čtvrtek 7. května 2015

Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - úvod

Jediná kniha o Baekdu-Daegan, která není v korejštině,
je tento průvodce napsaný dvěma Zélanďany.
Kamsa hamnida (thank you)
V květnu 2014 jsem se vydal do Jižní Koreje, že se projdu po místních horách. Přesněji řečeno, měl jsem zamířeno na 735 kilometrů dlouhý trek známý jako Baekdu-Daegan.

Baekdu-Daegan je nepřerušený horský hřeben o celkové délce 1500 kilometrů, táhnoucí se od jižního cípu korejského poloostrova až na hranice s Čínou, kde je zakončen (resp. započat) nejvyšší korejskou horou, aktivní sopkou Baekdu-san (2744m). Podél celého hřebenu, od národního parku Jiri-san až po již zmíněnou Baekdu-san, vede stejnojmenná stezka, které místní obyvatelé přikládají obrovský kulturní, historický a spirituální význam; každý správný Korejec by tuto pouť měl aspoň jednou v životě absolvovat a mnozí tak činí, byť po víkendových etapách.

Mě na BD zaujala možnost spojit kulturní poznatky (buddhistické chrámy, dějiny, místní zvyky) s přírodou a výzvou, kterou takto náročný trek představuje. S výjimkou samotné Baekdu-san, která leží zčásti v Číně, je přístupná jen jihokorejská polovina z celkových patnácti set kilometrů, i to je ale víc než dost.

Můj plán byl začít na jihu, u svého jmenovce Jiri-sanu, a za zhruba měsíc dojít co nejblíž k nechvalně proslulé 38. rovnoběžce. Po zkušenostech z Pyrenejí jsem se domníval, že jeden měsíc bude na 735 km tak akorát. Jak to dopadlo se dočtete v mém deníku, který s "mírným" zpožděním konečně vydávám. Přeji příjemné čtení a pokoukání.

středa 6. května 2015

Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - část šestnáctá

Korejská pečená vejce "alá sauna"
Jak je patrné z minulého příspěvku, zazvonil zvonec a Baekdu-Daegan je konec. Jako malý bonus na závěr jsem připravil ještě pár slov o Soulu a report z nejstřeženější hranice světa.

Po návratu do Soulu jsem spotřeboval tři žiletky aby ze mě byl zase člověk a začal jsem vymýšlet, co s posledními třemi dny v Koreji. První na řadě byl samozřejmě kulinární zážitek. Už jsem možná zmínil, že korejská kuchyně je naprosto skvělá. Jednou z mnoha vychytávek jsou pečená vejce (tzv. sauna baked eggs), tedy vejce na tvrdo, která se nevaří ve vodě, ale pečou (dáte je přes noc do trouby na 200 stupňů a ráno máte krásně vysušená, chutná vejce na tvrdo, která jsou lehčí, nekazí se, nemusí být v lednici a snadno se loupou. Do hor naprosto geniální.

Další zajímavostí je rybí omeleta na špejli. Musím se přiznat, že tenhle pokrm jsem dodnes nepochopil. Podle mě to je z vajec - chutná a vypadá to jako vaječná omeleta - ale všichni mi tvrdí, že je to z ryb. Tak snad pstruh vaječný?

Castle Praha, Soul
Protože už jsem korejskou kuchyni docela znal, chtěl jsem na oplátku ukázat Junovi a jeho kamarádům, o čem je ta česká. Tomuto účelu měla posloužit česká restaurace Castle Praha. Replika pražské radnice se uprostřed asijských nápisů vyloženě vyjímá, ale ty ceny... Na guláš za 600 korun nikdo neměl chuť, a tak jsme vyrazili na korejskou specialitu. Nepamatuji si název, ale je to část kravského zažívacího traktu, myslím že trubice co vede z tlamy do žaludku, která popravdě řečeno neuchvátila ani mě, ani mé společníky. Byla to taková žvýkačka bez chuti, ke které jsme jako přílohu dostali syrová játra. Nic moc, i když játra jsem si aspoň mohl osmažit... Dopili jsme soju a zklamáni bídnou večeří se odebrali do jiné restaurace, na kuřecí pochoutku.

