Portugalsko 2008 - Víno od Jose Maria da Fonseca - naprostá lábuš!

Dneska jsme poprvé vyrazili na jih od Lisabonu, do městečka Setúbal. Nebudu zdržovat povídáním o snídani ani o totální mlze, kvůli níž jsem z údajně nádherného výhledu na písčité pláže neměl zhola nic, a rovnou se vrhnu na návštěvu muzea jednoho z předních portugalských výrobců vína, už dvěstě let starého rodinného podniku, jehož značky Periquita a Moscatel jsem měl možnost okoštovat, a jejichž lahodností lehce opojen nyní píšu tento příspěvek.

Než všechno zapomenu, zde je několik faktů, které jsem se při prohlídce muzea Jose Maria da Fonseca, situovaném v městečku Azeitao, pobral. Mimochodem, zavítáte-li do těchto končin a jste-li milovníky vína, rozhodně si prohlídku muzea za pouhých £2.50 nenechte ujít, je to nezapomenutelný zážitek! Ihned jak vkročíte, dýchne na vás těžké aroma zrajícího vína, dubových sudů, a žili-li jste v italském Toskánsku jako já, a měli-li jste doma sklep kde se vyrábělo víno a sušily nasolené šunky, salámy a další vepřové pochutiny, budete se rázem cítit jako teleportováni do těch časů.

Historie "vinovaru"
Jose Maria da Fonseca, jenž na univerzitě v Coimbře vystudoval matematiku, založil svoje vinařství v první polovině devatenáctého století a byl průkopníkem nejen ve způsobu pěstování vína, ale především v tom, že jako vůbec první vinař si sám lahvoval své produkty, místo aby je v sudech prodával trhovcům, a díky etiketám vynalezl pojem značkového vína. V malebné místnůstce ověšené množstvím cen a vyznamenání, získaných například na exhibici v Paříži roku 1823, jsou vystaveny tři stroje kdysi používané k flaškování vína - slévač, schopný naplnit až čtyři lahve současně, špuntovač a pak "čepičkovač", na nandavání krytek na hrdlo láhve. Jak nám příjemná průvodkyně sdělila, s pomocí těchto strojů bylo možné naplnit až 240 lahví za hodinu. Dnes jich podnik hravě zvládne třicet tisíc.

Zrající víno - magické aroma magického místa
Z domu jsme se přesunuli do prvního ze dvou skladů, v němž v mahagonových a dubových sudech o celkové kapacitě něco přes sto tisíc litrů zraje tradiční víno Periquita. Atmosféra toho místa byla přímo fascinující, při představě, že v každém z těch obrovitánských, přes dva metry vysokých a tři metry dlouhých sudů, jsou tisíce a tisíce litrů vína, se mi sbíhaly sliny jak jen to jde. Nic to ovšem nebylo oproti druhému skladu, jehož kapacitu si sice nepamatuji, zato nikdy nezapomenu na ty dlouhé, nekonečné řady pavučinami pokrytých dubových sudů, v nichž zrají rozličné tipy vín včetně excelentního Moscatel - tak úžasně slaďoučkého, s brandy smíchaného dezertního vína. Ve skladu byla tma, zdi pokryté plísní vytvořenou z vinných výparů, sálajících přes dubově stěny sudů, hromady pavučin, které z velmi dobrého důvodu nikdo neodklízí, pavouci totiž žerou termity, kteří by se jinak mohli prožrat dřevem až k lahodnému moku, bez poplatku jej píti a škodu nesmírnou způsobiti.

