 50 hodin. Nejdelší kus pařený v kuse je 19,5 hodin. Dopařeno s Gladiátorem, na konci level 47.
SACRED UNDERWORLD
" Dopařeno 28.11.05 ve 21:25 na obt. BRONZE (pokud je to obtížnost). Trvalo mi to asi tři dny a musím říct, že původní Sacred mě bavil daleko víc a dokázal jsem u něj strívit mnohem víc času. Underworld je ukrutně přecpaný nepřáteli, někde se nedá ani projít, a nejhorší je, že se po pár minutách objevují znova i tam, kde už je to vykosené.

Playstation 2 - všechno je jednou poprvé

Dneska jsem poprvé v životě hrál na Playstation 2. Před rokem jsem se rozhodl, že si zkusím zahrát něco na konzoli. Začalo to nevinně, XBOXem, kde jsem zkusil Ninja Gaiden a byl z něj neskutečně zklamán, načež jsem si musel zpravit chuť výborným HALO 2. Pokračovalo další doomovkou, Far Cry Instincts, a zapůjčením Gamecube, kde jsem pro změnu pokořil Resident Evil 4 a následně Geist. Tato epizodka znamenala konec osmiletého období, kdy jsem se k žádné konzoli ani nepřiblížil. Někdy v zimě se mi naskytla výhodná koupě PS2 (za 1500 i s jedním dual shockem a 8MB paměťovkou), kterou jsem nyní dokonce vyčenžoval za PStwo, nebo jak se té zmenšené verzi říká. Jelikož nemám televizi, dal jsem si tu práci a přikoupil TV kartu, kterou jsem se po dvou měsících konečně donutil namontovat. I to byla výhodná koupě, za 800Kč rok starý exemplář, jenž by jinak stál přes dva tisíce. No a dneska, osm měsíců po pořízení vlastní konzole, jsem si na ní konečně něco zahrál, a tím překročil další významný milník ve svém pařanském životě - POPRVÉ JSEM HRÁL NA PLAYSTATION 2!!! Jelikož nemám moc velký výběr her (no chip, no swap magic, no hard disk, no originálky, aspoň zatím), vzal jsem zavděk pár plackami co mi půjčil Avatar (taktéž před osmi měsíci) a pustil se do Genjiho. A víte co? Mě to baví! Jen mě štve, že to načítání DVD je ukrutně opruzoidní, někdy dost zdlouhavé a dokud jsem konzoli nepostavil na bok, mechanika ne a ne něco načíst, mrcha jedna svislá!

Vojenský prostor Ralsko, část první - cesta

Začátkem srpna jsme s Jakubem z rádia Akropolis a jeho kámošem Filipem podnikli výpravu do Ralska, kde se nachází největší bývalý vojenský prostor v republice. V roce 1968 ho převzali naši východní bratři a když roku 1991 odtáhli zpátky do Ruska, zůstala po nich enormní a plně funkční infrastruktura, čítající obří letiště (přistávací dráha skoro čtyři kilometry), desítky muničních skladů, zcela soběstačné město s ubikacemi, školami, obchody i kulturními domy pro Ruské vojáky a jejich rodiny, a spekuluje se dokonce o chemických laboratořích a skladech jaderných zbraní, jejichž existence však nebyla nikdy oficiálně potvrzena. V první části dvoudílného vyprávění nakousnu i exkurzi, zaměřím se však na problémy spojené s cestou, a poradím kde se ve východních Čechách dobře najíst.

Neshody se smluvními partnery

Absyste si nemysleli, že dispečer se potýká jenom s debilními kliety, předkládám tři teplé bonzy, jak někdo říká neshodám se smluvními partnery. Je to přepis mailu kontrolnímu oddělení.

Příhoda číslo jedna
Dobrý den,
Pan XYZ mi odmítl vyjet na zásah, což by nebylo nejhorší, ale poslal mě během telefonátu prakticky do prdele a položil to. Tento člověk to asi nemá v hlavě zcela v pořádku, protože každou chvíli volá na dispečink a břečí že není práce. Občas mívá i takové stavy, že volá několikrát denně. Když mu pak chceme zadat práci, často má námitky, blbé připomínky, dožaduje se konferenčních hovorů s klienty i v případě, kdy je všechno úplně jasné a dostal od dispečera veškeré informace, a pokud mu vyhovíme, ptá se zákazníka na všechno znova, takže pak všichni vypadáme jako hlupáci.
Konkrétně u zásahu 8888888 to bylo takhle: dovolal jsem se bez problémů na třetí zazvonění, požádal jsem p. XYZ o výjezd asistenčky na výměnu kola, on však začal nejprve namítat, že ve čtyři ráno nebude nikde nic zvedat, a když jsem mu vysvětlil, že auto jejiž na heveru, má povolené šrouby a jedná se jen o to oddělit kolo od vozu, k čemuž stačí rána palicí kterou klient nemá, zřejmě usoudil že se z toho nevykecá, pročež přešel na svůj oblíbený argument, cituji: "vy po mě chcete asistenci, doteďka jste mi nic nedali tak nashle." A položil to.

