Dopařené hry za čtvrtý kvartál 2007

HL2: Episode 2 - rozhodně ne trpasličí epizoda

Alien Shooter 2 - tolik masa by nakrmilo celou Afriku

Z extrému do extrému, aneb z nelidsky chudých herních dodatků čtvtletí předchozího do meganášupu nově pokořených titulů. Tuto změnu zapříčinila nejen mimořádně štědrá podzimní nadílka od vydavatelů, ale taky fakt, že jsem praštil s koštětem a měl po dlouhé době zas čas na paření. Množství času společně s nedostatečnou výpočetní silou hardwaru pro ty nejnáročnější hry mě také motivovaly k exhumaci starý pecek jako Duke Nukem 3D, pro které jsem objevil spoustu modifikací. Mé plány dohrát několik modů i do Doom 3 a Half-Life 2 bohužel zhatila smrt grafické karty, jejíž dočasná náhradnice Geforce4 MX ke spuštění zmíněných věci opravdu nestačí. Nová grafárna bude až po novém roce. Je to škoda, protože jinak by se jednalo o herně nejúspěšnější období mého života, pokořujíc i dosud nejpropařenější rok 2005. Každopádně dnes je silvestr, já jsem v době vydání tohoto článku zrovna přistál na Ruzyni a cestuji na Slovensko, kde mě čeká další náročná chatovice u Uniho. Proto tento příspěvek považujte za úspěšné uzavření roku 2007 v duchu pařby se vším všudy.

Historie 3D Realms

Tento článek původně vyšel na Hratelně.cz v prosinci 2007. Po zániku serveru jsem ho přemístil na blog.

Firmu 3D Realms zná dnes každý, kdo se aspoň trochu zajímá o svět videoher. Po roce 1996 vstoupila do historie díky drsnému blonďákovi s atomovým příjmením, na jehož pokračování se už přes deset let marně čeká. Ne všichni však vědí, že lidé z 3D Realms už se ve videoherní branži pohybují skoro dvacet let a mají toho na triku mnohem víc, než jen Duke Nukema.

Původní název z počátku devadesátých let je Apogee, taktéž známá firma v oboru shareware, pod jejíž taktovkou vyšlo nepřeberné množství slavných titulů jako Hocus Pocus, Commander Keen, Rise of The Triad či Duke Nukum. Apogee, potažmo 3D Realms však má prsty i v projektech, u nichž byste to vůbec nečekali a které jsou obvykle spojovány s úplně jinými subjekty. Příkladem je Wolfenstein 3D či Descent, ale i novější Max Payne a loňská akce Prey. Všechny tyto projekty vznikly za přispění, jak finančního tak kreativního, lidí z 3D Realms.

Můj blog je nekvalitní?

Tento blog byl před pár dny doporučen do "výběru bloguje" jiným bloggerem. Výběr znamená, že blog patří mezi ty kvalitnější a příspěvky se na hlavní stránce bloguje.cz zobrazují v příslušné kategorii. Takový blog musí splňovat podmínky vyjmenované zde.

Jednoduše řečeno, příspěvky musí přibývat pravidelně a ne jednou za uherák, musí mít hlavu a patu, být čtivé, gramaticky správné a bez vulgarit. Po dvou letech blogování, během nichž návštěvnost přesáhla 150 tisíc a řada lidí si moje psaní oblíbila, byla žádost o zařazení do kvalitních blogů zamítnuta (nejspíš nějakým adminem, jenž se ani nepodepsal) s tímto odůvodněním:

Zamítnuto (Jsou to spíš spoty, literární přesah blog nemá, texty delší než tři řádky aby člověk pohledal. Na Výběr to není...)

Vy kteří tyto stránky navštěvujete (a díky vám je storm.bloguje mezi stopadesáti nejčtenějšími blogy), případně píšete komentáře a snad se i bavíte čtením mých "spotů bez literárního přesahu kratších než tři řádky", řekněte: dělá si ze mě snad někdo srandu??? Apríl přeci bude až za čtyři měsíce...

Pokud někdo z vás taky bloguje a je jiného názoru než ten inteligent co napsal výše citovanou větu, budu rád když mě podpoříte, protože tohle mě dost namíchlo. Pokud byste mě chtěli doporučit do výběru, můžete tak učinit když kliknete na POMŮCKY, pak v pravém sloupci na SPRÁVA BLOGU a tam už stačí napsat adresu tohoto blogu do okénka dát záložku "navrhnout do výběru". Předem děkuji.

Vánoce ne-podle představ

Navzdory slibnému začátku štědrého dne, kdy jsem náruživě naklepával řízky a degustoval bramborový salát, se celá věc nevydařila tak, jak jsem si jí představoval. Po pravdě řečeno, byl jsem spíše zklamán a nebyl jsem jediný. U kamarádky kde se celá akce konala se sešlo jedenáct lidí – většinou Slováci, pár Čechů a Michal pozval jednu kamarádku z Turecka a jednu Rumunku. Na mě byla akce strašně chaotická. Nebylo prostřeno, všichni kecali jeden přes druhého, Michal se snažil nás přimět mluvit anglicky kvůli svým kamarádkám, jenže to bylo v takovýchto podmínkách prostě nemožné, a navíc jsme čekali až přijde poslední člen – pan domácí – z práce, ačkoliv jsme se předtím dohodli že se najíme bez něj a po jeho příchodu dáme druhé kolo. Výsledek byl ten, že jsme začali dřív pít než jíst a řízky byly studené. Přesto to byla fajn večeře, to zas jako jo. Bohužel mi celý požitek zkazil slabý apetit způsobený nastydnutím. Po dvou řízcích a naběračce salátu jsem už nemohl pozřít ani sousto, natož dopít druhé pivo. Pravda, řízky byly jak dlaň dobře rostlého dřevorubce, ale to je irelevantní, to jsem prostě svědomitě porcoval a obaloval. Po jídle se pak z celé vánoční večeře stala taková obyčejná párty – z bedny se linul zvuk vánočně naprosto neladícího akčního filmu s českým dabingem, Michalovy kámošky se nudily a on se chudák hrdinně leč marně snažil vést nějaký rozhovor, a pak se půlka lidí odebrala do vedlejšího pokoje koukat na Pelíšky, které jsem určil jako nástupce Mrazíka coby vánoční film. Rumunka s Turkyní nakonec odešly, což paradoxne zlepšilo situaci, protože tam bohužel prostě nezapadaly a všichni Čechoslováci se bavili mezi sebou. V momentě kdy opustily byt jsem seděl na gauči a koukal na Pelíšky, zatímco Michal se zapojil do obecného pokecu. V tu chvíli mi taky začala stoupat teplota a když jsem v jednu ráno řekl že mi není dobře a že jdu domů, na teploměru jsem naměřil skoro 40°C. Onemocnět v nejnevhodnější dobu je moje specialita. Druhý den jsem se cítil tak, že ačkoliv mi bylo blbě z hladu, pouhé pomyšlení na řízek mi zvedalo žaludek. Naštěstí jsem se do večera vypotil a teplota spadla skoro o dva stupně, takže jsem dokázal sníst aspoň pomeranč. Na druhý den už jsem šel do řízků. Zkrátka a dobře, opravdu neobvyklé vánoce.

Report on internet usage at school (more Counter-Strike!)

Poslední ukázka mého domácího úkolu v angličtině. Takovýhle report poslat řediteli školy, tak tam žák asi skončí :)

REPORT ON INTERNET USAGE AT KINGSLEY SCHOOL OF ENGLISH

The purpose of this report is to:
- inform about current use of Internet at school
- evaluate it ' s benefits and disadvantages
- estimate the improvements planned for the future
This report was prepared in collaboration with sample students from all classes.
Current usage
Two main groups of people are benefiting from our broadband connection, with a third and forth following.
- Videogame players, mainly our school Counter-Strike team, which is currently training for the world championship in Korea.
- Porno downloaders.
- Students whose library visits are being thwarted by lazyness.
- Day-to-day email checking and web browsing.
Benefits and disadvantages
The main benefit of Internet at school is that people can train for Counter-Strike leagues at any time and be in touch with their clan-mates even during lessons.
On the other hand, there is the disadvantage of constantly interrupting teachers, especially during crucial matches or clan meetings and strategy planning.
Plans for the future
- Strenghtening of the line for more bandwith capacity.
- Periodic renewal of the hardware in each classroom.
- Financial support of less wealthy students who are unable to buy specialized accessories, such progaming mice and keybords.
- Introduction of a rule allowing students to punish teachers interrupting during league matches.

Unifest 2007 - část třetí

Tragédie na pivním podnose
Několik stavů opilosti, strastiplná cesta na Slovensko, přiznání se ke spánku a dramatická změna počasí. To všechno a ještě víc charakterizuje Unifest 2007, o jehož závěru se dočtete v dnešním příspěvku.

V posledních dnech bohužel došlo k neštěstí – zkazilo se nám pivo. Náhlé výkyvy teploty, špatně zvolená pozice posledního sudu (celkem se za pět dní vypily čtyři) a nemožnost pročistit pípě trubky bohužel vedla k tomu, že v posledních dnech akce dostalo pivo poněkud nakyslou, ne zrovna atraktivní příchuť. Někteří vytrvali a statečně pili skoro až do konce, stále častější však byly případy, kdy se ráno vylévaly celé půllitry zvětralého piva, které si někdo natočil, ochutnal a znechuceně ponechal svému osudu. Nakonec jsme museli jít do vsi pro lahváče. To už se však festival chýlil pomalu ke konci a nás čekala poslední série filmů.

Místo koled Rammstein

Pro tu správnou vánoční náladu jsem si stáhnul sólovku od kytaristy Rammstein a pořádně to ohulil, aby mi těch osm kilo řízků, desetilitrový hrnec salátu a šedesát piv lépe klouzalo do krku. Tedy, ne že bych se to chystal spořádat sám, konzumentů bude nějakých deset. Ti pobožní si nicméně užijou půst či zákaz jezení vepřového, zatímco já, Michal a Pavel, všichni staří ateisti, si dáme pořádně do nosu! A proč taky ne, poté co jsem strávil celé ráno, dopoledne a odpoledne vykošťováním, naklepáváním a obalováním řízků a včera si udělal mozol při míchání salátu, o dřině při přepravě nákupu z obchoďáku domů nemluvě. Odměna je více než zasloužená! Mňam. Každopádně musím poděkovat Zuzce za spolupráci při tvorbě salátu, Jožovi a Michalovi při loupání brambor a opět Jožovi při obalování řízků. Tak a teď už opravdu mňam.

Mamma! Ho trovato una bomba!

Con Saverio, il mio compagno di classe e miglior amico in Italia, andavamo spesso al Lota, un piccolo torrente non lontano dal paese. Un giorno, mentre stavamo esplorando uno spiazzo vicino alla chiusa, Saverio gridó inaspettatamente: "Mió! Una bomba!" e afferró un oggetto che fino a quel momento consideravo un comune sasso.

Era un esplosivo della Seconda Guerra Mondiale, circa tre chili di peso, trenta centimetri di lunghezza e dalla forma un po ' paffuta. Probabilmente si trattava di un proiettile da mortaio. Sul sottile collo c ' erano piccole lamettine come su freccie, mentre sulla parte opposta, in cima a una pancia grassottella, era ben visibile un cerchio rosso – il sensore d ' urto.

Saverio fu talmente affascinato dalla trovata che decise di mettere la bomba in vetrina in camera sua. Trascinammo l ' oggetto per tutto il giorno in mano e sulla bici (col punto rosso appoggiato al fondo di un cestino) saltando le buche nella strada. Quando arrivammo a casa, Saverio fece una corsa in cucina con l ' esplosivo in mano e gridando tutto esaltato: "Mamma! Guarda che ho trovato! Una bomba!". Sua madre ebbe un attacco isterico e ci cacció fuori mentre il padre chiamava i carabinieri.
Arrivarono dopo un ' ora, diedero un ' occhiata alla bomba e ordinando di nasconderla dietro il garage se ne andarono, dicendo che i pompieri sarebbero venuti a portarla via. Non dissero peró che ci avrebbero messo tre settimane. Tre lunghe settimane per Saverio, il quale doveva combattere il desiderio di schiantare la bomba nel campo del nonno. Il seguente intervento dei pompieri consistette nel buttarsi l ' oggetto sul sedile posteriore di una Fiat Uno e portarlo via.

