Když se štěstí lepí na paty a smůla následuje

Za posledních pár týdnů se toho stalo docela dost, bohužel nebyl čas o tom poreferovat.

Pracovní úspěchy
Tak za prvé mě v práci povýšili. Po měsících čekání a slibování se vedení konečně dokopalo otevřít pro nové evropské týmy (Český, Bulharský, Maďarský, atd.) pozici Senior CSR (Customer Service Representative), což je jen jiný název pro team leadera, a já jsem tedy Czech Senior CSR. Říkám "konečně" proto, že tento post byl můj už před půl rokem, jelikož většinu funkcí již dávno zastávám, ale až teď je to oficiální a platí mě za to. V týmu jsme čtyři, já a tři holky, což je docela sranda.

Kdo mě trochu zná z branže herní novinařiny ví, že co se psaní týče jsem děsný puntičkář a pedant a prošel jsem dobrou školou (Tukan a následně Bludr), a jelikož dvě holky žijí už asi sedm let v Anglii a s psanou Češtinou moc nepřišly do styku, je to někdy těžké. Nový přírůstek, resp. přírůstkyně do týmu je však profesionální překladatelka, takže mám konečně zkušenou oporu.

Životní úspěchy
Důležitou akvizici jsem získal i v soukromém životě - mám nového miláčka a i když máme někdy neshody a je těžké porozumět potřebám toho druhého, moc nám to spolu klape. Tomuto tématu věnuji samostatný článek a přidám fotky, abyste viděli jaké štěstí mě potkalo.

Všechno musí být vyvážené, i štěstí
Bohužel všechno to štěstí se musí nějak vybalancovat a za poslední týden se nepříliš úsměvných událostí nahrnulo hned několik. Vezmu to hezky popořadě.

Nepochopte špatně to co teď napíšu, i když to asi vyzní blbě v souvislosti s předchozím odstavcem, jde však o čistokrevnou souhru okolností.

Navštívili mě rodiče a tím to začalo. Na týden přijeli a z jejich návštěvy jsem měl samozřejmě velkou radost, navíc jsem byl nesmírně zvědav na otcovy dojmy z Londýna (nikdy předtím tu nebyl a dokonce ani nikdy neletěl letadlem).

Inu, návštěva byla fajn, jak na potvoru však byla moje mysl rozeklaná na tři strany - mezi rodiče, mezi miláčka a mezi Playstation 3, kterou mi zrovna v den příletu přivezli z opravy a já konečně po měsíci a půl mohl pokračovat v dohrávání Resident Evil 5 (dvě kola před koncem mi totiž odešla bluray mechanika). Jen poznámka: měsíc a půl netrvala oprava (to bylo asi týden), nýbrž čekání na kámoše ze Sony, přes nějž jsem konzoli koupil a který nemohl najít fakturu.

Tuto trojsměrnost zájmů jsem kupodivu snášel bez problémů, co mě však otrávilo život byla celá řada menších smůl. Znáte to - ráno deset minut zaspíte, vstanete blbou nohou a už se to veze. Nestihnete těsně předejít dopravní špičku a v metru se mačkáte víc než obvykle, přijdete pozdě do práce, uřícený a zpocený z přelidněného roztopeného metra zjistíte, že vaše oblíbené místo někdo zasedl a že nefunguje stroj na kafe, k tomu vás začnou pobolívat mandle, ačkoliv jste se zrovna vyhrabali z nemoci... cestou z práce usnete v autobuse, proberete se těsně za vaší zastávkou a než se přes tu bábu sedící vedle vás dostanete ke dveřím, jde o kilometr dál, protože zrovna v ten moment je neobvykle volná silnice. No prostě pech na plech.

Po tomto tragikomickém výpisu se sluší dodat, že došlo i k řadě příjemných věcí, jinak by to asi bylo na mašli. Tak za prvé otec, jehož celoživotní dílo prošlo žaludkem tisíců strávníků v hospodách a motorestech naší repuliky (je profesionální kuchař), uvařil do hrnce o rozměrech kola z traktoru pravý hospodský guláš. To jsme se pomněli! Zároveň byl naprosto ohromen Londýnem a já si s úsměvem vzpomněl na sebe, když jsem sem poprvé přijel - taky jsem všechno okukoval, fotil každou kravinu a vůbec byl jak malé dítě. Prošmajdali jsme toho celkem dost, měli to štěstí, že ta plachetnice co stojí u London Bridge měla zrovna den otevřené paluby a my mohli nakouknout do podpalubí, zatočit kormidlem a lehnout si v kapitánově kajutě na postel. Opravdu paráda.

Takováhle návštěva však má i svá úskalí. Není to jako domluvit si s partou lidí společnou dovolenou na neutrální půdě, kde není nikdo doma a nemá tam své zažité stereotypy. Když vám totiž přijede na týden návštěva domů, brutálně vám to nabourá zažitou rutinu - rutinní věci máte po ruce, doslova na ně koukáte, ale nemáte čas je použít nebo se k nim vůbec dostat přes zavazadla hostů. V pokoji je najednou víc lidí, někdo třeba chrápe, někdo kouří a když přijde zvenku totálně zasmradí místnost, aniž by si jako kuřák uvědomil, jak příšerně páchne jeho oblečení, které se tím kouřem nasákne, atd. Navíc se návštěvě musíte věnovat, ale stále jste v pokušení sednout si třeba k počítači, kde máte rozdělanou práci. Na dovolené někde úplně pryč tyhle problémy odpadají a pokud někomu chybí rutina, chybí všem.

Navzdory popsaným úskalím je příjemné mít návštěvu, ovšem každá návštěva má svůj konec a hosté musí dříve či později odjet. Co ale když se to nepovede? Pak je to vrchol mého smolného týdne...

Rodiče měli odletět ve středu v 15:55. Na letiště to od nás obvykle trvá tak hodinu. Ve 13:00 jsme vyrazili z domu, vzhledem k časové rezervě jsme nijak extrémně nespěchali a máti si šla ještě do drogerie koupit vysněné zrcátko s 12x zoomem. Pak hurá na nádraží, koupit lístky a vidět si nechat ujíždět vlak právě při příchodu na nástupiště. Nu co, další vlak měl jet za půl hodiny, což se pořád krásně stíhá. Nebyl by to však Murphyho zákon, aby ten další vlak neměl zpoždění...

Vizer s Wissairem
35 minut před odletem, pět minut po zavření odbavovací přepážky, rodiče marně žadonili lámanou angličtinou, že nemají žádné kufry a aby je ještě pustili. Extrémně ochotná a příjemná anglánka projevila natolik ochoty, že dokonce dvakrát zopakovala slovo "closed" a až napotřetí vycenila zuby ve výhružném gestu. Docela to naštve při pomyšlení že rodiče ještě půl hodiny chodili po letišti a do letadla by se dostali bez sebemenších problémů. Když já cestoval na Kostariku, dorazil jsem na letiště 25 minut před odletem a taky to šlo. Holt společnost Wizzair dostála svému fonetickému jménu a rodičům udělala pořádný Vyser. Že se návštěva protáhla o dva dny mi opravdu nevadilo, ale těch 140 liber za nové letenky a cestu na letiště docela zabolelo.

No nic, tak pro jednou jsem se zas rozepsal, jdu se teď věnovat svému miláčkovi...