Hry dopařené za třetí kvartál 2009

Legendary: Pandora's Box - v jednoduchosti je síla.

Minulý rok někdy na podzim došlo v mém herním životě k revolučnímu zvratu - po téměř patnácti letech jsem si koupil konzoli. Letos v létě nastal zvrat druhý - koupě nového počítače. Ne, že by taková událost sama o sobě byla kdovíjak zvratová, ale když k tomu dojde po téměř pěti letech, tak to v mém případě rozhodně zvrat je, a velký. Přihlédneme-li k faktu, že jsem místo PC šel do herního notebooku za 2500 dolarů, považoval bych to za životní revoluci. Jak si jistě dovedete představit, s pět let starým kompem se moc nových her zahrát nedá a v mém diáři se vytvořila dlouhá fronta doomovek, netrpělivě čekajících na mé pařanské choutky. Prostorný hard disk nového počítače se rychle zaplnil pařivem a jak je vidno z tohoto článku, na čas jsem dal Playstationu vale a žhavil klávesnici a myš (i když početně není dohraných titulů zas tolik, ale holt člověk intenzivně pracující nemůže furt jen pařit, že. Mimochodem, Crysis a Crysis Warhead jsem dohrál v předešlém čtvrtletí).

Wolfenstein - dohráno. Dojmy tak na 75%

Ačkoliv mě Wolf zpočátku zklamal a po osmi hodinách hraní mě z něj až bolela hlava, nakonec mě chytl a užil jsem si ho parádně. Přesto jsem se nemohl zbavit nepříjemného dojmu z několika herních prvků, které mi kazily celkový požitek a nejradši bych je ze hry úplně vyřadil.

Zaprvé pomalá chůze a prakticky nepoužitelný běh, zadruhé sbírání předmětů, které mě odvádělo od brutálního postupu zástupy nepřátel. Nutkání dívat se za každý roh a prozkoumávat každý centimetr čtvereční jestli tam náhodou není pytel zlata nebo nějaké papíry mě fakt otravovalo. Chvílemi jsem měl dojem, že hraji mise jen abych našel všechny věci a abych to neměl tak jednoduché, tvůrci mi do cesty postavili pár zmetků a zadali nějaký úkol, aby se jako neřeklo.

Co mě však iritovalo úplně nejvíc bylo používání toho zeleného pohledu, Veil se mu myslím říká. Protože panáček bez zapnutého Veilu chodí pomaleji než opilý šnek s činkou přivázanou za tykadla, nevidí tajné průchody a siluety nepřátel nejsou zvýrazněné, je člověk nucen prakticky nepřetržitě mít tuto věc zapnutou, čímž se připravuje o požitek z grafiky a navíc je v neustálém stresu jestli to stihne k další kaluži s energetickou vodičkou.

Tohle a ještě nevyváženost celé hry vůči závěrečnému souboji. Wolfem jsem se prostřílel skoro se zavřenýma očima (tupá jednoduchost a nápovědy pro dementy se nezapřou), načež jsem se na samém konci zasekl u otravně obtížného závěrečného bosse.

Přes všechny tyto nedostatky je však Wolfenstein parádní střílečka ze staré školy a tvůrci si zaslouží pochvalu. Spolu s prvním Soldier of Fortune a Star Trek Elite Force je Wolf moje nejoblíbenější hra od Raven Software.