Léto v Londýně se neslo ve znamení hnusu. Neustálý déšť, chladno až sychravo, silné větry, sporadicky záblesk slunce. Nejhorší byl květen a červen, ale ani červenec nestál za moc. Ovšem jestli mě něco dorazilo, byl to srpen. 9.8. jsem se vrátil z dovolené v rozžhavené Praze, užil si dva dny vedra v Londýně, a pak zapršelo. Pršelo čtrnáct dní v kuse. Mít víc času a méně lenosti, na blogu už by se blýskal příspěvek ve znění "Jaro, pozdim, zima, aneb tři anglická roční období". Jenže než jsem se k jeho sepsání dokopal, přišel 25. srpen a s ním opět hezké počasí, které, k velkému překvapení všech, vydrželo neuvěřitelných třicet dní. A aby bylo tradičním paradoxům učiněno zadost, já si už asi dva týdny potichu přál, aby aspoň trochu zapršelo, nejlépe přes noc abych nezmokl. Déšť totiž výrazně usnadňuje mojí práci – zakryje spoustu drobného smetí, které je za sucha hrozně vidět a musí se zametat, a navíc mokré (vlhké) listí se zametá daleko líp než na troud uschlé.
Ale abych se vrátil k původnímu tématu. Ano, čtete správně, v Londýně třicet dní nepršelo! Párkrát to sice bylo na spadnutí, mraky se však vždy roztrhly a zase bylo pěkně. Jinými slovy, po odporném létu, které prý i na Anglii bylo abnormálně deštivé, jsme měli fakt pěkné září. Až do dnešního rána. Dnes ráno jsem se probudil za větrné meluzíny, tak dobře známé ze zimních měsíců, kolo rovnou nechal doma a vzal to autobusem, a netěšil se na vyhlídky větrného dne. Jenže. Krátce po půl osmé vítr dočista ustal a začalo pršet. Zprvu to nevypadalo nijak zle, až po pár minutách jsem přeci jen vytáhl pláštěnku a bylo to jen tak tak. Slejvák jako prase mě promáčel od pasu dolů, udělal přesně to co jsem si už dlouho přál, tedy spláchl smradlavé chodníky, a po dvou hodinách se vytratil. Já uschl, sundal pláštěnku a užíval si zbytek opět-větrného-dne.
Žádné komentáře:
Okomentovat