pondělí 30. března 2015

Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - část čtvrtá

Vzkazy pro Buddhu rozvěšené na stropě chrámu.
Středa,  14. května 2014
Úplně nejvíc nejúžasnější den! Co se týče lidí. Takovouhle pohostinnost jsem snad nikdy nezažil, jsem z toho úplně na větvi. Ale popořadě. Ráno jsem si hezky přivstal už v 5:20 a za hodinu byl na cestě. Chtěl jsem nahnat včerejší zpoždění a smáznout do večera dvě etapy. To se nakonec nepovedlo, ale vůbec to nevadí. Prvních pár hodin proběhlo standardně - výstup na nejvyšší kopec a cesta po hřebeni. Dotrmácel jsem se až k buddhistickému chrámu, nebo spíš chrámku, Juji-sa, který obstarává kněžka s vyholenou hlavou. Pozvala mě na čaj, kávu a ještě jsem dostal výslužku na cestu - sušenky, čokoládu a flašku zmraženého čaje. Tedy alespoň jsem si myslel, že je to čaj. Že s sebou vláčím dvoukilovou cihlu obyčejného ledu jsem zjistil až po vylezení na další kopec...

Deštivý výhled z Gonan-san (804m). Ty daleké hřebeny vlevo na pozadí... tam jsem začal.

The Baekdu-Daegan granny.
Na oběd jsem se podle doporučení průvodce chtěl zastavit v místním hyugesu (hyugeso = korejský motorest), ale místo toho jsem došel k nějaké paní, která má na zahradě soukromé bistro a ráda potkává poutníky. Uvařila mi nudle za rozumnou cenu (jak jsem později zjistil, zas tak rozumná cena to nebyla) a přestože jsme si nerozuměli ani slovo, docela jsme poklábosili. Má altán celý popsaný předchozími trekkery a zřejmě si pamatuje i Jeffa, Amerického kolegu ze Zélandu, který mi o tomhle treku řekl. Po obědě následoval drsný dvou a půl hodinový výstup na Gonan-san. Tato hora je vysoká pouhých 804 metrů, ale je kurevsky strmá (jako ostatně všechny místní hory). Probojovat se až na vrchol mi dalo pořádně zabrat a bohužel jsem si moc neužil výhledy, protože celé odpoledne pršelo a viditelnost se stáhla na minimum. Naštěstí jsem šel celou dobu lesem, který mě aspoň trochu ochránil před zmoknutím. Cestou dolů už nepršelo a tak jsem měl možnost si blíže prohlédnout jakousi vojenskou radiokomunikační stanici (nic zajímavého) a zdálky pozorovat stavbu obřího mostu na 1988 Olympics Expressway - dálnice pojmenované na počest olympiády v Soulu.

Stavební práce na 1988 Express Way.
Když jsem ve čtyři odpoledne konečně dorazil do vesničky Mayeri-ro, čelil jsem dilematu - jít dál za hnusného počasí a využít ještě čtyři hodiny světla, nebo zakempit? Místní starci mě pozvali do své jeonja (dřevěného přístřešku, kde se obvykle scházejí důchodci), dali mi bonbóny a nabídli abych tam přespal. Chvíli jsem se s nimi díval na korejskou telenovelu (dialogům jsem nerozuměl, ale bylo to něco o zelí) a přemítal, co dál.  Bolavé nohy říkaly jedno, logika zas druhé...

