Silvestrovská pařba 2005-2006

Mezi 30. prosincem a 1. lednem jsem se zúčastnil parádního multiplayerového klání. Dojmy z této unikátní pařby si nemohu nechat pro sebe, pročež přináším exkluzivní recenzi. DISKUSE - diskutujte v komentářích Jak si představujete ideálního silvestra? a) Prokalit celou noc a ráno nevědět co to vedle vás leží za ženskou b) Zavřít se doma s počítačem a masturbovat až do rána, s mezifází na přípitek. c) Trčet v práci.

HODNOCENÍ - Hratelnost: 95% / Zvuk: 100% / Grafika: 100% / Celkem: 98%
Žánr: chlastací / Výrobce: HuKus Interactive, P.I.V. Piju Imr Vére / Vydavatel: Univerz Productions, V.M.P. – Věrný Milovník Piva / Multiplayer: ano, až 7 hráčů.

KLADY: solidní hratelnost, rozvětvené dialogy, implementace RPG prvků, vynikající soundtrack a grafika, vedlejší questy. ZÁPORY: krátká herní doba, hardwarová náročnost, zdlouhavý úvod, úmorné závěrečné titulky, dlouhé loadování.

Dokonalá grafika. Vidíte ten bumpmapping?

Intro
O akci jsem se dozvěděl pár dní před jejím konáním od kolegy Hukuse, jenž se jí každoročně účastní coby čestný host. Jedna z věcí, které mě velmi pozitivně ovlivnily, byl fakt, že všichni účastníci do jednoho jsou nekuřáci, takže nám žádný chudák se smradlavou tuberáckou tyčinkou v ústech nebude otravovat vzduch, nebudeme obtěžováni jeho smradem, naše oblečení nebude páchnout kouřem jako kdybychom vylezli z hospody, a pokud se někomu udělá špatně, tak to rozhodně nebude z kouře. Netrvalo tedy dlouho, a byl jsem na seznamu obětí. Menší problém skýtalo místo konání - Žilina, Slovensko - kam cesta vlakem bez sněhové kalamity trvá šest a půl hodiny, přičemž já to měl i s kalamitou. V cílové stanici na mě čekal Hukus s nerozlučným Surusem, jehož Seat Toledo se zimními pneumatikami s radiálním vzorkem nás měl dopravit do 30 Km vzdáleného Martina, kam se přestěhovala firma prodávající sudy s pivem. Kvůli spadlé lavině jsme si postáli na silnici u Strečna, načež nás čekaly dvě hodiny bloudění po Martině, než jsme našli onu firmu, důmyslně schovanou v té nejzapadlejší čtvrti. Sklad byl sice po strop plný piva, ale kvůli mrazu jsme nemohli jít po čichu, a nikdo z místních ono místo neznal, zřejmě kvůli Žilinské SPZ na našem vozidle. Když jsme se tam konečně dobelhali, přemístili jeden budějovický soudek do kufru Seatu a svorně prokleli distributora za volbu nového sídla, čekala nás cesta zpět přes stále ne zcela průjezdné Strečno. Táhlý, nezáživný a stereotypní úvod skončil až ve večerních hodinách, kdy jsme se konečně ocitli v blízkosti místa konání pařby. Podle hesla "to nejtěžší na začátek" nás však to nejtěžší teprve čekalo...

Uniho doživotní trauma - zamrzla mu pěna!

