Několikadenní pauza

Konec ledna 2005 - Věřili byste tomu? Zas mi odešla deska!
26.1.05 – 1:55
Chvilku po napsání předchozího zápisu, jsem vypnul počítač a šel spát. Po zhruba pěti minutách jsem si na něco vzpomněl a šel si ještě na chvilku sednout k mašině. Zmačknu čudlík a nic. Zmačknu čudlík a nic. Zmačknu čudlík a nic. Začnu hystericky mačkat čudlík, přepínat vypínač na zdroji, zkoušet kabely a nic. Ten komp už zase nejde! A zase ty samé příznaky co minule! To je zlej sen, to bych lidi nepřál nikomu z vás (kromě toho šmejda co dal do éteru onen inzerát). No co, jdu spát a zítra to vyreklamuji. Vlastně zítra jsem v práci, sakra. Tak až v pátek no.
28.1.05 – 15:12
Vyreklamoval jsem počítač. Tentokrát už jsem jim tam odvezl celou bednu, ať si s tím hoši pohrajou. Všechny komponenty jsou od nich, takže by neměl být problém, a pokud desku ničí nějaký boot vir co se nahrává do biosu, nebo něco podobného co by neuznali jako záruční závadu, můžu prý být klidný – protože jsem jejich klientem, nebudou nic účtovat za neoprávněnou reklamaci, tak teď budu určitě spát klidněji.

30.1.05 – 20:20
Po skvělém víkendu stráveném mimo Prahu konečně usedám ke kompu (opět musím poděkovat Michalovi, pámbůch mu to tisíckrát oplať), a chystám se na novou hru Punisher, kterou budu recenzovat. Ještě než začnu hrát, letmo se zmíním o tom, co jsem dělal o víkendu. Tak především jsem vůbec nechlastal, jak si jistě všichni myslíte. Naopak jsem utužoval své zdraví několikahodinovým pobytem v bazénu v Hradci Králové, a řeknu vám, že takhle skvěle už jsem se dlouho nevyblbnul. Cachtat se ve vyhřívané vířivé koupeli a sledovat oknem mrznoucí exteriéry, to byla naprostá bomba, ale v porovnání s tobogánem jen lehký odvar zábavy. Mezi ječícími mrňousy byl čas od času slyšet mohutný baryton Storma, valícího se tobogánem dolů jak namydlený blesk, a kdo byl v tu chvíli v přistávacím bazénku, toho smetla neúprosná bouře&
Horší už to bylo na trampolíně. Nebudu se tajit tím, že šipku dodnes neumím a nejraději skáču takzvaného kufra, nicméně když Michal i bratranec Pavel tak bravurně házeli salta vpřed i vzad, zkusil jsem to taky. Co vám budu povídat, kdyby rak skákal salta a nedařilo se mu, těžko by mohl být červenější než já po třech neúspěšných jumpech. Zejména ten třetí byl obzvlášť pleskavý. Napočtvrté se mi to naštěstí povedlo, a když byla má reputace coby skokana zachráněna, valili jsme na chatu, v tuto roční dobu obklopenou zasněženým lesem. To už není moc zajímavé vyprávění, i když hodinové hledání klíče zapadlého do sněhu na trase auto – chata (asi 200 metrů) za zmínku stojí, zejména s přihlédnutím k faktu, že jsme neměli baterku a displej mobilu toho moc neosvítí. Po zjištění, že klíč byl na podlaze auta, jsme Pavlovi s chutí dopřáli kyslíkovou dietu.
Abych celé to vyprávění dal nějak do kontextu s hraním her, vězte že jsme si skvěle zahráli karty, člobrdo a kamennou tvář.