Workstation o třiceti dvou palcích

Před pár dny jsem si domů přinesl svou novou hračku a z jejích rozměrů mi jde hlava kolem. Ne, není to žádná narážka na sexuální pomůcky, je řeč o mé nové 32" HD televizi, dalšího přírůstku do malé Sony rodinky usídlené u mě v pokoji. Konečně si můžu Playstation 3 hry užít v plné parádě! Můj pět let starý 17" monitor (též od Sony) sice sloužil věrně a nedám na něj dopustit, jenže technologie za tu dobu pokročila a hrát na něm next-gen prostě není to pravé ořechové.

Když se mi na počítači v Motorstorm při jízdě do zatáčky rozmazával obraz, nebyl jsem si jistý, zda jde o grafický efekt, nebo zda to monitor či TV karta prostě nezvládají vykreslovat. Po zapojení PS3 do HDTV bylo jasno. O grafický efekt rozhodně nešlo. A ty barvy!

Vzhledem k prostorovým dispozicím svého pokoje mi nezbylo, než starou 17ku odpojit a nahradit novou 32kou (opět nejde o nic sexuálního, ani o pokus o věkový paradox), takže mám teď obří monitor. Z toho popravdě řečeno nejsem úplně nejnadšenější, protože vzdálenost mezi mnou a obrazovkou se nijak nezměnila; navzdory bezdrátové myši a klávesnici potřebuji při práci sedět u stolu. Na druhou stranu si teď můžu otevřít dva prohlížeče vedle sebe, a na filmy koukat z větší vzdálenosti (kdybych tak měl tohle před lety, když jsem ještě potřeboval číst titulky...). Zajímavé bylo pustit si obyčejný DVDrip a hned potom HDrip – rozdíl je opravdu znatelný. A přitom takový HDrip dvouhodinového filmu zabere dvě CD, stejně jako lepší DVDrip, a jedna epizoda seriálu nepřesáhne 400MB, což taky není nic hrozného. No, dost ale povídání, jdu si zahrát nové GTA. Jen poznámka na závěr: ne každý má z nové televize radost, spolubydlícímu to v pokoji nade mnou údajně ruší signál wifi routeru!

Portugalsko 2008 - Sníh, mlha a déšť

Čas odjezdu se pomalu blíží a pobyt v Portugalsku se chýlí ke konci. Zítra touhle dobou už budu někde nad Českou Republikou, vychutnávat si místní turbulence. Po pravdě řečeno, docela se těším. Ačkoliv se mi dovolená líbí a viděl jsem spoustu zajímavých věcí, každá sranda jednou omrzí a tak se i mně už chce domů. Na druhou stranu, kdybych tu nebyl sám a tolik času se nemusel po památkách producírovat sám, možná by to bylo jiné, leč kamarád Filip pracuje a nemá vždycky čas. No co se dá dělat. Příští etapa je Praha, kde pobudu týden sice pracovně, ale rozhodně si to míním náležitě užít a samozřejmě oblažit svou přítomností rodinné příslušníky a kamarády. A hospody. Hlavně hospody. A pak hurá zase do Londýna, kam se po pravdě řečeno už taky těším - ne kvůli Anglii jako takové, místnímu jídlu, počasí, cenám a přelidněnosti, ale protože už mám docela brutální absťák a nemůžu se dočkat, až zase polaskám tlatíčka své PS3 a nějakým emzákům nakopu prdel, případně až se budu prohánět po prériích datadisku Gothic 3: Forsaken Gods. A taky už mi kámoš psal, že nová 32" HD televize dorazila. Hohó! Ještě pořád je ale spousta věcí, o kterých jsem ze svého portugalského neporeferoval, ba dokonce ani nedal k dobru těch pár fotek, tak to musím napravit. Bude to trochu na přeskáčku, přeci jen zážitek s vínem byl natolik silný, že jsem jej musel napsat hned, ještě začerstva, a přeskočit tak návštěvu arabského hradu z devátého století a pár dalších věcí. FOTKY ZDE

Portugalsko 2008 - Víno od Jose Maria da Fonseca - naprostá lábuš!

