Jirko! Škyt! Vypni ten počítač!!!

Jednou (respektive "zase jednou") jsme se s Michalem dostali do stavu pokročilé opilostní euforie a oblíbený bar opustili až v pozdních (brzkých) nočních (ranních) hodinách. Musel být víkend nebo prázdniny, protože jsem druhý den nešel do školy, místo toho jsme byli očekáváni v Krtkově, zapadlém to prdelákově asi padesát kiláků od Prahy, kam se Michalova rodina přestěhovala (adresa Vidlákov, pátý kanál vlevo). Už si nevzpomínám proč, ale bylo důležité abychom dorazili ráno. Nevím jak, ale před spaním (při svítání) se mi povedlo správně nařídit budík, načež jsme oba upadli do lihového komatu. Ne na dlouho. Zničehonic se začalo pokojem rozléhat nelidsky uširvoucí bzučení a pískání, které nás oba velmi traumaticky vytrhlo ze spánku. Michal vyskočil jako zajíc střelený brokovnicí a v domnění, že jsem nechal zapnutý počítač, zavelel: "Jirko, vypni ten zasranej počítač!!!", načež jsme oba začali zoufale mačkat tlačítka na kompu a monitoru a když to nepomáhalo, jali jsme se zběsile rvát ze zásuvek všechno co mělo šňůru, včetně lampičky. Když se konečně rozhostilo ticho, s úlevou jsme opět upadli do komatu, probrali se o mnoho hodin později a nic zlého netuše se odebrali do hospody. Až tam, někde mezi prvním a posledním pivem, Michal nadhodil otázku: "Hele, a neměli jsme dneska jet k nám?". Nakonec jsme se shodli, že ten nespolehlivý budík co věčně nezvoní musím vyměnit.