Oltář v chrámu Juji-sa
Nakonec to za mě vyřešilo jídlo. Potřeboval jsem doplnit proviant na příštích pár dní a krámek, který se měl podle průvodce nacházet právě v Mayeri-ro, je už několik let zavřený. Chvíli jsem se svou nekorejštinou otravoval místní babky a marně se z nich snažil dostat nějakou informaci, než mě zachránila paní z místního zdravotního centra a přinesla mi jídlo. Když jsem vysvětlil, že potřebuji zásoby na tři dny, nabídla se, že mi ve městě nakoupí, ať napíšu seznam. Řekl jsem, že bych rád jel s ní, že si aspoň skočím do PC bangu (internetové kavárny) zatímco ona bude rajtovat ve fitku. Vyvrbila se z toho příjemná společnost, paní mi ukázala město, vzala mě do kulturního parku s replikou tradiční starokorejské vesnice, a poskytla komentář lámanou angličtinou. Nakonec jsem se u ní ještě vysprchoval, dal si namasírovat nohy takovou masážní španělskou botou a ráno jsem pozvaný na snídani. Další příklad úžasné korejské pohostinnosti. Dnes jsem taky poznal, že asiatky strašně klamou vzhledem. Tipoval jsem jí tak čtyřicet let, a hle, prý je jí 57. Nevěřil jsem, dokud mi neukázala fotku své 29leté dcery (která vypadá na 19).

pátek 27. března 2015

Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - část třetí

Úterý, 13. května 2014
Včera jsem nic nestihl napsat, strávil jsem totiž dvanáct hodin na pochodu a po příchodu do cílové stanice jsem byl naprosto vyčerpán. A taky jsem potkal dva bělochy, což je v místních končinách událost, a dal se horlivě do řeči v angličtině. Je to krása, když vám lidi rozumí a vy jim. Každopádně mám ze včerejška dva, vlastně tři poznatky. Zaprvé, tahle výprava bude mnohem náročnější, než jsem čekal. Jestli je celá trasa tak drsná jako národní park Jiri-san, tak potěš koště. Co korejským horám chybí do výšky, to bohatě kompenzují strmostí a náročností terénu. Ačkoliv je to čistokrevná hřebenovka, člověk se v kuse škrábe do strmých skalnatých krpálů, přelézá velké balvany, proplétá se úzkými průrvami, šplhá po čtyřech nebo naopak pomalu a opatrně klesá, aby se nezmrzačil (skákat s dvacetikilovou krosnou na zádech není vůbec příjemné). Jde to pomalu a tělo trpí.

Další poznatek je, že moje fyzička není tak dobrá, jak jsem se domníval (nebo mě neviditelný duch hor tahá za krosnu). V kombinaci s náročností terénu to znamená výrazně pomalejší postup, než bylo v plánu. Navzdory těmto neočekávaných okolnostem jsem včera ušel, nebo spíš uloudal, dvacet kilometrů, byť to trvalo dvanáct hodin. Horší je, že jsem si špatně spočítal čas potřebný na celou výpravu a abych to stihl, musel bych denně ujít 28 km, což je nereálné, a to nepočítám časovou rezervu pro různá zdržení, zastávky, špatné počasí, apod.




Jedno takové zdržení nastalo zrovna dneska. Po úspěšném sprintu dolů z brutálně strmého Jiri-sanského hřebene jsem po třetí hodině odpolední dorazil do malé osady Gogi-ri a započal tak další etapu, zemědělský venkov. První co jsem zmerčil a z dálky uslyšel byla řeka. Křišťálově čistá horská voda stékající přímo z národního parku mě přivábila jako magnet, neváhal jsem ani minutu a po čtyřech dnech bez jakékoli hygieny tam okamžitě hupsnul. Správa národních parků je totiž úplně paranoidní a nesmíte si tam ani vyčistit zuby, natož použít mýdlo. Zato pohozených odpadků je všude plno. Po božské koupeli jsem vyrazil dál s úmyslem využít poslední čtyři hodiny denního světla a ukrojit kus další etapy. Jenže. Po dvou kilometrech jsem dorazil do vesničky Nochi-ri a tam začaly problémy. Trasa je v tomto úseku dost špatně značená a autoři průvodce se, k mému nepříjemného zjištění, radši věnují kulturní a historické stránce věci, než faktickému popisování cesty. Napíšou půl stránky o tom, která dynastie ve kterém století vládla kterému údolí, kdo založil a kdo vyplenil ten či onen chrám, ale už nejsou schopni napsat, jestli se dát na rozcestí doprava nebo doleva.