Studená a ledová sprcha, v tom je rozdíl!

Proč jsem se rozhodl pro studené sprchy, a proč se mi nelíbí ledové sprchy.
Poslední dobou bývám často nemocný, letos jsem se nachladil už třikrát a loni toho taky nebylo málo, ačkoliv dřív jsem skoro nemarodil. Teď mi stačí na chvilku vystrčit hlavu z okýnka vlaku, a druhý den mám mandle jak vlašské ořechy, přitom kdysivá jsem byl schopný za deště a při deseti stupních celsia čumět ven celou cestu z Hradce Králové až do Prahy a schytal nanejvýš lehkou rýmu. A to nemluvím o zlatých časech základky, kdy jsem chodil celou zimu v krátkém tričku a bylo to super.
Zašel jsem tedy za doktorkou s tím, že mám asi oslabenou imunitu, a víte co mi poradila? Ať se sprchuji studenou vodou! Inu, lidová moudrost je nekonečná a jistě má paní doktorka pravdu, ale kvůli takovéto radě jsem nemusel hodinu sedět v čekárně...
I bez odborných konzultací jsem dávno přišel na to, že studená sprcha skýtá obrovské výhody: v létě osvěží, narozdíl od horké vody nejste znovu zpocení ještě než vyjdete z koupelny, ušetříte energii za ohřev vody i vodu samotnou, protože se nikdy nevydržíte ráchat tak dlouho, jako když vás obklopují oblaka páry.

Filmový Silent Hill

Taxem to skouknul a zas tak špatný mi to nepřipadalo. Co se týče připodobnění s filmem, dost se mi to libilo - opuštěný ulice potopený v mlze, všude kolem ploty, prázdný výlohy a další charakteristický kulisy, interiéry budov typu škola či hotel přesně jako ve hře, i ta část v temnotě byla celkem věrohodná, a navrch dobrá práce kamery. Jak tam ta ženská pobíhala a střídaly se statický obrazovky, to bylo přesně jako ve hře. Dost se mi líbil ten nápad s druhým rozměrem, kde byla ona i ty lidi uvezněný, čímž vysvětlili, že je město tak opuštěný. Do toho nepřátelé, hudba, prostě pohodová atmosféra.

Co se týče postav, úryvků příběhu a různejch prvků, který byli vzatý ze všech dílů a zmixovaný dohromady, tak to mě spíš pobavilo než co jinýho.

Jestli je na filmu neco špatnýho, tak jedině příběh. <<--SPOILER-->> Ze začátku, když člověk neví proč se co děje, tak je to v pohode, ale jakmile vyjde najevo, že příčina všeho netkví v ničem nadpřirozeným, nýbrž v naprosto vysvětlitelnejch faktech, ackoliv maj za následek zjeveni démona a všechno to následující zlo, tak je to dost zklamání. Přiběh je celkově pod úroveň Silent Hillovskejch zašmodrchanejch a někdy naprosto nepochopitelnejch zápletek, jinými slovy dosti fádní. Na jednu stranu jsem rád, že aspoň pro jednou je všechno vysvětleno a po skouknuti nezůstavaj žádný otazníky, ale k Silentu se to prostě nehodí.

Kdybych měl film hodnotit od nuly do deseti, viděl bych to na takovejch 7/10 - slušná podívaná, věrný připodobnění hře, ale slabej příběh a v celkovým obraze žádný veledílo. Co myslíte, jak by to zvládnul Uwe Boll?

Dohrané hry od písmene R

Red Faction (2001)

