Iron Maiden Costa Rica 2009

Jak jsem prožil 3. března? Byl jsem na Mejdnech na Kostarice!!! S jistotou mohu říct, že tak parádní koncert jsem už dlouho nezažil. Natočil jsem několik videí a jejich vysoká kvalita mě fakt řekvapila a spravila mé mínění o Nokia N95 8GB. Pokud rozumíte aspoň trochu španělsky, koukněte na Youtube na komentáře pod videi - dokazují nadšení latinskoamerických fanoušků a taky fakt, že jsem tam asi jako jediný měl pořádnou kameru :)
Nebudu se moc rozepisovat o výkonu kapely jako takovém, ten byl jako vždy excelentní a splnil všechna očekávání (ačkoliv tentokrát Bruce tolik nekecal a nedělal tolik vtípků). Co předčilo má očekávání bylo publikum a kotel.






V latinské Americe mají Ironi obrovskou fandovskou základnu, leč v centrální Americe se moc neobjevují a na Kostarice byli poprvé teprve loni a teď se sem vrátili. Dovedete si asi představit, jak lidi vyváděli. Mohu s klidem prohlásit, že nadšení pro věc a celkovou náladu na stadiónu projevili větší, než čeští fanoušci loni v srpnu v Praze (tím nechci nijak shazovat české fandy, ale tenkrát jsem se prostě v kotli necítil ani zdaleka tak odvázaně, jako tady).
U stadionu prý lidi kempovali už týden před koncertem, mnoho z nich přijelo z veliké dálky (seznámil jsem se například s jedním týpkem z Guatemaly, co na Irony jel neuvěřitelných 1500 kilometrů). Nálada před stadionem samozřejmě divoká a chaotická, tisíce lidí stálo frontu a bránilo si svoje místo, do toho policajti, prodavači občerstvení, dealeři lístků, atd. A totální vedro. Já měl to štěstí jít na koncert s kamarádkou, která se nebála zcela suverénně nakráčet na začátek fronty, vecpat se tam i se svými stodvaceti kilogramy a dosáhnout toho, že lidi co tu stáli už týden šli až po nás, zatímco my si tam vesele přijeli ve čtyři odpoledne a byli pár metrů od pódia.



Čekání probíhalo zcela standardně, lidi se pomalu valili, sedali na zem, pokuřovali, a do toho celou dobu, dokonce i po začátku koncertu, chodili prodavači nápojů a občerstvení. To mě docela překvapilo, protože jsem nic takového na žádném koncertě neviděl. Podnikavého ducha Kostaričanům rozhodně nelze upřít. Seznámil jsem se s již zmíněným týpkem z Guatemaly, jehož mé vyprávění o práci bedňáka, o tom že v Praze v létě bývají dva-tři koncerty týdně a o tom že jsem Irony viděl už sedmkrát, Rammsteiny třikrát, Judas Priest dvakrát, atd. očividně oslovilo.

Kolem osmé jsme se dočkali nevyhnutelného utrpení v podobě Laureen Harris, ačkoliv musím uznat, že od svého vystoupení v Praze se podstatně zlepšila - asi jí podle reakcí fanoušků všude po světě došlo, že hrát si na drsnou holčičku co za každou větou říká "fuck", mezi každou písničkou inzeruje svoje Myspace stránky a nabízí cédéčka k prodeji, moc přízně nepřinese. I hudebně se zlepšila; falešně sice zpívá pořád, ale není to tak markantní jako před půl rokem v Praze. Zvuk byl tentokrát ohulenější a kytarista, jenž přestal dělat svoje prostodivné cviky alá osmdesátá léta, předvedl poměrně dobrý výkon. Shrnul bych to tak, že Laureen se co se týče image vydala směrem k Avril Lavigne, ačkoliv je podstatně tvrdší. Dokonce se od publika dočkala dost aktivní a ne výhradně negativní reakce (což se nedá říct o loňském turné. Obzvlášť pikantní to prý bylo v Mexiku). Přesto velká část přítomných vykřikovala slovo "picha" (čti: píča, v překladu "čůrák"), já si do toho přisadil "táhni domu krávo" a místo Laureen všichni sborem řvali "Maiden".



Nástup Ironů na pódium okamžitě rozjel kotel a jelikož jsme tam byli namačkaní jak sardinky, skákal jsem i když jsem nechtěl a každou chvíli jsem koukal na jinou světovou stranu, jak to se mnou cloumalo. Něco takového jsem na žádném jiném koncertě nezažil. Po pár písničkách, to už jsem byl odpogován tak pět metrů od původní pozice, se přece jenom udělalo místo a dalo se pařit trochu volněji, dokonce se naskytla šance natočit nějaké to video (omlouvám se za nenatočení největších pecek, ale kdo by při Fear of The Dark či Number of The Beast stál a držel kameru, že).