Dopadlo to tak, že jsem ztratil dvě hodiny bloumáním po okolí a i když jsem konečně se svou korejštinou dostal z místních zemědělců správnou informaci, nemělo už cenu šplhat na hřeben, protože byla skoro tma. Půl dne v prdeli.



Přespávám ve vsi, v přístřešku u památníku BD, a vůbec z toho tady nemám dobrý pocit. Děda, který mi sám nabídl ať tu přespím, někam zmizel a jiný děda, kterého jsem se ze slušnosti taky zeptal, něco pindal a asi chtěl říct že jako ne. Prý mi bude v noci zima a mám se za 3000 wonů ubytovat támhle v tom baráku. 3000 wonů je sice hodně málo, ale proč si platit ubytování, když můžu pohodlně spát venku. Pak ten strejda zalezl do baráku, na který ukazoval, a začal se hádat s nějakou ženskou. Zatímco píšu tyto řádky, po celé vsi se rozléhá dědkův řev, kontrovaný jekotem třech bab, a nebere to konce. No nic, nějak to tu vydržím a zítra jdu dál.

Těším se na zítřejší večer, vypadá to že bude úplněk, a krom toho jsou tu naprosto kruté západy slunce - celé zčervená a jako obří rudá koule zmizí za obzorem - tak snad se příště utábořím na nějakém vysokém hřebenu s pěknými výhledy. Taky jsem se chtěl ještě zmínit o lidech. Až na hádající se obyvatele Nochi-ri jsou fakt suproví. Několikrát mi dali jídlo, fotí se se mnou, dneska jedna skupinka co jsme měli společnou trasu mě opakovaně přizvala na svačinu, nabídli mi i nějaký alkohol, nevím co to bylo ale chutnalo to jako whisky ředěná vodou - na trek dobré, dobře se pak šlo.

úterý 24. března 2015

Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - část druhá

Jiří začíná pouť u hory Jiri-san.
Neděle, 11. května 2014
Mám dost, a to jsem ušel jen deset kilometrů! Tak tohle byl masakr, fakt krutor, tohle jsem nečekal. První den treku a hned takovej záhul. Ale hezky popořadě. Včera jsem po celodenní cestě autobusem dorazil do národního parku Jiri-san, kde Baekdu-Daegan začíná, a utábořil se v místním kempu. Potkal jsem partičku Amíků, co tu pracují jako učitelé angličtiny a ve volnu navštěvují místní národní parky. Když slyšeli, co podnikám, naprosto nechápali, fascinovaně žasli nad mým plánem i nad vyprávěním z předchozích cest, a při společné večeři mi předvedli proslulou korejskou pohostinnost. Podělili se se mnou o jídlo a pivo, dali mi zásobu dřevěných hůlek na jedno použití, z těch použitých jsme rozdělali oheň a až do pozdních osmi hodin konverzovali na téma Korea.

No a ráno to začalo. Oficiálním startovním bodem Baekdu-Daegan je špička Cheonwang-bong (1915m), jedna z nejvyšších jihokorejských hor. Dostat se na ní obnáší drsný výstup po skalnaté stezce, nebo spíš schodišti, kde co krok, to půl výškového metru. Na čtyřech kilometrech si člověk nastoupá 1350 metrů, což s brutálně těžkou krosnou plnou zásob není žádný med. O to víc mě potěšilo, kolik víkendových výletníků, co si vyšli jen tak nalehko, jsem nechal za sebou. Všichni nechápavě zírali na mou obří krosnu, pár se jich se mnou dalo do řeči (v rámci možností) a když slyšeli co podnikám, žasli ještě víc.

V půlce výšlapu je buddhistický chrám, kam jsem se samozřejmě šel podívat a kde se mě zmocnil těžko popsatelný pocit. V němém úžasu a dojetí jsem vstřebával skutečnost, že poprvé v životě stojím v opravdovém asijském chrámu. Byl to důkaz, že tuhle cestu fakt podnikám a že jsem překročil další životní milník - vydal jsem se do Asie.