Unifest 2007 - část druhá

Nádherná lokalita na severozápadě Slovenska. Malá chatka hluboko v lesích... Druhý díl reportu z letošního Unifestu vás seznámí s druhou sérií promítnutých filmů a taky o tom, že zima a kouř dokážou být pořádně nepříjemní společníci. Jen pro připomenutí, nezapomeňte na fotoseriál na rajče.net

Chlastací intermezzo, zima a hrátky s ohněm
Po druhé nebo třetí noci, už si nevzpomínám, okolo šesté ráno, šla většina lidí spát. Nikoli však dorůžova vyspinkaný Storm a odpočatější Uni, Kubo a Dano. Nějak jsme se zapovídali a znáte to. Člověku z toho mluvení vyschne hrdlo, vyhrabe se ze spacáku, natočí si pivo, pak druhé, pak třetí... no a jak už to tak bývá v situacích kdy to člověk čeká nejméně, nakonec jsem jich natočil jedenáct a když ostatní ve tři odpoledne vstávali, já se poměrně nejistým krokem zavrávoral do spacáku. Loňský rekord třinácti kousků se mi však zdolat nepovedlo. Co se však zdařilo dokonale bylo opětovné nastydnutí, za což tentokrát nemohla hlava vystrčená z okna vlaku, nýbrž náhlé a velmi nepříjemné ochlazení doprovázené mohutnými lijáky, kterými nás přivítal začátek srpna. A to se nám Uni smál, když se šel den předtím koupat a my ne! Že byla fakt brutální kosa dokazuje fotka tří účastníků vycpaných několika páry fuseklí, tuplovanými tepláky, mikinami, bundami a novinami a zavrtaných hluboko do svých spacáků (ať si Jakub říká co chce, spacák za dvě stovky se vyplatil. Nepustil zimu dovnitř, natož tělesné teplo (a jiné věci) ven). Když ne na těle (o to se staral alkohol), tak aspoň na duši zahřál Tominhu se svou ohnivou show, jež byla vskutku působivá a uprostřed letního vyschlého lesa i plná napětí.

Jak jsem spolužáka omylem kopnul do tlamy

Nejsem násilnický typ, přesto jsem na základce málem vysklil spolužákovi úsměv. Omylem. Hráli jsme za školou na plácku fočus, najednou byl přede mnou míč, asi metr a půl nad zemí, já se napřáhl a kopl, jenže tam najednou nebyl míč nýbrž spolužákova hlava. A já tenkrát nosil boty s ocelovou špičkou. Naštěstí se nic vážného nestalo, spolužák nemusí jíst tekutou stravu a dokonce tenkrát ani nechtěl penaltu, takový to byl dobrák.

Unifest 2007 - část první

Nádherná lokalita na severozápadě Slovenska. Malá chatka hluboko v lesích, ale ne tak hluboko aby nebyla poblíž hospoda a pivní velkosklad. Říkejme tomuto místu Uniho, protože organizátor a duševní otec akce o níž se chystám psát má přezdívku Univerz, pro přátele Uni.

Introduction
Nejdřív menší úvod: UNIFEST není, jak by se z názvu mohlo zdát, nějaká univerzálně festovní střelnice. Je to filmový festival se striktními pravidly, které nyní vyjmenuji.

První Uniho zákon: vypij co nejvíce chlastu. Druhý Uniho zákon: vypij ještě víc chlastu. Třetí Uniho zákon: sežer co nejvíce jídla. Čtvrtý Uniho zákon: ani kapka nesmí přijít nazmar (podpravidlo Prvního a Druhého zákona). Pátý Uniho zákon: v noci platí přísný zákaz spaní, na to je dost času ve dne. Noc patří sledování filmů.

A tady se dostáváme k jádru guláše – Unifest je soukromý filmový festival odehrávající se na Uniho chatě (se kterou jsem se seznámil na silvestra 2005/06. V červenci se konal již třetí ročník a já samozřejmě nesměl chybět. Report z akce přináším s menším zpožděním, ale věřím že v těchto zimních měsících si každý rád připomene slunné letní dny, kdy mohl vesele běhat v kraťasech a válet se v trávě místo v půl metru sněhu. Krom článku jsem dal dohromady i fotoseriál, který najdete na rajče.net.

Simone Rossi, il professore scioccato

Questo racconto é il primo della serie Ricordi Dei Tempi Passati, una collezione di storielle e avvenimenti della mia gioventú e infanzia, che ho deciso di condividere con altre persone per divertirle. Cliccate su CELY CLANEK per leggere l'articolo.
Prima di cominciare il racconto sul nostro professore di educazione tecnica e la sua abilitá di essere scioccato da qualunque cosa leggermente fuori dalle sue antiche convenzioni, devo chiarire la mia posizione a scuola in quell ' epoca.

Jak jsem se podruhé narodil

Snad každé dětství se nese v duchu kejklí na dvoukolových miláčcích. Mé dětství se jednou málem donosilo. Každý si vzpomene, jak na svém Sobíku či BMX prováděl čísla tak sebevražedná, že při pouhé vzpomínce se mu kroutí střeva a nechápe, kam tenkrát odložil pud sebezáchovy. Ano, mám na mysli kousky jako sjíždění schodů, absurdně vysoké skokánky, přeskakování pařezů či překážek na hřišti za barákem, divoká jízda bez brždění s kamarádem na rámu, drncáky, kličkování lesoparkem mezi babkami venčícími své jezevčíky... zkrátka všechny ty věci, které nám způsobovaly četné pohmožděniny, domlácená kolena, strupy na každičké části těla. Kdyby historka, o které se chystám vyprávět, dopadla tenkrát jinak, nebyl bych jí teď mohl vyprávět...

Rozdíl mezi švédskou a finskou trojkou

Švédská trojka vypadá takhle. Finská zase takhle.

Imperial War Museum of London

Před časem jsem si vyrazil do londýnského Imperial War Museum. Byla to nezapomenutelná zkušenost, z každého exponátu na mě dýchala historie a taky videohry :) Bohužel je muzeum tak obrovské, že nebyla šance projít všechno. Po třech hodinách už jsem toho měl až nad hlavu, neměl pomyšlení ani na focení, natož na čtení podrobných popisků všemožných bojů, ať už šlo o blitzkrieg, bitvu o Suezký kanál nebo Španělskou revoluci vedenou Frankem. Nejvíc času jsem strávil ve vstupní hale, kde jsou vystaveny tanky, děla a ponorky, a odkud je taky nejvíc fotek.

V muzeu je zmínka o každém konfliktu, v němž za posledních sto let zasahovala Velká Británie, ale i jiné důležité momenty historie, jako pád berlínské zdi či válka ve Vietnamu. Největší prostor je samozřejmě věnován první a druhé světové, ale najdete zde i různé války z Afriky, Ásie, bitvu o Falklandy, a velice pečlivě je popsané i meziválečné období, během něhož Hitler pomalu zbrojil a připravoval se na nejkrvavější válku minulého století.

Cambridge Advanced Exam hotov

Dneska jsem úspěšně (aspoň doufám) dokončil Cambridge Advanced Exam. Spolu se mnou se dalších 150 lidí radovalo, že už to mají z krku. Celá zkouška je totiž rozdělena na tři části a každá z nich probíhá v jiné části Londýna, což je dost nepříjemné kvůli pracovním závazkům a času. Každopádně už je to hotové a teď už zbývá jen počkat do února, kdy budou výsledky.

Golden Axe: Beast Rider - preview

Tento článek původně vyšel na Hratelně.cz v prosinci 2007. Po zániku serveru jsem ho přemístil na blog.

Fanoušky legendární plošinovky Golden Axe jistě potěšila zpráva, že se připravuje remake. Méně už potěšila majitele PC, jelikož půjde o čistě konzolovou záležitost. Nové informace navíc svědčí o tom, že to nebude ani tak remake, jako spíš o zbrusu nový titul, jenž se legendou z roku 1989 pouze inspiroval a převzal z ní minimum.

Ačkoliv se setkáte se všemi třemi hrdiny, výběr postavy už nebude možný. Tvůrci se zaměřili na amazonku Tyris Flare, zatímco trpaslík Gillus a kulturista Ax Battler budou dělat jen křoví, potřebné pro příběh (záchrana civilizace před zotročením). Na druhou stranu vrátí se například známí skřeti, kteří obírali mrtvoly a utíkali vám s kořistí. A opět je půjde nakopat mezi šunky.

Tyris bude mít k dispozici celou řadu útoků, které nepřátelům pořádně zatopí. Trochu zbytečně však působí tři druhy zbroje (kožená, ocelová a kostěná), jelikož většina půvabných křivek zůstane stejně nechráněna před ranami nepřátel i pohledy hráčů. Pokud se ptáte, proč se z oněch tří postav rozhodli autoři zaměřit právě na Tyris, asi vás napadne, že polonahé bojovnice dnes letí víc, než svalovci v upnutých trenkách.

Welcome to Dětenice!

Trochu jsem si pro školní účely (vytvoření turistického letáku) poupravil údaje ohledně Dětenic. Učitelka se pobavila.

!!! COME TO THE CASTLE OF DĚTENICE AND EXPERIENCE A VERY OLD-FASHIONED LIFE !!! 

Are you tired of spending your weekends in the dull, always the same modern pub with football on the plasma tv, good-looking waitresses and bad-looking drunkards? Why not to try something new, then? And when we say new, we in fact mean old, literally medieval!

Preview Earth No More - 3D Realms zase na koni

Tento článek původně vyšel na Hratelně.cz v prosinci 2007. Po zániku serveru jsem ho přesunul na blog.

Samuli Syvahuoko, bývalý člen finského studia Remedy (Max Payne, Alan Wake), se trhnul a založil novou firmu Recoil Games, která letos v červnu oznámila svou prvotinu Earth No More, na níž spolupracuje s 3D Realms a jež by měla vyjít v roce 2009. Půjde o týmovou, hororově laděnou akci, která se však má zažitému pojetí „týmová“ zcela vymykat, jak se dozvídáme z ambiciózních plánů Recoilu.

Dějištěm bude malé městečko v Nové Anglii, na něž byla uvalená karanténa kvůli náhlému rozšíření neznámé rostliny se schopností nejenom zabíjet, ale hlavně měnit lidi, zvěř i ostatní vegetaci v krvežíznivé mutanty. Toto podivné křoví, nápadně podobné červeným kořenům z filmové Války světů, není produktem vesmírné invaze (autoři se distancují od všech známých klišé), nýbrž prací matky přírody, která už má lidského pustošení po krk a řekla si, že je třeba tomu šmejdu ukázat, kdo je na Zemi pánem.

Kabát - Live in London 8.12.2007

Je to zvláštní, ale všechny české a slovenské kapely které mám v oblibě jsem naživo viděl až v Anglii. Horkýže Slíže v únoru, Tři Sestry v dubnu a teď v prosinci Kabáty. Koncert byl parádní a dokonce mě čekalo naprosto nečekané překvapení. Uvnitř další videa!



Carling Islington Academy byl beznadějně vyprodán a sál narvanější než ta nejnarvanější piksla od sardinek. Obsluha baru byla zřejmě na sedativech, protože na pivo se čekalo snad hodinu a za pípou se zjevně nespěchalo. Naštěstí to trvalo jen do chvíle, než Vojtek a spol. vstoupili na pódium.
Překvápko, které jsem věru nečekal, přišlo už s předkapelou Reskata. Čtyři holky, kterým to s kytarama vážně seklo a docela se mi líbila i jejich hudba, bohužel však bylo publikum naladěno na Kabátovskou notu, takže se nesetkaly s větším ohlasem.

Recenze Stranglehold - Zahrajte si ve filmu

Tento článek původně vyšel na Hratelně.cz v prosinci 2007. Po zániku serveru jsem ho přemístil na blog.

