Pokračování zametacího víkendu

Moje nedělní brigáda nebyla o nic méně nudná než ta sobotní, přesto se stalo pár zajímavých věcí. Tak třeba jsem našel pytel plný knih, včetně Stalinova životopisu či výklad Marxismu, nebo flašku od biopiva, což je docela unikát.

St. Patrick's Day, aneb to zas bude ožralejch Irů.
Nic netuše jsem v tuto deštivou neděli přišel do práce, odebral se na beat a hleděl si svého. Dopoledne se však v okolí začalo srocovat větší množství osob s velkými zelenými klobouky, zahaleni ve stejnobarevných róbách až připomínali Froda Pytlíka, a mávajíce irskými vlajkami. Vo co tady gou? Žeby nějakej irskej svátek? Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Po obědě přišel kordon policajtů, uzavřel Piccadilly Circus a Regent Street, během chvilky se ozvala muzika a začali se rojit lidi v kostýmech, hudebníci v uniformách a všemožné alegorické vozy s tancujícím či jinak se projevujícím osazenstvem. Celkově mě to nijak nezaujalo, až na hustou sportovní čtyřkolku s obrovským ptákem.

Metařův paradox - mám radost že prší.
Kdo někdy pracoval pro Veolii ve Westminsteru, dobře ví že je tam největší buzerace. Ranní směna se musí tahat se železnými lopatami, musí se striktně dodržovat pauzy a jen tak si někde na chvíli sednout a nic nedělat je nepřípustné, zametat se musí každičký vajgl a pracovní oděv musí přesně odpovídat standardům, tzn. nesmí čouhat ani kousek soukromého oblečení. A samozřejmě je přísný zákaz používání sluchátek, protože to snižuje ostražitost pracovníka a zvyšuje riziko srážky s motorovým vozidlem a podobně. Inu, já v neděli porušil hned několik předpisů současně, a to jen díky dešti. Byla to totiž příležitost totálně se zabalit do pláštěnky, pod kterou nebylo vidět ani nefiremní oblečení, ani sluchátka, takže jsem jen vypadal jak žlutý reflexní blázen trpící samomluvou (to když jsem si prozpěvoval s Kabáty nebo telefonoval). V jednu chvíli dokonce šel kolem foreman a já abych se neprozradil, jsem s ním normálně mluvil, ačkoliv jsem přes puštěnou muziku skoro nic neslyšel. Ale prošlo to.



Rodinná porce tiramisu byla zmizena
V sobotním příspěvku jsem se zmínil o obřím hovně, které jsem neuklidil ani nevyfotil a chtěl to v neděli napravit. Inu, noční směna k mé smůle byla noční směna aktivnější a pro můj foťák zbyl jen hnědý flek na zdi a na chodníku. I ten je však dosti výmluvný, jak je vidět z fotky, kde jsem pro srovnání položil vedle hovnivé stopy svou nohu, obutou do bagančete číslo 46.


Každopádně jsem velmi rád, že mě další zametání čeká až za pár dní a že už se na tu práci nemusím spoléhat jako na jediný způsob obživy. Je to prostě brigáda kterou přetrpím, vydělám nějaké šušně a jdu domů. Když se mě foreman ptal zda přijdu i v pondělí, s potěšením jsem řekl že ne, že až v sobotu, a na dotaz co dělám přes týden jsem upřímně odpověděl, že mám fulltime job. A z toho fulltime jobu právě píšu tento příspěvek.