Dva roky v Anglii

Tenhle příspěvek měl sice vyjít před nějakými dvěma týdny, konkrétně v neděli 12. října, ale jaksi v té době nebyl napsán. Ano, v neděli 12.10.2008 to byly přesně dva roky, co jsem přijel do Anglie. Byl to tenkrát krásný slunečný den, a já se vesele s kocovinou, táhnoucí dva velké kufry, dokodrcal až na Walthamstow Central, kde tehdy bydlel Michal a kde jsem na měsíc zakotvil i já. Hodně se od té doby změnilo, ale na druhou stranu zas tak moc ne. Bylo to tenkrát poprvé v životě, co jsem se tak nějak osamostatnil a začal se o sebe starat sám. Sám jsem si pral prádlo, dělal jídlo, nakupoval... no a to je asi tak všechno. Knížky jsem si sám četl odjakživa.

Za ty dva roky jsem prošel lecčím. Přesně rok jsem dělal metaře, než jsem loni v říjnu praštil s koštětem a stal se na čtyři měsíce nezaměstnaným, abych si mohl v klidu dodělat školu a exam z angličtiny. V lednu a únoru už mi brutálně teklo do bot po finanční stránce a shánění práce nebylo tak snadné, jak jsem si zprvu představoval, pročež jsem byl extrémně vděčný, když jsem sehnal místo game testera, ačkoliv bylo placené hůř než zametání. Na druhou stranu to však byl zcela nový zážitek, potkal jsem spoustu fajn lidí a mohl na krátkou dobu machrovat, že jsem dohrál hry, které ještě nikdo naživo neviděl. Tahle práce ale neměla žádnou perspektivu, protože plat byl nedostatečný, dojíždění sežralo čtyři hodiny času denně, a navíc v naprosto dezorgnizované firmě začínalo vedení dost buzerovat. V takových podmínkách nebyla šance uskutečnit můj plán, a sice našetřit dost peněz na to, abych mohl z Anglie, kde už mě začínalo pěkně srát, odjet a začít od píky v jiné zemi. Tehdy bylo cílem mého zájmu Švédsko. Proto jsem začal s hledáním nového, lépe placeného místa. Jednu z možností skýtala společnost RAC v Manchesteru, kde jsem se ucházel o místo dispečera již v roce 2007, tehdy však neúspěšně, protože jsem při pohovoru znervózněl a takzvaně ho pohnojil. Inu, letos byly mé šance podstatně vyšší – v angličtině jsem se od té doby zlepšil, nebyl jsem tak nervózní protože mě nepresovala touha po důstojnější práci než zametání, a už jsem zhruba věděl jak to bude probíhat. Jenže zákon schválnosti je prostě svině, a tak to dopadlo zase úplně jinak. Když jsem dostal šanci se z přelidněného Londýna dostat do Manchesteru, jenž mě už napoprvé poměrně okouzlil svou odlišností od Londýna (menší, méně přelidněný, mnohem dýchatelnější atmosféra, a hlavně místní nářečí mě dostává), už se mi tak moc nechtělo. V Londýně jsme se totiž čerstvě přestěhovali nového, naprosto vychytaného baráku, v Testronicu jsem byl tehdy spokojený (a taky mi zrovna nabídli kontrakt), měl jsem hafo nových kamarádů a nechtěl jsem začínat někde jinde zase od píky. Krom toho, platové podmínky v RAC nebyly nic, z čeho by se dalo skákat do stropu, a bližší poznání způsobu práce mě odradilo. Možná jsem dostal i trochu strach z další změny a nutnosti se adaptovat na nové prostředí.