Stranglehold // Hodnocení 80% // Cena: 1299,- // Minimální hardware: 2GHz CPU, 1GB RAM, 128MB grafika, 12,5GB HDD // Lokalizace: manuál // Platforma: PC // Vydavatel: Midway // Výrobce: Black Hole Games // Distributor: EA Czech // Žánr: 3rd person akce

Klady: naprosto interaktivní prostředí, stále se něco děje, skvělá grafika i optimalizace. // Zápory: blbá minihra, občas kamera, požadavky na hard disk, krátkost, chudý multiplayer. // Verdikt: dynamická akce, která vás nenechá ani na chvilku vydechnout.

Chow Yun-Fat je Tequila. Tequila je policajt. Drsný policajt. Tak drsný, že si prdel vytírá šmirglem, snídá drcené sklo a kouří strouhané nehty. Tequila je hlavní hrdina akčního krváku Hard Boiled z roku 1992 a taky stylové 3rd peson řežby z roku 2007. Co mají tato dvě díla společné? No přece Tequilu. A taky Johna Woo. John Woo je režisér. John Woo točil jednu asijskou béčkovinu za druhou. Jedna béčkovina za druhou byla plná neuvěřitelně hustých přestřelek. Pak se John Woo stal slavným a začal točit v Hollywoodu. A pak mu z toho hráblo a natočil si vlastní videohru. Tolik k vyjadřovacím schopnostem zkouřeného slona a teď zase zpátky do normálu.

Deus Ex 3: spolupráce s ruskými vývojáři?

Tento článek původně vyšel na Hratelně.cz v prosinci 2007. Po zániku serveru jsem ho přemístil na blog.

Nedávno byl v teaser videu objeven tajemný obrázek s datem 2027, jenž rozpoutal vlnu domněnek, že se příběh možná bude odehrávat v minulosti. Ve svém článku rozebírám možnou spojitost mezi Deus Ex 3 a ruským modem Deus Ex: Project 2027.

Od oficiálního oznámení Deus Ex 3, o jehož vývoji se již nějakou dobu spekulovalo, uplynul sotva týden a nové informace se sypou jak popel z prorezlé urny. Po oficiálním vyjádření Eidosu a krátkém videu nás člověk z PC Gameru informoval o pěti hlavních věcech, které bychom od titulu měli čekat a proč se na něj těšit (to snad žádnému z příznivců série netřeba vysvětlovat). Nedlouho poté jsme se dozvěděli, že třetí Deus poběží na enginu z Tomb Raider Legend, načež šéf Montrealského studia Stephan D‘Astous poskytl rozhovor serveru 1up.com, ačkoliv spíše tajnůstkařil a mlžil než co jiného.

A právě tajnůstkaření se Eidosu moc nepovedlo, jak vyšlo najevo díky serveru Computerandvideogames.com. Některý z jeho redaktorů má totiž reflexy androida anebo neuvěřitelnou kliku, protože v teaser videu zahlédl obrázek, jenž tam patrně neměl být a jeho objevení otevřelo vlnu spekulací o tom, že příběh Deus Ex 3 by se mohl odehrávat v minulosti, lépe řečeno před událostmi prvního dílu. Jak každý fanoušek dobře ví, JC Denton řádil v roce 2052 a jeho nástupce dokonce o dvacet let později, přičemž na uniklém obrázku čísi ruka vhazuje volební lístek do boxu nesoucího letopočet 2027. Čeká nás tedy prequel k původnímu příběhu? Šlo o „záměrný omyl“ sloužící k odvedení pozornosti od něčeho jiného, nebo autorům uniklo velké tajemství? Krátce po zveřejnění tohoto objevu bylo video upraveno a inkriminované datum odstraněno, leč domněnka už je na světě.

Minuta ticha za grafickou kartu

Zákon schválnosti ví kdy se přihlásit ke slovu... V pátek v noci jsem ještě v klidu pařil a díval se na film. V sobotu ráno jsem jásal radostí – po letech se mi podařilo zprovoznit Deus Ex 2 tak aby šel i zvuk. Radoval jsem se však předčasně, po ani ne minutě hraní to kompletně vytuhlo. Žeby za to mohl ten zásah do ovladačů zvukovky? A proč teď blbnou i jiné hry?

Další hrabání, kompletní odstranění a přeinstalování všech driverů a blbnutí pokračuje. Po pár minutách hraní Doom 3 či Duke 3D v OpenGL se začne rozpadat obraz, problikávat textury, objevovat se černé vodorovné čárky po celém monitoru a po chvilce to kompletně vytuhne.
Problém ale nebude v ovladačích, když i po tvrdém resetu je úvodní obrazovka s detekcí paměti, disků, biosu, ba i logo WinXP plné hieroglifů... Když ale naběhnou Wokna, fungují naprosto normálně, dokud nepustím nějakou hru (krom Quake 3, ten běží bez problému).

Co je to maximální blbost?

Vzít si do letadla bajonet, pět litrů slivovice, čtyři kartony cigaret a letět na Nový Zéland. Aneb jak vyhodit 700 liber za dvoudenní dovolenou. Před pár dny přišel Michal domů poněkud rozrušen, neřku-li přímo nasrán. Sled událostí, tak jak mi je popsal, následuje (na přání hlavního aktéra jsem neuvedl jeho celé a pravé jméno).

Kocour letec. Jak se asi dostal na raft?

Duke Nukem Forever - nekonečný příběh

Tento článek původně vyšel na Hratelně.cz v listopadu 2007. Po zániku serveru jsem ho přemístil na blog.

Je tomu jářku deset a půl roku, co se zrodil jeden z nejbizarnějších projektů herní historie, dodnes kolující světem coby snůška dohadů, datumů vydání, výmyslů a hlavně odkladů, přičemž ve skutečnosti o něm už celá léta nevíme ani ň. Zaručeně pravé jsou jen desítky vtipů a narážek na jeho adresu. Ano, je řeč o Duke Nukem Never. Pardon, Forever. Pro zarputilé optimisty co stále doufají, ale i pro realisty co si jej chtějí připomenout, přinášíme shrnutí všech důležitých událostí spojených s tímto fenoménem, jenž si u mnoha hráčů vysloužil potupné přejmenování na Duke Nukem Nikdy a už Navždy.

První fáze
Že bude mít slavný Duke 3D pokračování jsme se oficiálně dozvěděli 28. dubna 1997. Věříme, že kdyby autoři tehdy věděli do čeho jdou, radši by dobrovolně zhlédli všechny současné i budoucí filmy od Uwe Bolla. Oni se však naplno pustili do práce. Jako pohon byl vybrán tehdy vysoce moderní Quake 2 engine a první datum vydání bylo stanoveno na léto 98. Ještě v květnu toho roku se objevil první E3 trailer a vypadal vskutku slibně, jenže stačil jeden měsíc a všechno bylo jinak. V červnu totiž 3D Realms ohlásili přechod na novější Unreal engine, a to hned z několika důvodů. Zaprvé prý byla tvorba levelů v Q2 enginu příliš zdlouhavá a zadruhé nebyl zdaleka tak user-friendly. Navzdory zpoždění tedy bylo výhodnější předělat všechny již zhotovené mapy. Unreal navíc obsahoval nebo umožňoval snadnou implementaci funkcí, s nimiž by v Q2 bylo mnohem víc práce. Šlo například o zásahové zóny, motion capturing a optimálnější renderování textur. I kdyby DNF stihl vyjít v původním termínu, zpoždění by přišlo z obchodních důvodů. Ve stáji 3D Realms totiž vykopával další kůň, vesmírná akce Prey, jejíž převedení nebylo v plánu a modernější Duke by jí na trhu oslabil. Jenže i tomuto hřebci nakonec slehnul ocas.

Shadowgrounds Survivor - první recenze

Tento článek původně vyšel na Hratelně.cz v listopadu 2007. Po zániku serveru jsem ho přemístil na blog.

Shadowgrounds Survivor // Hodnocení: 56% // Cena: neznámá // Minimální hardware: CPU 1,3GHz, 384MB RAM, GeForce 4200ti / Radeon 9000, 1GB HDD // Lokalizace: ne // Platforma: PC // Vydavatel: DTP // Výrobce: Frozenbyte // Distributor: neznámý // Žánr: akce viděná shora

Klady: jednoduchost, střídání postav, ozvučení, oproti minule vychytanější ukládání pozic, nízké HW nároky, cena (bude-li se u nás prodávat). Zápory: krátkost, nízká obtížnost, nepoznáte kdy končí level a nemáte ho ještě celý prozkoumaný.

Verdikt: arkádová střílečka viděná z půdorysu, v níž máte za úkol vykosit stovky emzáků stejně, jako ve dva roky starém předchůdci tohoto titulu. Méně brutální než Alien Shooter, zato více atmosférické.

V předvánoční smršti 3D akcí šokujících grafikou, fyzikou, pitváním nepřátel či růžovou čepičkou a modrou bambulkou se objevila zcela jednoduchoučká a vůbec ničím nešokující arkáda Shadowgrounds Survivor. Toto pokračování (či datadisk, to vyjde nastejno) dva roky starého stejnojmenného titulu by se dalo popsat větou „přečtěte si recenzi na původní hru“, jenže to by tu pak zela prázdná stránka a prázdné stránky jsou špatné áno?

Recenze Soldier of Fortune Payback - Vraťte Johna Mullinse!

Tento článek původně vyšel na Hratelně.cz v listopadu 2007. Po zániku serveru jsem ho přemístil na blog.

Soldier of Fortune: Payback // Hodnocení: 51% // Cena: ? // Minimální hardware: CPU 2GHz, 1GB RAM, GeForce 6800/Ati X800, 3GB HDD // Lokalizace: ? // Platforma: PC // Vydavatel: Activision Value // Výrobce: Cauldron // Distributor: ? // Žánr: doomovka

Klady: zbraně, grafika, létající končetiny Zápory: bugy, systém ukládání pozic, mizerná AI, fyzika, krátkost, zklamání

Verdikt: -10 za bugy, -10 za krátkost, -10 za neuspokojivé ustřelování končetin, -20 za zklamání a je to jasný průměr. A to jedno procento navíc? Čtěte recenzi.

Může za to změna vývojáře, nízký rozpočet či vydavatel? Nevíme a nechceme nikomu křivdit, leč nelze popřít, že dílo slovenského Cauldronu se nedá s původním titulem od Raven Software absolutně srovnávat.

Nirvána jménem Classic Doom

Od třetího Dooma si mnoho hráčů slibovalo majestátní comeback, remake zakladatele žánru a nástupce hodného pro praotce všech doomovek (neřešme teď Wolfensteina a spol.), ovšem ID soft nám dal něco úplně jiného. Dal nám skvělou pařbu ze které si mnozí sedli na židli, o to silněji však zabolelo zklamání z absence toho, o čem tolik hráčů léta snilo – o novém Doomovi po vzoru staré klasiky. Proto dnes pěji ódy na autory jednoho z nejgeniálnějších modů, jaké jsem kdy hrál. Satisfakce se jmenuje Classic Doom 3!

Po letech jsem si pustil Doom 3 a moc mě nebavil. Vlastně to už po hodině hraní byla nuda, navzdory pozdní noční hodině a atmosféře která neztratila nic ze svého lesku. O půlnoci jsem však nainstaloval Classic Doom 3 a čelist mi spadla do klína. Totální konsternace, absolutní pocit štěstí a dojem, že místo v pekle jsem se ocitl v ráji. Takové byly moje dojmy, když jsem se objevil na místě, kde jsem již tolikrát stanul při započetí nové kampaně mého milovaného Dooma. Tentokrát však byl začátek mapy Hangar jiný - byl kompletně převeden do Doom3 enginu. A celá první epizoda s ním.

I mistr Doskočil se někdy splete

Na Tiscali Games došlo k publikační chybě vedoucí k dezinformaci čtenářů. Z neznámého důvodu se v perexu recenze na Assassin's Creed (vydána 19.11.07) dodatečně objevilo dvousloví "PRVNÍ RECENZE", ačkoliv tato byla publikována serverem Hratelně.cz o den dřív, tedy 18.11.07, jak ostatně dokazuje game sheet na Hodnoceniher.cz. O této chybě se na TG nedočtete, příslušný komentář pod článkem byl totiž smazán (a jeho autor nejspíš navždy zabanován).

Turistický průvodce

Fiktivní leták sdělující Anglánům, jaké jsou české zvyky a jak se vyhnout trapasům při setkání s Čechy. Pravda, leták vypadá spíš jak poučka pro děti z první třídy, ale taková je bohužel realita.