Zbytek Soulu mě moc nezaujal. Je tam několik královských paláců, ale když člověk viděl jeden, jako by viděl všechny. Ta nejzajímavější místa jsem navštívil hned po příletu a plahočit se v tom vedru po dvanáctimilionovém městě se mi vůbec nechtělo. Nezbylo tedy, než se vydat padesát kilometrů na sever, na jednu z nejnavštěvovanějších turistických atrakcí světa, a na poslední baštu studené války. Hádáte správně, je řeč o nechvalně proslulé korejsko-korejské hranici.

DMZ (demilitarizovaná zóna)
Výlet byl zajímavý už od chvíle, kdy náš průvodce poprvé promluvil. Měl se očividně hodně rád, protože většinu výletu povídal o sobě, o své rodině, o svých letech v armádě, době kdy žil v USA, až jsem se bál, že nám zapomene říct něco o korejské válce a o hranicích, které jsme jeli navštívit. Svou pracovní povinnost ale splnil na výbornou a já se konečně dozvěděl něco o tématu, které mi už měsíc leželo v hlavě. Zajímavé bylo ho slyšet vyprávět o vztahu se zběhlou severokorejskou agentkou. Prý nejtvrdší ženská, jakou kdy poznal, a smrtelně nebezpečná. Údajně s ní zůstal o rok déle než chtěl, protože se s ní bál rozejít. 

Ze Soulu jsme vyjeli v osm ráno a během asi hodinové jízdy měli možnost si uvědomit, jak proklatě blízko je nepřítel. Pouhých padesát kilometrů dělí jihokorejské hlavní město od KLDR. Kousek za městem začíná vojenské pásmo, řeka je obehnaná plotem, každých pár metrů jsou strážní věže, pod vodou jsou prý masivní bariéry, že neproplave ani ryba. Podobně opevněná je i řada pláží daleko na jihu, stovky kilometrů od hranic. Severokorejci prý neustále provokují a někdy útočí i tak daleko na jihu, převlečeni za rybáře.

První pohled na Severní Koreu se naskytl dlouho předtím, než jsme přijeli do vojenského prostoru. Jeli jsme po dálnici podél řeky, průvodce nám zrovna důležitě popisoval, jak je Korea první na světě v technologii a názorně to předváděl na svém mobilu, který má anténku a prý může na ulici sledovat HD televizi v reálném čase, a najednou prý "hele, támhle na druhém břehu je Severní Korea". Vypadala úplně stejně jako ta jižní.

U vjezdu do vojenského prostoru nám vojáci se samopaly zkontrolovali pasy (do DMZ smějí občané všech zemí světa, až na několik výjimek jako třeba Izraelci) a už jsme se vezli po zabarikádovaném mostě. První zastávka byla obrovské parkoviště plné autobusů a poslední možnosti občerstvení. Pak jsme se vydali k první "atrakci", tzv. invazním tunelům.


Je zvláštní, že tady panuje tak uvolněná atmosféra a přitom všude okolo jsou tisíce vojáků v bojové pohotovosti.

Pár let po válce prý severokorejský zběh prozradil protistraně, že KLDR kope několik tunelů, kterými plánují podniknout invazi přímo v hlavním městě. Zatím byly objeveny čtyři tunely, 73 metrů hluboko, ale může jich být víc. Když severci zjistili, že jsou prozrazeni, prý se stáhli a tunely natřeli černou barvou, aby se pak mohli vymlouvat, že hledali uhlí a nevěděli, že se prokopali přes hranice. Až v roce 2005 prý oficiálně přiznali, že tunely vykopali a proč. Nemohli totiž vystát, že jih vydělává miliony dolarů na výletech do tunelů, které vykopal sever! Údajně požadovali i podíl ze zisku.

End of separation, beginning of unification...
v DMZ je patrná touha po sjednocení.
Tunel, kam vodí turisty, je stále průchozí, na konci je několik zabetonovaných komor s malými ocelovými dvířky. Ještě před pár lety tam byla 24 hodinová hlídka, což muselo být v tom prostředí vyloženě za trest. Teď tam mají kamery. Stejně nevím, co by jeden voják zmohl proti armádě, kdyby se náhodou nějaká objevila. Údajně těmi tunely měla během jediné hodiny projít invazní síla o třiceti tisících mužů. Jako zabezpečení proti dalším tunelům jsou prý na kritických místech do země zavrtané dlouhé trubky z PVC naplněné vodou a s rozbuškou na konci. V případě, že se pod nimi někdo pokusí projít, rozbušky to "odzátkují" a tunely budou zaplaveny.

