Lordi - velké hudební překvapení

Stává se vám někdy, že zčistajasna, jako rána z azurového nebe, naprosto nečekaně, nezvaně a neplánovaně, přijde něco, co vám naprosto vyrazí dech překvapením? Mně tedy ano. Ehm, nějak jsem se v tom úvodu zamotal, dost těch nesmyslných filozofických úvah, přejdu ke corpus factum, tedy k věci.

Hudební skupinu Lordi znám už asi dva roky. Tedy, znám jen od vidění, nikoli od slyšení – kdysi jsem někomu sháněl jejich album The Arockalypse a viděl od něj obal. Ďábelská image kapely a vzezření masek ve mně vzbudilo přirozenou antipatii svou podobností průjmovým Slipknot, proto jsem se neobtěžoval si CD ani pustit. Pak jsem před nedávnem slyšel na rádiu Rockzone úplně nářezovou písničku Hard Rock Halelujah...
...a říkám si, že je to dost dobrá vypalovačka, a že by stálo za to zjistit o jakou jde kapelu. Trochu jsem se však bál, že takové zjištění a poslech další tvorby by mohl být zklamáním; v dnešním konzumním světě je přece běžnou praxí, že podřadná kapela vydá naprosto skvělou hitovku, ta se dva-tři měsíce hraje v rádiích aby nalákala šrajtofle důvěřivých posluchačů, a zbytek alba je, inu, průjem. A Rockzone, ač to rádio mám rád a často ho poslouchám, je synonym komerčnosti v metalovém sektoru. Ale k věci. Jednoho dne si tak Vicka pouští na youtube klipy a já najednou slyším: "Hard! Rock! Halelujaaaaaaaaaaaaaaaaaa" a vidím postavy z mnou kdysi dávno opovrhnutého alba od Lordi. A sakra! V tu ránu jsem si pořídil celou jejich pětialbovou diskografii a jal se poslouchat, s očekáváním zklamání právě z výše uvedeného komerčního důvodu. Jaké to však překvapení, když se po několika skladbách žádné zklamání ne a ne dostavit, a já naopak začal víc a víc pařit na melodický heavík, skoro až hard rock a pobaveně se smát hláškám typu "The devil is a loser and he ' s my bitch". Druhý den jsem v práci 13 hodin poslouchal Lordi, furt dokola, a nemohl se jich nabažit, až mi došla baterka v přehrávači. A Vicka? Ten zas pařil po Harlesdenu s koštětem místo kytary. A Milan? Ten když je slyšel tak mi hned přinesl svůj mp3 přehrávač a teď asi používá koště místo kytary na Knightsbridge.

Lordi mě naprosto dostali, po strašně dlouhé době zase kapela, ke které jsem přišel jak slepej k houslím a jsou to housle přímo fantastické! Čtyři alba, jedno lepší než druhé (většinou se mi ranná či naopak pozdější tvorba oblíbených kapel moc nelíbí), a každé něčím odlišné od těch ostatních. Vlastní originální hudba, a zároveň určitá podobnost s různými styly napříč metalovým spektrem. Ty refrény, to je něco!

O Lordi jsem už kdysi slyšel, že vznikli hrozně dávno, dokonce snad před dvaceti lety, ale byli málo aktivní, skoro nic nevydali a údajně se proslavili až na Eurosongu před pár lety, což hodně lidí překvapilo (metal na takové událostí? Hukot!), a od té doby jedou na plný plyn. A skutečně, podle webu Spirit-of-metal.com jde o finskou (už chápu ty masky) partičku, jež své první album vydala už v roce 1993, další až po šesti letech, pak zase čtyři roky nic, a pak to rozjeli ve dvouletých intervalech. Více info o kapele a kompletní diskografii na Spirit-of-metal.com