CZECH REPUBLIC: A CLEAN AND HOSPITABLE COUNTRY

Are you planning a holiday in Prague, the so called Paris of the East?

Then you should know a few things about Czech customs.

Hovězí hody

Dlouho jsem nic pořádně nenapsal a ještě déle to nebylo nic ryze kulinářského, ovšem po tomto víkendu je nejlepší příležitost jak to napravit, obzvlášť teď v čase oběda. Ta příležitost se jmenuje Dvě A Půl Kila Hovězí Kýty, což je opravdu HODNĚ masa!

Mamí, já mám bombu!!!

Chodili jsme se Saveriem, mým spolužákem a nejlepším kamarádem z Itálie, k potoku za vsí někdy jen tak blbnout. Jednoho dne, bylo to asi v šesté třídě, na takovém plácku plném kamení Saverio znenadání zařval: "Hele bomba!" a vytáhl něco, co jsem původně považoval za šutr. Byla to výbušnina z druhé světové, asi 3 kg těžká, 30 cm dlouhá a ve tvaru baculaté raketky. Šlo nejspíš o střelu do minometu. Tlusté břicho, úzký trup a na konci čtyři křidélka jako u šípu. Saverio byl nálezem tak unesen, že si ho chtěl vystavit v pokojíčku! Tahali jsme sebou tu nevybuchlou bombu půl dne, ať už v ruce či na kole v košíku, položenou velkým červeným čidlem dolů, a jezdili přes drncáky. Když jsme dorazili k Saveriovi domů, hned nadšeně běžel ukázat rodičům co našel (byli zrovna v kuchyni). Jeho matka dostala hysterák, za hlasitého řevu nás vyhnala ven a otec šel volat policajty. Ti přijeli asi za hodinu, koukli na to, řekli ať to dáme za garáž a že pro to pošlou hasiče. Neřekli však, že to potrvá tři týdny, během nichž nálož bude ležet poblíž místa kde si hrají děti. Saverio celou dobu bojoval s touhou tu raketku odpálit na nedalekém poli. Až po třech nedělích se dostavila dvojice hasičů, hodila si břichatou raketku na zadní sedačku Fiata Uno a odjela.

Informal letter to a friend

Dopis popisuje skutečnou událost a názorně ukazuje, jak fungují britské služby a úřady. Každý vám tu dosvědčí, že když vás jeden úředník odmítne, stačí si počkat na jiného nebo zaskočit na jinou pobočku a služba vám bude ochotně poskytnuta. PS. osobnost pisatelky jsem trochu přikrášlil, za což jsem si od učitelky vysloužil poznámku, že riskuje cirhózu jater.

Úvod do rubriky

Jednoho nudného dne, když jsem se jako obvykle snažil v práci zabavit mysl, mi došlo že píšu hlavně o hrách a nových zážitcích, ale nikdy jsem nesáhl do studnice vzpomínek, a že jich ve svých šestadvaceti letech mám. V záchvatu náhlé inspirace jsem zahodil koště v dál, vykouzlil tužku a papír a začal psát. Podnět k sepsání svých vzpomínek mi dodal jeden skvělý blog, který už bohužel zanikl. Já sice nemám historky z dob komunismu ani z hospody U kance, ale taková puberta v italské škole taky není k zahození. Dávám tímto vzniknout nové rubrice, kam budu čas od času sázet "vzpomínky na časy minulé".

F.E.A.R. Perseus Mandate - první česká recenze

Tento článek původně vyšel na Hratelně.cz v listopadu 2007. Po zániku serveru jsem ho přemístil na blog.

F.E.A.R. Perseus Mandate // Hodnocení: 65% // Cena: 999,- // Minimální hardware: CPU 2GHz, 1GB RAM, DX9 grafika, 7,5 GB HDD // Lokalizace: titulky // Platforma: PC // Testováno na: PC // Vydavatel: Vivendi/Monolith // Výrobce: Timegate Studios // Žánr: doomovka

Klady: atmosféra; příběh; hratelnost; nápaditější prostředí; herní doba. Zápory: první třetina hry je moc fádní; příliš mnoho lékárniček; zastaralá grafika; 7,5GB na disku – probůh proč?! Verdikt: Perseus Mandate posouvá události F.E.A.R.u zase o kus dál a nabízí zhruba deset hodin takové zábavy, na jakou jsme zvyklí z původní hry.

Paxton Fettel, váš někdejší úhlavní nepřítel, je ve skutečnosti jen malá pecička v kandované třešničce na polárkáči prosyceném záhadou, strachem, nadpřirozenými jevy a hojnými doušky sytě rudého syrupu. Perseus Mandate (dále jen Perseus) začíná stejně jako původní titul, tedy vysláním speciálních jednotek F.E.A.R. do objektu společnosti Armacham, kde se dějí velice podivné věci. Tentokrát se však ocitnete ve druhém týmu a na vaši hlavu padnou zcela jiné starosti než červená holčička v malých šatičkách. Budou to především elitní žoldáci zvaní Nightcrawlers, najatí senátorem aby průser s Armachamem zametli pod koberec. Jenže jak už to tak bývá, věci nejdou podle plánu...

Letter of complaints

Za domácí úkol jsme dostali sepsání stížnosti ohledně pobytu v rekreačním středisku. Stížnosti já rád, to mě baví :)

English essay about CCTV cameras

An integral part of today's life are thousands of CCTV (Close Circuit TV) cameras, which monitor our every move. They watch us from building entrances, traffic lights, train stations, in the underground system, on buses and hopefully not yet on public toilets. They're supposed to help fight crime, and they certainly do help a great deal, but are we, or, better to say the authorities, getting the maximum benefit from them? And is it really correct to record our steps 24/7? What about privacy? And what about the potential misuse for someone's own profit, a blackmailer for example?
There certainly are strong arguments in favor of CCTV, forcing us to obey traffic rules for a start (or the council's pocket in case of not obeying). CCTV also helps the police to solve crimes, mostly by identifying the felon, as in the murder of an 11-year old boy from Liverpool this summer. But not all that glimmers is gold.
Although the knowledge of being watched by police officers 24/7 should make us feel safe and sound, it is not the case, and there are quite a few reasons. Firstly, most CCTV systems belong to private subjects and the police does not have access to them. Secondly, with over fifty thousand cameras just in London it is technically impossible to watch every single one in real-time and intervene immediately in case of a crime. Hence it is obvious that the tapes are being used only if the felony has already happened and requires investigation, thus serving as proof and not as prevention. It is also necessary to mention that there is often no interest in CCTV records, either for lack of initiative (bus drivers) or due to technical imperfection (black and white screen, lack of audio). Finally, even the most advanced camera can be smashed by a stone or a bullet.
CCTV is indeed a great invention which serves its purpose, but it could and should be used more effectively. Instead of deploying thousands of cameras on every corner, they ought to be fewer, but technically more advanced and better controlled.

Recenze Painkiller Overdose - pomstěte se Nebi v novém Painkilleru!

Tento článek původně vyšel na Hratelně.cz v listopadu 2007. Po zániku serveru jsem ho přemístil na blog.

Painkiller Overdose // Hodnocení 70% // Cena: ? // Minimální hardware: CPU 1,5GHz, 512MB RAM, DX9 grafika, 2.5GB HDD // Lokalizace: ? // Platforma: PC // Testováno na: PC // Vydavatel: JoWood // Výrobce: Mindware Studios // Žánr: 3D akce

Klady: nízké HW nároky; 16 nových map; 40 nových druhů nepřátel; 6 nových zbraní; příběh sahající před události původní hry; vysoká variabilita prostředí; vtipnost; nevyžaduje původní hru ke spuštění. // Zápory: místy nevyvážená obtížnost; moc dlouhé loadování; slabší začátek. // Verdikt: starý dobrý Painkiller obohacen novými nápady.

Když se dva rádi mají, je to láska. Když jim to vydrží aspoň pár minut, je to zachování rodu a prarodiče mají ohromnou radost z vnoučátek. Co ale když se spáří pekelná bytost s nebeskou? To se potom narodí roztomilý hybrid s křidélky na zádech, růžky na čele a piercingem na pinď... oušku. Jenže ani prarodiče, ani strýčkové a tetičky, ba ani zbytek příbuzenstva nemá z této události žádnou, skutečně pražádnou radost.

Psí karneval - deset luxusních kostýmů

Jak Pat a Mat montovali počítačový stůl

Michal si koupil počítačový stolek. V katalogu vypadal tak pěkně a nestál moc, k tomu dovoz domů zdarma... no neber to. Natolik nás okouzlila vidina elegantního kusu nábytku a jeho nízká cena, že jsme si ani jeden neuvědomili háček: v dnešní konzumní době čínských výrobků si zákazník musí nábytek smontovat sám!
Dvě krabice plné dřevotřískových desek, šroubků, vrutů a hřebíčků jsme vynesli do pokoje v pondělí v půl druhé odpoledne, těsně než jsem šel do školy, a při odchodu povídám Michalovi: "Až se za tři hodiny vrátím, ať je stůl smontovanej abysme mohli přehodit kompa a ten starej stůl si vezmu já.", na což Michal sebejistě opáčil: "Prosimtě, já už se nábytku něco namontoval, to zvládnu levou zadní..."

Dozametáno

Dal jsem výpověď.

Sobotní ukojení

Potřeboval jsem to. Po víc než třech měsících mi toho bylo skutečně třeba. České pivo!!!
V pátek jsme se domluvili s Pavlem a Michalem že v sobotu rovnou z práce vyrazíme do hospody. Od rána mi v hlavě kotvily myšlenky na domáckou atmosféru, chutný a krásně napěněný Staropramen, a taky vděk zákonodárcům za zákaz kouření v hospodách. Vyloženě jsem se nemohl dočkat konce směny, žízeň nabírala životu nebezpečných rozměrů a hlad jakbysmet.

A po půl třetí to přišlo! Vystoupili jsme na Willesden Green a už si to hasili k Vráně. Usedli jsme ke stolu, servírka nás hezky česky pozdravila, přinesla pár desítek a po krátké debatě odešla s objednávkou kulajdy a uzeného vepřového kolene. Zbytek dne pak probíhal vyloženě podle mých představ – prostě nádherně. Už v pátek jsem se duševně připravil na to, že vůbec nebudu řešit cenu piva a prostě si to užiju, jako bych byl na výletě. Účelně jsem vybral šedesát liber a vůbec mě netrápilo, když před půlnocí z mé šrajtofle odcházely dvě dvacky. Byly to dobře investované dvě dvacky: já si odnášel parádní zážitek, solidní opici a v břiše velké vepřové koleno s kyblíkem lahodného moku. Musím však uznat, že jsem si skutečně odvykl pít, jelikož devět kousků mě solidně zřídilo, a to se v lokále nekouřilo (nekuřácká hospoda je opravdový ráj!!!).
Závěrem chci říct, že ničeho nelituji, víkend jsem si parádně užil (vyjma kocoviny se zdařila i neděle, věnovaná výhradně paření) a taky jsem si splnil jedno z malých předsevzetí, že tu jednoho dne prochlastám celodenní výplatu. Po rozkliku článku najdete ještě pár fotek.

Výroční nadělení pro metaře

V tento výroční den, přesně rok poté co jsem poprvé vyrazil do ulic s koštětem a lopatou a jal se zametat Londýn, jsem si myslel že v nejšpinavější čtvrti světa už mě nic nedokáže překvapit...
Leč člověk se stále učí, a mě dnes Harlesdenští opět dostali jednou inovací na poli znečišťování ulic. Už ne jen házení odpadků cestou do/ze školy, vynášení pytlů s odpadky na chodník, vykuchávání obětních kozlů na chodníku či menstruující ženy defekující před školou. Teď už krom pozemních zbraní nasadili i ty letecké, jinými slovy házejí odpadky přímo z oken svých ložnic a pokojů!

Kabát v Londýně!!!

Sice už řadu měsíců tvrdím, že na stadión Wembley (kapacita 90 tisíc) se podívám až tam budou hrát Kabáti, nicméně na Kabáty půjdu už sedmého prosince do podstatně menšího lokálu (800 lidí). Je to k nevíře, ale bude to poprvé co uvidím Kabáty naživo!!! Jóóó!!! Už teď mám ŽÍZEŇ!!!