Zápisy k hrám začínajícím na R, dopařeným od začátku Deníčku až do srpna 2006

RAPTOR: CALL OF THE SHADOWS
" Dopařeno 3.3.99 v 10:27 na obt. VETERAN (2/3).
RED FACTION
" Dopařeno 13.10.01 v 18:13.
RED FACTION 2
" Dopařeno 5.5.03 v 0:02 na obt. MEDIUM (2/3). Už bych to měl dávno dopařené, ale finální zmetek mi dal docela zabrat a silně mě nebavilo ho dělat furt dokola.
" Jak na finálního zmetka: nejlepší zbraň je Anti-personnel. Granáty se zde respawnují, takže jich je dostatek a je to nejrychlejší likvidace zmetka. Nejdřív obíhat kolem zdi a jakmile zmetek rozstřílí beton, tak stačí být skrčený u středového sloupu a uhýbat pořád doprava a doleva, tak aby šel zmetek vždycky na druhou stranu. Takhle furt dokola a je spousta času na doléčení (lékárničkami neplýtvat) a respawn granátů. Až bude mít robot na kahánku, tak pozor. Ihned po jeho destrukci se objeví zmetek sám o sobě a vystřelí z Railgunu. Zde je již použitá zbraň podle uvážení. Nejdůležitější je pořád úkrokovat, aby zmetek neměl šanci se trefit Railgunem. Jakmile padne k zemi, je konec hry.

Farewell Gamecenter...

Je to smutné, ale již je tomu tak: nezávislý herní server Gamecenter.cz ukončil svou činnost. Nebudu rozebírat příčiny, jen si povzdechnu při pomyšlení na potenciál, jaký tento web měl, a na tuny článků, které přišly vniveč když byl server definitivně deaktivován. Zůstal sice Gamecenter shop, ale to je nám, autorům a čtenářům, platné jak mrtvému zimník. Tato událost je o to smutnější, že jsem před pár týdny vzpomínal na zaniklý časopis GameON. Abych zachránil aspoň svoje články, budu je postupně zveřejňovat na blogu, s čímž jsem vlastně už začal - Pařanskej Deníček původně vyšel na gécéčku. Tady je předběžný seznam.

Bloodrayne 2 - recenze
Boiling Point - recenze
Cold Fear - recenze
Doom 3: Resurrection of Evil – recenze, tipy triky
Dungeon Siege 2 - recenze
F.E.A.R. - recenze
Fable: The Lost Chapters - recenze
Geist (Gamecube) - recenze (moje první a doposud jediná konzolová)
GTA San Andreas – návod na 100%
Half-Life 2 – návod
Prince of Persia: The Two Thrones - recenze
Quake 4 - recenze
The Punisher – recenze, návod

Střípky z dispečinku

Klientovi to dva dny stálo, nemůže to teď natočit, mechanika jsem nesehnal, snad mu to udělá aspoň odtahář.
Nejede Daewoo Matiz - Matýsek se posral!
Ornitologický den na dispečinku: po panu Ptáčkovi se nám postupně ozvali pánové Strnad, Vrána, Vrabec, Špaček a trochu mimo téma to uzavřel pan Hroch. Jediní, kdo měli ten den motoristické štěstí, byli Sokol a Sýkora.
Pan Ištvánek.
Pan Pitomoc.
- Dispečink, dobrý den.
- Dobrý den, já jsem Volná.
- A co potřebujete?
- Můj manžel píchl.
- Tak mi na něj dejte číslo, zkusíme mu zavolat.
- Dobrý den, tady Volný...
Na dispečinku pracují bratři Vyskočilové.
Dis: Vyskočil, dobrý den.
Klt: Dobrý den, tady Klokánek, potřebuji tohle a tohle, už jsem k vám jednou volal.
Dis: Tak počkejte, dám vám kolegu.
Dis: Vyskočil, dobrý den.
Klt: Jakej Vyskočil, tady Klokánek!!! Vy si ze mě děláte srandu ne???
Hello, I have a problem with my car, I am from Romania and my name is Adriana Posraldescu...
Ing. Josef Šourek má vadné plus (spálené pojistky).
Smluvní partner vypráví:
- Nejmenovaná česká miss si ve Škodě Felicii skřípla vlasy pod prední sedačkou (sedí na místě spolujezdce).