Cheonwang-bong (1915m) byl pořádně větrný.
Ale zpět k treku. Po dlouhých pěti hodinách jsem se konečně vyškrábal na vrchol, kde bylo lidí jak na jarmarku a místo pro fotku si musel člověk vybojovat. Krásný prosluněný den bohužel vystřídal brutální vítr, ve kterém měli všichni co dělat, aby se udrželi na nohou. Byla jedna odpoledne, spousta času dokončit první etapu a pokořit i tu druhou (kniha je rozdělená do 45 etap, ale já mám jen 26 dní, takže docela chvátám). Po náročném výstupu, kterým mě uvítal národní park Jiri-san, jsem se těšil na pohodovou hřebenovku, velmi brzy ale přišlo poznání, že tohle nebude žádná sranda. Přestože stezka vede po hřebeni a v širším měřítku neobnáší velké výškové rozdíly, je to brutálně skalnatý terén plný obřích balvanů, naprosto odlišný od pohodlných pyrenejských stezek.

Jako by to nestačilo, vichr zesílil a začal přivávat velké mraky. Počasí začalo vypadat hrozivě a před deštěm jsem to jen tak tak stihl do horské boudy šest a půl kilometrů před plánovaným cílem. Na konec druhé etapy jsem však nedošel nejen kvůli počasí, ale i proto, že jsem úplně grogy. Jestli bude takhle náročná celá cesta, tak potěš koště, není šance to celé ujít v časovém limitu. Dneska jsem to zapíchl už v půl čtvrté a zítra má být hnusně až do odpoledne, takže nic moc vyhlídky (doslova, venku není vidět na krok). Snad se aspoň trochu vyspím, jsem totiž v jedné místnosti se stovkou dalších lidí a stačí, aby jeden z nich chrápal...

sobota 21. března 2015

Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - část první

Většina cest začíná na letišti.
Na noc v Aucklandu jsem byl připraven.
Sobota, 10. května 2014
Právě sedím v autobuse na trase Soul-venkov a začínám psát svůj deník. Za pár hodin budu na jihu jižní Koreje, kde začne můj 735 kilometrů dlouhý pochod. Nejdřív mě však čeká pět hodin jízdy, ideální příležitost něco napsat. Poprvé v životě jsem v Asii (nepočítám-li mnohá letiště) a jsem plný dojmů z úplně nového, neznámého, fascinujícího světa.

Soul jsem zvládnul bravurně, a to navzdory menší komplikaci v podobě horského kola, které si ve velké krabici vezu ze Zélandu domů. Hodně mi pomohl Juno, místní týpek kterého jsem sehnal přes Warmshowers.org (Couchsurfing pro cyklisty) a který mě v Soulu ubytoval, zařídil úschovu kola a pomohl mi se tu rozkoukat.

Hned po přistání ze mě opadla nervozita z nadcházející velké neznámé; letiště totiž vytapetovali nádhernými fotkami korejských hor a při pohledu na to, co mě čeká, jsem se začal přiblble usmívat a nemohl jsem přestat; dva roky střádaný plán se konečně stává skutečností. Se zbrusu novou krosnou Gregory Baltoro 65 a velkou krabicí jsem vyrazil do hlavního města, asi hodinu jízdy metrem z letiště (které vůbec není v Soulu, jak jsem se domníval, ale na uměle vybudovaném ostrově u města Incheon). Metro je moderní, prostorné, tiché a pohodlné, a díky vícejazyčným nápisům se v něm dá snadno zorientovat. Přestože jsem byl široko daleko jediný běloch, nikdo si mě nevšímal a všichni upřeně civěli do svých obřích pádlofonu, které tady má úplně každý. Jestli jsem si kvůli něčemu připadal nepatřičně, nebyla to moje běloba, ale můj provizorní (už dva roky) telefonek LG za 25 dolarů.