28 Weeks Later - anglická recenze

Ve škole často dostáváme psané úlohy jako domácí úkol. Např. napiš formální/neformální dopis, recenzi, apod. Rozhodl jsem se ty zajímavější kousky publikovat, třeba to někoho bude zajímat. Občas se "lehce" odchýlím od tématu nebo ho "lehce" připepřím, až mi pak učitelka píše poznámky jako "hlavní postava by si měla dát pozor na cirhózu jater". Začnu s úkolem pro mě zatím nejzajímavějším – recenzí. Poprvé jsem se na domácí úlohu vyloženě těšil. Stejně jsem o tomto filmu chtěl něco napsat, akorát jsem to neplánoval v angličtině.

28 Weeks Later. Poznámka: údaje v prvním odstavci (režisér) jsem si vymyslel jelikož se mi nechtělo je hledat na netu. Poznámka 2: slovo "lucker" neboli šťastlivec je Hukusův výmysl a jak jsem zjistil, v angličtině se nepoužívá.

The famous Burundese director Joshua Gimmemore, responsible for titles like Mary Poppins ' Magic Umbrella (a touching story in which a 90-year old nanny falls in love with an LSD addict, not knowing that he ' s gay), has yet again taken the reins of filmography to create a sequel for his catastrophic movie 28 Days Later, in which a deadly virus spreads across Britain, transforming people into mindless and bloodthirsty zombies and causing tens of million deaths. Gimmemore has presented the second part, named simply 28 Weeks Later, in exactly the same way as its predecessor.
28 weeks after the infection had been eradicated and brought under control by American armed forces, the few survivors (and luckers who left the country just before the catastrophe) are assembled in a secured zone in London to begin a new life. The deadly threat is under control, or so it seems, but...

Cambridge, město sedících kachen

Výlet do anglického města univerzit jsem absolvoval minulou neděli a jelikož mě to nijak zvlášť nebavilo, vezmu to zkrátka, formou komentářů k fotkám. Jel jsem se školou, bohužel však všichni ostatní studenti byli z ranních kurzů a pranikoho jsem neznal, navíc tam nebyl nikdo s kým bych si tak nějak rozuměl. Město jako takové mě bavilo první hodinu, pak to začala být nuda. Byl to však únik z Londýna a to se počítá.


Pro velký úspěch sličné gondoliérky uploaduju fotky v plné kvalitě (celkem 15Mb). Mimochodem, je jí 17, otec je Angličan a matka z Malajsie.

Metařina v dějinách

Ne všichni vědí, že o metařině se mluvilo už před sto padesáti lety. Právě tehdy Karl Marx prohlásil, že práce ničí tělo a rozkládá ducha. A pak že nepsal pravdu!

Rok v Anglii

Přesně před rokem v tuto hodinu jsem přistával na letišti Stansted a má noha poprvé vkročila na Britskou půdu. Ještě s kocovinou jsem se tenkrát dokodrcal do Londýna, kde začala nová etapa mého života. Tak se podíváme, kolik ze svých tehdejších předsevzetí se mi během toho roku podařilo splnit.

- Ke zlepšení angličtiny rozhodně došlo, i když ne tolik kolik bych si přál. Do školy jsem se dostal teprve před měsícem, ale lepší pozdě než nikdy.
- Změna. No změna oproti mému "starému" životu to rozhodně je, ačkoliv ve výsledku žiji ještě stereotypněji než předtím: ráno do práce, z práce domů, projet net, najíst, umýt a spát, ráno do práce... Snad už to nepotrvá dlouho.
- Nové věci, lidi a místa jsem rozhodně poznal. Londýn jimi doslova překypuje. Jen se mi nepodařilo tolik cestovat jak bych si přál, snad to vyjde příští léto.
- Z přelidněné Prahy jsem se dostal, to ano...
- Zhubl jsem bezmála o patnáct kilo a po fyzické stránce se dost spravil, takže tady plné skóre.
- Ježdění na kole a vypadnutí z velkoměsta. Tak tenhle bod je poněkud dvojsečný. Z velkoměsta jsem se rozhodně nedostal, zato kola si užívám až běda. Denně šestnáct kilometrů za každého počasí a provozu (jezdím na něm do práce).
- Vydělávání peněz nepřišlo nijak snadno, každá libra je těžce vydřená (vyzametaná), ale zatím se docela daří.
- Životní styl jsem příliš nezměnil. Jak je uvedeno v bodě číslo dva, žiju ještě stereotypněji než v Čechách, ale snad už to nebude trvat dlouho. Pokud vyjde můj plán, tak nanejvýš do jara.
Suma sumárum, po roce přišly nějaké ty výsledky, ale cesta k vytyčeným cílům je ještě daleká.

Chutné zážitky z Harlesdenu, aneb snůška idiotů

Předtím...

Včera mě nasral jeden idiot, dneska další. Ale jinak je to pohoda.

Idiot a výuka
Problém první, škola. Ačkoliv mi můj manažer povolil odcházet z práce o hodinu dřív abych stíhal školu, jeho manažer to po třech týdnech zakázal. Prý nikdo nesmí končit dřív. Já tím pádem přicházím o dvě třetiny vyučování, za něž jsem zaplatil pětset liber. To už ale toho zasranýho žabožrouta nezajímá, ba co víc, jsem skálopevně přesvědčen že jakožto Francouz nemá rád Angličany a nechce aby se lidi učili anglicky.

Idiot a pytel
Včera mě brutálně vytočil jeden idiot. Na rohu ulice bylo vyhozené křeslo a plesnivý koberec. Zrovna jsem měl plný pytel a bylo více než logické ho odložit na existující hromadu bordelu. Řídil jsem se tedy smyslem pro logiku, což se však nelíbilo obyvateli té ulice, jenž vylezl z baráku a začal mě osočovat, že prý tam dělám bordel a ať ten pytel dám jinam. Vyslal jsem k němu myšlenku ze světa pohlavních údů a ignorujíce ho odešel pryč. To ho zřejmě neuspokojilo, protože pytel odnesl sám a oznámil mi, že mě nahlásí městskému úřadu, pro nějž pracuji. Se slovy ať si poslouží a ať nezapomene černou skládku s křeslem jsem chtěl odejít, jenže on poznamenal cosi o tom že já tam mám uklízet a ne dělat bordel, a to neměl dělat. Nejsem cholerik, nenadávám a nevztekám se na lidi. Ale tenhle idiot mě fakt nasral. Říct někomu, kdo každý den tráví uklízením odporné skládky plné necivilizovaných lidí, že tam dělá bordel, to je fakt hodně velká chyba. A ještě když je ten někdo promočený deštěm od hlavy až k patě a z té dřiny už sotva cítí záda. Ten zhovadilý kripl si toho vyslechl dost, leč bohužel ve stavu silného rozrušení jsem zapomněl na mnoho ze svých znalostí angličtiny. Nicméně se dozvěděl, že opravdu nepovažuji za rozumné se zabývat jedním úhledně zavázaným pytlem, jenž během pár hodin odveze sběrná služba, a buzerovat člověka jenž tu odpornou skládku uklízí. A to měl ještě štěstí, že jsem si nevzpomněl na jiný roh, kde každý den zametám hromady domácího odpadu a přesně vím, ze kterých domů ten odpad pochází...

Teorie sběru listí a básnička o podzimu

Tímto článkem reaguji na Jakubovu teorii o studentském sběru listí, kterou tak hezky předložil na svém blogu (Pozn.: blog ani článek už bohužel neexistují). Musím mu striktně oponovat nezpochybnitelnými fakty, které si denně ověřuji ve svém zaměstnání.

Následuje citace Jakubovy listové rovnice: Jeden školák posbírá v průměru takové tři listy a předpokládejme, že se do podobné akce zapojí třeba jen 300 000 školáků. Průměrný strom má zhruba 3000 listů (například takový stoletý buk jich má cca 9000). To znamená že školáci vysbírají listí spadané zhruba ze stovky stromů. Vím že sto stromů není vzrostlý les, ale když vezmeme do úvahy že průměrný městský park má sotva pár desítek stromů, pak tímto způsobem školáci vlastně vyčistí parky v jednom menším městě.

To byly spekulace. A teď fakta.
Vezmu-li v úvahu počet stromů v Londýně, počet školáků v Londýně, počet žáky nasbíraných listů a počet žáky poházených odpadků nejenom při cestě do školy a ze školy, vychází mi, že součet žáků z průměrně velké anglické školy sebere nula listů, vyprodukuje však tolik odpadků jako jeden vzrostlý dub listů. Výsledek tedy není vyčištění menšího města, nýbrž totální zasrání většího města. Oproti tomu průměrný londýnský metař dokáže za jeden podzim zamést a napytlovat zhruba dva-tři tisíce napěchovaných pytlů listí a odpadků, což se rovná několika plně naloženým popelářským vozům.
A na závěr tohoto podzimního tématu přispěji inspirativní básničkou o čem jiném, než o tom krásně nahnědlém ročním období jménem podzim.

Podzim (napsal Michal Nedvěd podle předlohy od Járy Seiferta)

V sychravém větru

už tu všechno zase jebe.

Milenců v parku

plný kout.

Ouchyláku, řekni

ze kterého zas křoví

přichystáváš se na mě vyběhnout.

Hodný dědeček za vsí

ukazuje dětem chlupatého hada.

Had zmítaje se

stoupá výš a výš.

A táta s klackem kvačí ještě blíž!

Ty odporný dědku! Pravil.

A přes koule ho fláká.

ÁÁÁÁÁÁÁ zařval dědek

a držeje se za varlata,

k lesu chvátá.

Buď sbohem dědku!

Táta s klackem mává.

Shut up you stupid idiot, aneb jak vyřešit souseda

Náš dům se tyčí do výše druhého poschodí, nahoře bydlíme my a dole pan domácí s rodinou. Vycházíme spolu naprosto bezproblémově: on si nestěžuje když někdo z nás pustí nahlas muziku ani když se Michal s Ingrid perou v posteli, my zas nekomentujeme častý pláč jeho dětí a řev hysterické manželky. Kéž by tak harmonický vztah panoval i mezi námi a sousedem.
Soused bydlí ve vedlejším domě (překvapivě), po anglickém vzoru připlácnutém na ten náš. Do bytu chodíme přes úzký průchod, jenž ke vší smůle patří právě sousedovi (což jsme zpočátku nevěděli). Při stěhování nás domácí varoval, že sousedka to nemá v hlavě zcela v pořádku a neustále si na něco stěžuje, proto se máme v průchodu chovat co nejtišeji a v žádném případě nesmíme nechávat rozsvíceno. Se sousedem jsme se potkali pár dní po nastěhování. Vypadal neškodně, zdvořile se představil jako Michelle a zmínil se, že je původem Francouz.

Jeden politickej

Poslanec, který opilý na přechodu pro chodce srazil dva lidi, se na soudu o přestávce ptá soudce, jaký verdikt může očekávat. Soudce odpovídá: "No, ten co Vám hlavou rozbil přední sklo, dostane pět roků za vloupání do auta a ten druhý, kterého náraz odhodil 15 metrů, dostane 10 roků za útěk z místa činu."

Dopařené hry od července do září 2007

"Je to bída Máňo, ten Storm už vůbec nepaří.", povídal pan Prošek když uviděl Stormův seznam dopařených her za poslední čtvrtletí. A měl pravdu, vždyť tohle je za posledních patnáct let vůbec poprvé, kdy nejen průměrný, ale i skutečný počet dopařených měsíčně nelze vyjádřit v množném čísle! Ano, jen jedna hra do měsíce! A to ještě ta poslední je taková budgetovka co nezabere ani tři hodiny času. No jo no, Stormův život holt nabírá jiný směr. Na disku se hromadí nové a nové tituly, aniž by na ty staré bylo sáhnuto, na paření prostě není čas. A jaké z toho plyne ponaučení? Že je to pěkně v prdeli.

