Costa Rica 2009 - cesta smrti

Po překonání nejhorších následků kocoviny (začátek mého pobytu byl tak trochu pivní...) mohu konečně napsát pár smysluplných slov o svých prvních dojmech z Kostariky. Neprve mi ale dovolte popsat úžasnou třicetihodinovou cestu, jež jsem musel přetrpět abych se sem vůbec dostal.

Cesta smrti
Zpočátku vznikla londýnská hromadná doprava. Pak se do toho začali míchat lidé a všechno se podělalo. Kvůli všemožným zpožděním jsem se na letiště Gatwich dostal 25 minut před odletem. Jelikož nejsem jasnovidec a jelikož něco jako informační tabuli u vchodu do letiště zatím nikdo nevynalezl, musel jsem hádat, jaký že terminál je ten správný. Sever nebo Jih? Toť otázka. Moc mi nepomohl ani fakt, že let IBxxxx společnosti Iberia se změnil na BAyyyy British Airways. Když jsem se dostal na check-in, personál si musel myslet, že jsem běžel celou cestu z londýna pěsky, protože jsem vypadal jak někdo, kdo se před sprchou zapomněl svléknout. Samozřejmě bylo příliš pozdě na odbavení zavazadel, proto jsem nejcennější věci nacpal do příručního zavazadla (především svoje patnáct let staré památní tričko Iron Maiden, které si beru na všechny koncerty, dva půlitry Gamrinus, vodu po holení a něco málo prádla). Zbytek jsem musel nechat na letišti (existuje sice služba pro zaslání kufrů zpátky domů, jenže zaměstnanec na check-inu mi řekl, že musím být velice, velice rychlý, zatímco týpek u pultu zasílací služby se vyjádřil stylem "nooo.... když ale.... to trvá dvacet minut než všechno napíšu do počítače...". Přese všechno jsem se pět minut před odletem dostal do letadla, zbrocený potem se usadil a konečně se mohl uklidnit.

Můj klid však trval jen do té doby, než jsem si uvědomil, že na mém spoji na Kostariku je něco špatně. Podle jízdního řádu jsme měli v 19:45 přistávat v Barceloně a v 19:55 měl odlétat let do San Jose. Inu, po zbytek cesty jsem byl lehce nervózní, po přistání jsem vystartoval jak raketa a běžel přes celou letištní halu (nejmíň půl kilometru) k přepážce Iberia Airlines. Když jsem tam dorazil, opět jsem vypadal jako maratonec, nicméně paní za pultem byla překvapena spíš mojí otázkou, na níž odpověděla udivěným "ale dneska nic na Kostariku neletí, to až ráno...".


Paráda, pomyslel jsem si - nezmeškal jsem let, ale příštích patnáct hodin jsem zaseknutý v Barcelóně. Jinými slovy, peníze ušetřené na letence jsem utratil za taxíky a za hotel. Na druhou stranu, mohl jsem se aspoň vysprchovat, odpočinou a zkontrolovat ztráty na zavazadle. Nakonec to nebylo nic hrozného, ale děsně mě mrzí ztráta mých oblíbených kožených pantoflí, které jsem měl fakt rád (jednak kvůli pohodlnosti, za druhé protože to byl dárek). Nechci nicméně nikoho zatěžovat inventářem svého kufru, proto, pokud ještě pořád čtete, vás možná bude víc zajímat další průběh cesty.

Dalšího dne jsem na letiště dorazil včas, v klidu a zapřísáhl jsem se, že nebude prolita ani kapka potu. Jen mě podivil záhadný systém účtování za barcelonské taxíky. Když jsme dorazili na místo, taxametr ukazoval kolem 23 euro, když tu náhle cvak, taxikář zmáčknul kouzelné tlačítko a rázem tam bylo 30£. Prý přirážka za letiště a za víkendy (den předtím jsem za stejnou trasu platil 22£. V každém případě jsem byl na letišti s dvouhodinových předstihem, v klidu, neproléval jsem žádný pot, do fronty na gate jsem se postavil spořádaně a včas... a let měl hodinu zpoždění.
Aby toho nebylo málo, při bookování letenky jsem vybral cestu s jedním přestupem, jenže z Barcelony jsme skočili jen do Madridu a teprve tam jsem (s trochou potu) KONEČNĚ usedl do velkého letounu s destinací San Jose. Nabrané zpoždění už byla jen maličkost.
Vzpomínka na hlavní, jedenáctihodinový let, je poněkud zvláštní a neurčitá. Ačkoliv si pamatuji každý detail, je to jak mezera v mém životě. Nejlépe bych to přirovnal k pobytu v nemocnici - ležíte v posteli, čumíte do zdi, šíleně se nudíte, čas vůbec neutíká a víte, že s tím vůbec nic nenaděláte a nezbývá, než to přečkat. Ve vlaku či autobuse vidíte ubíhající krajinu, cítíte pod sebou silnici a panorama se mění - zkrátka víte, že nějak postupujete. V letadle je to ale jiné: ačkoliv se můžete trochu procházet, protáhnout si nohy a dojít si na záchod, z okénka nevidíte nic než mraky nebo oceán a před sebou vidíte pořád to samé - sedadla s lidmi, chodící letušky, toť vše. Všechno působí tak neživě a do toho vaše prdel křičí "hej! Já tady dole trpím, jsem drcena zaživa, skonči to už!". Čas se vleče děsně pooooooomalu a v takových podmínkách nepomůže ani čtení knížky, které by se za jiných okolností dalo vydržet třeba dvacet hodin v kuse. I sebemenší turbulenci vítáte jako příjemnou změnu. Hodně zvlážní je i fakt, že při letu na západ jedenáct hodin nevidíte zapadnout slunce a stále je bílý, slunečný den. V důsledku toho jsem měl velmi dlouhý den - v 7 ráno jsem vstával v Barceloně a slunce pro mě zapadlo až o půlnoci evropského času. Ve finále těch jedenáct hodin působí jako mezera v životě. Totálně pronuděný čas, kdy jsem si přál aby ta muka už konečně skončila a děsil se faktem, že to je jako celá jedna směna i s polední pauzou a dvěma hodinami přesčasu. Jinými slovy, nemocniční čas.

