neděle 28. října 2012

Pyreneje 2012 - Den 05 - Zelený ráj

Pondělí 2. července
Honza píše: zatím nejkrásnější den. Po dobrém spánku v Hotelu Plechová Bouda jsme se vypravili do nečekaně prosluněného rána a za příjemného pochodu jsme dorazili k pastýři, jehož dům stojí přímo na státní hranici. Lámanou španělo-francouzštinou jsme se domluvili a nakonec za 9€ koupili půl kila výborného ovčího sýra a dva pecny chleba. Taky nám poradil, ať se zajdeme podívat na nedalekou jeskyni, u které už 86 let žije 86 letý pastýř. Pohled na pitoreskní kamenný útvar, u kterého stojí starý pán v modrákách a stará se o ovce, byl okouzlující. Další, ještě příjemnější zpestření cesty pak byla osvěžující koupel v potoce, kde jsme umyli nejen sebe, ale i své oblečení, a zatímco schlo, stihli jsme poobědvat.

Cestou jsme téměř nebloudili, jen občas jsme se lehce odchýlili od trasy popisované průvodcem, ale o nic hrozného nešlo a navíc jsme byli odměněni úchvatnými výhledy. Viditelnost byla vskutku skvělá, k večeru se nám podařilo zahlédnout první zasněžené vrcholky, ke kterým se pomalu ale jistě blížíme. Během dne jsme pořídili spoustu pěkných, často typicky kýčovitých fotek typu "já a ta hora za mnou", ale přesně k takovým se budu moc rád vracet. Teď bivakujeme ve výšce 1300 metrů, na širokánské louce na vrcholu jednoho kopce, pijeme horký čaj a aby té krásy nebylo málo, horizont nás odměnil dech beroucím západem slunce, který nám jako bonus odkryl vrcholek La Rhune, pod nimž jsme stáli na začátku cesty. Je neuvěřitelné, jakou vzdálenost je člověk schopen urazit za tak krátký čas. PS: právě vyšel měsíc v úplňku, a slunce ještě nezapadlo!

sobota 27. října 2012

Pyreneje 2012 - Den 04 - Roncesvalles

790km do Santiága. My to máme už jen 750!
Neděle 1. července
Dneska se to táhlo v podobném duchu, jako včera. Vyrazili jsme za deště, promoklí a demoralizovaní, a teprve po dvou hodinách (v trochu lepší náladě) došli ke klášteru Roncesvalles, což je významná zastávka pro lidi putující do Santiaga de Compostela. Skutečně se to tam hemžilo poutníky z celého světa a desítky dalších jsme pak potkali na cestě. Chtěli jsme se ubytovat, ale přijímali právě jen Santiagské poutníky. Bůh se nad námi aspoň na chvíli smiloval a na dvě hodiny nám posvítil sluníčkem, takže jsme poobědvali na lavičce před klášterem a usušili si věci. Jakmile jsme vyrazili dál, obloha se opět zatáhla a my pochodovali za silného větru, v dešti, v zimě a obklopeni hustou mlhou. Až k večeru, po přechodu takové měsíční krajiny (až na to, že tahle byla celá zelená), jsme spatřili poklad v podobě plechové boudy - luxusního ubytování se střechou, dveřmi, stolem, židlemi, dvěma pryčnami a dokonce s návštěvní knihou HRP, kam jsme se promptně zapsali. Po téměř labužnické večeři (kuskus s chorizem) jsme se zavrtali do nyní již suchých spacáků a blaženě usnuli.

čtvrtek 25. října 2012

Pyreneje 2012 - Den 03 - Mlžné vyhlídky

Provizorní úkryt před deštěm - polorozpadlý lovecký přístřešek.
Sobota 30. června
Dnešek začal obyčejně - ráno po chvilce bloudění jsme našli správnou cestu a během několika hodin dosáhli vršku Burga (872m.n.m.), kde jsme se odměnili šťavnatým chorizem (španělský název pro pikantní klobásu) a krásnými výhledy až do Francie, kam jsme se posléze vydali. Potkali jsme dvě místní babky, které se nás ptaly na cestu a tak jsme poprvé byli v roli rádců, což nás potěšilo. Následoval sestup do francouzské vísky Les Aldudes, kde jsme doplnili zásoby jídla, chvíli obdivovali prodavaččiny aldudy a kráčeli dál. V tuto chvíli se ze soboty obyčejné začala stávat sobota neobyčejná - po několika parných týdnech se totiž vrátilo typické atlantické počasí. Sotva jsme vystoupili na další kopec, měli jsme možnost seznámit se s proslulou baskickou mlhou. V oparu hustoty mléka se viditelnost zdrcla na pouhých pár metrů, do toho začalo pršet, a hledání cesty se navzdory mapě a kompasu stalo opravdovou výzvou. Surrealistický dojem ještě umocňovala kakofonie tisíce zvonů, doléhající k nám ze širého, neviditelného okolí. Pyreneje jsou totiž domovem pro tisíce hospodářských zvířat - koní, poníků, ovcí, koz a krav - a každé z nich nosí na krku zvon, jenž se při sebemenším pohybu mocně rozezní do dáli. Takové pasoucí se stádo je slyšet na kilometry daleko. Promrzlí a promoklí jsme nakonec zakotvili u polorozpadlého loveckého přístřešku, díky šikovným ručičkám a širokým pláštěnkám ho jakžtakž zastřešili a dokonce se nám povedlo z mokrého dřeva rozdělat oheň. Do noci jsme pak sušili věci (aby hned další ráno zase zmokly). Příběh by měl šťastný konec, nebýt toho, že výrobce našeho stanu zřejmě nepočítal s deštěm. Ponaučení: do deštivých krajin si nikdy neberte stan z Austrálie.

