Costa Rica 2009 - městečka Cartago a Orosi

V neděli jsem se konečně vykodrcal z hlavního města a vyrazil s kamarádkou na celodenní výlet. V plánu byla návštěva jedné z mnoha kostarických sopek, botanická zahrada jejíž název si nepamatuji a dvě významná městečka - Cartago a Orosi. Probíhalo to asi takhle... FOTKY ZDE

Kamarádka mě měla vyzvednout taxíkem ráno před barákem. Ve smluvený čas před barákem zastavil prázdný taxík. Řekl jsem si, že asi zůstala na místě odjezdu autobusu a poslala pro mě jen řidiče, takže jsem naskočil a neznaje cílovou adresu ze sebe začal lámanou španělštinou smíchanou s italštinou (pro tuto řeč jsem byl označen slovem "itaňol") vysvětlovat, že mě čeká amiga u hotelu... Řidič byl ještě zmatenější než já a než jsme se domluvili, přifrčela druhá dročka s kamarádkou uvnitř. No nic, sranda musí bejt.

Docela dobře tu funguje turistická infrastruktura a organizované celodenní zájezdy za velmi přijatelné ceny. Jejich výhoda je v tom, že vás zkušený řidič proveze po místních děravých silnicích, díky průvodci se neztratíte a ještě se něco dozvíte. Nevýhoda je, že když už to řidiče nebaví, šlápne na to a s focením z autobusu je šlus a moc často taky nezastavuje. Mikrobus se naplnil námi (tedy mnou a Melanií), několika dalšími cizinci z různých zemí včetně Švýcarska a na závěr skupinkou puberťaček z Virginie, které si ke vší smůle sedly okolo nás dvou. Během deseti minut jsme si s úlevou přesedli, protože z průvodcova výkladu o místním pěstování brambor na fertilní vulkanické půdě jsem slyšel akorát tak to, s kým se ta či která ve škole vyspala a kdo se s kým rozešel...


První etapa byla nejvyšší kostarická sopka Irazu (asi 3400 metrů). Pozor, nikoli nejvyšší hora, jenom sopka. Cesta tam byla dost zajímavá - okolo silnice se odvíjela příjmná zeleň, čisté a udržované pole a vesničky a celkově to vypadalo jako na jakémkoli jiném venkově, třeba v Itálii. V jednu chvíli jsme projížděli okolo bývalého sanatoria, kde se prý v minulém století lečily děti s tuberkulózou, později z toho udělali věznici a nakonec to úplně zavřeli a traduje se, že na tom místě straší. Z autobusu to vypadalo jako mírumilovná barabizna, opravdu si nedovedu s místní veskrze jednopatrovou architekturou vybavit nic strašidelného. Kostarika leží na silně aktivní seismické oblasti a nikdo tu tudíž nestaví žádné vysokánské a složité budovy.

Na sopku, jejiž poslední erupce proběhla roku 1963, jsme se dostali ve zdraví a pohodě, leč kvůli husté mlze jsme viděli akorát tak hustou mlhu. Místo se nachází na jedné z hor obklopujících San José, jejichž vrcholky jsou permanentně zahalené hustými mraky (což je z města pohled uchvacující). Kilometr široký a třista metrů hluboký kráter jsem tedy neviděl, ale vyfotil jsem si aspoň ceduli.
Na cestě dolů jsem zažil něco neslýchaného (doslova) a vůbec netuším, zda to bylo způsobenou mou rýmou, nebo atmosferickými efekty: jak jsme sjížděli po silnici dolů, postupně mi zalehly uši tak brutálně, že jsem neslyšel ani motor autobusu. Něco podobného se mi stalo naposled v letadle před nějakými dvaceti lety. Uši jsem pak odecpával celý den.
Dorazili jsme do městečka Cartago, kde stojí poměrně veliký a slavný kostel, cíl mnoha poutníků, jenž se sem vydávají i pěšky (většina kostaričanů jsou katolíci a věří tak že silně). Na kostelu jsem mohl obvivovat snoubení krásy, jednoduchosti a pokornosti, totálně kostrastující s majestátními evropskými katedrálami. Ačkoliv je, jak už zmíněno, architektonická jednoduchost dána spíše z praktického hlediska (zemětřesení čas od času všechno zbourá), osobně bych jakožto věřící ocenil spíš tuto z většiny dřevěnou, jednoduchou a skromnou stavbu, než masivní evropské kamenné kolosy. Akorát ty dědky do před kostelem prodávají lístky na sportku by si mohli odpustit.
Z Cartago jsme se vypravili do botanické zahrady. To samo o sobě nezní nijak zvlášť zajímavě, není-li člověk botanik nebo aspoň zahradník, leč odborný výklad o tropické vegetaci byl přesto zajímavý. A hlavně to byl parádní relax, jen tak se procházet mezi roztodivnými květinami, z nichž některé prý pochází z dob praještěrů, a kontrolovanou džunglí. Nebudu se o této části rozepisovat a rovnou vás odkážu na fotky s popisky (odkaz na začátku článku).

