Portugalsko 2008 - Coimbra, Aveiro, Porto a koupání v oceánu při 6°C

Titulek mluví sám za sebe, takže netřeba dlouze okecávat a vezmu to naopak stručněji. V pondělí 1. prosince je v Portugalsku svátek, takže jsme se s Filipem a jeho holkou vydali na několikadenní výlet na sever země, kde nás čekala rozličná dobrodružství. Nejvýznamnější zážitek pro mě byl první kontakt se skutečným oceánem (Anglie se nepočítá) a hlavně prosincové koupání se v něm. FOTKY ZDE

Na prvních fotkách fotoalba můžete vidět, že i v Portugalsku mají klasická sídliště s králíkárnami a hned vedle (to jsem vyfotit nestihl) obrovské shopping centrum. Na dálnici jsme minuli několik zajímavých věcí, které jsem bohužel nestihl vyfotit. Kromě zmíněného shopping centra je to zejména jeden z místních pivovarů a obrovská cementárna s běžícími pásy roztahujícími se přes dálnici. Minuli jsme taky spoustu kopců s vegetací připomínající spíše sibiřskou tundru... to jen následkem každoročních požárů jsou obrovské plochy pokryty nedomrlým křovím a travinami.

Coimbra - univerzitní město
Teď nechci říct, že by zde sídlil můj dobrý kamarád Univerz, jenž trůní vedle Vltavy na matfyzu, ale že na nejvyšším kopci města Coimbra, asi stopadesát kilometrů severně od Lisabonu, je slavná univerzita. Po pravdě řečeno, ryze účelové budovy vypadají jako Strahovské koleje, jen ne tak zchátrale. Když jsme procházeli, u jedné z nich se připravovalo rožnění vepře. O kousek dál je samotné tělo univerzity, reprezentované již tradiční a starobylou budovou, o které vůbec nic nevím, takže tu nebudu rozhlašovat bludy a odkážu vás na fotky.
Mnohem víc mě oslovila "nižší" část města, tj. historické centrum s úzkými uličkami plnými tradičních krámků a restaurací. Ano, restaurace byla důležitou součástí naší výpravy, protože jsme tou dobou umírali hladem. Jak jsem již popsal v předchozím článku o Lisabonu, vše se konalo v tradičním portugalském stylu (tentokrát bez švábů, ty jsou naštěstí netradiční výjimkou). Vin de casa hezky stékalo do krku, výborné vepřové, hovězí i kuřecí padalo spolu s houstičkami namazanými máslem, vše doplněno excelentním kozím sýrem, po němž se mi teď sliny sbíhají. Na závěr nám ještě majitel nabídl dezert, kávu, a na účtu se za tři lidi blýskalo neuvěřitelných 35 euro. Já tuhle zemi a jeji stravovací návyky prostě miluju!
Po jídle jsme zavítali do malebného obchůdku s víny, kde jsem se samou radostí málem pos... no dobře, ať to zní trochu poeticky: malebný krámeček s prkennou podlahou, zdmi kompletně zarovnanými rozličnými druhy vína všech ročníků a jakostí, jimž jednoznačně kralovala sekce portského sahajícího až do roku 1960. Samozřejmě že s věkem stoupá i cena, s tím se počítá, přesto pohled na flašku za 200 euro docela šokoval. Majitel obchůdku byl sympatický strejda s dobře vyvinutým knírem, jímž si asi kompenzoval menší vzrůst. Když jsem ho požádal o fotku uprostřed vší té vinné nádhery, zeptal se měna rok narození, a vrazil mi do ruky láhev portského označenou jako 1981. Tuším, že "moje" cena byla £79, a mít u sebe víc hotovosti, samým nadšením bych jí koupil. Ostatně, mé pocity jsou z fotek poměrně vyzařující. Když člověk miluje víno a najde v něm svého vrstevníka, není co řešit.
Taky jsme zašli do místního kostela, kde se k naší smůle zrovna odehrávala mše. Nic proti kázání v portugalštině, ale oni mají ve zvyku (aspoň při této příležitosti) si vyměňovat polibky a podávat ruce s naprosto neznámými lidmi, prostě jen jako že je to důkaz soudržnosti a respektu k bližnímu svému, nebo tak něco. Ani jsme se nenadáli, a po hromadném ámenu už nám dokazoval svůj respekt bližní věřící zedník původem nejspíš z Jamajky. Naštěstí zůstal u toho podávání rukou, ale bylo to docela napínavé.
Závěrem jsme se prošli po nábřeží, a to byl teda zážitek jak poleno. Nebudu nijak ovlivňovat váš úsudek, ale chci abyste mi řekli, co vám pohled na fotky z nábřeží Coimbry připomíná (ne všichni budou vědět, pochopitelně, jen ti co žijí v určité části republiky). Konkrétně mám na mysli fotku u mostu a na osvětleném náměstí (obě místa jsou hned u sebe).