neděle 21. října 2012

Pyreneje 2012 - Zážitky z panoptika a promaroděný týden

Přelidněná pláž v San Sebastianu.
Pátek 29. června
Honza píše: po pětidenní pauze jsme konečně zase na cestě. Uplynulý týden jsme strávili, nebo spíš promarodili, v přímořském městě San Sebastian, kam jsem musel kvůli složitému zubnímu zákroku. Jako by to nestačilo, Jirka dostal chřipku a ležel s horečkami v posteli.

Bydleli jsme v hostelu, který jsme si soukromě přejmenovali na Panoptikum. Vlastně to ani není hostel, nýbrž byt v obyčejném činžáku. Rozhodně si nechceme stěžovat, je to nejlevnější ubytování široko daleko, ale je to fakt síla. Majitel, kterého jsme si soukromě přejmenovali na Benita Mussoliniho, je hlavní atrakcí panoptika. Italskému diktátorovi (lehce říznutému Tutanchamonem) jako by z oka vypadl, s tím rozdílem, že ten náš se pořád usmívá, mele pantem, strašně mu smrdí z pusy, jezdí na kole, svou pleš skrývá pod takovou hroznou helmou a nosí extra krátké a extra těsné šortky, ze kterých jako by mu každou chvíli mělo něco vypadnout. Jeho věrným sluhou je podsaditý Mexičan Santos, který jakoby vypadl z mexické drogové kriminálky. Věrně hlídá kuchyň, rozdává příděly toaletního papíru a vybírá bytné. Dalšími členy panoptika jsou pak Felicitá, milá Italka s vadou řeči (fvofu fifvá) a totálně šílená španělská trumpetistka, která nás během pobytu málem znásilnila. Na věc šla vskutku rafinovaně - po konverzační otázce "máte chleba?" ani nečekala na odpověď a rovnou si šáhla pro naše trumpety. Její počínání by nám nevadilo, nebýt jejího odpudivého vzhledu a zjevně choré mysli. Jediný normální člen posádky je sympatický černoušek z Madagaskaru, jenž byl nucen sdílet pokoj s trumpetistkou.
Jak rádi jsme odtamtud vypadli! Pět dní panoptika bylo víc než dost. Večer jsme dojeli do vesničky Arizkun, odkud budeme pokračovat v pochodu, ubytovali se na fotbalovém hřišti u řeky a stali se nedobrovolnými účastníky noční bojovky dětí z nedalekého tábora. Bojovky na téma teror. Rádi jsme přispěli.
Technická poznámka: čas strávený v San Sebastianu do pochodu nepočítáme a číslování bude pokračovat dnem číslo 03.

středa 17. října 2012

Pyreneje 2012 - Den 01 a 02 - Hendaye to Elizondo

Městečko Hendaye, začátek pochodu a na dlouho poslední moře.
Sobota 23. června
Honza píše: dostopovali jsme do Hendaye. Poprvé v životě jsem spatřil Atlantik. Rozbušilo se mi srdce a do pár minut jsme se s Jirkou koupali. S rozeběhem. Udělali jsme nákup, najedli se, přebalili krosny, pokecali se dvěma turisty z Holandska a v 15:00 vyrazili na cestu. Náš triptych napříč Pyrenejemi právě začal. Vzhledem k pozdnímu startu a tomu, že nám chvíli trvalo se zorientovat, jsme první den moc daleko nedošli a utábořili se na kopečku s příhodným názvem Col d'Osin (myslím, že osin znamená osel). Koupačka v krásně prohřátém rybníku, studená večeře (nepovedlo se sehnat plyn do vařiče) a první noc pod širákem.