Nejdelší pařby - díl pátý

V posledním díle svého seriálu o nejdelších pařbách pokračuji v popisu průběhu nejdrsnější pařanské akce, Pařby století, která se zakončila ve velkém stylu doma v posteli... na 24 hodin.
Den třetí – velká krize a malý spánek
Další krize přišla v neděli večer, a to už šlo opravdu do tuhého, protože mikrospánků jsem měl kvanta (naštěstí si toho nikdo nevšiml), i když nevím jak to přesně bylo. V Painkillerovi jsem loadnul pozici a pak si pamatuju jen nápis game over na monitoru, a takhle to šlo dokola několikrát. I když moment, tohle se vlastně stalo o den dřív, při jiné krizi. Ta o které teď mluvím byla taky při Painkillerovi, ale to už jsem byl skoro na konci, v nějaké rozbourané katedrále, a pamatuju si, že jsem čuměl jak sůva z nudlí na nějaké dveře a říkal si, co to sakra má znamenat, vždyť o těch se mi zdálo, tak on to nebyl sen... a když jsem jimi prošel, našel jsem místnost plnou krve a vnitřností, takže jsem se evidentně i během mikrospánku pěkně činil, což mě možná zachránilo před vyloučením ze soutěže. Když byla krize zažehnána kofeinem a energy drinky, pokračovalo se dál. Tady časové údaje možná nejsou přesné, protože po pár dnech už nám to všem tak splývalo, že jsme pomalu ani nevěděli co je za roční období, natož jestli je den nebo noc. Up to date byli akorát kuřáci, kteří si na denním/nočním světle dávali cigárko. My ostatní jsme v místnosti bez oken věděli kulové.
Úplně nejhorší část pařby byla mezi půlnocí a pátou ráno z neděle na pondělí, kdy mělo dojít k překonání stávajícího rekordu. Po dohrání Painkillera jsem nevěděl co dál, byl jsem velice unaven a nic už mě nebavilo. Vybral jsem si hodinu spánku, ze kterého jsem byl přesně za hodinu probuzen nárazy do mých nohou a slyšel jsem komentáře ostatních: "takys o něj zakop? Smí vůbec spát? Sakra co to tady je za nohy uprostřed uličky" apod. Vstal jsem, nadopoval se kofeinem a energy drinky a pomalu se začal připravovat na zlomení rekordu (ještě že jsem ho neprospal).
Zkusil jsem si dát Half-Life na čas a pokořit ho v co nejkratší době (vlastně ne, to bylo předtím, ještě když tam byl Zdeněk a zrovna byl někde ve vesmíru, tuším že zrovna vraždil monstrum Gonarch). Řekl jsem si, že ho zkusím dohnat a dopařit to dřív něž on. Jenže po čtyřech hodinách jsem byl sotva v půlce hry a uvědomil jsem si, že by mi to stejně těch šest hodin trvalo, takže jsem nechal být Halfa Halfem a šel píchat americké kabátníky šavlí a bajonetem.

Nejdelší pařby - díl čtvrtý

Ve čtvrtém díle Nejdelších pařeb se můžete dočíst o průběhu nejtvrdší pařanské akce, jakou jsem kdy zažil - 70 hodin nonstop! Přežil jsem velkou krizi, útoky kabátníků i šílenství v Half-Life, tak si to nenechte ujít.
Den druhý – první krize, druhé močení a Half-Life madness
V 5 hodin ráno přišla první krize, první energy dring a první kofeinová tableta. Po dvou hodinách silného nutkání se s ostatními rozloučit a jít si domů vychutnat tu úžasnou věc jménem spánek jsem byl zase fit a vesele pařil dál, akorát oči silně protestovaly a ani oční kapky nepomohly proti pálení. To mě velice demoralizovalo, ale taktéž jen dočasně. Během dne se pak nic zvláštního nedělo, Zdeňkovi jsem pomohl s pár zákysama, pařil jsem Painkillera a poprvé taky okusil kouzlo Counter Striku.
Nevím kdy to bylo, ale kdosi navrhl šílenost spočívající v hromadném Half-Life deathmatchi, a to byla teda skutečně řežba s velkým Ř. Takový maso to jsem ještě nežral. V mapě určené asi tak pro deset lidí nás běhalo třicet a vydržet naživu aspoň minutu, to už byl výkon. Člověk se nestihl ani respawnovat a už byl skoro mrtvý, pokud bleskurychle nesebral raketomet nebo mikrovlnku. Hernou se ozýval smích a ryk jak ze středověké krčmy a k dokonalosti už chyběly jen šermíři skákající po stolech mezi monitory. Veselice byla veliká a vůbec netuším, kdo měl kolik fragů, protože o to tam vůbec nešlo, hlavně že se pařilo. Po chvilce umírání jsem přestal hledat zbraně a začal pobíhat s páčidlem, což bylo v tom mumraji daleko efektivnější než střelba.
Následující události jsou možná chronologicky přeházené, ale po tolika hodinách v uzavřeném prostoru fakt nejsem schopen si vzpomenout na jejich pořadí.

