Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme už jsme tu

Reportáž z Mnichova.
S dobrým pocitem, že neprosedím celý den u počítače, jsem se v půl šesté ráno vyprostil ze spárů zahřáté postele, oblékl se a sedl do zahřátého auta. Fiatem Stilo jsme naštěstí jeli jen na kraj Prahy, kde jsme přesedlali na Renault Laguna 1,9TDI, podstatně lepší posezeníčko. Cesta nebyla nikterak zajímavá, jen úsek Praha - Plzeň mě překvapil tím, jak snadno jsme ho zakecali pomlouváním politiků. Před Rozvadovem jsme si dali výživnou snídani, ostatní jeden, já megalomansky dva talíře drštkovky, načež jsme slušnou rychlostí uháněli směr München.

V cuku letu jsme našli dlouhatánskou ulici, jež by se klidně mohla jmenovat Autobazarová (něco jako Libeňský most v Praze, ale mnooooohem větší), a už jsme parkovali na pozemku s kýženým číslem popisným, kde si známý vyhlédl šest let starý Nissan Patrol modré barvy s motorem 2,8 - pochopitelně diesel. Kromě nás dvou jel ještě automechanik Zdeněk, takže když naše tříčlenná delegace napochodovala k Turkovi do kanceláře, trochu vyvalil oči a rychle se podíval z okna, jestli nás nepřijel celý autobus. Ze všeho nejdřív se ujistil, že nejsme Poláci, což nasvědčuje jedinému: nejen my dispečeři máme s tímto národem potíže), a teprve pak nám vydal klíček od auta, abychom si ho mohli vyzkoušet. Motor vrčel moc pěkně a až na malou promáčklinu pravého blatníku bylo auto v suprovém stavu, což potvrdil i Zdenda. Nastalo tedy smlouvání. Nechtěli jsme Turka nijak dřít, David chtěl z původních 11.500 slevit pouhé dvě stovky, přičemž prodávající byl ochoten přistoupit na kilo. Díky mimořádnýn lingvistickým schopnostem zde podepsaného pana Storma (takže "Ví vont a diskáunt") a malé lsti jsme těch 200 nakonec ukecali. David mu totiž slíbil vykešovat celou částku, když on zaplatí převozní značky, které stojí právě těch dvě stě Euro. Ne, že by si to Turek moc dobře nespočítal, ale asi měl i tak slušnou marži. Při zdvořilostním pokecu jsme zjistili, že prodavač automobilů má Čechy rád a má mezi nimi spoustu kamarádů, což přisuzuji tomu, že jednomu z nich zrovna prodal auto za víc jak šedesát Masaryků. David složil zálohu 500 a už jsme si to valili k blízkému stánku s občerstvením.

Už podle vzhledu jsme zjistili, že prodavač gyrosů není německé národnosti, ba ani řecké. Po chvilce z něj vypadlo, že je někde od slovensko-maďarských hranic. Světe div se, i on se nás nejdřív zeptal jestli jsme Poláci, a když jsme ho ujistili že nikoliv, začal nás mít rád, dokonce přidal maso do dlabance. Sakra, teď jsem se v zápalu psaní málem vysmrkal do utěrky, co vůbec dělá na mém stole? No nic.

Nákup auta vás ale asi moc nezajímá, takže přejdu k tomu, co mě na tomto krátkém výletu zaujalo nejvíc a kvůli čemu lituji, že jsem si nevzal foťák. Byl to Mnichov. Už když jsme sjížděli z dálnice, mé oči upoutal kulatý design moderních prosklených budov. Místo aby stavěli baráky ve tvaru obdélníku, dělají je do válce. Nějaká ta rovná budova se ale taky našla, přičemž nejpůsobivější bylo sídlo Mercedesu, které mělo po celé své délce v několika patrech vystavenou celou modelovou řadu, od největších korábů až po Smarta, všechno v luxusním stříbrném stejnokroji. Čím mě však zmíněná automobilka dorazila, to byla obrovská hvězda Mercedes, hrdě se tyčící na vrcholu válcovité části komplexu, odkud byla vidět na kilometry daleko. Další kuriozitou moderního designu bylo cosi, co vypadalo jak obrovská soustava netopýřích křídel. Později jsem se dozvěděl, že to je bývalý stadion Bayernu Mnichov a ta křídla zastřešují tribuny. Všechny tyto moderny skvěle kontrastovaly s tradiční bavorskou architekturou a několika paneláky, které jako by z ruky vypadly československému projektantovi z konce osmdesátých let.

Kromě budov mě zaujal i vozový park, jimž jsou obyvatelé Mnichova vybaveni. Nikoho asi nepřekvapí, že se to tam hemžilo Bavoráky, přeci jen je to jejich rodné město, ale vidět hned několik ONLY BMW bazarů, jinými slovy obří parkoviště plné krasavců, to byl úchvatný pohled. Sněhová pokrývka, z níž většině aut koukala jen přední maska s charakteristickým emblémem, celkový dojem ještě umocnila.

Kromě vozů osobních mou pozornost upoutalo i několik odtahovek, jaké v ČR kvůli dopravnímu zákonu bohužel neuvidím. U nás se totiž všechno musí nakládat na plošinu, kdežto v Německu si to k vám klidně přifaří chlápek z ADAC (pozor, nesplést s australskou metalovou skupinou AC/DC), sklopí zařízení zvané "brejle", chytne auto za jednu nápravu, nadzvedne a odveze, aniž by ho trápila taková trivialita jako zamčený volant. Funguje to v podstatě stejně jako v Americe, akorát je to šetrnější, protože se odtahovaný vůz nechytá za nárazník, nýbrž za kola, která se jen přizvednou a auto pak po druhé nápravě jede samo. U nás se takhle smějí odtahovat jen nákladní auta a autobusy nad 3,5 tuny.

Celkově vzato, tahle sobota se povedla. Čas prosezený u kompu, když navíc není co pařit, jsem vyměnil za jednodenní výlet k západním sousedům, pokecal si s Turkem, ochutnal maďarský gyros a ještě mi to hodilo nějakou tu korunu.