Děravé lavice

Jak tak popisuji svoje školní příběhy, začínám pomalu pochybovat o svém statusu vzorného žáka. Naopak, kdybych se tak dobře a tak dlouho neznal, pomyslel bych si že jsem pěkný vyvrhel. A tuto domněnku by jen stvrdila následující příhoda.
Začal s tím tenkrát Saverio, následně jsem se přidal já a pak Tommaso De Gregori. Trochu se zapojil i třídní šprt Tommaso Sodi. Krom Saveria, jenž seděl přímo před katedrou a obdivuji ho za odvahu, jsme byli všichni zašití úplně vzadu v rohu (u okna největší boss, tedy já). Moje personalizované místo se dalo snadno poznat: prostor za topením sloužil coby odpadkový koš, přímo za mými zády visel na zdi věšák a když se mi chtělo spát (většinou při hudebce), prostě jsem se opřel, zakryl se bundou a odpojil se od vyučování (při francouzštině mi hlava padala přímo na lavici).

Tak a po detailním popisu mého místa bych mohl začít o tom, o čem měla být původně řeč: o lavicích. Děravých lavicích. Začal s tím Saverio, jednoho dne se nám pochlubil čerstvě vyvrtanou dírou do lavice, táhnoucí se asi dva centimetry ze strany kde sedí žák směrem dovnitř. Abych nezůstal pozadu, ještě ten den jsem vyvrtal čtyři cenťáky. Druhý den si Saverio přinesl větší nůžky. Já šroubovák. Začal nefalšovaný boj o díru. Tommasové se brzy přidali a stali se z nás profíci. Během jedné hodiny jsme dokázali naplnit pilinami půl krabičky od sirek, nosili stále vymakanější vercajk a místo domácích úkolů brousili nůžky. Po pár týdnech má lavice vypadala jako ementál, skrz naskrz a všemi směry protkaná dírami do nichž jsem s oblibou strkal šrouby získané záškodnickou činností v jiných místnostech (jídelna, sborovna, ředitelna...) a vytvářel zajímavé obrazce.
Prasklo to (doslova) jednoho dne o angličtině, kdy se učitelka opřela o roh Saveriovy lavice a šla na zem i s pořádným kusem dřevotřísky. Když zjistila příčinu karambolu, tedy že skrz Saveriovu lavici je vidět skrz naskrz všemi světovými směry, automaticky šla za mnou a za De Gregorim, protože v čem měl prsty náš kamarád, v tom jsme zákonitě jeli i my. Jenom na šptra vrtajícího přímo po mé pravici nepadl stín podezření. Tu hodinu jsme se už neučili, během chvíle totiž přidusala ředitelka, jak řev vzteklého Cyberdémona se třídou rozlehlo zatroubení: "KDE JSOU TI VANDALOVÉ!!!" a začalo se řešit, jak nás potrestat. Marné byly výmluvy že se ta lavice provrtala sama. Školu v přírodě už mi zakázali za díru v De Gregoriho zádech, nenepamatuji co jsem vyfasoval za tohle, rozhodně jsme však museli všechny tři ementálové desky zaplatit. Ještě že je nikdy nenapadlo zkontrolovat podlahu všude, kde jsem kdy seděl a houpal se na židli. Ono podepsat se v každé navštívené učebně vykutanou dlaždicí...