Aveiro
Aveiro je mnohem menší a vcelku obyčejné městečko severně od Coimbry, kde jsme zakotvili na noc. Návštěva místní restaurace, kde jsme dostali polévku, hlavní jídlo, spoustu pečiva, dezert, kafe a každý po půlitru vin de casa za pouhých deset euro, nás po Coimbře nezastihla vyloženě o hladu, ale jelikož nebylo co jiného dělat... tak jsme se šli prostě najíst. Musel jsem se v duchu smát podobnosti místních lidí Čechům, aspoň v některých ohledech. Ačkoliv se to může zdát divné, místní číšníci se vůbec neusmívají, nejsou tak příjemní a vstřícní jako v Anglii, ale zato ryze praktičtí a abych jim zase nekřivdil, oproti českému personálu mnohem vlídnější a nemáte z nich pocit, že vás považují za obtížný hmyz, ačkoliv u nich utrácíte svoje peníze (což je bohužel v Česku stále ještě běžné, i u mladého personálu). Abych to zkrátil, v několika restauracích obsluhoval malý hubený chlapík s knírem, okolo padesátky, a přišel mi hrozně srandovní. A vin de casa měli všude vynikající.

6°C - na koupání v oceánu jako stvořené
Už když jsem někdy před dvěma měsíci plánoval cestu do Portugalska, vytyčil jsem si jako jeden z hlavních cílů fyzický kontakt s Atlantikem. Když jsem jednou tady, nemohu si přece něco takového nechat ujít, co na tom že se blíží Vánoce a pořád jsme na severní polokouli. Dojeli jsme tedy druhý den dopoledne z Aveira na nejbližší pláž a reknu vám, pohled na rozbouřený oceán je úchvatný, skoro až hypotizující. Když jsem se dostatečně pokochal pohledem a ujistil se že v okolí nestojí žádná sanitka s nápisem PSYCHIATR, následovalo převlečení do kraťasů a hupky dupky s rozeběhem do vln. Scénář jsem si představoval asi takto: převlečení do plavek, klepání kosy, rozeběh do vody, desetisekundové smočení a vyběhnutí s řevem skládajícím se ze slov "kurva" a "studený". Kupodivu byl výsledek zcela jiný: ve vodě jsem se rochnil hezkou chvíli, Filipě mě při tom točil na kameru, a i když to z videa působí jako že mám dost, vlítnul jsem tam ještě jednou a teplota vody mi přišla úžasná. Inu, to každodenní otužování studenou sprchou asi má něco do sebe. No a teď když je mise Atlantik splněná, čeká mě Sibiř a jezero Baikal. V zimě se po něm prý dá jezdit s náklaďákem, jak je tam tlustý led. Já přeci jen pojedu v létě...

