Poslední příspěvek o mé prosincové dovolené v Portugalsku. Vím, že je to poněkud po vánocích, že už kohout odkokrhal, ale lepší pozdě než nikdy. Už sice vzpomínky a pocity trochu vybledly, takže příspěvek nebude tak barvitý, jako kdybych ho psal ihned po prožití daného zážitku, i tak ale věřím, že bude o co stát. Fotky z Palacio da Pena, nejmystičtějšího místa v Portugalsku, najdete zde. Na místo jsme přijeli až kolem čtvrté odpoledne a kvůli nedostatku času (v šest zavírali a byla totální tma) jsme bohužel nestihli projít zdaleka všechno, ba ani do paláce jsme se nedostali, protože samotný park by stačil na celodenní výlet, nicméně to málo co jsme viděli vystačí na hodně silný zážitek a je to jeden z hlavních důvodů, proč se chci do Portugalska vrátit.
Palacio da Pena byl postaven po velkém zemětřesení z roku 1755, kdy většina Portugalska lehla v sutinách. Znovu vybudování paláce dostal na starost architekt s velkou oblibou v různých architekturách – arabské, portugalské, gotické... a všechno to smixoval dohromady v této úžasné svatbě, kde na jedné straně uvidíte arabské arabesky a na druhé zas gotické oblouky. O pohledu na palác jsem se již zmiňoval v příspěvku o návštěvě Castel dos Mouros, kde mi pohled na podivnou stavbu doslova vzal dech.
Dost ale o paláci, tam jsme se nakonec ani nedostali. Zde je něco o obrovském parku, jenž místo obklopuje a skýtá neuvěřitelně silné zážitky, obzvlášť v zimě, kdy je všechno obklopeno mlhou hustou jak smetana.
Zpočátku jsem byl trochu zklamán početností turistů a při škrábání se do kopce po asfaltové cestě jsem litoval vstupného. Snažíce se odbočit z hlavní trasy jsem neustále vybíhal na vyšlapané lesní cestičky, až jsme se nakonec dostali na rozcestí obklopené mlhavou tajemností. Úplně jak z nějaké fantasy videohry (ostatně, po celou dobu návštěvy jsem měl neuvěřitelně silný pocit, že hraji Gothic nebo Oblivion z vlastní osoby). Na letáčku s mapou bylo upozornění, že různá místa jsou uzavřená kvůli rekonstrukci. Nikdo se už ale nezmínil o zákazu používání lesních cestiček, a tak jsme najednou byli na rozkopané cestě, kde krom parkujících bagrů nebylo ani živáčka. Nejprve jsme se vyškrábali k jakési kapličce, bohužel zavřené, a pak jsme se vydali k takové skále, kde podle mapy střeží jakýsi rytíř. Při vzpomínce na ty chvíle si všechno vybavuji do nejmenších podrobností – tajemno, dobrodružství, pocit videohry... Socha rytíře na vysoké skále, navzdory mlze a hustému lesu viditelné už z dálky, byla jak vystřižená z Oblivionu. Bylo to jako hledání daedrických svatyní v hlubokých lesích Cyrrodillu.
Když jsme došli pod skálu, Filipe a jeho brácha chtěli jít pryč, já se však nedal, probudil se ve mě exploratérský duch a rozhodl jsem se po kluzké skále vyšplhat až za rytířem. To se nakonec nepovedlo, leč lození po balvanech a výhled na totálně zamlžený les stál za to. Okolo bylo naprosté ticho, jak v hrobě, vlhká mlha se lepila na tváře, pár metrů nad námi stála tajemná socha rytíře, a my najednou zaslechli zvuky, jako by se k nám někdo blížil. Správce, rychle pryč! A už jsme šplhali dolů. Byl to sice planý poplach, ale aspoň nás donutil jít dál, protože času bylo málo a věcí k vidění mnoho.
Jako další metu jsme si vytyčili kamenný kříž, nejvyšší bot Sintry, kam vedla sice kamenná a dobře upravená, zato brutálně strmá serpentina. Než jsme se dostali na místo, byli jsme zbroceni potem a výhled za to bohužel nestál, protože přes mlhu nebylo vidět ani vlastní nos. Přesto to bylo zajímavé místo a následující sestup lesní stezkou, pod korunami stromů bránícími vstupu těch posledních zbytků denního světla, stál opět za to. Foťák bohužel v těch podmínkách už moc nesloužil, přesto šlo o neuvěřitelně mystickou procházku. Hustý lesní porost, totální mlha, podvečerní tma, skály a uprostřed toho všeho různé pozůstatky, jako pradávná studna, kamenný stůl, jeskyně starého poustevníka... to všechno bylo doslova jak vystřižené z Gothicu, působilo to neuvěřitelně silně a opravdově. Asi už vím, kde se natáčel Blair Witch.
Bohužel kvůli totální tmě a nedostatku času přišel čas si pospíšit směrem k paláci, proto jsme museli vynechat celou řadu zajímavých míst, a k paláci jsme se dostali přesně ve chvíli, kdy zavírali. I ta cesta byla ale dobrodružná, protože na mapu jsme neviděli, cedule nikde žádné a šli jsme tedy napůl naslepo, napůl po paměti. Jo ještě bych měl připomenout, že co jsme se trhli z hlavní cesty, nepotkali jsme živáčka. Kříž je nevzdálenější bod od vrátnice a žádnému turistovi se tam evidentně nechtělo.
K paláci jsme se dostali jen na malou chvíli, ovšem i to stačilo na totální ohromení. Zpod kopce, skrz černé stromy, byl vidět silný oranžový opar, způsobený silnými reflektory protínajícími mlhu. Z dálky to vypadalo jako obrovský požár. Když jsme se dostali blíž, vyrazil nám dech mix architektonických prvků – z jedné strany arabské motivy a typicky tvarovaná okna a brány, ze strany druhé typické portugalské dlaždičky. Prostě hukot. Bohužel byl čas odejít, nicméně tenhle výlet mě přesvědčil, že do Portugalska se musím vrátit, i kdyby jen kvůli tomuhle. Mám jediné dilema – bude to v létě, s horami turistů, sluníčkem a nulovou mlhou takový zážitek?
Žádné komentáře:
Okomentovat