Nedělní výlet do termálního města, k moři a při moři

Minulou neděli jsme s partou vyrazili směr Bath, což je městečko na západě Anglie, v němž se nacházejí pradávné římské lázně. Nebudu se sáhodlouze rozepisovat o detailech výletu, komentáře k fotkám postačí, jen si dovolím pár stručných poznatků. Takže jako obvykle, tady je dvoustránkový článek. a rozsáhlé fotoalbum zde
 
Jiná země, jiné vzdálenosti. Před výletem jsem nevěděl, kde přesně Bath leží ani jak je daleko. Cesta tam trvala zhruba dvě hodiny po dálnici, což mi přišlo jako chvilka, a když jsme při návratu domů měli najeto rovných pět set kiláků, docela mě to šokovalo: vždyť to byl takový kousek! Pravda, trochu jsme si ještě zajeli k moři, ale těch dvě stě to z Londýna do Bathu rozhodně je. Jinými slovy, ekvivalent cesty z Prahy do Brna, tedy skoro přes půl naší malé republičky, mi přišel jak flus brokem k sousedům za plot.

Karlovy Vary v anglickém podání. Bath leží v dolině mezi kopci, kolem samé lesy, a ačkoliv tam není kolonáda, Grand hotel ani nápisy v azbuce, připadal jsem si úplně jak ve starých dobrých Varech, podobně zadolíkovaných. Pravda, některé uličky evokovaly zase Prahu a jisté budovy jako by z budovatelských let vypadly, ale to už byl asi jen subjektivní dojem.

Římani a pak Angláni. Hodně mě zaujala architektura města, totálně odlišná od té londýnské. Jakožto jedno z nejstarších sídel, které nepoznalo ani požár ani bombardéry Luftwaffe, je Bath plný starých budov, na nichž je poznat precizní práce. Naprosto fascinující je pak kontrast novoanglické katedrály, tyčící se hned vedle typicky římské, sloupovým průčelím vyzdobené, budovy lázní.

Cihlenec kamenec. Největší rozdíl oproti Londýnu je v cihlách, přesněji řečeno v absenci cihel. Město bylo kompletně vybudováno z pískovce a ať se podívate kamkoliv, červenou neuvidíte nikde jinde než na semaforech (při troše štěstí ani tam ne). Pravda, jedna malá čtvrť novodobých budov už je cihlová, ale to je zcela zanedbatelné. Nejimpozantnější pohled se nám naskytl z vrchu kopce, kam jsme se pracně vyškrábali a rozvaleni pak na pohodlné louce se mohli kochat skvostným panoramatem: všude kolem zelené kopce, pod kopci kamenné městečko a uprostřed městečka, dokonale kontrastující, vlaková stanice s tmavě modrým vlakem.

Město sádrových prasat. Vzpomínáte, jak byla Praha před pár lety zavalena sochami pestrobarevných krav, na něž jste mohli narazit prakticky na každém kroku? V Bathu mají pro změnu prasátka, a musím říct že mě tato expozice opravdu pobavila. Kamkoliv jsem vkročil, koukalo na mě prase. Jedno dokonce viselo na stromě, a jak na potvoru zrovna když jsem se u něj fotil. Bylo to úplně jako nacházet v GTA tajné balíčky při projíždění městem...

Plavba kanálem do kopce. Při onom škrábání se do kopce i při následném seškrabování se dolů jsme fascinovaně zírali na důmyslný systém umělých kanálů, stavidel a nádrží, s jejichž pomocí místní obyvatelé svážejí a zase vyvážení své hausbóty k řece či od ní.

Weston-super-mare byla naše další zastávka. Dostatečně pokocháni Bathem jsme se rozhodli navštívit přímořskou lokalitu a vykoupat se. Profičeli jsme Bristolem a nasměrovali se na nejbližší místo, kde podle mapy byla písečná pláž. A že to teda byla pláž! Něco takového jsem v životě nezažil – auta parkující přímo na písku, břeh asi dvě stě metrů od konce písečného pásu a voda sytě hnědá, nikoli špínou ale rozvířeným a tak jemným pískem, že jsem to ještě neviděl. Co jsem však viděl, poprvé v životě, byl Wales, jehož kopečnaté pobřeží se tyčilo přímo na druhé straně zátoky. Mnohem blíž, odhadem tak kilometr od pláže, však byl mnohem dostupnější a též lákavě vyhlížející ostrov, k němuž jsem se rozhodl doplavat. Nakonec jsem to vzdal kvůli nedostatku času, jsem si však jist, že bych tam stejně nemohl doplavat; půl kilometru od pláže jsem totiž ještě stále chodil po dně, a to byl prosím pěkně příliv! Těžko bych tedy na onen ostrov doplaval, bez problémů bych tam však došel.

Opravdu hodně velká pláž. Když už je řeč o přílivu, nelze nezmínit následný odliv, jenž z dvěstěmetrové pláže učinil něco, co vzdáleně připomínalo pobřeží Sahary. Příště beru stan a na ten ostrov půjdu kempovat.

Od-zklamání ze Stonehenge. Při zpáteční cestě jsme to vzali menší oklikou, aby spolubydlící a jeho slečna měli odbytou "povinnou" návštěvu Stonehenge. Každý vám řekne, že je to zklamání, vy to však chcete stejně vidět na vlastní oči. Musím uznat, že jsem byl při druhé návštěvě šutrů mile překvapen, návštěvníci totiž směli dovnitř, přímo mezi kameny. Za to už bych těch šest liber byl ochoten dát, ale někdy jindy, protože jsme pospíchali domů a Stonehenge byla doslova minutová zastávka u silnice. Jedné výletnici ani nestálo za to vystupovat z vozu.

Malebná, plodná, zelená Anglie. Celou část cesty strávenou mimo dálnici jsme se kochali pohledem na nekonečné lány zelených luk a celá stáda pasoucích se ovcí, krav a koní. Opět jsem se přesvědčil, že Anglie, vyjedete-li z Londýna, je skutečně krásná země. Tak zelená, tak plodná, tak neskutečně plná historie, s tolika typy přírodních úkazů, od kopcovitých krajin přes skalistá pobřeží, mělké písečné pláže, skotská pohoří či zelená nekonečna travnatých pastev... prostě nádhera. A všechno tak neskutečně pečlivě upravené a promyšlené pro co nejvíce lahodící vizuální požitek, že se to nedá slovy vyjádřit. Nezapomenu například průjezd dolíkem mezi dvěma zarostlými srázy, kde byly stromy ostříhány do tvaru úplně uzavřeného a dokonale čtverečného tunelu. No prostě mazec. Už se těším na další výlet!