Porto - hnus, bída a gastronomické zklamání
Celý tento výlet jsme původně uspořádali s úmyslem jet do Porta, kde jsme se nakonec zdrželi ze všech míst nejméně. Hladoví jsme zaparkovali přímo u restaurace, naběhli dovnitř a objednali si místní specialitu Tripe de Porto (sorry za gramatické chyby, portugalský spelling fakt nepobírám), aneb držky alá Porto. Ve skutečnosti jde o prachsprostý mix držek, bůčku a libového masa ve fazolích a fazolové omáčce, doplněno rýží. Oproti smaženému lososu, mix grilu či smažené zlaté rybě (český název neznám) z předchozích hospod bylo tohle docela zklamání. Anna si dala místní mix gril a ten teda taky nic moc; zejména klobásky, chutnající jako by to střívko řezník zapomněl vypláchnout, nás dvakrát nenadchly. Místo to nebylo přímo špatné, ale působilo na mě tak, že jsem si ani nedal vin de casa a místo toho zvolil portugalské pivo Super Bock (5,4%), které, musím uznat, chutnalo jako klasický ležák, tedy dobře. Zklamání z hospody a začátek zkázy dojmů z Porta korunoval nepříjemný číšník, jenž se nejenže nechoval podle výše popsaných portugalských standardů, ba dokonce i tu nejhorší českou obsluhu by zahambil. Po celou dobu si nás naprosto nevšímal, ačkoliv jsme seděli přímo vedle jeho stanoviště a viděl tedy že mám například prázdné pivo, nebo že nám došla rýže a omáčky stále přebývalo. Korunu tomu však nasadil při placení, kdy na kase vyjel účet, prošel kolem našeho stolu, hodil nám účtenku jak žebrákovi drobné, aniž by aspoň zpomalil krok, a šel vesele odklízet sousední stůl. Prostě totální debil, jemuž se nedostalo ani centu zpropitného, natož rozloučení.

Porto - opuštěné budovy a nejdebilnější metro na světě
Následná procházka mětem pak už jen degradovala nastartovaný špatný dojem. V tmavých (ale čistých) ulicích centra sousedila jedna opuštěná budova za druhou, vymlácená okna střídala okna zazděná, pak už mi začli připadat nepříjemní i lidi, a nic architektonicky závratného jsme taky nepotkali. Vrchol všeho bylo úplně to nejdebilnější metro jaké jsem kdy viděl. Tedy, já ho vlastně ani neviděl, protože jsme se nedostali přes fázi koupení lístku. Když jsem zjistil, že mají v Portu metro, okamžitě jsem vzplál nadšením, že se v něm projedu (byla by to první země, kde bych navštívil metro víc než v jednom městě). Jenže! Automaty na lístky jsou tak zamaskované a zapuštěné do zdi, že jsem si jich zprvu ani nevšiml. Pak jsme pro změnu dumali, jak a který lístek si koupit, protože tato "metropole" s méně zastávkami než Praha je rozdělená asi na dvacet zón a každá stojí jinak. Koupit si prostě obyčejný lístek na jednu jízdu je nemožné, automat totiž nabízí výhradně dobití nějaké místní tramvajenky. Ve finále nám bylo řečeno, že je mašinka rozbitá a ať jdeme k jiné. Tam jsme se dopracovali výsledku a stačilo jen zaplatit £1.45 za jednorázovou jízdu přes dvě zóny, jenže automat pro změnu nebral bankovky a drobných jsme měli málo. Vedlejší automat, jenž bankovky bral, zase nenabízel nic jiného než dobití tramvajenky... Po dvaceti minutách luštění mapy zón, hledání vhodného lístku ve stupidních automatech a snahy se zorientovat v mapě města jsem se tak vytočil, že jsem odmítl Filipovy mince na lístek a se slovy "ať si tenhle patent strčej do prdele, když neuměj udělat normální metro, debilové" jsem se vydal směrem k autu. Jelikož začalo silně pršet, stihli jsme ještě zmoknout a následně zabloudit kvůli žádnému značení (aneb cedule tohle město nezná). Divím se, že jsme ještě nedostali pokutu nebo nám nevykradli auto... a nejhorší na tom všem je, že až se vrátím do práce, kolegyně pocházející z Porta se mě bude ptát, jak se mi její rodné město líbilo. Asi se vyhnu spoustě lží tím, že zalžu jen jednou - do Porta jsme vůbec nejeli.
Jo, a ještě se tu opičí po Angličanech co se týče poštovních schránek a telefonních budek!