Zakáz stání nebo panáček-kolečko-robot-hokejka?
První krůčky a slova
Samostatnou kapitolu si zaslouží korejština, která mě zaujala už v letadle. Sice nerozumím ani slovo, ale když letuška tak krásně melodicky zašvitořila, že letíme do turbulencí a že se máme připoutat, znělo to jak šepot vánku v korunách stromů. Až mnohem později jsem pochopil, že ne každý mluví jako letuška. Takový opilý korejský zemědělec když se začne hádat se sousedem, to je jako střelba z ucpaného kulometu. Co mě opravdu dostalo, to bylo písmo (hangul). Úplně první dojmy z jejich hieroglyfů bych definoval jako mžitky před očima, které vystřídalo pobavení, když jsem začal rozeznávat jednotlivé symboly a popustil uzdu fantazii při jejich pojmenovávání. Sněhulák, barová stolička, robot, robot na barové stoličce, robot s hokejkou, hrnec s pokličkou, převrácený hrnec s pokličkou, pán v klobouku s klackem v ruce, kolečko na stole, domeček se stříškou, apod. Nejvíc mě pobavilo korejsky napsané mléko. Kolikrát už jsem tohle viděl na dveřích od WC...
우유 UYU 지리산 JI RI SAN
Dost ale bylo mléka, teď zase vážně. Korejština je bezesporu těžká řeč, ale abecedu mají, jakmile pochopíte její základní princip, poměrně jednoduchou. Juno mi vysvětlil, že každé z 24 písmen vyjadřuje určitý zvuk, stejně jako á, bé, cé, dé... a jediný rozdíl je v tom, že oni nepíší písmena v řadě za sebou jako my, ale seskupují je do slabik a z těch teprve skládají slova. Třeba JI-RI-SAN (san = hora).


Dojmy ze starodávného královského paláce trochu kazí okolní mrakodrapy...

Než se úplně zamotám do dešifrování panáčků s kloboukem a robotů s hokejkou, radši se vrátím k popisu Soulu. Ono tedy není moc co popisovat, protože jsem poměrně záhy odjel, nepřijel jsem se přece plácat v desetimilionovém městě. Z památek jsem navštívil jeden z pěti královských paláců (Chang-do) a tradiční starokorejskou čtvrť, a jinak jen všední život ve městě - provoz v ulicích, spěchající lidi, obchody, předraženou turistickou čtvrť, davy řinoucí se z metra jak horda skřetů z jeskyně, asijské nápisy protkané množstvím angličtiny (Starbucks, Paris Baguette...), atd. Všude elektronika - v metru televize, v nádražních čekárnách televize, v autobusu televize, na záchodech televize... a všude lidi co ty televize ignorují, protože si na pádlofonu mohou přímo na ulici pustit vlastní televizi v HD kvalitě. V Tesku, které se tady jmenuje HomePlus, vedle místních piv najdete třeba Budvar, Plzeň, Kozel Dark a Brouczech a na regálech tablety s běžící reklamou na vystavené zboží.






Ulička lásky a a místní street art. Fantazii se meze nekladou.

Korea má 50 milionů obyvatel a většina z nich je natěsnaná ve městech, v maličkých bytech kterých jsou plné paneláky. Už z letadla mě dostal pohled na obrovská, nevzhledná, šedá a depresivně působící sídliště. Před chvilkou jsem si při pohledu z okénka na vteřinu myslel, že nejsem v jižní Koreji ale na jižním městě...