Čtyřista Liber od královny

Aneb jak funguje britský daňový systém a úřady. Daňový systém ve Velké Británii funguje následovně: platíte daně, platíte daně a platíte daně. Na konci daňového roku (vždy 5. dubna) si můžete vše spočítat a pokud zjistíte, že jste královně do prasátka přispěli víc než jste měli, stačí zažádat o vrácení přeplatku. Klidně se ale může stát, že naopak ještě něco dlužíte a místo šeku vám přijde složenka. Prostě jako u nás. Velkou výhodou je, že v Británii lze žádat o vrácení daní až pět let zpětně, čili není kam spěchat. Tímto pravidlem se však řídí i úředníci...

Filipínská kuchyně je horší než Cyklon-B!

Stěžoval jsem si na hnusné jídlo jménem humus? To jsem ještě nevěděl co dokáže filipínská kuchyně! Po pravdě řečeno to nevím doteď, chuťová podstata této asijské kultury mi uniká. Co mi však neuniká, to je její pachová podstata...
Mezi mé spolubydlící patří i několik Filipínek. Jsou to vcelku příjemné a tiché ženy, jež nikomu na baráku nevadí. Dokud nezačnou vařit. Už několikrát jsme dumali, jakého domácího mazlíčka to ukládají na pekáč, než vyšlo najevo že je to ryba. Jenže ne ryba tak jak si jí představuje běžný Evropan, tedy smrdící rybinou, nýbrž ryba s červeným masem, páchnoucí při vaření hůř než sto let staré v žumpě naložené syrečky... ne, ta žumpa není trefná, jenže já vlastně ani nevím k čemu to přirovnat. Nedokážu ten smrad popsat, natolik je silný a unikátní. Musí vám stačit informace, že v neděli ráno filipínský oběd přebil i prdy mého spolubydlícího, a to je co říct. Několik hodin jsme nemohli vyjít z pokojů, protože ten odporný puch zamořil celý byt. Dneska jsme pro změnu s Michalem přišli ze školy a už ve dveřích nás málem opustil natrávený oběd, jak nás to praštilo do nosu. Fakt je to hnus, fakt se mi z toho dělá špatně, fakt se to větrá několik dní a fakt mě nasralo, že oblečení co jsem včera vyndal voňavé z pračky a dal ho v kuchyni přes židli usušit můžu teď prát znova. Asi si slovanská většina obyvatel tohoto domu bude muset s Filipínkami promluvit o jejich jídelníčku...

Houmous = humus

Zaskočil jsem včera do jedné hospůdky s francouzským názvem, ale při čtení menu vyšlo najevo, že jde o hospůdku židovskou. Kde jinde bych taky dostal typicky židovské jídlo, pizzu.

Pizza je přece italská, říkáte si, a máte samozřejmě pravdu. Jenže tahle pizza byla skutečně židovská. Obdélníček o rozměrech 15x20cm v ceně šesti liber je totiž nekřesťansky drahý. Měl jsem radši vyzkoušet Jewish beef burger za jednu libru, třeba bych poprvé v životě spatřil jednohubkoburger pro mimina.

Nejvíc mě však zaujal pokrm s rozkladným názvem Houmous. Z protekce mi byla poskytnuta malá (naštěstí) porcička k degustaci, a po polknutí sousta jsem pochopil proč ten název. Bílá kašička nápadně připomínající štěněčí průjem mluví za vše. Kupodivu je pokrm rostlinného původu, nikoli střevního, jak mi bylo záhy vysvětleno pohlednou servírkou a jak jsem si ověřil na této stránce(nechápu, co dělá v židovské hospodě libanonský recept). Je to kaše z obřího bílého hrachu, jehož český název je cizrna nebo cizrník beraní. Jde o obzvláště odpornou luštěninu, která se u nás naštěstí nevyskytuje (poprvé jsem měl tu čest jí ochutnat v Itálii na vánoční oběd, a byly to fakt nechutné vánoce).

Po měsíci sprcha, aneb v Londýně zase prší.

Léto v Londýně se neslo ve znamení hnusu. Neustálý déšť, chladno až sychravo, silné větry, sporadicky záblesk slunce. Nejhorší byl květen a červen, ale ani červenec nestál za moc. Ovšem jestli mě něco dorazilo, byl to srpen. 9.8. jsem se vrátil z dovolené v rozžhavené Praze, užil si dva dny vedra v Londýně, a pak zapršelo. Pršelo čtrnáct dní v kuse. Mít víc času a méně lenosti, na blogu už by se blýskal příspěvek ve znění "Jaro, pozdim, zima, aneb tři anglická roční období". Jenže než jsem se k jeho sepsání dokopal, přišel 25. srpen a s ním opět hezké počasí, které, k velkému překvapení všech, vydrželo neuvěřitelných třicet dní. A aby bylo tradičním paradoxům učiněno zadost, já si už asi dva týdny potichu přál, aby aspoň trochu zapršelo, nejlépe přes noc abych nezmokl. Déšť totiž výrazně usnadňuje mojí práci – zakryje spoustu drobného smetí, které je za sucha hrozně vidět a musí se zametat, a navíc mokré (vlhké) listí se zametá daleko líp než na troud uschlé.

Ale abych se vrátil k původnímu tématu. Ano, čtete správně, v Londýně třicet dní nepršelo! Párkrát to sice bylo na spadnutí, mraky se však vždy roztrhly a zase bylo pěkně. Jinými slovy, po odporném létu, které prý i na Anglii bylo abnormálně deštivé, jsme měli fakt pěkné září. Až do dnešního rána. Dnes ráno jsem se probudil za větrné meluzíny, tak dobře známé ze zimních měsíců, kolo rovnou nechal doma a vzal to autobusem, a netěšil se na vyhlídky větrného dne. Jenže. Krátce po půl osmé vítr dočista ustal a začalo pršet. Zprvu to nevypadalo nijak zle, až po pár minutách jsem přeci jen vytáhl pláštěnku a bylo to jen tak tak. Slejvák jako prase mě promáčel od pasu dolů, udělal přesně to co jsem si už dlouho přál, tedy spláchl smradlavé chodníky, a po dvou hodinách se vytratil. Já uschl, sundal pláštěnku a užíval si zbytek opět-větrného-dne.

Obrazy Harlesdenu, aneb London rubbish

Aneb jak vypadá nejodpornější čtvrť, jakou jsem kdy v životě viděl. Nabízím vám sbírku čtyřiceti fotek, na nichž můj fotoaparát zachytil ty největší nechutnosti, ale i zcela běžné každodenní bordelismy v ulicích Harlesdenu. Jedinou výjimkou je poslední fotka - listnatý, leč jinak čistý Hampstead. Další divy Harlesdenu jsem už v minulosti publikoval v rubrice Život v Anglii.

Dotěrná herní vzpomínka

Stalo se vám někdy, že jste si zničehonic vzpomněli na určitý zážitek, věděli že jde o pasáž z nějaké hry či filmu, měli jste před očima dokonalý ostrý a detailní obraz té scény a nebyli s to si vzpomenout, odkud přesně pochází? Přesně to se mi dneska stalo a vrtalo mi to hlavou tak dlouho, dokud se nedostal ke kompu a neprovedl investigativní činnost. Chcete-li si taky trochu zainvestovat, přečtěte si následující odstavec. Řešení je na konci článku.

Mnou vybavená scéna vypadala takto: Afghanistán, začátek asi závěrečné mise, průměrná grafika, z dnešního hlediska nic extra. Hlavní postava naskakuje do džípu, ovšem nikoli za volant, nýbrž ke kulometu. Nalevo jsou nějaké baráčky a výbušné sudy. Nalevo se údolí rozpíná a váš úkol je probojovat se do bunkru a vyhodit ho do luftu výbušninou. Zároveň musíte dojít do vchodu ve skále, projít totálně temnou chodbou a někoho na jejím konci vystřílet. Střih. Další část miste se odehrává u obří budhistické sochy, před ní probíhá tuhý boj znepřátelených frakcí, vy se mezi nimi musíte proplížit, dostat se do oné sochy, za níž se skrývá další jeskyně, a na jejím konci zabít hlavního zmetka. Není to nijak tuhý boj, jde jen o to zastřelit nějakého finálního teroristu.

Tak a teď si zkuste, stejně jako já, projet rejstřík dopařených her a vybavit si do které z nich tato scéna patří. Mně to nasadilo takového brouka do hlavy, že jsem fakt musel ihned po příchodu sednout ke kompu, otevřít seznam dohranejch her, vzít v potaz možné kandidáty a podle screenshotů a článků na netu se dobrat pravdy. Nakonec mi pomohl web Abecedaher.cz, kde jsem se dobral velice detailní pravdy, jež přesně odpovídala mnou rozpomenuté scéně, jež je závěrečnou misí české pecky Chameleon.

Interkontinentální haluz

Po dnešní hodině IELTS se mi konečně podařilo prolomit se dvěma nejzajímavějšími cíly ve třídě. Turkyni, jejíž jméno si ani po dvou týdnech nepamatuji, jsem oslovil u vchodu do Saintsbury a zjistil pár základních věcí, například že je muslimka, ačkoliv jinak vypadá naprosto evropsky (je z Istambulu) a turecká národnost je ta poslední, která by mě napadla. Mnohem zajímavější situace nastala poté, co jsem během nakupování potkal Japonku Tamiko (nebo Tomako, furt se mi to plete). Nejzajímavější situace nastala u pokladny, kde jsem, již vyčerpán její sice velmi roztomilou, zato však těžko srozumitelnou japonskou angličtinou, nadhodil získanou informaci že žila v Itálii. A výsledek? Čech se bavil s Japonkou pracující pro německou firmu italsky v anglickém obchoďáku.

Cesta za primáty se zastávkou u tanků

Od té doby, co si moje drahá matička pořídila satelit a kanál Planet Animal, pravidelně sleduje dění z místa zvaného Monkey World , jenž vybudovala skupina lidí s cílem pomáhat ohroženým opičákům, kteří se dostali do zajetí pytláků a byli prodáni na černém trhu, mláďatům kteří tragicky přišli o rodiče a hrozí jim zahynutí, apod. Monkey World se nachází u městečka Wool na jihozápadě Anglie, dvě a půl hodiny vlakem od Londýna, a lze ho normálně navštívit, pokud vám nevadí, že uvidíte pouze opice. Jelikož máti už několik let touží po setkání se svými oblíbenými opičáky, a jelikož mě minulý týden přijela navštívit, program na sobotu byl jasný.

Marné bylo přesvědčování, že nemá cenu se trmácet dvě a půl hodiny vlakem až do Woolu a platit drahé vstupné, když stačí dojet autobusem do Harlesdenu, kterýžto skýtá širokou nabídku primátů volně se pohybujících po okolí. Do Monkey Worldu se prostě pojede a basta fidli s rajčatovou omáčkou!

Další den školy, další ženský

Pátek je ve škole věnovaný konverzaci. Opět nová třída, opět samé ženy, tentokrát tři. Maďarka, Francouzska (mulatka, velice příjemná) a další (mám na ně kliku) Japonka. A jaká to Japonka! Je jí aspoň padesát. Jen učitel je tentokrát mužského pohlaví, tak jsem tam nebyl úplně sám.

Čtvrtý den školy a už jsem si zapíchal!

Ano, skutečně. V minulém příspěvku jsem se rozplíval nad svými spolužačkami, zejména nad půvabnou Japonkou Tamiko, a už při druhém setkání to přišlo: píchání!!! Sice jsem píchl jen jednu, ale zato pořádně. Cestou do školy jsem totiž najel na šroub a zadní pneumatika byla v tu ránu prázdná...

Vytunelovaná pomoc motoristům - část čtvrtá

Konec všeho dobrého
Dispečink ABA končí svou činnost, já po pěti letech odcházím ze svého prvního zaměstnání a ABA jde pomalu ale jistě do kytek. V prvním, druhém a třetím díle tohoto seriálu jste se mohli dočíst, jak a proč z firmy odešlo tolik lidí, jak zkorumpovaní politici pomohli firmě do rakve, co je zač soudruh Vaníček a jaké praktiky vládnou v jeho firmě. Přeji příjemné čtení závěrečné kapitoly.