Nejdelší pařby - díl třetí

Třetí díl nejdelších pařeb a první díl nejdelší z nejdelších pařeb par excellence.
70 hodin – překonání rekordu v kontinuálním hraní pořádaném SCORE 18.6.2004, 11:00 – 22.6.2004, 15:00) - pro mě od 18.6.04, 10:00 do 21.6.04, 8:00

Jak to všechno začalo – přípravy na pařbu
Když mi začátkem května 2004 kamarád poslal zprávu, že SCORE pořádá pokus o překonání rekordu v paření, měl jsem trochu smíšené pocity. Na jednu stranu jsem byl šťastný, že už se k tomu konečně odhodlali, protože o akci, která se konala před pěti lety jsem se dozvěděl až po jejím skončení, a na můj dopis s dotazem o pořádání dalšího kola reagovali záporně (a nejen na můj). Dopis byl otištěn v čísle 68 (srpen 1999). Byl jsem rád, že se konečně budu moci zúčastnit, ale na druhou stranu jsem si říkal, že už jsem na to moc starý, paření mě nebaví zdaleka tolik jako před lety, po fyzické stránce už to taky není ono a když jsem pomyslel na zrak, který se poslední dobou o dost zhoršil, jímala mě hrůza. Další negativní faktor byl výběr her na pařbě. Ze všech které byly na seznamu uvedeny, jsem nedopařil jedině Painkiller, v tom jsem se doma dostal teprve do druhé epizody... všechny ostatní hry jsem měl buď dohrané, nebo mě nezajímaly (např. Operace Flashpoint, NHL apod), obával jsem se tedy, že spíš než že bych padnul únavou, mě to dřív přestane bavit. Během akce se ukázalo, že nejsem zdaleka jediný, koho vyloženě štve že tam naní Unreal Tournament, ale prý se do heren nelicencuje, nikdo neví proč. Po pár dnech rozmýšlení mi to ale nedalo a prostě jsem se přihlásil, vždyť ono to nějak dopadne, a i kdybych odpadnul jako první, jen hlupák by se vzdal možnosti za dvě stovky Korun Českých pařit neomezeně dlouho v profi pařárně, která stojí 50 Kč/hod. Po potvrzovacím mailu od Dreba chyběly do akce jeětě skoro dva měsíce, během kterých jsem v rámci příprav odinstaloval Painkillera, a asi týden před začátkem nakoupil vitamín B, kofeinové tablety a potravinové zásoby, které se dají konzumovat přímo u počítače. V pravidlech totiž bylo, že na jídlo je nutno si vybrat pauzu, což mě ale dost udivilo. Na co pauzu, když budu u kompu sedět a chroupat sušenky? Přímo na akci jsem se dozvěděl od obsluhy herny, že nechtějí aby tam byl bordel, jenže chlapcům nedošlo, že řada lidí tam stráví několik dní a prostor kolem počítače se stane jejich světem, tudíž mi rozhodně nezabránili v sežrání tašky sušenek a uložení buřt guláše od maminky do lednice mezi energy drinky.

Uniho pivní hradba

Narozkový příspěvek musí být extrovní a hodný příležitosti, takže tady je něco o pivu. Takhle to vypadalo na kolejním pokoji, kde po celý semestr hospodařil jistý student a milovník piva...

Záruční špeky

Várka zážitků z dispečinku, tentokrát se záručními vozidly.
Měsíc starý Citroen Berlingo - ulomila se řadící páka.
Učitel autoškoly si stěžoval, že mu nebrzdí Citroen Picasso. Přivolaná odtahovka zjistila, že pán chtěl převážet dvoumetrové trámy a jak je cpal do auta, přitlačil je na brzdový pedál u spolujezdce.

Začneme všeobecným moudrem vycházejícím z dlouholetých zkušeností: uvažujete-li o koupi nového vozu, dejte na mou radu a NEKUPUJTE SI PEUGEOTA!!! Slovo kvalita z této automobilky vymazali někdy okolo roku 2000, kdy se začaly vyrábět motory HDI, montovat tuny elektroniky a především používat levné a nekvalitní materiály, povětšinou plasty. Stačí aby vám upadly klíčky na zem, a už nejde imobilizér. V zimě zamrzají HDIčka jako první, někdy nemusí být ani pod nulou... Konkrétně 407čka je momentálně jedno z nejporuchovějších aut na trhu. To už je snad lepší si koupit auto z Áček.
Pán s nezáručním vozem se strašně divil, proč má za službu platit a slíbil, že si bude stěžovat přímo u pana Peugeota.

