Malá londýnská povodeň

Na fotce to není vidět, ale kolem budky jsem nametl pět pytlů prachu.

Nejdřív deštivé mraky z Atlantiku, pak tropický monzun z jihu. Obojí Anglii přineslo ničivé záplavy, byť ty první se oproti těm aktuálním ukázaly být jen flusnutím do velkého plivátka (ačkoliv to podle BBC vypadalo na revival Noemovy Archy). Červnové potopy zasáhly na 16 tisíc domácností, zatímco ty červencové už mají na kontě přes 150 tisíc domů pod vodou či bez vody a elektriky. A jak tyto záplavy zasáhly mně? Nemůžu se v práci opalovat!

Pátek 20.7. byl od rána zamračený, nepršelo však ani nebylo dusno, makalo se tudíž příjemně. Déšť přišel až se začátkem pauzy. Kolem poledne jsem se jako obvykle zašil v parku, našel si vhodně položenou lavičku, zakousl se do svačiny a potěšeně pozoroval, jak je všude mokro, zatímco já si sedím v suchu a bezpečí pod stromem. Po jídle jsem přeci jen takticky ustoupil do nedalekého bistra, se šálkem kávy a rozečtenou knihou připraven přečkat zbytek směny.

V malém lokále s dřevem obkládanými stěnami nemohlo ujít mému oku ani uchu, že většina maminek s malými caparty, každodenním to koloritem Roundwood Parku, se urychleně přesunuje zpod krytého altánku do krytějšího bistra. Po pár minutách jsem pochopil proč, a to díky skupině vodníky připomínajících figur. Než se rodina Hastrmanových nasoukala do lokálu a steklo z ní několik kýblů vody (už jen přidat jar a vymopovat), otevřenými dveřmi ke mně dolehl, a to i přes uširvoucí ryk patnácti dětí, hluk jaký obvykle slýchám na chatě. Když se koupu ve splavu. Znělo to, jako kdyby někdo vzal Niagarské vodopády, přesunul je přímo nad nás a ještě je přikrmil vodou z Orlické přehrady. Už jen ty sudy chyběly. To co padalo z nebe nejde popsat jako kapky, hroudy, provazy ani kýble vody. Spíš to vypadalo, jako když hospodský štamgast vypije patnáct piv aniž by šel jedinkrát na záchod... a pak jde na záchod. A spolu s ním ostatní štamgasti, běžní hosté, personál i posily z okolních hospod.

Když se po půl hodině kohoutky zavřely, přesunul jsem se na lavičku a začal vychutnávat. Vychutnávat takzvaný klid po bouři. Vůně vodou prosáklé trávy, magické ticho rušené jen kakofonií sirén, paprsky letního slunce, prosvítající náhle bezmrakou oblohou. V takto příjemném rozpoložení jsem přemítal, jak budu kolegům vysvětlovat že jsem zcela suchý, ukázalo se však, že i ostatním se podařilo schovat (tedy skoro všem, jak jsem zjistil doma při pohledu na Michala). Rozčarování přišlo vně parku. Hned u vchodu je křižovatka, nacházející se v dolíku mezi dvěma kopečky, a ta křižovatka nebyla pod půl metrem vody vidět, stejně jako spodní části okolních domů. A takových dolíků je tady víc.

Nebeské splachovadlo
Cestu domů jsem si proklestil skrze zkolabovanou pátečno-povodňovou dopravu, blahořečíce vynálezu jménem bicykl. Nepříznivé následky minizáplavy jsem pocítil až druhý den v práci. Pocit radosti, že proud vody z části mého rajónu spláchl veškerý bordel, vystřídalo poznání, že zbytek mého rajónu se nachází v dolíku...