Quest první – sprint se sudem
Surus nás vyložil, otočil se a jel domů zaparkovat vůz, aby se o pár hodin později vrátil autobusem. Já s Hukusem jsme zůstali na rozcestí a čekali na posily z řad spoluhráčů, již okupujících hernu. Po deseti minutách mrznutí se stále nikdo neblížil, a jelikož mě mrznutí většinou nebaví, usoudil jsem, že okolní grafika už se mi okoukala a že tedy "popojedem". Čapli jsme sud, batožinu i nakládané kuřecí maso a ve sprintu pokořili první metu – 50m vzdálené veřejné osvětlení. Než dorazila posila, měli jsme zvládnuté mety tři, a už jsem začínal pociťovat lehké náznaky únavy. Nemalou mírou k tomu přispěl zdravý horský vzduch nasycený oxidem siřičitým, jelikož všechny okolní domácnosti topily uhlím. Po stránce morální jsem na tom byl ještě hůře, protože mi u každé lampy Hukus tvrdil, že "cíl je tam vzadu v té tmě," načež se vždy objevila další lampa. V půlce vzestupu (zapomněl jsem snad říct, že cesta byla do kopce a nechutně to klouzalo?) jsem předal pivní štafetu a po zbytek cesty měl co dělat sám se sebou, natož s půlmetrákovým tělesem plným natlakované tekutiny. Za posledním barákem končila civilizace, a s ní i prohrabaná cesta. Díky tomuto handicapu stoupla obtížnost z hard na realistic, nebo spíš nerealistic, a zbývajících 300 metrů jsme se plahočili úzkým žlabem ve více než půl metru sněhu, a to ještě v naprosté absenci světla, což znemožňovalo sledovat Hukusem vyšlapanou stopu. Neudržení rovnováhy na vrávorajících, sotva stojících a naprosto vyčerpaných nohou bylo absolutní jak nejmenovaná vodka. A triptych stále nebral konce.

Pivní sjezdovka.

Quest druhý – stabilizace a naražení
Když jsem se konečně doplahočil do dřevěné chatky (poté, co jsem překonal údolí s kluzkou lávkou přes potok a neméně kluzkými schody), padl jsem jak dobře podťatý Storm a na pivo neměl ani pomyšlení. Potil jsem krev a úpěl v přesvědčení, že to je má poslední hodinka. Až po nějakých třiceti minutách, kdy jsem to jakžtakž rozdýchal, se připlahočil zbytek výpravy, bezmocně za sebou vláčejíce sud, a já, již v podstatně lepším rozpoložení, vytáhl z krosny pípu, jež jsem jak olympijský oheň dovezl až z Prahy, protože v Martině už žádnou neměli. Černý barel s logem nejmenovaného pivovaru z jižních Čech se v běloskvoucím sněhu krásně vyjímal, takže jsme nelenili a směle ho narazili, abychom mohli začít bez ostychu vyprazdňovat jeho zpěněné útroby. Pařba konečně začala nabírat ty správné obrátky, ovšem s klidným svědomím mohu říct, že kdyby takovýmto stupněm obtížnosti začínala každá akce, jedno jestli 3D nebo nějaké jiné dé, většina by zůstala nedohraná. Ještě že tentokrát šlo o kooperativní multiplayer, takže jsme se mezi sebou mohli patřičně povzbuzovat. I tak ale po tomto náročném úkolu naše postavy stouply minimálně o dva levely.

Zamyšlení...

Dobrý pocit z vykonané práce.

Rozhodnutí...

Quest třetí - konzumace
Po adaptaci na nové herní prostředí a jeho adaptaci nám (tj. přiložení do kamen) jsme se jali dále plnit hlavní úlohu. Venku na nás čekal sud plný piva, a jeho pípa se hrdě tyčila uprostřed širé pláně. Otřesný transport se bohužel neobešel bez otřesných otřesů, a i přes vyztužený armor pivo hrozně pěnilo, takže natočení sklenice trvalo až bolestně dlouho. Navíc hustě sněžilo a chudák Uni sušil hubu, protože mu zamrzla pěna, z čehož má doživotní trauma. S takovou pořízenou nám začal rapidně klesat health, a ten jak známo bez magických lahviček lze jen těžko doplnit. Uniho padawan Tominhu byl určen coby výčepní, a i když se pod ranami světelným bičem oháněl co mohl, proti fyzikálním zákonům byl bezmocný. Nakonec jsme usoudili, že sud je z náročného přesunu psychicky otřesen a navíc ještě promrzlý, takže jsme ho vzali mezi nás, aby se ohřál u kamen a zvedla se mu stamina (a taky abychom nemuseli pro pivo chodit ven). Jedi lord Univerz nás nakonec zachránil nikoliv Silou, nýbrž ukázkou moderní technologie. Mocný artefakt Buffer underdrunk protection pracuje na velice jednoduché bázi: pěna se stáčí do tzv. kondenzační nádoby, kde transmutuje na tekutý chléb a konzumenti si doplňují číše dle potřeby. Když mi Uni při prvním questu dodával odvahu tvrzením, že po takovéto práci bude mnohem lépe chutnat, nevěřil jsem mu zbla nic, ovšem při pohledu na nestíhající buffer jsem svá slova skepticismu odvolal, a ještě rád.

