Portugalsko 2008 - Cabo da Roca, Sintra, Castel dos Mouros

To nejzajímavější ze své dovolené v Portugalsku jsem se dosud nedokopal sem napsat, tak to konečně napravím. Samozřejmě přidávám i patřičné fotky. TADY je pár fotek z předchozího dne v Lisabonu, tam není potřeba se nijak rozepisovat, jen ty zajímavější jsem doplnil popisky. O čem se dnes chci rozepsat je návštěva několika míst severně od Lisabonu, například ďáblova tlama a nejzápadnější bod Evropy. Jednoho rána jsme s Filipem nasedli do auta a vyrazili na sever. První zastávka bylo místo zvané Ďáblova tlama. Nic extravagantního, jen díra v útesech, vymletá oceánem takovým způsobem, že když se vlny vrhnou dovnitř a roztříští se, vypadá to jako ďáblova tlama prostě. Každopádně tam byl nad ránem naprosto uchvacující pohled na oceán, jak vidíte z fotek. A taky pěkná zima, jak fučel od moře vítr (jak vidíte z fotek). Netřeba se dlouze rozepisovat, stačí pohled na fotky (jak vidíte z fotek). Na fotkách ďáblovy tlamy je i důkaz mé nadlidské sily.


Cabo da Roca
Nezápadnější bod Evropy. Při představě, že na druhém břehu je socha svobody, a že je to sakra daleko, jsem měl opravdu zvláštní pocit. Plus je tam opět nádherné panorama, pohled na vodu tříštící se o skaliska, autobus plný japonských turistů, srandovně tam chodících a všechno fotících (ne, že bych já dělal něco jiného). Víc než pohled na moře mě však dostal nedaleký maják a shluk okolních budov. Kdo hrál Half-Life 2 Lost Coast, může tu mít silný pocit deja-vu.
Sintra je poměrně rozlehlý region, pravděpodobně okres nebo možná dokonce kraj, ale hlavně je to obrovská přírodní rezervace s hlubokými lesy a hrady, o nichž by se mi ani nesnilo, že je najdu ve slunném Portugalsku. Takovou krajinu jsem si vždy spojoval spíš se střední a východní Evropou a obdobím temného středověku. To je asi chyba každého, kdo si tuto zemi spojuje výhradně se sluncem a oceánem. Jenže ono Portugalsko sahá daleko do vnitrozemí a severní část je převážně kopcovitá a lesnatá, navíc tahle země zažila několik století arabské nadvlády a následného znovudobytí křesťany, takže se tu vedla spousta válek a obléhání.

Castel dos Mouros
Návštěva arabského hradu z 9. století byla jedním z nejlepších zážitků. Tenhle prastarý hrad, z něhož už je dnes jen rozvalina, byl postaven Araby, po pár stoletích dobyt křesťany a podle průvodce si tam v pozdějších dobách králové vodili paničky a považovali hrad za romantické místo. Leží na jednom z nejvyšších kopců a pokud není totální mlha, je odsud nádherný výhled na městečko Sintra, hned pod kopcem, ale dá se dohlédnout až na oceán a na padesát kilometrů vzdálený Lisabon. Já měl to štěstí, že kromě krásného výhledu přišla i mlha hustá jako kouř, protože to teprve dodalo místo tu pravou atmosféru a mysticismus. Nikdy jsem na tak tajemném místě nebyl. Rozvaliny zdí obrostlé mechem a křovinami, vysoké stromy, všude gigantické, větry a deštěm vyhlazené balvany, do toho mix arabské a portugalské architektury, a krom občasné zašustění veverky v listí naprosté ticho. Stát pak na vysokých zdech, odkud v jednu chvíli bylo vidět na míle daleko a ve chvíli druhou ani na špičku nosu, to bylo něco.

Hodně tajemný pocit jsem měl při vstupu do malého kostela, z nějž už zbyly akorát venkovní zdi a přímo uprostřed nich obrovský pařez. Pocit deja-vu byl tak silný, že bych skoro uvěřil že jsem se octl v Oblivionu nebo Gothicu a našel teleportační kámen (pravda, v Gothicu jsou jen teleportační runy, ale to je jedno).

Při procházení po poměrně zachovalých hradních zdech, kdy se mnou vítr cloumal jak svině, kameny byly kluzké a zábradlí žádné jsem si říkal, jak je Portugalsko skvělé. Stejný pocit jsem měl i v lisabonském Castelo de Sao Jorge – narozdíl od Anglie, kde Vás na každém rohu blokují nějaké nápisy, varování, cedule, reklamy a jiné kraviny, kazící pocit nádechu minulosti, to tady bylo tak neskutečně opravdové, a pohodové, že jsem si mohl plně vychutnat atmosféru místa.
Jestli mi něco doslova vyrazilo dech, byl to úplně nečekaný pohled na budovu stojící na druhém ze tří kopců tohoto místa. To jsme došli na úplný vrchol hradu, já obdivoval výhled do dálky ve vzácné chvíli bez mlhy, a když jsem se otočil doleva, přede mnou se na protějším kopci tyčil Palacio da Pena – ta nejhustější budova, jakou jsem kdy v životě viděl. Zůstal jsem čumět jak opařený na červený barák velice prazvláštních tvarů, jehož věžička jako by z oka vypadla Xardasově doupěti z Gothica. Tuto extravagantní stavbu prý navrhnul jeden architekt krátce po velkém zemětřesení z roku 1755, kdy byla původní budova zcela zničena a on se rozhodl, že smíchá arabskou, gotickou a portugalskou architekturu. No a výsledek je něco naprosto dechberoucího. O tom ale až příště. Nezapomeňte si prohlédnout fotky – bez vizuálních vjemů je tohle vyprávění o ničem.