Naštěstí jsme u tunelů byli jedni z prvních. DMZ je prý tak populární, že tam denně projde několik tisíc lidí a když je před vámi dvacet autobusu s turisty, nemusíte se vůbec dostat na řadu. Další zastávkou byla rozhledna, kde jsou nainstalované takové ty dalekohledy jako v New Yorku a když tam hodíte minci, můžete se dvě minuty dívat na Severní Koreu. Protistrana pozorovanou oblast samozřejmě používá pro svou propagandu, aby ukázala světu, že je jejich země rájem blahobytu a lidských práv. Ze své pohraniční vesničky, kde prý nikdo nežije, pravidelně vysílá svou propagandu vysoce výkonnými reproduktory, které jsou slyšet na kilometry daleko a největší radost z nich jistě mají hlídkující vojáci. Dále je možno vidět severokorejskou vlajku na obrovském stožáru a v dálce na kopci rušičku mobilního signálu, vztyčenou na 160 metrovém stožáru. Prý je to nejvyšší věž tohoto druhu na světě. KLDR má vlastní verzi internetu a mobilního operátora.

Vzácný pohled na Severní Koreu
Smíte si vyfotit KLDR, ale nesmíte překročit vymezenou čáru a nesmíte použít blesk, protože by to severokorejští vojáci mohli považovat za záblesk z hlavně a opětovat palbu. Náš průvodce, ať už to měl předem domluvené či nikoli, nám zajistil vstup do konferenčního sálu, odkud je nádherný výhled na sever z pohodlných sedaček, odkud obvykle vyhlíží diplomaté a papaláši.

Kuriozitou je civilní vesnice uprostřed vojenského prostoru (na jihu), kde žijí původní majitelé místních pozemků. Místo aby je vláda vyvlastnila, nechala jim majetek za podmínky, že budou dodržovat určitá bezpečnostní opatření, například zákaz večerního vycházení. Oni zas velice lukrativně podnikají pěstováním královského ženšenu, který se prodává za stovky dolarů. Obdělávají se i některé pozemky podél řeky, za plotem, ale mimo vojenskou základnu. Farmáři tam jezdí na vlastní riziko.

Na programu bylo i nádraží Dorasan, což mi přišlo už opravdu hodně ujeté. Byť je Korea poloostrov, jih je kvůli severu odříznut od zbytku světa, což z něj fakticky činí ostrov, a všechno své zboží musí převážet po moři a letecky, což se prodraží. Není tedy divu, že už léta usiluje o možnost tranzitu přes sever do Číny a Ruska. Koleje by byly... Vláda KLDR si nadiktovala podmínky a donutila jih postavit veškerou infrastrukturu, proto v roce 2001 vzniklo přímo na hranicích nádherné moderní nádraží, sklady, překladiště a celnice. Jenže pak vztahy zase ochladly, sklady zejí prázdnotou a nádraží vypraví tak akorát vlak do pár kilometrů vzdálené pracovní vesnice, kde má několik jihokorejských firem továrny, zaměstnává severokorejské dělníky a platí jim 1000 dolarů měsíčně, z čehož jim zbyde šedesát a zbytek zabaví vláda. Tomu říkám daňový ráj! V Dorasanu si můžete koupit jízdenku s neomezenou platností a pokud se dožijete sjednocení obou znepřátelených zemí, budete se moct svézt.



V závěru návštěvy nás vzali do obligátního obchodu se suvenýry, kde jedinou zajímavostí byl severokorejský alkohol, ale mám pocit, že šlo o podvrh. Cigarety neměli a říkám si, že když už by vozili přes hranice chlast, tak proč ne tabák.

Tím pro mě návštěva poslední bašty studené války skončila. Bohužel jsem neměl možnost navštívit JSA (Joint Security Area), kde se setkávají diplomaté. Musí to být neskutečný pocit sedět u stolu umístěného z poloviny v jižní a z poloviny v severní Koreji. Stačí natáhnout nohu, a jste za hranicemi. Jen vás nesmí vidět empík, jižní ani severní!

Snad jediné pozitivum celé DMZ je vznik samovolné přírodní rezervace. Od pobřeží k pobřeží se táhne 250 km dlouhé a 4 km široké pásmo, kam absolutně nemají přístup lidé, a díky tomu tam už přes půl století volně bují příroda a je to místo, kde přežívají některé z nejohroženějších živočišných druhů, jako třeba tygr sibiřský nebo asijský černý medvěd.