Hezkých 95 kilo. Počkejte
za pár týdnů, jak budu hezky vypadat.
Neděle 24. června
Nocování v přírodě s plným nebem hvězd nad hlavou bylo přímo idylické, až na ranní rosu která nám zmáčela spacáky. Ráno jsme vstali, prošli kolem kluků, co předchozí večer zapíjeli svobodu a teď hrdinně vyspávali opici, a pokračovali v cestě. Dnes mám svátek, což jsem zaregistroval až z smsky od rodiny. Osud se ale rozhodl mi nadělit zatím asi nejpříšernější den, 12 hodin chůze v úporném vedru, často do dost strmého kopce plného štěrku, a ještě mě ke konci dne začal příšerně bolet zub, což si vyžádalo odklon do městečka Elizonda k zubaři. Jirka celý den okomentoval lakonicky, a sice že jsme šli a šli a šli...

Jirka píše: ještě bych dodal, že jsme večer byli oba naprosto zrychtovaní (krásně se hodí anglické slovo knackered), bolel nás každý sval a já osobně jsem se nemohl ani pohnout. V Elizondu jsem se vykoupal v řece pod mostem, kde jsem mínil i přespat, což naštěstí nebylo nutné. Honza mě totiž přesvědčil, že i když jsme v low-budget režimu, teplé jídlo a studené pivo nám jedině prospěje. No a v místní hospodě, k našemu obrovskému štěstí, se s námi dal do řeči jeden Američan, který tam už devět let žije (ne v té hospodě). Když slyšel kde plánujeme nocovat, bez váhání nás pozval k sobě domů, kde jsme se vysprchovali, oholili a pohodlně vyspali. Ráno nám dokonce udělal snídani a odvezl nás k zubaři, kam se Honza s bolavým zubem opravdu těšil. Bohužel se ukázalo, že to vyžaduje složitý zákrok, na který nebyla místní ordinace vybavená a museli jsme jet do hodinu vzdáleného města San Sebastian, kam ho na druhý den objednali. Ani jeden z nás nečekal, že už dva dny po odchodu z Hendaye budeme zpátky u moře...

pondělí 15. října 2012

Kniha o Radovanu Krejčířovi

Už dlouho se mi nestalo, že bych jen tak namátkou otevřel nějakou knížku a jedním dechem ji přečetl. Pak jsem v poličce objevil dvěstěstránkový svazek s prostým názvem Radovan Krejčíř.

Je to hodně zajímavé čtení, které ukazuje kontroverzního podnikatele v jiném světle než jak ho známe z médií. Pro nezaujatého čtenáře je to skvělá příležitost dozvědět se o Krejčířovi něco nového, získat pohled z druhé strany a utvořit si vlastní názor na to, kdo je ten špatný. I když vyšla v roce 2005 a leccos se od té doby změnilo, její obsah je stále aktuální.

Začátek vyprávění, popisující policejní zátah v Krejčířově vile a následný útěk přes půl Evropy až na Seychelly, by si nezadal se slavnými akčními trháky typu Jason Bourne. Je to napínavé dobrodružství, které jsem četl se zatajeným dechem.
Kniha se věnuje i důvodu podnikatelova útěku - údajné cílené likvidaci člověka, který toho moc ví a jemuž politici, jimž pomohl, nechtějí splácet své dluhy. Krejčíř popisuje, jakou roli sehrála policie, politici i média, a odkrývá špinavé úplatkářské trendy v nejvyšších vládních kruzích. Že politici berou úplatky asi nikoho nepřekvapí, ale stejně je docela síla o tom číst takhle stroze a bez okolků. Jediná forma cenzury jsou pozměněná jména některých osob a subjektů. Šedesátimilionovou směnku na financování ČSSDe tedy údajně převzal jistý Stanislav Kross, apod.

Rozum zůstává stát i nad zkorumpovaností a gangsterskými praktikami policie. Ty nechybí v žádné z kapitol, kde se podnikatel vyjadřuje k jednotlivým kauzám, z nichž byl za posledních patnáct let obviněn, ani při popisování vraždy svého otce, v níž měla údajně policie prsty.

Skoro všechno, co Krejčíř uvádí, od lživé štvanice senzacechtivých médií až po zradu a špinavé praktiky policie a některých politiků, zní věrohodně a rozhodně si ten člověk získal mé sympatie. Je jedno, jestli mluví pravdu nebo ne. Kniha Radovan Krejčíř je zajímavá, poskytuje náhled z druhé strany barikády a objektivnímu čtenáři bez předsudků umožňuje nahlédnout do zákulisí nechvalně proslulé kauzy.
Není divu, že byla vyvinuta snaha zabránit vydání tohoto díla. Obsahuje dost kompromitující materiál a Krejčíř z něj vychází jako mučedník-hrdina. Jak znám český národ, při současné nasranosti na politickou garnituru by ho byl schopen zvolit za prezidenta. Už se těším na druhou knížku, Radovan Krejčíř: Odhalení.