První pracovní den, aneb oběd pro krále

Jak probíhal můj první pracovní den v nové firmě? Inu, poměrně nudně. Na dnešku se mi ze všeho nejvíc líbil oběd!

Než začnu naplno pracovat, čeká mě čtrnáctidenní trénink, z čehož první den, tedy dnešek, probíhal tak, že jsem s lehkým zpožděním dorazil do konferenční místnosti kde už seděl manažer a dalších asi sedm adeptů, a celý den jsme ho poslouchali jak nám vysvětluje chod firmy, způsob práce, atd. Nutno podotknout, že ačkoliv to bylo dost nudné, dozvěděl jsem se zajímavé věci a docela se těším, až budu moct naplno pracovat. Jediné co mě zklamalo byla odpověď na otázku, zda je možnost se po čase nechat přeložit do australské či kostarické pobočky. Prý ano, ale spíš ne. Ehm. Na druhou stranu se mi velmi ulevilo při zjištění, že navzdory původní informaci o nutnosti formálního oděvu se toto ukázalo býti nepravdivé, respektive nedávno firma přijala volnější regule ohledně "dress code". Takže, ačkoliv jsem utratil skoro sto padesát liber za oblek a ačkoliv v něm prý vypadám opravdu dobře, od zítra si beru staré dobré džíny a tenisky. Hurá! Já se totiž v těch společenských kalhotech, košili, saku a směšných botičkách opravdu necítím dobře, a můžu klíďo vypadat jak Bruce Willis na gala večeru.

Mana ze Steak housu
Z celého dne byl nakonec nejlepší zážitek oběd. Hned vedle firmy je pobočka restauračního řetězce Steak House, o jejíž návštěvě sním už od prvního dne v Anglii, kdy jsem na Leicester Square pobíhal v promočených montérkách a na dešti vysypával smradlavé odpadkové koše. Všichni jsme si sedli k rezervovanému stolu (s čímž nikdo z nás zjevně nepočítal a byli jsme příjemně zaskočeni), do rukou nám byly dány jídelní lístky a všem, mohu-li mluvit za sebe a ještě minimálně za pár lidí, se nám pořádně protočily panenky při pohledu na ceny. Hlavně proto, že nikdo nevěděl zda to platí firma, nebo jsme každý sám za sebe. S pobavením jsem sledoval tichou diskusi rumunského páru a horečné hledání nejlevnějšího pokrmu. Obvykle bych se podobně zachoval i já, tentokrát jsem si však řekl, že mám-li utratit nehorázné peníze za oběd, aspoň si ho pořádně užiju (hlavně jsem ale cítil jistotu, že to firma zatáhne), a servírce nadiktoval středně propečený 12-ti uncový (asi 350g) pepper steak (větší neměli), k tomu talíř pečených houbiček a misku špenátu. Když ten skvost přinesli, nemohl jsem uvěřit vlastním očím, natož pak chuťovým buňkám, že požívám něco tak excelentního. Šťavnatý, měkoučce propečený flák masa mě nechal zapomenout na všechny strasti světa a delikatesní sos mu k tomu dopomohl. Uff, ještě teď se mi při té vzpomínce sbíhají sliny. Pocit blaha byl asi v mé tváři jasně čitelný, protože když jsme se na sebe s protisedící slečnou podívali, docela pobaveně pronesla: "You like it, don't you?", já nadšeně odvětil: "Like it? I LOVE IT!!!" a dál si nevšímal ničeho jiného, než svého exquisite oběda. Mé nadšení vyvrcholilo likvidací zbytku sosu důkladným vytřením talíře zbytkem chleba z předkrmu. Ach to byla slast! Vůbec bych nelitoval těch třiceti liber, kdybych je měl za tak skvostný oběd dát, ale to nebylo nutné, jelikož manažér po jídle vytáhl kreditku, vyťukal pin a my se spokojeně odvalili zpátky do učebny. Ať žije Steak House!