Velký podíl měl i další paradoxní fakt. Za celý svůj pobyt v Anglii jsem toužil uplatnit své dlouholeté zkušenosti z dispečinku ABA, jenže když už jsem byl pohodlně usazen jako game tester a nesrala mě blbá ponižující práce metaře v somálském ghettu, uvědomil jsem si, že já se vlastně nechci po telefonu dohadovat s frustrovanými řidiči, jimž vysadilo auto, a už vůbec ne v Anglii, protože za svůj pobyt v Anglii jsem Anglány trochu lépe poznal a ztratil o nich veškeré iluze – je to z velké části národ neurvalých barbarských ostrovanů. Největší dopad na moje rozhodnutí měla jedna zdánlivě bezvýznamná událost, když jsme jednoho víkendu jeli na výlet. Na semaforech vedle nás zastavilo auto se dvěma pokérovanými, částečně bezzubými a neurvalými fotbalovými fanoušky, a silným liverpoolským přízvukem se nás ptali na cestu. Ne, že by byli nějak neslušní, já jim jen řekl ať jedou rovně a tím to skončilo, ale když jsem si představil, že se jim na cestě vysype auto a já s nimi budu muset něco řešit po telefonu a poslouchat jejich neurvalé tóny, hrůzou jsem se otřásl. V Čechách bych si na to troufl (ostatně, dělal jsem to celých pět let), ale tady? O rok dřív, když jsem se chtěl zoufale dostat z Harlesdenu a neměl žádné zábrany, tak klidně. Ale teď? Ani omylem.

Zkrátka a dobře, práci dispečera v Manchesteru jsem totálně zavrhl. Jenže můj finanční problém to neřešilo, v Testronicu jako game tester jsem si vybudoval dobrou reputaci, jenže to nestačilo, a tak jsem se začal poohlížet po alternativě. Přejít ke konkurenci 2K Games by byla velká frajeřina a už jsem tam jednou nohou byl, jenže podmínky se nakonec ukázaly být ještě horší, takže jsem též vycouval. Nakonec jsem se přihlásil na místo zákaznického podporníka u PokerStars, a ačkoliv jsem z toho měl zpočátku trochu strach, dobrá věc se podařila a já mám konečně práci, která mě baví, kam mě částečně dostaly moje dispečerské zkušenosti (takže jsem je přeci jen využil, i když trochu jinak), kde je též dobrý kolektiv (ačkoliv to zprvu nevypadalo), kde se o zaměstnance starají mnohem líp než kdekoliv jinde, kde si procvičím angličtinu, kde se maká na směny a ne podle mnou nenáviděného modelu pondělí-pátek od osmi do čtyř, kde mám možnost v rámci práce trochu cestovat, a kde mám hlavně naprosto parádní platové podmínky! Jinými slovy, konečně jsem zaskóroval a po dvou letech v Anglii se vyhrabal ze sraček. Ano, jistě, má to i své nevýhody, například sbohem skvělému kolektivu z Testronicu, hlavně italským kamarádům, a nutnost mačkat se ráno v metru v dopravní špičce a pak se účastnit překážkového slalomu na přelidněné Oxford Street, ale to je holt život.
Abych to trochu shrnul, za ty dva roky se hodně změnilo. Z nesebevědomého, nespokojeného a švorcového metaře se konečně stal spokojený člověk, jemuž se konečně otevřela brána k jeho nesplněným snům o cestování. Na stranu druhou jsem se z velké části vrátil do stereotypního života, jenž jsem vedl v Praze a od nějž jsem do Anglie utekl. Opět jsem přibral, opět vysedávám neustále u kompu a svůj čas trávím v klimatizované místnosti, místo abych vychutnával sluneční svit a měl tolik pohybu, aby mě to udrželo v kondici. Na druhou stranu, těch slunečních paprsků by se v letos v Londýně ani nešikovný dřevorubec na prstech jedné ruky nedopočítal...

Uvidíme, jak se mi podaří uskutečnit velké plány, které mám na příští rok a které se pomalu ale jistě krystalizují. Pro začátek jedu v prosinci do Portugalska, zase nová zkušenost. No a to je prozatím všechno. Resumé dvouletého pobytu v Anglii je u konce, a další už doufám nebude, když mám na jaře v plánu to Španělsko.