Nedělní výlet k moři - víte jak to bolí, jak strašně to vlnou doksichtu bolí?

"Máš dneska něco v plánu? Nemáš? Tak s náma pojeď k moři!" Takto mě oslovil můj spolubydlící v sobotu dopoledne, pět minut předtím než jsem zasedl do jeho auta a společně s jeho dobrou kamarádkou a dvěma mými kámoši jsme vyrazili směr Seaford, asi dvacet mil východně od Brightonu. Při odjezdu bylo počasí hodně horké a naprosto bezvětré, pročež jsme byli silně, opravdu mohutně zaskočeni silným větrem, jež nám práskl dveřmi ve chvíli, kdy jsme se je nič netuše jali otevírat při příjezdu na pobřeží. Foukalo fakt brutálně a při pohledu na dvoumetrové vlny nám poněkud sklaplo, na koupání to zrovna nevypadalo. To si aspoň řekla část posádky, nikoli však já a Petr. Když už jsme se sem trmáceli takovou dálku, v pěti namačkaní v malém sportovním autě a ještě zaseklí na hodinu a půl v zácpě na výpadovce z Londýna, tak se rozhodně na to moře nebudu jen tak dívat! Obzvlášť když kombinace zvířené soli a jódu vytvářela tak nádhernou pěnu... úplně jak pivo. Hupsli jsme do plavek a nadšeně se vrhli do brutálního vlnobití a půl hodiny si užívali odvaz jak na horské dráze – vlny s námi mlely sem a tam, ustát se to nedalo, připadal jsem si jak hadrový panák, ale byla to paráda! Naštěstí byl zrovna příliv a házelo nás to zpátky na břeh; odliv by nás býval odtáhl pryč a teď bychom jedli žabí stehýnka na druhém břehu...

Po odvazovém vykoupání jsme se prošli po nádherném, čistém, hlavně ale naprosto vylidněném a božsky klidném pobřeží, které bylo (aspoň pro mě) jako balzám na stres z přelidněného a špinavého Londýna. Konečně jsem si splnil jeden ze svých snů a vlastníma očima spatřil, ba dokonce rukama se dotkl pověstných bílých útesů, které jsem doteďka znal jen z filmů o druhé světové. Škoda jen, že nebyl čas pořádně si to tam prohlédnout, vylézt na vrchol útesu a následně pak prozkoumat centrum Seafordu, nabízejícího podívanou v podobě starověkého hradu s lákavě vypadající kryptou. Bohužel jsem byl přehlasován a místo procházky po Seafordu jsme se vozem přesunuli do nedalekého Eastbournu, městu mnohem většímu, architekturou podobnějšímu Brightonu, ale asi tak milionkrát čistšího, klidnějšího a deprivovaného jakékoli imigrace. Vlastně jsem si tam připadal dost neurčitě, jelikož jsme tam byli jediní cizinci a kolem nás se to tkvělo převážně Angličany po šedesátce a sem tam nějakou tou omladinou. Na večeři jsme zašli do celkem pěkné restaurace, ačkoliv kvůli osazenstvu připomínala spíše jídelnu v domově důchodců, a já si konečně dal nefalšované britské fish and chips.

Pak už jen pozvolna zpátky k autu a hurá směr Londýn, před spaním dát u Vrány jednoho Staráče těsně před zavíračkou a hurá domů. Výlet to byl parádní, jen mě mrzí že válečné muzeum, které jsme úplně náhodou potkali, bylo zavřené. To se mi stalo už podruhé, že někam přijedu a věc mého eminentního zájmu je zavřená! A ten tank stojící venku vypadal tak lákavě.
Musím ještě podotknout, že mě výlet asi dost vyčerpal, protože v neděli ráno jsem byl krutě vzbuzen hlukem vysavače a když jsem chtěl vyskočit z postele a někoho zabít, že mi po ránu luxuje nad hlavou, pohled na mobil prozradil čas oběda... dávno pryč.
No a to je z výletu vše, tady jsou fotky z mého foťáku a až se kámoš vyspí z kocoviny (Španěl, včera slavil), posle mi další včetně videa jak se peru s vlnami, resp. jak jsem jimi bezmocně máchán jako hadr.