Side quest – běh sněhem... v trenkách
O této disciplíně se Hukus rozplýval už na ICQ a důrazně mne nabádal, ať si nezapomenu vzít plavky. Když došlo na věc, byl jsem překvapen jak rychle se to semlelo. Ještě jsem nedopil ani desáté pivo, tj. od naražení sudu uběhly sotva dvě hodiny, a půlka spoluhráčů už stála v trenkách u dveří. Rychle jsem je tedy dohnal, a společně jsme se jali pobíhat kolem chaty, házet po sobě čerstvý prašan a skákat salta do závějí. Ačkoliv to byla celkem sranda, mělo to háček – do chodidel se alkohol nedostal, a právě tam nás mráz trápil ze všeho nejvíc, takže na nás byl pohled jak na splašené čápy, zvedajícími nohy tak zuřivě až si koleny málem dávají do držky. První výstup byl velice rychlý, netrvalo to ani minutu a už jsme se všichni presovali u roztopených kamen a zoufale se snažili ohřát chodidla. Mě to ale nedalo, a během chvilky jsem vyburcoval kooperanty do druhého kola. Pro třetí výběh vymyslel Uni zlepšovák – odkudsi vytáhl dřevěné desky, že prý budeme sjíždět kopec. Nutno podotknout, že tato disciplína mě málem zabila, a to doslova. Naše divoce se zmítající těla v kombinaci s vysokým součinitelem odporu prken způsobila hromadné válení sudů po stráni, a nebýt hluboce zakořeněného pudu sebezáchovy, někteří by skončili až v potoce. Nechali jsme prkna prkny a jali se v zoufalém tempu vracet do chaty. Křeče v chodidlech začaly být natolik neúprosné, že jsem se po namrzlých schodech hrabal po čtyřech a už jsem myslel, že tam snad dočista zůstanu. Třetí sněhová estráda byla i poslední, což jistě uvítali obyvatelé nedalekých domů, protože jsme naši exhibici provázeli velice hlasitým a energickým řevem, jenž musel plašit medvědy na kilometry daleko. Byla již sice hluboká noc, ale do Silvestra chybělo téměř 24 hodin. Po této akci se Hukus, Univerz a Tominhu jali zahřívat vnitřně, tedy zeleným absintem, fernetem, rumem a chloubou Hukusovic otce – domácí hruškovicí zvanou Hucikovica – jejíž jemná chuť zanechala pozitivní pocity i v mém, jinak tvrdému alkoholu neholdujícím a pivem hýčkaném organismu. Kluci to však trochu přehnali a v rychlém sledu se jali zdobit okolí chaty pestrobarevným projevem, vycházejícím přímo z jejich nitra. Tím se bohužel všichni tři na zbytek večera odrovnali, a Uni byl druhý den značně rozmrzelý, že si nic nepamatuje. Někdy nad ránem, netuším v kolik, absolutně jsem neměl pojem o čase, usoudili i ostatní že půjdou spát, takže jsme pod velením nejméně opilého hráče, tj. mě, zorganizovali bleskové přeskupení interiéru a během chvíle už se spalo. Ještě že nás v noci nepřišel zkontrolovat hajný, jinak by ho lihový opar umocněný roztopenými kamny měl na svědomí.

Ženské nikomu nechyběly, jen Hukus si stěžoval,
že nemá svůj oblíbený USB slot.