Narozeninová kalba

Al

Narozky sice mám až v úterý, ale člověk je tvor zaměstnaný a proto je potřeba využít každé příležitosti, aby se podařilo nashromáždit dostatek správných lidí a udělat pořádnou kalbu.
Avatarovi bylo tuším dvaadcet někdy před týdnem, pročež jsme se rozhodli spojit síly a zorganizovat akci. Původně se vše mělo odehrávat u něj na zahrádce v zahrádkářské kolonii někde na kraji Prahy, kvůli počasí jsme však zvolil plán B, a sice hospodu. Výběř správné krčmy, to byla věc složitá, kvůli které mezi námi průběžně vznikaly neshody. Tam bude zahulíno jak prase, tam je to zas daleko, támhle nevařej... Nakonec jsme se rozhodli pro restauraci Pod Slavínem, nacházející se na rohu ulic Svobodova a Na Slupi, u zastávky tramvaje Albertov. Avatar sice trochu remcal, že u něj v Bohnicích, na konečné autobusu 200, je supr lokál, ale pak (snad) pochopil, že je to opravdu z ruky, že tam bysme asi nikoho nedostali (a hlavně se pak nedostali uprostřed noci zpátky), a že to není centrum Prahy ten zapadákov kam on jede z periférie hodinu, nýbrž naopak. V hospodě Pod Slavínem jsem již jednou byl a byl jsem nezměrně potěšen vynikajícím Budvárkem 10° za solidních 18 Korun, stejně tak jako nabízenými pokrmy, které sice jsou poněkud dražší (kolem 140Kč plus příloha), ale pořád se to dá přežít a hlavně jsou to porce jako kráva. Příloha je dokonce tak megalomanská, že jí podávají na sólo talíři a dva lidi mají co dělat aby se to do nich vešlo. Do mě s Jakubem se to tedy nevešlo.

Nejdelší pařby - díl druhý

Druhá část vyprávění o nejdelších pařbách, které jsem zažil. Obzvlášť ceněný je popis 33 hodin. Jednotlivé pařby nejsou seřazeny chronologicky, nýbrž podle počtu napařených hodin.

33 hodin – to bylo v létě 1997, tenkrát jsem ještě neměl počítač, teprve jsem na něj šetřil peníze. V té době jsem chodil s jednou holkou, ale už mě to nějak nebavilo. Doma měla 486ku, ale bohužel taky debilní rodiče a staršího bratra, kvůli nimž jsem tam nemohl chodit š... natož pařit. Moje dny byly provázené abstinenčními záchvaty z nedostatku Dooma (kvůli němu jsem se rozhodl koupit si PC). Měl jsem doma od Sixla půjčenou konzoli Jaguár a právě jsem pařil hru Flashback, když večer, po asi deseti hodinách paření přišla moje holka, sedla si ke mně, ale já si jí vůbec nevšímal a pořád pařil, i když spíš ze setrvačnosti, protože už mě to vůbec nebavilo. Na ní jsem ale taky neměl náladu, a tak jsem se jí kolem půlnoci zeptal, zda by neměla jít domů aby rodiče neprudili. Ona řekla, že nikdo není doma. V tu chvíli jako když mě praští, byl to šok! Ona má doma počítač, nikdo není doma, ona si klidně přijde ke mně domů, celou dobu tam sedí, já znuděně pařím Flashbacka a z ní jen tak jakoby nic vypadne, že má volnej byt! Moje slova byla tato "Cože?! Tos nemohla říct hned?! Jde se k tobě". Matce jsem řekl kam jdu a ona na to, že jsem blázen, teďka v jednu v noci, a prý ať si dám pozor. Jasně& Cestu přes sídliště jsem skoro běžel, jí táhnul za sebou, a když jsme dorazili k nim, vzbudili jsme mladšího bráchu, aby mi to spustil (tehdy jsem ani nevěděl co je to hard disk...). Oba si pak šli lehnout a já krásně až do rána pařil Dooma 2. To byla nádhera, deset hodin nerušené pařby Dooma! Byl to jeden z nejkrásnějších zážitků v mém životě, lepší než močení po deseti hodinách zadržování. Na týden bylo po absťáku. Když se kolem deváté vzbudili, pořád jsem pařil, ale už ne Dooma, zkusil jsem Quaka a Blooda, a ptal jsem se mladšího bráchy, jestli si taky nechce zahrát. On že prej to je dobrý, ale po pár hodinách co obcházel kolem kompu jsem ho k němu pustil. Chvilku jsem si četl SCORE, koukal na televizi (byl tam nový klip od Ozzyho – Perry Mason, který se točil v Praze nebo co). Když jsem přišel domů, matka se zeptala jak jsem si to užil a já na to "Skvěle. Deset hodin jsem pařil Dooma". Bylo mi řečeno že jsem blázen, ale mě bylo tak krásně... Potom jsem ještě pár hodin hrál Raymana, a k večeru už jsem byl moc ospalý, tak jsem si šel odpočinout.

