Pěkně jsem si dnes nepozametal

Sobota ráno, hodinu před svítáním, aneb 4:30). Budík ječí. Neochotné opuštění vyhřátého pelechu. Ještě neochotnější obléknutí se do metařského mundůru. Rezignovaná, leč se vším smířená postava směřující na zastávku. Dobíhání o tři minuty dříve jedoucího autobusu. Liduprázdný Piccadilly Circus. Depo komunálních služeb vedle Leicester Square, čekání na práci. Po hodině foreman praví: "sory, příliš mnoho lidí dnes přišlo, nic pro tebe nemáme". Nepříjemná to zpráva, vzhledem k tomu že je adresovaná mně a ještě jednomu brazilcovi. No co, tak jsem si udělal ranní projížďku Londýnem a zas pojedu domů. Aspoň jsem se provětral.

Zastávka, čekání na autobus, Brazilec v poměrně pokročilém stádiu podnapilosti. Chce se vykecávat. V autobuse na schodech si málem rozbije hubu. Pomůžu mu do schodů, kecáme. Tedy, on kecá, já tak občas odpovídám. Dozvídám se že má tři zaměstnání a že v jednom z nich – ochranka v klubu, ho každý pátek manažér totálně ožere. A že jeho otec je armádní vrtulníkový bojový pilot (nádherně příšerný slovní obrat, není-liž pravda?). Swiss Cottage, Brazilec konečně vystupuje, slibuje že někdy zajdem na pivo. Pobaveně přikyvuji. A sakra, nechal tu baťoh. Je v tahu, skvělé. No nic, já starý dobrák si ho vezmu a až se vyspí z opice, vrátím mu ho, pokud najdu nějakou adresu či telefonní číslo. Michal dnes robí na Finchley Road, přesně na mé trase domů. Vystupuji tedy a hodinu mu dělám společnost. V jednu chvíli beru koště a ukazuji mu, jak se pořádně zametá. Když už si nepozametám za prachy ve Westminsteru, můžu to aspoň udělat zadarmo v Camdenu. Výhodné pro obě strany. Po dvaceti sekundách zametání vracím koště Michalovi a vůbec ho neseru tím, že mu ukazuji kde nezametl vajgl a kde přehlédl nějaký ten papírek. Psí hovna však nerozmazávám, ta totiž patří mezi věci, vůči nimž je každý sweeper slepý. Po hodině má Michal hotovou jednu krátkou ulici (ten kluk ví jak se zašít, je skoro tak dobrý jako já), já nastupuji do autobusu a s Brazilcovým báglem razím domů. Spát?