Quest čtvrtý – pařit dál
Okolo desáté hodiny ranní čísi močový měchýř způsobil otevření dveří, což přineslo zjištění, že už je dávno světlo a že bychom tedy měli vstát a pít. Uni ani Hukus nesouhlasili. Uniho probralo až čerstvě natočené pivo dodané přímo do postele, ale s Hukusem to bylo těžší. Když jsme mu přistrčili pivo pod nos, jen znechuceně odvrátil hlavu. Probral se až při pokusu o vsunutí dudlíku – špuntu od slivovice – do úst, avšak jediné čeho jsme dosáhli bylo, že nám zabavil flašku, láskyplně jí objal a chrápal dál. Ani ostatní nevypadali moc čile, a na mé výzvy k instalaci vypalovačky nikdo nereagoval, takže marinovaná kuřecí prsa jsme si upekli až odpoledne. V mezičase jsem se rekreačně věnoval plnění kvóty v konzumaci piva a společně s Vexarem jsme splatili daň z pobytu shazováním sněhu ze střechy. Můj úmysl postavit Frostyho ztroskotal na prachobyčejné skutečnosti, že z prašanu sněhuláka neuděláte. Po vyčištění střechy jsem si jumpnul do navršené haldy sněhu, až jsem na chvíli zcela zmizel z dohledu, a pak se konečně mohlo grilovat! Marius s Vexarem obsluhovali hardware, my ostatní konzumovali upečený produkt. Navzdory maximálnímu úsilí jsme však nedokázali sníst víc než polovinu z pěti kilogramů masa, a zbytek pak potupně vezli zpátky domů nesežrán. Z čeho však nezůstal ani drobeček, to byl bůček na paprice. Mňam.

Storm se právě chystá skočit do dvoumetrové haldy sněhu.

Quest pátý – anno 2006
Po zbytek dne jsme víceméně přežívali a rozdýchávali předešlou pařbu. Konzumaci piva jsme se věnovali jen já a Uni, ostatní se přidali až večer, nicméně tempo bylo více než odpočinkové. Chudák Hukus byl natolik odvařený, že se až do půlnoci vůbec nenapil, dokonce měl tolik drzosti, že svou kocovinu sváděl na jakousi nemoc, že prý musel dobrat prášky. Hrdina jeden, prachsprostě nás v tom nechal a my museli vypít jeho podíl! Počkej příště Hukus, dostaneš brčko, vlastní sud a budeme tě hlídat! Každopádně večer jsme opět kolektivně vytuhli, zejména ti z nás, kdož byli vzhůru od rána, takže jsem půlnoční přípitek málem prospal. Jediný Tominhu vzal svůj úkol zodpovědně, a ačkoliv se piva skoro nedotkl, naládoval do sebe přes půl flašky absintu a narozdíl od ostatních si Silvestra opravdu užil, což dokazují přiložené fotografie. Posuďte sami, koho by napadlo v mínus deseti stupních celsia běhat polonahý ve sněhu, nebo skákat ze střechy a hrát přitom na flétnu? Ehm, flétna byl můj nápad a o běhání ve sněhu radši pomlčím... Pro přípitek jsme měli v zásobě dvě flašky nějakého údajně drahého šampáňa, takže tradiční Bohemia Hnus se nekonal. Jediný problém spočíval v tom, že se nikomu z nás absolutně nedařilo vinný produkt otevřít, natolik byl špunt přimrzlý k hrdlu flašky, až pět minut po půlnoci Hukus díky skillu z Unreal Trounament úspěšně odstřelil ptačí budku a nebýt okenice, chata měla klimatizaci. Asi v půl druhé ráno už většina z nás, zmožena předsilvestrovskou pařbou, tvrdě spala, což přesně vyhovovalo záměrům Univerza, jenž potřeboval opustit oblast na nový rok časně po poledni, tzn. včas vstát, řádně uklidit a nezanechat žádné trvalé následky našeho kalení, ehm, klání. Proto jsme největší divočárny prováděli již třicátého.

Tominhu na vrcholu své hudební kariéry.

Quest šestý – dopít pivo a vypadnout
Na nový rok jsme vstali asi v deset hodin, po počátečních organizačních neshodách (nikdo nechtěl umýt nádobí) se jali uklízet, a největší problém nakonec spočíval v množství nevypitého piva. Ačkoliv jsme za první večer zmákli přes padesát půllitrů, bilance druhého dne byla značně nevyrovnaná, za což může Hukus. Společně se mnou a s Unim totiž tvořil svatou trojici největších pijanů, ale díky své kontraproduktivní kocovině se piva ani nedotkl. Nakonec jsme s největším sebezapřením přelili posledních osmnáct piv do plastových láhví, abych mohl demontovat pípu a sbalit si věci, a ačkoliv každý počítal s tím, že si jednu flašku odnese domů, značnou část jsem do odjezdu stihl vypít. Za pomoci Uniho, samozřejmě. Jako by příroda počítala s naším odjezdem, výrazně se oteplilo a už od rána aktivně tál sníh, takže ač bylo vypito a snězeno, jinými slovy sestup lehčí, byli jsme pro změnu zmáčeni od hlavy k patě.

