Tomb Raider - něčemu prostě na chuť nikdy nepřijdu

Jste-li skalní fanoušci Lary Croft, radši tento článek ani nečtěte. Ať už mladší ročníky či moji vrstevníci, kteří Lařino melounovité poprsí zbožňovali v době své puberty na konci devadesátých let, tento názor by se vám nemusel líbit. Berte však na vědomí, že jde jen o můj osobní postoj, nic co by ovlivnilo kvalitu a oblíbenost série Tomb Raider.

Už v dávných dobách Lařina debutu jsem vůči této sérii pocítil nechuť. Pamatuji si, jak jsem jednou zkusil asi druhý díl, chvíli marně pobíhal po nějakém prostranství, zvyklý na geniálně jednoduché doomovky a diablovky absolutně nemohl pochopit ovládání (doby Gothicu měly teprve přijít) a pak na mě skočil nějaký bílý tygr, načež jsem hru smazal. Podobně dopadlo několik dalších pokusů a dál jsem se o Tomb Raidera již nikdy nezajímal, až do příchodu Legend. Humbuk okolo velkého návratu, změny vývojáře a next-gen pojetí mě přiměly hru vyzkoušet a ačkoliv jsem se tentokrát dostal až k prvnímu hlavolamu, tím to taky skončilo. Někdy tou dobou mě jako třešničku na dortu totálně znechutil první i druhý díl filmové adaptace, kterou považuji za jeden z nejhorších počinů v kariéře jinak dobré herečky.

Ruce pryč od Tomb Raidera jsem měl až do léta 2008, kdy jsem coby game tester dostal do rukou Tomb Raider Underworld na X360 a v líbivé grafice s téměř dokonale opravdově vypadající Larou si řekl, že to zas tak špatné není. Možná za to mohl fakt, že jsem s betaverzí strávil jen pár dní a většinu času strávil u zjednodušené verze pro Nintendo DS. Přesto jsem si řekl, že když se to má takhle, dám tomu šanci a ten Underworld, jenž už by mohl být přeci jenom hratelný, vyzkouším. Jelikož však jde o trilogii, vzal jsem to pěkně z gruntu a pořídil si jak Legend na PS2 (ten jsem si musel dokonce koupit), tak Anniversary.

No, co vám budu povídat, škoda jedné Verbatimky a pěti liber za originálku. Po třech hodinách hraní Legendu, lezení po žbrdleních, posouvání nějakých krabic, sledování nezáživných video sekvencí s plytkým dabingem a nervování se nad debilní kamerou a ovládáním (ano, i na gamepadu se mi to hrálo špatně) jsem se podíval do návodu, zjistil že mi chybí ještě devět kapitol do konce, hru dal zpátky do krabičky a položil na štos her, které v nejbližší době ponesu do bazaru.

Ne, že bych neměl rád hry kde se šplhá po plošinkách, leze po římsách a skáče přes propasti, ovšem takový Prince of Persia je mi mnohem bližší. Tam nemusím každý skok hodinu vyměřovat, stoupat si na centimetr přesně pod lano aby se ho postavička chytila, a ještě k tomu nemusím poslouchat hloupý dabing a příběh kde nějaká hatla patla nebo matla nebo jak se ta zlá ženská jmenuje chce získat nějakou vikingskou zbraň, ani koukat na silně nesympatické Lařiny kumpány. Pravda, příběh jako celek je zajímavý a nápad se smícháním vikingské, jihoamerické a indické kultury vedoucí k ultimátnímu artefaktu mě vskutku zaujal (vlastně kvůli němu jsem dal Tomb Raiderovi ještě jednu šanci), ovšem za hodiny nudy to opravdu nestojí. Být do dobrodružná kniha, s chutí bych se do ní pustil, ale hraní Tomb Raidera mi prostě není po chuti.