Minulý víkend jsem podal své nejčerstvější dojmy z Kostariky, resp. ze San José. Teď, po celém týdnu, mohu trochu lépe sumarizovat dosavadní poznatky a zážitky. Bohužel stále žádné fotky, protože vytáhnout v San José na ulici foťák není dvakrát nejbezpečnější.
Oprava některých špatně pochopených pojmů
V prvé řadě musím rektifikovat několik věcí, které jsem poslědě zmínil a které nejsou tak docela odrazem reality. Není pravda, že tu jezdí jen americká auta. Právě naopak, viděl jsem tu mraky Peugeotů, Mercedesů, BMW, dokonce i jednu Octávku. Přesto se mi chvílemi zdá, že nejvíc tu jezdí asiati (tak třeba všechny taxíky jsou Hyundai). Dále není pravda, že baterie u dřezu funguje opačně než v Evropě. To jen u Guse doma to asi montovali traja spití roboši, protože tady se voda pouští zatlačením na kliku baterie, zatímco pro vypnutí se musí vytáhnout nahoru. Tahle specialita je prý ale jen u něj doma.
Práce a kolegové
V pondělí jsem zavítal do officu a mé suverénní nakráčení v teniskách, džínách a tričku Rammstein vyvolalo menší pozdvižení. Tady mají totiž od 1. února nový oblékací řád, o němž se mi nikdo (aspoň oficiálně) neobtěžoval říct, tak jsem prostě přišel do práce tak, jako v Londýně. Pochopitelně, že seznam toho, co se do kanclu nesmí nosit, obsahuje i džíny, třička a tenisky. Po shlédnutí toho seznamu jsem usoudil, že by si jeho autor ušetřil práci vypsání toho, co se nosit smí... No co, ve středu mě moje drahá kolegyně Melania vzala na nákupy a já za zhruba 200 dolarů nakoupil trička s límcem (aspoň že tak, kdo by se měl ke všemu ještě žehlit a skládat s košilema. Akorát nutnost mít tričko zasunuté v kalhotách vypadá dost stupidně), pásek ke kalhotám, jež jsem naštěstí měl, a boty. Boty, z těch mám aspoň radost, protože jsou ideálním kompromisem mezi formálností a neformálností - podrážka jako u tenisek, vršek takový kožený sešitý, a po prolezení asi pěti obchodů jsme dokonce našli moje číslo (boty nad 43 tady snadno neseženete).
Office je o dost jiný, než ten londýnský. Je větší a různá oddělení jsou roztahaná po dvou patrech, zatímco v Londýně máme zabrané jedno celé, patřičně rozlehlé poschodí. Vypadá to tu moderněji (celá budova Torre Mercedes je moderního vzezření a prosklená). Na druhou stranu absence kobece, jiné rozložení nábytku a větší prostornost místností dělají místo mnohem méně útulné, než londýnský office, kde se po pravdě řečeno cítím lépe. V Londýně si sednu zády ke zdi, takže mi nikdo nečumí do monitoru, koberec pohltí klapání podpadků a šílené cvakání do klávesnic, do kuchyňky to není tři patra daleko a celkově se tam cítím lépe, víc v pohodě, a pracuje se mi příjemněji. Tady si pořád připadám pod tlakem a bojím se pomalu i na minutu otevřít nějakou webovku, byť je to spojené s prací. Na druhou stranu je to tu živější, než v Londýně.
Krom samotného prostředí jsou tu ale úplně jiní i lidé. Kostaričani, to se ví, jsou k sobě vstřícnější než Evropané a je tu mnohem více tělesného kontaktu. Každé ráno, jako postupně lidi přicházejí do práce, chlapi obejdou stoly, pozdraví se s každým, a holkám se jako pozdrav dá pusa na levou tvář. Pro mě jakožto východoevropana je to poměrně nezvyk a vždycky si připadám tak trochu v rozpacích, jestli danou osobu mám takto přivítat, nebo prostě jen pozdravit...
