úterý 17. července 2007

Jak šel Honza do světa - část čtvrtá

V minulém díle Honza povyprávěl o svém zážitku s anglickou policií, která uprostřed noci vzbudila nebohou paní domácí, aby si ověřila zda to kolo, na němž Honza jel, je skutečně její a zda mu ho skutečně dobrovolně půjčila. Následuje návštěva u bohatého strýce, stěhování, nová práce a taky nám Čechům (a Slovákům) velmi blízké téma - pivo.

Protože mám asi vrozenou nějakou empatii, začal jsem po této události uvažovat o tom, že bych se měl odstěhovat někam jinam. Přece jen, nechat budit ty hodný lidi po druhé ráno, zvlášť pokud to bylo jejich první setkání se zákonem, nebylo zrovna fér.

Jelikož jedním z mých víkendových cílů byly také návštěvy mého strýce, který bydlel v Bilsingtonu, rozhodl jsem se, že ho požádám o nějaký příspěvek, abych si mohl najít něco jiného. Bilsington se nejlépe najde na vojenských mapách Kentu (zvláště je-li hodně podrobně zmapováno okolí Ashfordu) a je jedním z důvodů, proč mám Anglii rád. Původně to byla hospoda, stojící na křižovatce cest, které nikam nevedou. Možná dříve vedly, ale teď tak do nejbližší další vesnice. Později tam přibyly nějaké domečky. Hospoda "White Horse" je tam doteď a je strašně příjemná. Tam jsem tahal svého strýce se zištným úmyslem, protože se mi zdál starý a bohatý, a platil jsem mu pivo. Starý v té době určitě nebyl, bohatý ano, byl jedním z majitelů právnické kanceláře v Ashfordu (takové té co se její název skládá ze jmen společníků, a jich bylo tuším sedm). Nevím kde sháněli klienty, protože najít takovou kancelář v telefonním seznamu je zhola nemožné. Myslel jsem, že si těmi pivy udělám dobrou pozici do budoucna, a až bude strýc přemítat komu odkázat peníze, vzpomene si na mě. Pokud si něco podobného pamatoval, tak teď si to již určitě nepamatuje, protože ještě žije. Je mu 96.

Strýc mi tehdy nabídl půjčku (advokát!!!) a já souhlasil, s tím že se mu pokusím peníze vrátit, jakmile se k nějakým dostanu.

A nastala taková anglická klasika. Ve Felthamu byla rodina, která se stěhovala na dva roky do Evropy za prací a byli ochotni mi pronajmout jejich půldomeček za poměrně malý peníze, když ho budu udržovat v pořádku. A práce? Prodejce bot u firmy jejíž jméno jsem zapomněl a měla prodejnu přímo na Tottenham Court Road. Takže ráno pěkně vlakem na Victoria st. a pak trubkou na Goodge Street. V devět se otevíralo a personál v počtu šesti kusů tam musel být o něco dřív. Bylo to pěkně půl na půl, tři holky a tři kluci. Dámská část osazenstva trávila většinu času někde v pozadí, protože bylo potřeba probrat mnoho světových událostí a jiných tajností, do kterých nikdy žádný chlap nepronikne. Pánové tvořili přední voj, protože pokud vešla nějaká slečna, všichni doufali že si nejde koupit sportovní obuv. V tom případě totiž se obsluhovala sama. V případě, že projevila zájem o botky ke kostýmu nebo společenské, bylo totiž na personálu aby radil, nosil, nabízel a pomáhal obouvat. V případě starších dam to byla celkem otrava, ovšem je třeba si uvědomit, že někdy v letech 1967-1968 přišla na trh Mary Quant s převratným vynálezem, minisukněmi. Tudíž v pozici pokleku před sedící zákaznicí se mohly nabízet (a nabízely) zajímavé pohledy. Od té doby jsem expertem na uchopení dámského kotníku.

Ani tato práce nebyla zrovna dobře ohodnocena, dělalo to něco okolo 20 poundů týdně (bralo se vždy v pátek). Fakt je, že v té době to byly zcela jiné peníze než dnes. Jediným přivýdělkem byly tzv. "chlastací provize". Přestože nejsem žádný pivař, uzavírali na mě kolegové sázky v okolních hospodách, kam jsme chodili na "lunch". K sendviči jsme si objednali pivo a přinesli vždy dvoudecku nějakého moku (dodnes se v anglických pivech nevyznám, narozdíl od irských).Kolegové se sázeli se štamgasty že těch skleniček vypiju deset a víc, což bylo pro ty lidi nepochopitelné. Pokud sázku uzavřeli, vždycky jsme vyhráli, výhra ale připadla kolegovi a já získával jen část. A z těchto peněz jsem vracel strýci tu půjčku.

Žádné komentáře:

Okomentovat