Dneska jsme poprvé vyrazili na jih od Lisabonu, do městečka Setúbal. Nebudu zdržovat povídáním o snídani ani o totální mlze, kvůli níž jsem z údajně nádherného výhledu na písčité pláže neměl zhola nic, a rovnou se vrhnu na návštěvu muzea jednoho z předních portugalských výrobců vína, už dvěstě let starého rodinného podniku, jehož značky Periquita a Moscatel jsem měl možnost okoštovat, a jejichž lahodností lehce opojen nyní píšu tento příspěvek.

Než všechno zapomenu, zde je několik faktů, které jsem se při prohlídce muzea Jose Maria da Fonseca, situovaném v městečku Azeitao, pobral. Mimochodem, zavítáte-li do těchto končin a jste-li milovníky vína, rozhodně si prohlídku muzea za pouhých £2.50 nenechte ujít, je to nezapomenutelný zážitek! Ihned jak vkročíte, dýchne na vás těžké aroma zrajícího vína, dubových sudů, a žili-li jste v italském Toskánsku jako já, a měli-li jste doma sklep kde se vyrábělo víno a sušily nasolené šunky, salámy a další vepřové pochutiny, budete se rázem cítit jako teleportováni do těch časů.

Portugalsko 2008 - Coimbra, Aveiro, Porto a koupání v oceánu při 6°C

Titulek mluví sám za sebe, takže netřeba dlouze okecávat a vezmu to naopak stručněji. V pondělí 1. prosince je v Portugalsku svátek, takže jsme se s Filipem a jeho holkou vydali na několikadenní výlet na sever země, kde nás čekala rozličná dobrodružství. Nejvýznamnější zážitek pro mě byl první kontakt se skutečným oceánem (Anglie se nepočítá) a hlavně prosincové koupání se v něm. FOTKY ZDE

Na prvních fotkách fotoalba můžete vidět, že i v Portugalsku mají klasická sídliště s králíkárnami a hned vedle (to jsem vyfotit nestihl) obrovské shopping centrum. Na dálnici jsme minuli několik zajímavých věcí, které jsem bohužel nestihl vyfotit. Kromě zmíněného shopping centra je to zejména jeden z místních pivovarů a obrovská cementárna s běžícími pásy roztahujícími se přes dálnici. Minuli jsme taky spoustu kopců s vegetací připomínající spíše sibiřskou tundru... to jen následkem každoročních požárů jsou obrovské plochy pokryty nedomrlým křovím a travinami.

Portugalsko 2008 - Castelo de Sao Jorge

Filip šel do práce a já před sebou měl osamocený a hodně, opravdu moc deštivý den. Po krátké projížďce metrem jsme se rozešli na náměstí poblíž stanice Rossio a já si to namířil po příkrých schodech nahoru směrem k hradu.
FOTKY ZDE - Par opravdu zajimavych a tematicky naprosto nezapadajicich kousku na konci fotoalba, doporucuju.

Cesta to byla útrapná. Začalo lít jako z konve, nebylo kam zalézt a když jsem dorazil na takový plácek vysoko na kopci a schoval se pod strom, už i tam pršelo a blesky lítaly. Durch od hlavy k patě už mi to bylo jedno a hezky jsem si tam počkal (asi deset minut) na projíždějící tramvaj. Zpod stromu se totiž dalo parádně fotit. Pak jsem na zmíněou tramvaj nasedl s tím, že dojedu blíž k hradu, a po pár stanicích se ocitl zpátky v centru. Špatný směr je svině. No co, vyjel jsem zase na kopec a začal obcházet místními uličkami v marné naději, že najdu vchod do hradu. Ačkoliv není Castelo de Sao Jorge nijak extrovně opevněný, jeho síla musela spočívat v tom, že se dobyvatelé dřív unavili a odpadli, protože ten vchod je fakt nejdebilněji umístěný, jak jen to mohla nějaká chorá arabská mysl vymyslet. Každopádně po třetím obejití celého kopce jsem dorazil na správné místo, zaplatil pět euro a jal se obdivovat úchvatný, leč značně zamračený výhled na Lisabon.

Portugalsko 2008 - povídání o jídle a pití

Tak jsem po týdnu zase zpět a dokonce s českou klávesnicí. Už přesně nevím, o čem jsem posledně psal, takže shrnu posledních pár bodů a vrhnu se do popisování mých turistických dobrodružství. Sever Portugalska mám projetý křížem krážem (v rámci možností, pochopitelně), takže je o čem vyprávět.