Rozsudek, poprava, šmitec
Těsně před koncem měsíce, tak abychom byli postaveni před hotovou věc a neměli čas na rozmyšlenou, si nás po jednom zavolal ředitel a obeznámil se zásadním rozhodnutím představenstva: dispečinky ABA a ÚAMK v jedno budou spojeny, a to s platností od 1.7.2006. Jako posilu si k "jednání" přizval dva kolegy, statné chlapy kolem padesátky s vojenskou minulostí, a společně s nimi se nám jal vysvětlovat podrobnosti.

Škola nebo ráj?

Aneb jak se jeden muž mezi dvaceti ženami ocitl. Jaký to paradox, už nepříjemně dlouho se pohybuji převážně v mužské společnosti a zajímavou ženskou abych hledal radarem, a teď jsem jimi přímo obsezen! Tak jak jsem předtím čekal na jakýkoli vhodný cíl, tak si teď nemůžu z těch vhodných cílů vybrat.

Morčata na útěku a jejich nové album

Brněnskou skupinu Morčata na útěku zná asi každý. Skupina vtipálků neskutečně perverzně paroduje slavné hity, české i zahraniční, a při poslouchání jejich textů se většina lidí pomočí smíchy. Loni Morčata vydala nové album Konec řezníků v Čechách, já si ho konečně poslechl a tady je můj dojem. Na první poslech zklamání; ačkoliv je hudba kvalitnější, čistší a propracovanější, texty nejsou zdaleka tak vtipné a nápadité, byť stále stejně perverzní. Naštěstí to zachránil druhý, třetí, čtvrtý a všechny další poslechy. Už se chechtám, oceňuji nářezovou hudbu, a ačkoliv se mi jejich třetí album nelíbí tolik co druhé, stejně je to nářez, jenž doporučuji všem úchylákům! Máme ptáky krátký, jak v poršácích šaltrpáky...
PS. pro Jakuba – začátek jedné písničky zní úplně přesně jako tvoje upoutávka na Rádio Akropolis :D

The Hell in Vietnam - recenze

Tento článek původně vyšel na Hratelně.cz v září 2007. Po zániku serveru jsem ho přemístil na blog.

The Hell in Vietnam // Hodnocení 40% //Cena: ? // Minimální hardware: ? // Lokalizace: žádná // Platforma: PC // Testováno na: PC // Vydavatel: City Interactive // Výrobce: DTP Entertainment // Žánr: 3D akce

Klady: pokud od této hry vůbec nic nečekáte, chcete se jen odreagovat vystřílením Vietnamců a víte že vás to rychle začne nudit, pak víte do čeho jdete. // Zápory: špatná optimalizace.

Verdikt: budgetové odreagování na pár hodin. Nic víc, nic míň.

Nemožné se stalo skutečnosti! Vývojáři vynalezli stroj času a s jeho pomocí se podívali do minulosti, aby zjistili jak se vyráběly hry v minulém století. Nabyté znalosti promptně zužitkovali a představili nám nefalšovanou retro doomovku! Grafika, hratelnost, umělá inteligence, podání příběhu, všechno je autentické z časů před nějakými sedmi, osmi lety.

První den ve škole

Dnes ve 14:00 mi začala škola. Po více než sedmi letech jsem se chopil otěží studia a s učebnicí v ruce se stal opět studentem. Přiřítil jsem se ve 13:57, naprosto rozhicován, zplaven a brunáten sesedl z kola a překvapil "ředitele" Steva, jenž pro změnu překvapil mě. "Robert!" vyhrkl na mě hned ve dveřích. "Carlos!", vyhrkl na mě hned za dveřmi. "Ok, I give up, what's your name?", vyhrkl na mě do třetice. Můj zjev chytře vyhodnotil a než mě nasměroval do příslušné učebny, popsal mi cestu na záchod. Jakštakš zkulturněn jsem vstoupil do třídy a hle.

Vytunelovaná pomoc motoristům - část třetí

Vaníčkovo vítězství, druhý pracovní exodus, ACA
V prvním díle tohoto seriálu jsem psal o tom, jak vláda rozhodla o prodeji firmy ABA, jak vyhodila generálního ředitele Petra Bolda a jak se o nákup Aby začal zajímat soudruh Vaníček, jehož osobě jsem se věnoval ve druhém díle . Dneska dopodrobna rozeberu špinavé machinace a korupci vedoucí k prodeji ABA konkurenční společnosti ÚAMK.

Vytunelovaná pomoc motoristům - část druhá

Vaníček je Bauer a Bauer je zlý člověk
V prvním díle seriálu jste se dozvěděli, proč Petr Bold opustil křeslo generálního ředitele společnosti ABA, proč založil Global Assistance a proč začala ABA přicházet o klienty. Dnes prozradím, že za to může pan Oldřich Vaníček, majitel firmy ÚAMK, a co je tenhle člověk zač.

Soudruh Vaníček, krycí jméno Bauer
ÚAMK je firma pana Oldřicha Vaníčka, prý bývalého agenta STB s krycím jménem Bauer. Tento prošedivělý muž malého vzrůstu v minulosti čelil podezření, že svůj majetek získal nelegálně, převedením bývalého Svazarmu do vlastních firem a firmiček (patří mu desítky všelijakých společností z různých sektorů, aby lépe zakryl své machinace). Vina se nikdy neprokázala a Bauer vesele podniká dál.

Tak jsem se dobrovolně upsal studiu

Od pondělí mi začíná tříměsíční kurz angličtiny, na nějž jsem se konečně, po téměř roce v Anglii, přihlásil. Patnáct hodin týdně a na konci splnění jednoho z hlavních cílů mé cesty do zámoří - Cambridge Advanced Exam (level 2/3), případně IELTS (ještě uvidím, pro co se rozhodnu). Michal se přihlásil na obecnou výuku angličtiny, oba jsme teď o pětset liber lehčí a když jsme odcházeli, shodli jsme se na tom, že jen takoví blbci jako my se dobrovolně těší do školy a ještě za to zaplatí. Už vidím ty přitakávající komentáře...

Vytunelovaná pomoc motoristům - část první

Byla jednou jedna firma, která pomáhala motoristům v nouzi. Ta firma se jmenovala Autoklub Bohemia Assistance, zkráceně ABA, a když jste měli problém s autem, mohli jste si na tísňové lince 1240 objednat mechanika nebo odtahovku. V září 2006 tomu bylo pět let, co jsem do této firmy nastoupil jako dispečer, a v tomto čtyřdílném seriálu vám budu vyprávět, proč už tam nedělám. Nebudu pitvat pracovní náplň ani jak jsem se na Abu dostal, o tom bylo napsáno mnoho v rubrice Haló, tady dispečink. Smysl článku je obeznámit čtenáře s tím, kterak prosperující česká firma na konci dlouhého tunelu přestala prosperovat. Současně se pozastavím nad tématikou migrace zaměstnanců v rámci oboru, která s tématem úzce souvisí.

DÍL PRVNÍ – ABA, první pracovní exodus, GLOBAL
V současnosti se o sektor asistenčních služeb dělí několik společností. Některé by vůbec nevznikly, nebýt táhlého skandálu s prodejem firmy ABA.
ABA 1240: Autoklub Bohemia Assistance
ÚAMK 1230: Ústřední Auto Moto Klub
ACA 1213: Autoklub Czech Assistance
GLOBAL 1220: Global Assistance
ELVIA, AXA, SOS INTERNATIONAL, EUROP ASIST: další asistenční firmy, které nemají s kauzou nic společného.

Konec idylky jménem ABA
Firmu ABA v roce 1994 založil Český Autoklub a od roku cca 2000 byla na leaderem trhu a špičkou ve svém oboru, o čemž svědčí celá řada významných klientů jako Česká Pojišťovna, Kooperativa, AAA Auto, Peugeot, Citroen, Ford a další. Měla nejprofesionálnější a nejsehranější dispečink, jehož členem byla čest být. I nás sice provázely problémy, například období kritické platové níže, kvůli které se vzedmula vlna odporu a já byl jednou nohou u konkurence, ale všechno se vždy vyřešilo. Zlom nastal v létě 2003, kdy se stát rozhodl prodat majoritní podíl akcií (69%) do soukromých rukou, v důsledku čehož odvolal generálního ředitele ing. Petra Bolda. Pro něj byla ABA něco jako dítě, a když mu ho sebrali, tak jak já říkám "nasrali jinak hodnýho Bolda".

Revizoři světa, chcípněte!!!

Vždycky jsem byl příznivcem elektronického systému placení v londýnském MHD, takzvaných Oyster karet. Vždycky, až dodneška. Dneska mě totiž, díky tomuto "inteligentnímu" vynálezu, vyšla vyjížďka metrem na bezmála třicet Liber, totálně mi zkazila den a nasrala mě tak, jak se to už dlouho nikomu nepovedlo.

Exekutor - pes který kousne a nepustí

Revizoři mě v životě chytili hodněkrát. Pokaždé jsem řádně zaplatil. Až na jednu výjimku.

V roce 1996, s funglnovou občankou s ještě mokrým inkoustem, mě revizor požehnal svou přítomností v autobuse, kam jsem nastoupil omylem (198 místo 189) a abych na něj jen tak nezapomněl, daroval mi takový kupón na částku dvěstě Korun Českých. Ten kupón jsem z určitých důvodů nevyužil, neřešil jej a dál šlapal životem. Na místě mého trvalého bydliště jsem v životě ani nebyl, natož abych tam bydlel, mně určená pošta končila v popelnici (díky tomu jsem se vyhnul vojně) a jednou mě tam prý hledali policajti. Jestli kvůli té pokutě?

O mnoho let později, přesněji dneska, 31.8.2007, mi matka napsala že u nás byl exekutor a dožadoval se náhrady za pokutu z roku 1996. Takhle to dopadá, když koupíte nemovitost a po téměř dvaceti letech změníte trvalé bydliště...

Soudní exekutor prý chtěl 3300KČ, které na místě dostal. Je to dost levné vykoupení, uvážím-li historky lidí, kteří měli na krku částky jako patnáct, dvacet, ale i padesát tisíc. Je to pech, řeknete si, ale to není všechno. Když jsem dnešní událost reportoval několika kámošům a začal psát tento příspěvek, již smířený s fakty, matka mě upozornila, abych esemesky četl pořádně: ta pokuta nebyla moje ale její! A jestli si mě najdou stejně jako našli jí, čeká nás další exekuce.

Radečka

Sice to vypadá jako flus do vyschlého plivátka, ale příznivce rubriky o dispečinku to jistě potěší. Vyhrabal jsem pár starých poznámek o jedné ex-kolegyni, se kterou nuda nebyla. A jako bonus přikládám fotku jedné skvěle zaparkované odtahovky.

Na dispečinku ÚAMK si všichni nesmírně oddechli, když je opustila kolegyně Radka, zrozený to symbol blbosti. Jejích excesů je tolik, že se nedají zapamatovat ani převyprávět, ale pár kousků jsem z lidí, jež svou ex kolegyni milují natolik, že jí říkají Radečka, přeci jen vymámil.

Radečka exceluje ve znalosti cizích jazyků, hlavně němčiny
- Zí hábe havárie? (správná verze, foneticky: háben zí havarí?)
- JEDETE nach Chorvatsko? (opravdu němčourovi řekla "jedete")
- zí háben policie? (správná verze, foneticky: policaj)

Radečka zadává zásahy smluvním partnerům
- Klient je maďar, umí jenom maďarsky, tak se s ním nějak dohodněte. Mluvíte maďarsky žejo?
- (5:00 ráno) Ahoj Tomáši, chci se jenom zeptat jestli budeš dneska od sedmi v práci, měla bych pro tebe jeden výjezd na půl osmou...
- (pokus o konferenční hovor) Já mám pána pán má auto já ti ho spojím.

Hyperaktivní sweeper?

V západním Londýně se dnes před druhou odpoledne vzedmula obrovská stěna dýmu, podle některých svědků viditelná až z Charing Cross Road (centrum). Moje pracoviště se nachází podstatně blíž požáru a když jsme ta hustá oblaka čmoudu viděli, Pavel nabyl přesvědčení že se to nějakému hyperaktivnímu sweeperovi kouří od koštěte. Ve skutečnosti hořela nějaká průmyslová budova, jak informuje BBC .

Pravá anglická snídaně v jednu odpoledne

Tak tohle jedí Angláni k s nídani. Každý den. Ti musí být ale fit! Kucí jak bucí. Vejce, bůček, fazole a něco bílého co nazývají klobásou. Já to měl k obědu a pro letošek mi to stačilo. A dostal jsem zdarma čaj!