Tenhle druhý sklad měl takové kouzlo, jako málokteré jiné místo, a bylo velice příjemné se dozvídat, že v každém tomu sudu zraje určitý druh vína, podle své jakosti buďto dvacet, nebo třicet let, než se přemístí do láhve, kde může klidně zůstat dalších sto let, jeho vlastnosti se však ve skle již nezmění. Na konci skladu, za tlustou, pavučinami pokrytou mříží, se pak skrývá osobní sbírka rodiny Da Fonseca, sahající až do roku 1880. Tuto tradici prý založil sám Jose Maria jako odkaz budoucím generacím, a význam sbírky, jejíž hodnota musí jít do stovek tisíc euro, ne-li víc, je nesmírný. Část vín je uloženo v láhvích a jeho vlastnosti se tedy nemění, hodně jej však stále zraje v sudech a s každým přibývajícím rokem prý taková mana houstne, takže ty nejstarší kousky svou konzistencí prý připomínají spíš med než víno.

Degustace
V závěru prohlídky na nás čekala degustace tří druhů vína - bílého, červeného Periquito a vzácného, z téměř vymřelé odrůdy prý vyrobeného, růžového Moscatel, jehož alkoholické vlastnosti se vylepšují předčasným ukončením kvasícího procesu, čehož se dosáhne přidáním brandy (stejná metoda jako u portského). To nejen zastaví kvašení, čímž si víno zachová velmi sladkou chuť, ale ze samé podstaty brandy samozřejmě přidá pořádnou dávku alkoholu. A že je to pochutnáníčko přímo božské, to mi věřte! Chutnalo mi i bílé, jenž obvykle nepiju, protože mě i po dvou deci bolí hlava, ale tohle bylo fakt excelentní. No a mému oblíbenému červenému, jehož jsme měli ochutnávku z roku 2000, věnuji celý následující odstavec (ačkoliv budu popisovat dojmy ze zakoupeného ročníku 2005).
Zprvu musím říct, že mezi vínem za pět liber a devět euro je skutečný rozdíl. Na levnějším, ale stále dobrém víně, například Cabernetu, si pochutnám a jelikož tam padá úplně samo, bez problému ho vypiju flašku dvě, obzvlášť tady v Portugalsku, kde se v restauracích pije již dříve popisované vin de casa podobně jako u nás pivo. Ale tohle Periquito, to se nedá klopit, a i kdyby se dalo, tomu vínu bych to neudělal, protože bych ho jen urazil. Už když k němu přivoníte, cítíte tu sílu, tu těžkost, ten charakter, to slunce co se celý rok opíralo do cukernatých hroznů, které pak po dlouhé měsíce zrají v dřevěných sudech. Když pak ochutnáte, pocítíte na jazyku výrazně sladkou chuť, do které se okamžitě zamilujete a nedokážete jí pustit do krku dřív, než jí trochu polaskáte na jazyku. Když pak polknete, zůstane vám v ústech příjemný mix sladkých hroznů, výrazný, skoro až pikantní kořeněný nádech, a když sousto příjemně stéká hrlem dolů, nedokážete si nepřivonět ke skleničce a přiblble se přitom neusmívat, jako byste se právě ocitli v sedmém nebi.

Jak tak o tom vyprávím, musel jsem si nalít ještě skleničku, a tady se musím pozastavit nad tempem konzumace tohoto excelentního vína. Jak jsem již zmínil, Periquito se nedá klopit. Je to těžké, velmi výrazné a celkem silné víno (13%), hodící se k červenému masu a tvrdým sýrům, a ačkoliv já jsem svou žízní proslulý a o mém splávku leckdo pěje obdivné ódy, v případě Periquita jsem při večeři nedokázal vypít víc než dvě skleničky. I kdybych fyzicky dokázal naklopit láhev jako to mám ve zvyku, tomuhle noblesnímu pití bych to neudělal, to by pro něj byla urážka. Spolu s Chianti Nobile di Montepulciano (flaška za 40 euro) je tohle zatím to nejlepší víno, jaké jsem kdy pil. Na zdraví!
Tady chci bydlet! Magické místo kde se tvoří historie. Nekonečné řady sudů, nepopsatelně kouzelné aroma, zdi pokryté specifickou plísní z vinných výparů... co víc si ještě přát.