Vzadu vidíte Uniho v kómatu. Kříšení pivem se nebránil.

Technické parametry a verdikt
Navzdory zdlouhavému, nezáživnému a stereotypnímu intru jsme se nakonec dostali do hry, která nás překvapila vysoce obtížnou úvodní misí, jež některé účastníky málem odrovnala. Jakmile jsme se však seznámili s herním konceptem, trochu se rozehřáli a zabředli do dějové linie, plnění hlavního questu pro nás byla skutečná kratochvíle. Překvapila nás kvalita všech sedmi hratelných postav, a navzdory naprosté absenci NPC charakterů jsme si užili skvělou akci, pokročilou AI, rozvětvené dialogy a implementaci RPG prvků (s počtem vypitých piv a panáků rychle narůstaly zkušenosti). I přes značnou lineárnost příběhu jsme se ani na chvíli nenudili. Co nás však docela zklamalo byla špatná optimalizace hardwaru, způsobující nadměrné pěnění piva, ústící v nepoměr mezi nahrávacími časy a quicksavem, tj. ukládáním zlatavého moku do žaludečních slotů. Kvůli tomuto neduhu ostatně po vzoru Američanů plánujeme hromadnou žalobu pivovaru, protože nám způsobil psychickou újmu, hmotné škody, značné časové prostoje a ztrátu tepla při častém vycházení z chaty ven, k sudu. Kromě finančního odškodnění se budeme dožadovat i opravného patche. S grafikou si autoři vyhráli do sytosti, a ačkoliv si usnadnili práci situováním hry do zimního prostředí, nedá se říct že by něco odflákli. Ono vykreslit tak realisticky padající vločky, částečně zasněžené stromy či kontrastující všudebílo s pestrobarevnými detaily na těch správných místech není nic jednoduchého. Pečlivá práce je znát i na rozumném použití moderních technologií jako bumpmapping, dynamické stínování či pixel shadery 3.0, díky nimž vypadají textury opravdu reálně. Fotorealistický kouř, zurčící horský potok a podobné serepetičky nasvědčují tomu, že vývojáři nejsou žádní amatéři a již dnes dokážou bohatě využít technologie určené hardwaru příští generace. Kapitola sama pro sebe je pak zpracování herních postav. Každá z nich se skládá z více než 200 kostí, na nichž je "navlečen" svalový aparát včetně obličejové mimiky. Motion-capturing zaručuje stoprocentně reálný pohyb, vysoce detailní textury zase umožňují postavám se potit, měnit barvu pleti v závislosti na vlivech okolí, a jako třešničku na dortu jmenujme zatím nejdokonalejší fyzikální engine všech dob, díky němuž se každý vlas, každý chlup a každý záhyb oblečení hýbe, jako by byl skutečný. O interaktivitě prostředí se snad ani nemusíme zmiňovat. Zkrátka a dobře, 100% je příliš málo na tak dobře odvedenou práci. Trochu hůř je na tom design interiéru, v němž se většina příběhu odehrává. Po grafické stránce není co vytknout, ovšem ve stísněné chatě se sedm hráčů trochu těsnilo, zejména pak o prostor u kamen se vedly těžké boje. V této části Stormovi pomohlo jeho povolání topiče, kdežto snipeři, teroristi, inženýři a civilisti to měli mnohem těžší. Ruku v ruce s grafikou jde i zvuk. Dabing je na špičkové úrovni, zvuky prostředí taktéž a všemu kraluje parádní soundtrack.

Přípitek na sněhu.
Jinými slovy, silvestrovská pařba 2005-2006 na Uniho chatě se vskutku vydařila a všichni účastníci, tj. Storm, Univerz, Hukus, Surus, Marius, Vexar i Tominhu se královsky bavili. Uni nám už vyhrožuje, že si to v únoru zopákneme. Byla to pánská jízda jak se patří, což kvitovali všichni kromě Hukuse. Ten si pořád stěžoval, že mu chybí jeho oblíbený USB slot.