Na rozloučenou přidám pár obrazů Soulu. Velkou sochu před jedním z pěti královských paláců, obligátní západ slunce, radnici, lodičkový památník obětem potopeného trajektu a společnou fotku s korejskými kamarády.




Přestože jsem do Koreje jel primárně za poznáním přírody a kultury, naprosto mě fascinovala historie korejské války a jsem strašně rád, že jsem měl možnost se o ní něco dozvědět z první ruky. Mohl bych se dlouze rozepsat o svých poznatcích a dojmech, ale koho zajímají fakta, může si je snadno vygooglit. Řeknu tedy ve zkratce, že válka vypukla v důsledku rozdělení země krátce po druhé světové. Vítězné mocnosti si rozpůlily osvobozený poloostrov (původně okupovaný Japonskem) - Američané jih a Sověti sever, s tím že budou svá území několik let spravovat - tzv. období stabilizace - a pak se stáhnou. Stabilizace vyústila v destabilizaci, protože Sověti zaseli semínko bolševismu a sever s jihem se pak nemohli dohodnout, jaký režim nastolit ve sjednocené zemi. Menší provokace a bojůvky se zvrhly v plnohodnotnou válku, když si sever půjčil od Ruska 180 tanků a neohlášeně vtrhl na jih. Rychle si podmanil skoro celou zemi, ale pak se protistrana vzchopila a protiútokem zase zatlačila severokorejce skoro až na hranice s Čínou. Tím mohla válka skončit, jenže se do toho vložila Čína... pár let se obě strany přetlačovaly, ale vzhledem k tomu že USA i Čína mohly dodávat de facto neomezené množství zbraní a vojáků, vznikla patová situace a obě strany se v roce 1953 dohodly na příměří s tím, že zůstane původní hranice, táhnoucí se podél 38. rovnoběžky. Jen pro upřesnění, bylo podepsané příměří, nikoli mír. Oficiálně jsou obě země stále ve válečném stavu a provokace ze strany severu, jak víme, trvají dodnes. Nemuselo to dopadnout patově, kdyby se McArthurovi povedlo prosadit svůj plán vybombardovat úplně celou čínskou hranici atomovými bombami, udělat celou oblast neobyvatelnou a neprůchozí a úplně tak odříznout Čínu.



Pokud chcete vědět víc, doporučuji zagooglit, najdete spoustu materiálu o válce, o současném stavu i o možnosti se podívat do severní Koreje. Je otevřená turistům a dokonce se tam smí filmovat, jak nám před pár lety dokázal český film KLDR a taky spousta videí na Youtube. Osobně bych ale na pětidenní výlet za 1000 euro nejel. Ne kvůli vysoké částce, ale proto, že svými penězi nemíním podporovat totalitní režim a vyžraného vůdce, který si za moje tvrdě vydělané prachy objedná děvky, kaviár a atomové zbraně, zatímco jeho národ chcípá hlady (po pádu Sovětského Svazu zkolaboval ruský model zemědělství, pro Koreu naprosto nevhodný, a následný hladomor si vyžádal přes dvacet milionů obětí). Trochu mě to mrzí, rád bych na vlastní oči viděl tuto absurdní, orwellovskou realitu a poslechl si lživou propagandu, která už šedesát let vymývá lidem mozky a tvrdí, že USA prohrály válku, že jižní Korea je okupované území a nikoli svobodná země, a že vůdce, kterého všichni bezmezně uctívají, nemá v srdci nic než dobro svého lidu. To už ale odbočuji.

Doufám, že vás můj korejský blog bavil. Měsíc strávený v této úžasné zemi byl skvělým zážitkem, na který budu dlouho vzpomínat. Děkuji úžasným lidem této země za jejich štědrost, vstřícnost a pohostinnost. Kamsahamnida!

sobota 2. května 2015

Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - část patnáctá

108 tun Buddhy. Nefalšovaný těžkotonážní projev víry.
Úterý, 3. června 2014 - Velké finále
Sedím na lavičce ve městě Sokcho a čekám na autobus. Vzhledem ke zhoršujícímu se počasí jsem musel zkrátit tůru po Seorak-sanu a odejít dnes ráno z parku. Ačkoliv mě to mrzí, už jsem se s tím smířil a jsem rád aspoň za to málo, co jsem viděl, i tak to bylo úžasné. Blízko východu z národního parku proti mně začaly proudit davy čínských turistů a školních výletů, jasná známka blížící se civilizace a nejlepší čas zmizet. Poslední z velkých hrámů - Sinheung-sa - jsem nechal bez povšimnutí a zastavil se jen u impozantní, 108-tunové bronzové sochy, která mi vynahradila absenci Buddhy v Údolí tisíce Buddhů.