Byl jsem velmi mile překvapen vstřícností středoamerických fandů. Během pařby se na sebe neznámí lidi usmívali, pařili spolu do rytmu a vzájemně si dávali najevo, že je to prostě bomba. Nevybavuji si, že bych něco podobného zažil u nás. V jednu chvíli mi týpek přede mnou omylem vyrazil z ruky foťák (jak je evidentní z jednoho z videí), a to víte že jsem pohotově vrazil ruce mezi oba týpky před sebou, rozrazil je od sebe a foťák, jenž kupodivu přežil bez úhony, sebral a dotočil zbytek písničky. Chtěl jsem nicméně říct, že kluci se sami rozestoupili a ochotně mi pomohli foťák sebrat a ještě se omlouvali, zatímco u nás bych očekával od některých jedinců reakci typu "co děláš ty debile". S těmahle klukama jsem naopak do konce koncertu pogoval a parádně jsme si to užili. Naprosto jsem užasl při Fear of The Dark - žádné spořádané skákání, ale regulérní strkací hlouček a vypogovali jsme si poměrně solidní prostor. Parádní odvaz, nová dimenze Fear of The Dark.
Potěšilo mě i to, že jsem to poměrně dobře vydržel s dechem. Ostatní pařani ke konci koncertu už prakticky neskákali, asi fakt nemohli, protože nadšení jim jinak nechybělo, a tak jsem si posledních pár písniček včetně The Evil That Men Do vyskákal sám. Spolupogera, jenž mě inspiroval k vynalezení nového anglického slova "mosh-buddy", jsem bohužel někde ztratil, nicméně na konci koncertu si mě našel a přišel se rozloučit. Chtěl jsem zajít na pivo, leč bohužel jsme se u východu nějak nesešli a nejspíš ho už nikdy nepotkám. Tak to ale na dobrých koncertech chodí - lidi spolu zapogují, pobaví se a jdou domů.



Jediné, co mi v závěru večera znepříjemnilo život byla ztráta peněženky. Šel jsem si koupit tričko, protože suvenýr z Kostariky prostě mít musím, zaplatil, dal šrajtofli do kapsy a najednou tam nebyla. Securiťáci našli šrajtoflí plnou tašku, leč ta moje se asi někomu moc líbila. Nemrzí mě ztráta kreditky, kterou jsem okamžitě zablokoval, ani české občanky, kterou tady těžko někdo zneužije (kostarický revizor by se asi divil), ani těch pár drobáků co mi zbývalo. Mrzí mě ztráta guatemalských peněz co jsem dostal od výše zmíněného týpka na památku, a hlavně šrajtofle jako takové - deset let stará Iron Maiden peněženka, která toho se mnou mnoho prožila, se bude těžko nahrazovat. Bohužel nedošlo ani k tradiční post-koncertové ládovačce pivem, protože stadión byl poněkud z ruky. Přesto jsem do tří do rána seděl s kamarádkou spolukoncertnicí v poměrně stylovém rockovém klubu uprostřed San Jose (v žádném rokáči jsem ještě nikdy neslyšel hrát Running Wild) a chlastal, i když střídmě, kostarický Pilsen.

V závěru mohu tedy říct, že Iron Maiden Costa Rica 2009 byl unikátní zážitek. Po mnoha koncertech jsem opět zažil to pravé nadšení, byl naprosto pohlcen atmosférou a když Bruce žádal "scream for me Costa Rica", řval jsem jak pominutý. Fanoušci byli jednoduše úžasní a já tímto děkuji střední Americe za unikátní zážitek - vydupávání přídavku, až si Bruce myslel že přišlo zemětřesení, jsem zažil naposled v roce 1998, když tehdy ještě s Blazem hráli Ironi v malé sportovní hale na pražském výstavišti. Všeobecná sranda byla i pořvávání lidí z plochy na lidi na tribunách něco o levných lenoších (lístky na plochu jsou tady dražší, zatímco sezení je nejlevnější). Na druhou stranu díky řevu z tribun a lidských vln to chvílemi vypadalo jak na fotbale. Jsem z celého srdce rád, že jsem měl možnost vidět Irony jinde něž v ČR, a že to bylo právě ve střední Americe.