Ačkoliv jsem se spoustou lidí komunikoval po MSN z pracovních důvodů, jen s některými jsem se sblížil i osobně a na ty jsem se pochopitelně nejvíc těšil. Samozřejmě, že naživo je to úplně něco jiného než po internetu, takže některá setkání nedopadla tak dobře, jak jsem si představoval. Nicméně pár lidí mi vyloženě přirostlo k srdci. Vedoucí směny Vielka je neskutečné kvítko - je jí údajně 29, fyzicky vypadá na 20 a duševně někdy na 12. Má velmi partikulérní smích a šíří kolem sebe takový optimismus, že upřímně lituji, že někoho takového nemáme v Londýně. Kluci z vedlejšího oddělení, pracující za tlustou skleněnou stěnou, prý od nás nikdy nic neslyší, jen Vielčin smích.
Hodně v pohodě je i Randy, týpek z Kalifornie, jenž kvůli změně americké legislativy co se týče online pokeru musel přesídlit na Kostariku. Toho mají rádi úplně všichni. Pak je tu Melania, holka se kterou jsem strávil celé jedno odpoledne (nakupováním oblečení) a po celých asi sedm hodin jsme ani na minutu nepřestali mluvit. Prostě když se najde vhodný protipól, krafání jde samo.
Bohužel ne úplně nejšťastněji dopadlo setkání s Marianou, specialistkou z techického oddělení. Jak jsem již říkal, po MSN člověk může působit úplně jinak než v reálu, a pak to je trochu šok, když dva kecalové nemají moc co říct. Nicméně je to fajn holka a má můj obdiv co se týče konzumace piva a výdže při této aktivitě.
Gustavo, týpek ze Security u něhož bydlím, je též hodně v pohodě. Poslouchá sice elektro, ale není to nic hrozného a v pohodě si poslechne i jiný žánr (loni byl dokonce na Ironech). Žil pět let v Americe a jeho angličtina je docela příkladná. Ono celkově, kdo tady mluví anglicky tak má buď tokonalý americký přízvuk, anebo španělský. To jen já se svou českou angličtinou jsem tu totální exot a občas mi lidi nerozumí. Docela sranda byla, když se mi Gus přiznal, že myslel že Jiri je holčičí jméno a proto se mnou zpočátku začal kecat. Když pak zjistil tu krutou skutečnost, že si neholím nohy nýbrž tvář, už mu bylo blbé couvnout :) Mimochodem, navzdory jeho příkladné angličtině je zas totálně nepříkladná jeho španělština, které se fakt nedá rozumět nic kromě slova "picha" (čti píča), což paradoxně znamená "čůrák" - z toho jsem vyvodil fakt, že když se setká česká a kostarická píča, není to gay.
Zpátky ale k officu. Kromě nedostatku útulnosti, na kterou jsem si již zvykl, mě tam nebetyčně sere jedna věc - klimatizace. Tento vynález nenávidím odjakživa, mnohokrát mi již znepříjemnil život a vždycky se budu raději potit a smrdět jako prace, než dýchat recyklovaný vzduch plný bacilů. Ne nadarmo mě od pondělka bolí v krku a teď ležím v posteli nadopovaný parelenem, místo abych vyrazil někam na pláž. Opravdu jsem nepředpokládal, že po dvou a půl letech v Anglii, kdy jsem jedinkrát nebyl u doktora, navštívím soukromou kliniku v San José.
Zpátky k San José, jeho prostředí, počasí a místním řidičům
Zatím jsem bohužel nepoznal nic krom hlavního města, kde je neradno fotit, a přilehlého městečka Alajuela. Musím říct, že po prvních dnech euforie ze změny a poznání jiného světa mě to tady už moc nebaví a opravdu bych radši poznával krásy této země, než po příletu z Londýna smrdět v dalším hlavním městě, kde navíc nefunguje hromadná doprava, nemůžu telefonovat protože pojem předplacená simkarta tady neznají a je tu děsný ruch, dopravní zácpy jako v každé metropoli a smrad z výfuků. Krom toho přejít na Kostarice ulici je docela hazard (až tady jsem zjistil, že Češi nejsou nejhorší řidiči na světě, ale jenom v Evropě). Výkony místních řidičů se na druhou stranu neustále bavím a žasnu nad nimi - lidi nejsou agresivní a nedělají si naschvály jako u nás, oni se prostě cpou dopředu, přejíždějí z pruhu do pruhu, do toho se motají motorkáři, na silnicích stojí prodavači různých cetek, chromí žebráci (nejlepší lék na chromost je místo brzdy dupnout na plyn), lidi přebíhají přes dálnici, apod. Docela stísněno jsem měl při jedné cestě taxíkem, kdy jsme chvíli jeli v blízkosti a následně v závěsu obřího amerického tiráku, jehož řidič jej pravděpodobně považoval za motorku.