Odsud jsem se ještě zajel podívat do Jinbu-ryeong, oficiálního konce jihokorejské části Baekdu-Daegan. Proč zajel? Protože poslední část treku je na dvacet let zavřená kvůli regeneraci. K finále 750 kilometrového pochodu napříč celou zemí tak člověk nemůže dojít, ale musí jet autobusem, aby se tam mohl vyfotit u památníku.

Takže tolik k velkolepému závěru Baekdu-Daegan.

To jsou jiné emoce, než při skoku do moře na konci Pyrenejí, ale co naplat, každý trek má to svoje. Aspoň tu mají galerii věnovanou korejské válce. Konečně něco! Muzeum to není, ale němé fotografie toho řeknou mnohem víc, než vystavené zbraně a uniformy. Tohle není MASH, tohle je realita - pohledy na zničená města, tisíce civilistů putujících mrznoucí krajinou v metrových závějích, vybuchující nádraží, americký bombardér který právě vyhodil svůj smrtící náklad, hora vystřílených dělostřeleckých patron, hora mrtvol, hora popravených zajatců s páskami přes oči a zavázanýma rukama, nebo jednoduše lidská ruka čouhající ze sněhu... A samozřejmě děti. Velice silné dojmy, mnohem výmluvnější, než jakékoli exponáty, kterých jsou plná muzea.

Jinbu-ryeong, poslední zastávka na jihokorejské Baekdu-Daegan
V Jinbu-ryeong je také vojenská základna a 18 km ve vojenském pásmu je poslední jihokorejský kopec. Civilisté tam  nesmějí, nicméně autoři knihy se tam dostali a nebyl bych to já, kdybych to aspoň nezkusil. Hádejte, jak to dopadlo.

Snad ještě zmíním takový nezajímavý detail, že zpátky do města mě svezl korejský ministr školství ve své limuzíně. Mám jeho vizitku. A dojmy z celé výpravy? To si musím ještě nechat rozležet v hlavě, ale jedno je jisté: ačkoliv šlo o měsíční pouť započatou v podobném duchu jako před dvěma lety přechod Pyrenejí, byla to velice odlišná zkušenost. Zbývají mi tři dny do odletu, bude tedy čas rozjímat nad prožitou zkušeností.

Teď musím končit s psaním, došel mi totiž papír a navíc si připadám jako exot, když chodím s papírovým notýskem a týdenním strništěm mezi nažehlenými Korejci, kteří třímají své obří pádlofony. Jediný, kdo žádný telefon nemá, je žebračka které jsem před chvilkou dal své poslední jídlo. Jak rád jsem po měsíci každodenní konzumace tuňáka udělal dobrý skutek a zbavil se posledních dvou konzerv!

Závěrem jen kulturní vsuvka, aneb pár náhodných poznatků o Koreji: sídliště jsou tu stejně šedivá, odpudivá a depresivní jako u nás za bývalého režimu. Korejský hip-hop zní stejně strašně jako ten nekorejský. Prodávají tu "buldogi burger", ale není z buldoka, nýbrž z krávy. Vejce nevaří ale pečou v troubě. Místo hotelu Hilton tu mají hotel Hildon. Na silnicích tu potkáte auta černá, bílá, případně v odstínu šedé. Tím korejská fantazie co se týče barvy laku končí. Vojenská přítomnost je hodně znát po celé zemi, hlavně na nádražích a v blízkosti základen. Je tu povinná dvouletá vojna a branci jezdí na opušťáky v uniformě, což vyvolává silný pocit deja-vu z dob, kdy byla povinná vojna i u nás. Pobřeží je obehnané ostnatým drátem i stovky kilometrů od hranic, prý kvůli občasným výpadům severokorejců maskovaných za rybáře.