.

Mám rád státní svátky, aneb jak se válet za trojnásobek platu

V Anglii je dneska bank holiday, neboli státní svátek, což pro mě znamená, v případě že pracuji, trojnásobek hodinové mzdy. A já pracoval. Nebo jinak - byl jsem dneska v zaměstnání. Už v půl deváté jsem si ale říkal, že tak pěkný den přece nemůžu strávit pracováním, obzvlášť když je tady slunečno tak vzácné. Svou práci jsem nakonec odflákl jak to jen šlo, ale ne zas tolik abych mohl být nařčen z flákání. Udělal jsem všechno, jen ne tak pečlivě jako obvykle. A jelikož to stejně zítra bude vypadat jako by tam rok nikdo neuklízel, tak je to úplně jedno. Barrow se mi v parku podařilo zaparkovat v 11:33, o pět minut později už pode mnou ležela pohodlná lavička a nebýt ve 12:46 sms od šéfa, informujícího mě že dnes končíme o hodinu dřív, býval bych spokojeně spinkal až do příchodu kolegy Pavla, jenž se zašívá v jiném parku a pak se spolu vždycky vracíme na depo. Pavla šéf taky vzbudil a natolik ho tím rozhořčil, že ho chtěl seřvat, proč nám to neřekl hned ráno, nemusel by nás pak budit.

Ano, válet se v parku za 22.65 Liber na hodinu je fajn.

Ranní sebevrah amatér

Roční období pokročilo, jaro pomalu ustoupilo podzimu* a dny už nejsou tak dlouhé, jak bývaly ještě donedávna. Když v pět ráno vyjíždím do práce, je totální tma, veřejné osvětlení jede na plné obrátky a bez patřičného vybavení, jimž řidičům sděluji: "bacha, tady jede cyklista a rád by dojel ve zdraví", bych na silnici nevlezl. Opačného názoru je jeden týpek, jehož ráno potkávám. Než se v protisměru mineme, několikrát ho vidím-nevidím, vidím-nevidím, vidím-nevidím... to jak projíždí pod lampami veřejného osvětlení. Tento sebevrah jezdí po frekventované silnici bez jediného kousku reflexního oblečení, bez jediné odrazky či snad světlometu na bicyklu, a ještě ke všemu je to černoch a za jízdy se neusmívá. Mimochodem, dnes ráno jsem ho nepotkal.

*V Anglii jsou jen tři roční období – jaro, podzim a zima. Ten týden slunečna nemá smysl počítat. 

Nesvůdná svůdnice

Vždycky potěší, když k vám přitažlivá žena projeví sympatie. Méně už potěší, když ty sympatie projeví žena nepřitažlivá.

Internacionální multilinguální situace

Dneska na hlavním depu očekávali návštěvu regionálního inspektora, proto zorganizovali skupinku pracovníků pro totální vygruntování areálu, a že bylo co gruntovat. Mezi vyvolenými jsem byl já, český kolega Pavel a skupina asi deseti Poláků. Ráno si nás svolal anglický manager a briefing zahájil větou: "Asi mi nebudete vůbec rozumět co říkám, ale to je jedno". Cirka pět minut nám sděloval co se od nás očekává, načež došlo k následujícímu dialogu mezi mnou a jím.

On (spíš pro sebe než na nás): vy jste mi stejně nerozuměli ani slovo, co?

Já: já jsem rozuměl všemu.

On (náhle celý šťastný): skvělé! Tak prosímtě přelož ostatním co jsem říkal.

Já: to bohužel nepůjde, já totiž nejsem Polák.

On: aha.

Pak se ještě zeptal odkud jsem, a já, obeznámený s faktem že tento mladý Angličan rád vzpomíná na návštěvu pražské diskotéky Karlovy Lázně, jsem automaticky prohlásil: "Czech Republic, Prague, Karlovy Lázně!", a o kafe zadarmo bylo postaráno (ačkoliv jsem v Karlovkách jaktěživ nebyl). Jeden iniciativní Polák se mě ještě zeptal zda znám taky Stodolní. Samozřejmě že znám, kdo by neznal profláknuté ostravské místo, ale to je z Prahy dost z ruky. A navíc, když nevlezu do Karlovek, co bych dělal na Stodolní.

Když se dva perou, třetí zametá

... aneb zpestření sobotního rána bitkou.

Ohleduplnost nadevše

Tak si tak dneska v klidu spím na lavičce, do konce směny zbývá ještě hodina, když tu mě vzbudí jakýsi nepříjemný povyk. To se jen africká rodinka usadila na piknik pět metrů ode mě. Ne, oni si nemohou sednout kamkoliv jinam do prostorného parku, oni musejí ty své prdele svalit zrovna tam kde já spím! Tak nevím jestli jsou tak blbí, bezohlední, nebo jim to křoví prostě připomínalo domov a nemohli odolat.

Šílený klient Peugeotu

Po opravdu dlouhé odmlce jednorázově oživuji tuto rubriku, a sice kvůli jednomu telefonátu na Peugeot Assistance , jenž mě srdečně pobavil. Z fleku musím zdůraznit, že tento hovor v žádném případě neprováděl nikdo z mých kolegů, jelikož u nás, ač se šílených klientů najdou mraky, byste marně hledali tak blbého dispečera. Mezy lety 2003 a 2006, kdy asistenci pro Peugeot poskytovala firma ABA, se tento telefonát určitě neodehrál.

Hořký návrat ze sladké dovolené

No, ten titulek je trochu přehnaný, zas tak tragické to nebylo, ale ani do zpěvu mi nebylo když došlo na zpáteční cestu do Londýna.

Jak šel Honza do světa - část sedmá

V posledním díle seriálu o českém emigrantovi se dočtete, jak opět změnil zaměstnavatele, jak ho čekala dvakrát denně módní přehlídka s ručníky, jak se seznámil s nadšencem pro Jaguár a nakonec, jak opustil Anglii a vydal se poznávat nové krajiny.

Dovolená

V době vydání tohoto příspěvku bych měl být šťastně napojený točeným pivem v některé z pražských hospod. Ano, začala mi dovolená, a dokud nevypiju všechno pivo v zemi, neodejdu!

Jak šel Honza do světa - část šestá

Honza už je v Anglii nějaký ten pátek, z prodloužené dovolené se stala vážná věc a přicházejí první vážné problémy. Jsou však překonány a zábava pokračuje - éra rock 'n' rollu je v plném proudu, přicházejí hvězdy jako Rolling Stones či Pink Floyd a Honza si to patřičně užívá.

Malá londýnská povodeň

Na fotce to není vidět, ale kolem budky jsem nametl pět pytlů prachu.

Nejdřív deštivé mraky z Atlantiku, pak tropický monzun z jihu. Obojí Anglii přineslo ničivé záplavy, byť ty první se oproti těm aktuálním ukázaly být jen flusnutím do velkého plivátka (ačkoliv to podle BBC vypadalo na revival Noemovy Archy). Červnové potopy zasáhly na 16 tisíc domácností, zatímco ty červencové už mají na kontě přes 150 tisíc domů pod vodou či bez vody a elektriky. A jak tyto záplavy zasáhly mně? Nemůžu se v práci opalovat!

Pátek 20.7. byl od rána zamračený, nepršelo však ani nebylo dusno, makalo se tudíž příjemně. Déšť přišel až se začátkem pauzy. Kolem poledne jsem se jako obvykle zašil v parku, našel si vhodně položenou lavičku, zakousl se do svačiny a potěšeně pozoroval, jak je všude mokro, zatímco já si sedím v suchu a bezpečí pod stromem. Po jídle jsem přeci jen takticky ustoupil do nedalekého bistra, se šálkem kávy a rozečtenou knihou připraven přečkat zbytek směny.

Jak šel Honza do světa - část pátá

Když Honzu omrzelo obouvání paniček v minisukních, opět změnil zaměstnání. Tentokrát coby profesionální český balič (zboží) exceloval v rozvracení pracovní morálky a dával Anglánům hodiny politického školení.

Jak šel Honza do světa - část čtvrtá

V minulém díle Honza povyprávěl o svém zážitku s anglickou policií, která uprostřed noci vzbudila nebohou paní domácí, aby si ověřila zda to kolo, na němž Honza jel, je skutečně její a zda mu ho skutečně dobrovolně půjčila. Následuje návštěva u bohatého strýce, stěhování, nová práce a taky nám Čechům (a Slovákům) velmi blízké téma - pivo.

Jak šel Honza do světa - část třetí

Práce, bydlení u faráře, objevení big beatu. To všechno má Honza už zmáknuté, tak čím si teď zpestřit život v Londýně? Co třeba nočním posezením na policejní stanici?

Komunální služby se rentují

Lidi vytvoří tuny všerůzného odpadu, zvesela neznaje slovo recyklace, k domácímu bordelu přihodíce taky nábytek, staré ledničky, autobaterie a kdoví co ještě, a všechno to vyklopí na ulici. Pak přijede firma najatá městem, bordel uklidí, odveze a zlikviduje, načež to město zaplatí. Mezitím přijede nějaký soukromník v polorozpadlém Transitu, jak včelička pyl vysbírá všechno co se může rentovat (funkční spotřebiče, pěkný nábytek prodejný v bazaru, staré železo) a městu nechá to ostatní, naprosto bezcenné svinstvo. Takhle se dělají peníze!

Jak šel Honza do světa - část druhá

V prvním díle tohoto seriálu jsme se dočetli, že pár dní před návratem z dovolené v Anglii se Honza dozvěděl, že do Prahy dorazila pomoc v podobě sovětských tanků, a rozhodl se svou dovolenou prodloužit na neurčito. To však znamená nustnost sehnat si práci, ubytování a taky nějakou tu zábavu.

Technická poznámka: vzhledem k námitkám že jeden díl týdně je moc málo, rozhodl jsem se zdvojnásobit. 

Londýnská auto moto přehlídka

Morgan Aero - s českou Aerovkou nemá nic společného.

Stylový svatební kočár.

Aneb moje motoristické úlovky. TV Nova v sobotu vysílá Autosalon, já pro změnu házím na net soubor londýnského autoparku. Jezdí tu pousta pěkných, nových, starých, levných, drahých i jiných aut, a já si občas nějaké vyfotím. Bohužel nejsem natolik rychlý abych stíhal zvěčňovat prosvištějící Lamborghini či burácejícího Aston Martina, ale zaparkované kousky mému objektivu neunikly.

Jak šel Honza do světa - část první

Vyprávění člověka, jenž na konci šedesátých let odcestoval do Anglie a díky zajímavé souhře okolností tam zůstal, byť jen dočasně, jako emigrant. Zajímavé povídání o tehdejší Británii bude vycházet příštích sedm týdnů, vždy ve čtvrtek.

Nejdřív asi časově ukotvit. Ukončení povinné vojenské služby v roce 1967, politické uvolňování ve společnosti pokračuje a tak nic nebrání tomu abych dostal výjezdní doložku. Po patnácti letech se podívám do země svých předků, naposledy jsem tam byl jako dítě s matkou někdy v 1952 (matka byla vždycky britskou státní příslušnicí, takže mohla i v těch blbých časech). Fajn: červenec 1968, v práci 3 týdny dovolené plus dohodnuté neplacené volno abych si to mohl užít, oblečen v šedém obleku na tělo jak žádá móda, košile kdysi bílá, obarvená v hrnci barvou značky "Duha" na světlemodro, na košili pracně sehnané fiží a kolem krku místo kravaty černou sametku, vystupuje J.H. na letišti Heathrow (žádný terminály, prostě Heathrow).

Geist - recenze

Tento článek původně vyšel v únoru 2006 na Gamecenter.cz, jelikož však server zanikl, rozhodl jsem se jej umístit na svůj blog. Je to můj poslední článek pro Gécéčko a zároveň moje první konzolová recenze, kterou věnuji in memoriam Gamecentru.

Toužili jste někdy ovládnout vůli cizího člověka, ať už to byla mladá paní učitelka, číšník když jste neměli na útratu nebo spolužák co vás na základce šikanoval? Geist vám ukáže, jak na to.