Konečně Kostarika!!!
I horory někdy musí skončit, stejně jako můj let. Najednou jsme začali klesat, modro oceánu vystřídala zelená a hnědá barva lesů, polí a kopců, a pak jsme byli na zemi a pomalu dojížděli k letištní hale. Přistání bylo poněkud hrubé, jako kdyby pilot začal klesat příliš pozdě a kousek nad zemí zčistajasna dupnul na brzdu, způsobujíce několikametrový volný pád. Po dopadu jsem pak byl překvapen brzdnou silou tohoto velkého letadla (a vskutku ocenil bezpečnostní pás), jež zastavilo těměř na fleku, narozdíl od strojů pro krátké kontinentální lety.

Setkání
Na letišti jsem se sešel s Gusem, kolegou co mi poskytnul ubytování, a jako první jsem vyhrknul "potřebuju pivo!". Později jsem těch piv měl ještě několik...

Jiný svět
První den v San Jose jsem byl naprosto unešen množstvím vizuálních vjemů a místními lidmi. Jezdí tu mraky amerických aut (ale i spousta evropských a asijských) a mají tady ty gigantické americké tiráky, které vypadají naprosto úžasně! Hromadná doprava tady moc nefunguje (viděl jsem spoustu zastávek, ale pramálo autobusů. Mimochodem i na policajta je těžké narazit). Kdo nemá vlastní dopravní prostředek, jezdí taxíkem. Taxíky jsou tu děsně srandovní - totálně rozhrkané (není divu, s těmi silnicemi co tu mají) a taxikáři jezdí jak magoři. Na silnicích nejsou žádné pruhy, přechody pro chodce, semafory někdy zcela ignorují a přejít přes silnici je sice hazard, ale někomu to zjevně nevadí a tak se po tmě vlácí přes ulici, v tmavém oblečení a s černou pletí není vůbec vidět a taxikář ženoucí se na něj plným plynem mu zjevně nevadí. Budovy a ulice vypadají úplně jako v mexických filmech. Prostě jiný svět a naprostý hukot tady být.
Další zvláštností jsou takové ty každodenní maličkosti, na které člověk naráží v běžném životě. Například jiné elektrické zásuvky, jiné kohoutky na vodu, jiné kliky na dveřích, apod. První taková zvláštnost mě potkala už na letišti. Šel jsem na záchod a jelikož byl skoro plný vody, usoudil jsem, že je ucpaný a šel pryč. Jenže doma u Guse se pak opakovalo to samé. Všechny hajzly na Kostarice přece nemůžou být ucpané, řekl jsem si, a zeptal se ho. Samozřejmě že jde o normální věc, prostě tu do záchodů pouštějí víc vody. Další podivnost je sprcha - má jen jeden otočný kohoutek, čím více vody pustíte tím studenější teče a samotné tělo sprchy je napevno přiděláno ke zdi, jsou na něm nějaká tlačítka, jejichž funkci jsem dosud nepochopil, a hlavně do sprchy vede elektrický drát! Ať žije bezpečnost a ochrana zdraví... Když jsem s oněmi tlačítky experimentoval, velice jsem ocenil fakt, že tu mají elektrický rozvod 110v a ne našich 220... Pár lidí mi tu řeklo, že ten drát jednoduše odpojují, jenže pak zas neteče teplá, takže je to takový začarovaný (o)kruh.
Jedna z dobrých věcí je místní jídlo. Ačkoliv jsem toho zatím moc neochutnal, musím uznat, že běžné potraviny jako vejce, uzené, kuřecí či zelenina jsou vynikající a to co má Gus v lednici vzbuzuje podstatně větší důvěru, než produkty z Tesca, na něž se někdy bojím i šáhnout, aby mě náhodou nekously.
To je prozatím asi vše, napsal jsem toho dost a kocovina ještě úplně nepřešla, takže asi půjde ještě odpočívat. Pokud se ptáte, proč jsem se dosud nezmínil o žádných lidech, tak proto, že jsem potkal jen pár lidí z práce, s nimiž jsem se vcelku standardně ožral a není tedy co povídat. Víc budu vědět až dorazím do officu.