Dohrané hry od písmene Q

Zápisy k hrám začínajícím na Q, dopařeným od začátku Deníčku až do srpna 2006.
QUAKE
" Dopařeno 20.4.98 ve 20:05 n aobt. HARD (3/3). " Jak na konci: Vlezte do teleportu ve chvíli, kdy ostnatá koule projíždí zrůdou.
QUAKE MISSION PACK N.2 – DISSOLUTION OF ETERNITY
" Dopařeno 2.6.02 ve 23:28 na obt. HARD (3/3).
QUAKE MISSION PACK N.2 – SCOURGE OF ARMAGON
" Dopařeno 1.3.03 v 17:34 na obt. HARD (3/3). Extrémně brutální datadisk, nejlehčí kolo ze všech bylo to poslední, asi 15 vteřin.

Navlékám si džíny

Je pátého srpna, léto v plném proudu, a já si navlékám džíny. Proč? Protože po měsíci a půl tropů se brutálně ochladilo. Modlím se, abychom si místo dovolené v Itálii, naplánované na přelom srpen/září, neužívali povodní jako v roce 2002... Doufám že čas kraťasů ještě přijde!

Nejdelší pařby - díl první

První část vyprávění o nejdelších pařbách, které jsem zažil a popsal. Nejsou seřazeny chronologicky, nýbrž podle počtu hodin.
13 hodin – ve čtvrtek 1.4.04 jsem byl přes den vzhůru, večer jsem šel do práce na noční, kde jsem se asi tři hodiny vyspal a hned po šichtě jel pařit. V pátek 8 ráno jsem zasedl ke kompu a začal pařit Turok Evolution, který jsem měl rozpařený už několik dní. Asi v 11 hodin jsem byl v posledním kole, ale bohužel jsem nevěděl jak sejmout finálního zmetka, tak jsem to nechal být a nainstaloval Conana. Toho jsem pařil až do 21:30 večer, doufal jsem že to dopařím na jeden zátah, protože už jsem byl skoro na konci, ale bohužel jsem se zasekl v kole, kde na mě ze tří hořících chodeb nabíhala hromada kostlivců a furt ne přestat. Došla mi trpělivost a nechal jsem to být. Ten den jsem se 13 hodin doslova ani nezvedl ze židle, nejedl, nepil, nebyl na záchodě a nespal jsem až na těch pár hodin v práci přes 30 hodin. Když jsem se později ke Conanovi vrátil, zjistil jsem že chyběl ještě docela kus a že bych to ten den stejně nedopařil, ale každopádně je to škoda.
16 hodin – v sobotu 23.3.96 jsem přišel ze školy a v kapse jsem měl funglnovou hru Super Mario World 2 na Super Nintendo, půjčenou od Saveria. Ve 14:00 jsem si k tomu sednul a 24.3. v 6:00 jsem to měl dopařené. Potom jsem pokračoval hrami Tiny Toon Busts Loose a Donkey Kong Country až do večera, ale přesný čas si nepamatuji.
19,5 hodin – ve čtvrtek 13.5.2004 jsem vstal ve 12:00, ihned sednul ke kompu a s krátkými přestávkami pařil nonstop hru Sacred až do 7:30 ráno. Přestal jsem proto, že jsem zakysl u známého bugu s vodou a nechtělo se mi hledat řešení, a taky protože večer mě čekala noční směna, na kterou jsem se chtěl trochu vyspat. Mrzelo mě ale přestat pařit, protože za měsíc mě čeká účast na pokusu o překonání světového rekordu v paření, který je 65 hodin. Před pěti lety jsem se na pařbu nedostal a teď už jsem moc starej, no snad to dobře dopadne.
20 hodin – prosinec 2005 byl pro mě velmi vyčerpávající období. Dlužil jsem kolegům z práce čtyři směny, a všichni si je vybrali na konci roku. Když k tomu přičtu svých obvyklých patnáct směn, byl jsem v práci celkem devatenáctkrát, a pokaždé na noční. K tomu se firma stěhovala, no prostě hrůza. Paření přitom bylo poměrně obtížné, ale naštěstí jsem to zvládl. Zhruba v půlce měsíce jsem si konečně našel čas na dávno rozehraný Boiling Point, pevně rozhodnut ho konečně zlikvidovat. Jednoho dne, už nevím přesné datum, jsem se totálně nevyspalý vrátil z práce, na chvíli si sedl ke kompu, a nějakým zázrakem jsem u toho vydržel sedět tak dlouho, až jsem zjistil že musím jít zase do práce..

