Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - část patnáctá

108 tun Buddhy. Nefalšovaný těžkotonážní projev víry.

Úterý, 3. června 2014 - Velké finále

Sedím na lavičce ve městě Sokcho a čekám na autobus. Vzhledem ke zhoršujícímu se počasí jsem musel zkrátit tůru po Seorak-sanu a odejít dnes ráno z parku. Ačkoliv mě to mrzí, už jsem se s tím smířil a jsem rád aspoň za to málo, co jsem viděl, i tak to bylo úžasné. Blízko východu z národního parku proti mně začaly proudit davy čínských turistů a školních výletů, jasná známka blížící se civilizace a nejlepší čas zmizet. Poslední z velkých hrámů - Sinheung-sa - jsem nechal bez povšimnutí a zastavil se jen u impozantní, 108-tunové bronzové sochy, která mi vynahradila absenci Buddhy v Údolí tisíce Buddhů.

Odsud jsem se ještě zajel podívat do Jinbu-ryeong, oficiálního konce jihokorejské části Baekdu-Daegan. Proč zajel? Protože poslední část treku je na dvacet let zavřená kvůli regeneraci. K finále 750 kilometrového pochodu napříč celou zemí tak člověk nemůže dojít, ale musí jet autobusem, aby se tam mohl vyfotit u památníku.

Takže tolik k velkolepému závěru Baekdu-Daegan.

To jsou jiné emoce, než při skoku do moře na konci Pyrenejí, ale co naplat, každý trek má to svoje. Aspoň tu mají galerii věnovanou korejské válce. Konečně něco! Muzeum to není, ale němé fotografie toho řeknou mnohem víc, než vystavené zbraně a uniformy. Tohle není MASH, tohle je realita - pohledy na zničená města, tisíce civilistů putujících mrznoucí krajinou v metrových závějích, vybuchující nádraží, americký bombardér který právě vyhodil svůj smrtící náklad, hora vystřílených dělostřeleckých patron, hora mrtvol, hora popravených zajatců s páskami přes oči a zavázanýma rukama, nebo jednoduše lidská ruka čouhající ze sněhu... A samozřejmě děti. Velice silné dojmy, mnohem výmluvnější, než jakékoli exponáty, kterých jsou plná muzea.

Jinbu-ryeong, poslední zastávka na jihokorejské Baekdu-Daegan

V Jinbu-ryeong je také vojenská základna a 18 km ve vojenském pásmu je poslední jihokorejský kopec. Civilisté tam  nesmějí, nicméně autoři knihy se tam dostali a nebyl bych to já, kdybych to aspoň nezkusil. Hádejte, jak to dopadlo.

Snad ještě zmíním takový nezajímavý detail, že zpátky do města mě svezl korejský ministr školství ve své limuzíně. Mám jeho vizitku. A dojmy z celé výpravy? To si musím ještě nechat rozležet v hlavě, ale jedno je jisté: ačkoliv šlo o měsíční pouť započatou v podobném duchu jako před dvěma lety přechod Pyrenejí, byla to velice odlišná zkušenost. Zbývají mi tři dny do odletu, bude tedy čas rozjímat nad prožitou zkušeností.

Teď musím končit s psaním, došel mi totiž papír a navíc si připadám jako exot, když chodím s papírovým notýskem a týdenním strništěm mezi nažehlenými Korejci, kteří třímají své obří pádlofony. Jediný, kdo žádný telefon nemá, je žebračka které jsem před chvilkou dal své poslední jídlo. Jak rád jsem po měsíci každodenní konzumace tuňáka udělal dobrý skutek a zbavil se posledních dvou konzerv!

Závěrem jen kulturní vsuvka, aneb pár náhodných poznatků o Koreji: sídliště jsou tu stejně šedivá, odpudivá a depresivní jako u nás za bývalého režimu. Korejský hip-hop zní stejně strašně jako ten nekorejský. Prodávají tu "buldogi burger", ale není z buldoka, nýbrž z krávy. Vejce nevaří ale pečou v troubě. Místo hotelu Hilton tu mají hotel Hildon. Na silnicích tu potkáte auta černá, bílá, případně v odstínu šedé. Tím korejská fantazie co se týče barvy laku končí. Vojenská přítomnost je hodně znát po celé zemi, hlavně na nádražích a v blízkosti základen. Je tu povinná dvouletá vojna a branci jezdí na opušťáky v uniformě, což vyvolává silný pocit deja-vu z dob, kdy byla povinná vojna i u nás. Pobřeží je obehnané ostnatým drátem i stovky kilometrů od hranic, prý kvůli občasným výpadům severokorejců maskovaných za rybáře.

Další díl / Předchozí díl / Na začátek / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část