V místních autobusech je jen 28 míst, ale jsou jak v business class.
Chtěl bych psát dál, docela mě to baví a dálnice je natolik kvalitní, že to vůbec nedrncá, ale nemám už o čem, další dojmy teprve přijdou. Tak snad jen závěrem úvahu o psychice. Mám neskutečně neskutečný pocit z toho, že se to fakt děje, že cestuji neznámou zemí kde mi nikdo nerozumí, já nerozumím nikomu, a chystám se na vlastní pěst do úplného neznáma. Naposled jsem to zažil před čtyřmi lety ve Finsku, kde taky anglicky moc lidí nemluví. Ano, byl jsem sice na Zélandu a v Austrálii, prošel jsem Pyreneje a prostopoval půlku Evropy, ale stejně mám při každé nové cestě stejný pocit nejistoty, a opustit vlastní komfortní zónu je pro mě dost obtížné. Dnešek je toho příkladem - nemohl jsem se z Junova bytu skoro hnout, neustále jsem si vymýšlel nové záminky proč se ještě zdržet, i když jsem dobře věděl, že to je jen prokrastinace, že stačí udělat první krok a pak už to půjde samo. Upřímně závidím lidem, kteří tohle nepociťují a do každého dobrodružství se pouštějí s nadšením, těší se na to neznámé prostředí, na chaos kolem sebe, a vůbec jim nedělá problém vylézt z ulity. Kdybych nevěděl, že to stejně udělám a necouvnu, myslel bych si, že jsem posera. Ale nejsem, jen je vždycky těžké udělat první krok. V takových chvílích mi hrozně chybí parťák, morální opora. Spoléhat vždy jen sám na sebe je těžké. No nic, dost sebezpytování, čeká mě krásná dovolená a první krok už mám za sebou.

Jiri-san
Na chvíli zpátky u propisky, v jiném autobuse. První kontakt s Koreou mimo hlavní město byl úspěšný. Po čtyřhodinové jízdě limuzínobusem a šlofíku na nesmírně komfortních sedačkách jsem dorazil do města Jinju, kde jsem přestupoval. Naštěstí oba spoje jedou ze stejného nádraží, takže nehrozilo zabloudění v ulicích, kde si připadám jak na jiné planetě. Proběhla i první interakce s naprosto totální jazykovou bariérou - koupě lístku. Naivně jsem si představoval, že ukážu název města kam chci a dostanu jízdenku. Omyl. Paní začala něco povídat a jaksi nechápala, že jí nerozumím ani písmeno, načež se přitočil nějaký pán a zřejmě ve snaze mi pomoct začal taky něco povídat a gestikulovat. Je to nezvyk, něco potřebovat a nedokázat se vůbec, ale vůbec dorozumět. Po pěti minutách gestikulace jsem pochopil, že pán neříká "těší" protože mě rád vidí, ale protože mi nabízí odvoz taxíkem za 45000 wonů (asi 30€). Když jsem odmítl, kupodivu nenaléhal, jen ještě chvíli smlouval a když viděl že to nemá cenu, odešel a ukázal mi správné okénko kde si koupit lístek (za 5900 wonů). Později jsem se dozvěděl, že smlouvání za taxi je nelegální a i když mohla být nabízená cena férová, někteří taxikáři toho prý zneužívají, v cílové stanici si řeknou o víc peněz a když zákazník odmítá zaplatit, zavolají policii a nepokrytě lžou, že domluvená cena byla jiná. Cizinec pak může skončit na pár hodin ve vězení a v horším případě dostat i záznam do rejstříku, kvůli čemuž prý někomu odmítli prodloužit pracovní vízum. Tyto informace nemohu osobně potvrdit, mám je od amerického páru, který tu už několik let žije a pracuje.

No nic, zpátky k mé cestě. Na nádraží se se mnou pak dal do řeči ještě jiný pán, docela slušnou angličtinou a přátelsky, nezištně si chtěl povídat - odkud jsem a kam se chystám, jestli jsem na dovolené, a tak. Narozdíl od Soulu tady moc bledých tváří nepotkají, tak jsou vždycky zvědaví. Pána udivilo, že se chystám jít pěšky přes celou Koreu, a že nejsem Američan, nýbrž Čech. Nakonec mi pomohl sehnat plyn do vařiče v místním krámku a šel si po svých. Ze shánění plynu jsem měl obavy, ale povedlo se a k večeři budou nudle!