Jak jsem spadl na beton. Z mostu.

Dlouho na blog nic nepřibylo, tak tady aspoň něco málo pro utišení hladových čteníchtivých očí. Bolestivá vzpomínka na začátek puberty. Stalo se to krátce po mých dvanáctých narozkách, shodou okolností zrovna dvanáctého srpna. Bydlel jsem tenkrát v Modřanech a Michal na Chodově, kde jsme trávili většinu času. Od metra vedl přes dálnici most pro pěší a já ho s oblibou přecházel po vnější straně, tj. držíce se zábradlí jsem lezl nad D1 (která se tehdy ještě dala za bílého dne přeběhnout). Jednoho dne už mi ale oblézání zábradlí nestačilo a rozhodl jsem se pro balancování přímo na něm. Asi ve třetině cesty, to už pode mnou hučela auta, Michal prohlásil že to je nuda a šel trhat špendlíky z nedalekého stromu. To zas nebavilo mě, místo na strom jsem tedy vylezl na jeden ze šikmých betonových pilířů mostu. Jenže ouha, při slézání...
... při slézání jsem nějak špatně přesunul váhu z jedné nohy na druhou, vlivem gravitace se oddělil od pevného povrchu a hodil frasnu jako svině přímo na dláždění (taky betonové). Mé tělo opsalo přesný oblouk asi metr nad zemí, dopad byl tvrdý. Přistál jsem na boku a praštil se do hlavy, což by bylo hodně špatné, kdybych pád nezbrzdil rukou. Ta si to odsrala víc než dlaždice na něž jsem dopadl. Ohledání levého zápěstí ukázalo, že už nevypadá jako standardní levé zápěstí, nýbrž jako lidské písmeno Z. Obě předloketní kosti se ulomily před kloubem a skočily nahoru.

Michal, jehož matka je zdravotní sestra, už věděl co a jak. Odvedl mě k němu domů, tam mi všichni vehementně tvrdili že je to jen vykloubené, abych byl klidnější, ruku zavázali šátkem a nasměrovali rovnou na chirurgii. Nejdřív mě však čekala cesta domů a matčin hysterák. Na jisté věci je citlivější než ta Michalova... V Krči mě rovnou převezli na sál že prý se bude operovat. Už už mě chtěli uspat, když jsem si vzpomněl že poslední jídlo jsem nepožil před čtyřmi, ale před dvěma hodinami. Jelikož bych se mohl v narkóze pozvracet a udusit, operace byla odložena o dvě hodiny, jedny z nejnepříjemnějších dvou hodin mého života. Jedna ruka v dlaze, ve druhé zapíchané jehly, zvětšující se bolest a nemožnost se podrbat. Pak už si jen vzpomínám na ranní probuzení s rukou v sádře.
Sádra nad loket mi vydržela přesně 28 dní a týkala se levé ruky. Klika, řeknete si, ale ne pokud jste levák. Nejhorší nebyla ani bolest, ani svědění, ani špatná manipulace s toaleťákem, příborem či tkaničkami (Michala v roli otroka jsem si patřičně užíval), nýbrž nemožnost hrát videohry! Já trpěl! Naštěstí jsme hodně rychle našli řešení: každý držel půlku gamepadu a ovládal půl hry. Např. u Dr. Dundee byla děsná sranda když on střílel a já pravou rukou, v níž nemám vůbec cit, mířil. To jsme se tenkrát nasmáli. Týden před sundáním sádry už jsem mohl hýbat prsty, což mi dodalo kuráže, ulomil jsem přední kus blokující dlaň a Prince z Persie už pařil sám. Bohužel přišel konec prázdnin a návrat do Itálie. Tam mi rehabilitace posloužila jako tříměsíční omluvenka z těláku.