Zato Alajuela je mnohem hezčí a příjmnější místo - takové klidné městečko kde je čistěji, bezpečněji a klidněji. Právě tam bydlí Melania a docela jí v tomto směru závidím. Mimo to je tam daleko levnější bydlení (za to, co já platím v Londýně za půl pokoje, má ona dvoupatrový byt) a krásné počasí. Počasí, to je něco, co mě v San José moc nepotěšilo. Město leží v údolí mězi dvěma horskými hřebeny a patrně se tu srážejí vzdušné proudy. Nad městem je většinou čistá obloha, i když někdy to vypadá jak před bouřkou, leč okolní hory jsou neustále pokryté vrstvou hustých mraků a pořád tu fouká vítr, což mě nebetyčně leze na nervy, poněvaďž nevím, jestli mám do vedra vyrazit nalehko, nebo se radši zabalit do bundy abych nenastydl. Když k tomu připočtete skvělou firemní klimatizaci, je to úplná idylka... Stačí však vyjet za město, třeba do zmíněné Alajuela, a počasí je úplně jiné - stále svítí sluníčko, je horko a i když vítr fouká, zdaleka ne tak agresivně.
Jistě se ptáte, co jídlo - zatím jsem neměl moc možností poznat typické kostarické recepty, zato jsem si pošmáknul na "obyčejném" hamburgru z Burger Kingu, asi tak dvakrát větším než v Evropě, a na vynikající záležitosti z peruánské restaurace - hovězí steak v čili omáčce s mořskými plody. Vražedná kombinace, říkáte si, ale ono to chutná fakt vynikajícně. Na poznání místních jídel, a tím nemyslím jenom vytouženou návštěvu Taco Bell, jenž znám zatím jen z GTA, bude ještě dost času.
Kostarická vysmátá vegetace
Ač nejsem aktivním konzumentem marihuany a nechovám k této látce ani zlomek důvěry, jakou mám v pivu, občas si dám. A nebyla by to návštěva Kostariky bez ochutnání místního hulení. A to vám tedy povídám, že bylo něco epesního. Obvykle se mi po trávě buď motá palice, případně se mi udělá přímo blbě (hašiš), nebo je to tak brutálně silný model jako nosí domů můj spolubydlící Milan (skank nejtěžšího kalibru), že jsem na několik hodin totálně mimo. Ten jsem úplně přestal konzumovat ode dne, kdy jsem si přečetl článek o tom, jak dealeři v Anglii namáčejí hulení do skelné vaty pro zvýšení hmotnosti. Nicméně kostarická tráva, to byl fakt nářez. Hráli jsme s pár lidmi poker, já si dal dva prásky obyčejné ganji a stav, jenž se dostavil, byl ideální - přes chechtací náladu jsem se stále dokázal ovládat, cítil se naprosto uvolněně a v klidu a neměl žádné vedlejší účinky jako motolici, apod. Jo a ještě jedna zajímavost, která možná zkušené huliče nepřekvapí, mě však ano - krom obyčejných papírků tu mají i ochucené, třeba jahodové.
Tak a to by asi bylo zase na čas všechno. Do zítra snad budu fit, protože se konečně chystám na výlet za město, k jednomu z mnoha aktivních vulkánů, kde taky snad pořídím nějaké fotky místní přírody.
Žádné komentáře:
Okomentovat