Dohrané hry od písmene P

Prince of Persia (1989)

Zápisy k hrám začínajícím na P, dopařeným od začátku Deníčku až do srpna 2006
PACK ATTACK
" Dopařeno 7.3.96 (SNES).
Body: 5.3.96 – 150064, rychlost 29, víly 2, duchové 196.
7.3.96 – 151127, rychlost 31, víly 2
29.4.96 – 214285
PAINKILLER
" Dopařeno 20.6.04 v 18:59 na obt. NIGHTMARE (3/3). Tuhle hru jsem měl rozpařenou už před měsícem, ale vzhledem k tomu, že na akci "pokus o překonání rekordu v kontinuálním hraní" to byla jediná hra kterou jsem ještě nedohrál, jsem ji odinstaloval a nechal si jí na horší časy, což bylo velice chytré, jak jsem zjistil mezi 50. a 60. hodinou hraní. Podrobný popis viz. V sekci Nejdelší Pařby.

Úvod do starého Deníčku

Už nějakou dobu v rubrice Pařanskej Deníček vychází obsah mého starého deníčku (dohrané hry od písmene x), který si dlouhá léta vedu v papírové formě. Nyní se chystám sem hodit i vyprávění o nejdelších pařbách.

Začátkem roku 1996 se v mysli puberťáka zrodila myšlenka. Jedna z mnoha. Zněla asi takto: co kdybych si to kvanto dopařenejech her někam napsal? Po této úvaze jsem si začal krátit čas tápáním v tehdy ještě dobře sloužící paměti, z čehož mě vytrhnul až ochraptělý baryton autobusáka "konečná mladej, seš snad hluchej?!" Jakmile jsem se dostal z konečné na kraji města zase domů, zapsal jsem vytápané názvy her do sešitu, mezi nějaké nesmysly o feudalismu, punských válkách nebo co to bylo. Tak začal Pařanskej Deníček. Ze začátku jsem si neuvědomoval, že takovýto sešit v daleké budoucnosti najde nějaký archeolog, ale přesto jsem zapisoval stále podrobnější údaje o dohraných hrách, dosažených score, nejdelších pařbách a podobně, aby školáci příštího tisíciletí poznali nejen dílo Alexandra Velikého, Julia Césara či Napoleona, ale taky jednoho českého pařana. Doba pokročila, komunismus je na tom stejně jako rozpadlá tvář Michaela Jacksona, Franta dostal cirhózu, Pepovi ztvrdly játra a moje mladší sestra už neposlouchá Kelly Debily. I hry se výrazně změnily. Moderní pařby postrádají něco, co ty tehdejší měly – určité kouzlo. Nevím jak to přesně definovat, ale prostě když jsem hrál nějakou 2D plošinovku před deseti lety, bavil jsem se stokrát víc než u sebelepší současné pařby s ultra dokonalou grafikou, propracovaným příběhem a kdoví čím ještě. Možná je to tím že jsem zestárl, nejsem školou povinná, nýbrž výdělečně činná osoba a na hraní her mám daleko méně času, ale to určitě není hlavní důvod. Po letech jsem zjistil, že jsem vlastně vytvořil celkem podrobnou kroniku svého života. Ne že bych každý den otevíral sešit s větou "můj milý deničku...", tak špatně na tom nejsem, ale když si pročtu ten který záznam, vybaví se mi ta doba a co se tehdy dělo.
V červnu 2002 jsem kvůli "smrti" hard disku přišel o důležitá data, včetně deníčku. Naštěstí ještě nejsem zcela zdegenerován výpočetní technikou a stále umím psát ručně. Ani časté rozpomínání na tvar písmen, shánění papíru, bolest v zápěstí a neustálé klení na adresu nefunkční propisky mě neodradilo od toho, abych si jistá důležitá data psal do sešitu. Právě díky tomu bylo možné dát celý deník zase dohromady, tak jako to udělal Spielberg s dinosaury pomocí DNA z komára. Má vůle však není natolik silná, aby mě donutila psát tužkou i několika stránkové fejetony o nejdelších pařbách. Ty největší pikantnosti si naštěstí dobře pamatuji, ale bohužel ne v původním znění a ne tak podrobně.

Dohrané hry od písmene O

Operation Matriarchy (2006)

Zápisy k hrám začínajícím na O, dopařeným od začátku Deníčku až do srpna 2006.
OPERATION MATRIARCHY
" Dopařeno 17.2.06 v 16:42 na obt. NORMAL (2/3).
OUTBOUND
" Dopařeno 5.3.01 ve 2:58. Freeware řežba.
OUTLAWS
" Dopařeno 1.4.00 ve 12:42 na obt. BAD (2/3). Bylo pár krátkodobých zákysů s hledáním cesty, nejhorší na konci.
" Jak na konci: ve druhém patře na ochozu stoupnout na dlaždici co otevře knihovnu dole, za ní je tajná místnost a ve vyhaslém krbu páka co otevře krb v knihovně, za kterým je průchod do sklepa a cesta dál.