Od kytek k řízkům, aneb oběd. Projeli jsme pár vesničkami a hlavně nádherným údolím, jehož hřebeny i střed jsou kompletně porostlé rostlinami kávovníku a uprostřed teče divá řeka a je tam jezero. Mimochodem, ještě před pár lety prý byla káva největším exportním artiklem. Nyní jsou to mikročipy. Dojeli jsme k restauraci, kde měla naše skupina zamluvený stůl a vynikající oběd - navzdory množství rozličných jídel volně k odebrání ze švédských (res. kostarických) stolů jsem automaticky a s obrovským pocitem úlevy chňapnul plnou naběračkou po masu v hnědé omáčce, silně připomínající guláš. Holt domomine se nezapře. A on to skoro guláš byl! Pak ještě bifteček, dušená zelenina, rýže, bifteček, džus z tropického ovoce (ten z Tesca po pravdě chutná líp) a na závěr káva podávaná typicky místním způsobem. Na fotce můžete vidět genialitu tohoto prostého kávovaru - na malou šibenici se pověsi pytlík, nasype se do něj mletá káva, pod něj se postaví hrnek a leje se vroucí voda. A chutná jako normální dobrá káva.

Po dobrém obědě a vytrávení pohledem na nádherné jezero uprostřed skutečného tropického podnebí (tedy vedro, brutální dusno dané extrémní vlhkostí vzduchu a do toho mírný deštík), ne ten větrný hnus co je v San José, jsme vyrazili na další etapu výletu - vesnice Orosi. Tady není nic moc zajímavé až na nejstarší fungující (tuším že františkánský) kostel na Kostarice. Přežil všechna zemětřesení. Vedle kostela něco stavěli (viz. foto) a tady je krásně vidět, že místní stavbaři si dávají opravdu záležet a nešidí to jako rozkradači socialistického majetku, kteří v Praze stavěli metro. Tady i obyčejná jednopatrová budova je prošpiková ocelí aby pružila a nerozpadla se při prvním otřesu půdy. V Orosi jsem se též nechal vyfotit u místní samoobsluhy, jejíž zevnějšek mě opravdu pobavil - opět viz. foto - oni to znají "přidej vejce"!

Z Orosi jsme se vrátili do Cartago a zastavili u kuriózní stavby (opět kostela). Je to tentokrát nefalšovaný kamenný chrám, jehož stavba započala již léta páně 1575 a nebyla nikdy dokončena. Několikrát toho nechali, několikrát jim to přírodní katastrofy zbouraly a v roce 1910, při posledním velkém zemětřesení, kdy už k dokončení chyběla jenom střecha, s tím prostě sekli a nechali to být. Takže tam stojí moc pěkné a zachovalé obvodové zdi, vchody jsou zamřížované a uvnitř je moc pěkná zahrada. Když už jsme u té zahrady, resp. u travnatého parčíku okolo kostela, Melania mi povídala, že Cartago, jakožto poutní místo, obývají velice staromódní a velice ortodoxní lidé a že když se její kamarádka ze San José, která tam přijela studovat, pokoušela koupit ve městě prezervativy, málem jí vynesli na vidlích. Na druhou stranu však je prý právě okolí nedokončeného kostela oblíbené místo pro dostaveníčka mladých párů. No nic.

A to je konc vyprávění, drazí přátelé, protože pak už jsme jen dojeli zpátky do San José a šli na pivo. Akorát bych dodal, ať kvůli tomu nezačínám nový článek, že v práci jsem zažil zemětřesení (opravdové, nikoli personální) a byla to paráda! Naše budova má 11 pater a je asi nejvyšší stavbou v celé zemi. Brutálně vyztuženou a odpruženou a kdesi cosi, takže se není čeho obávat. To si tak vesele sedím, píšu email a najednou mi začne popojíždět podlaha pod nohama, ale jen tak mírně, pohupovat se, asi jako když se malá loďka cachtá na velice mírných vlnkách. To ale bylo najednou v officu vzrušení. Nikdo sice nepanikařil ani neutíkal, ale najednou všichni vstali, začali si povídat, koukat z okna a tak. Po pár vteřinách to přestalo a asi za tři hodiny přišel další otřes a já začal řvát "hurá, horská dráha, ještě!!!" a moc lidí jsem tím evidentně nepobavil. Nicméně nešlo o nic zvláštního (dneska jsme měli další miniotřes), prý to bylo o síle zhruba 6,5 rychterovy škály a epicentrum bylo nějakých 200km jižně, skoro u Panamy. Zato v lednu, to se jim prý těch 6,5 stupně objevilo přímo za zadkem, 20km od San José, a to bylo jiné kafe, museli evakuovat budovu (která však neměla ani škrábnutí). Ač tedy o moc nešlo, byl to opravdu zvláštní pocit, sedět v devátém patře moderního kanclu u počítače, když se vám najednou začne hýbat podlaha. Jsem rád, že v Evropě máme tak stabilní situaci.

No a to je prozatím opravdu vše, zítra mě čeká další výlet, opět do pralesa, vyrážíme za nějakou aktivitou zvanou "canopy", podle fotek to vypadá, že se při tom lidi spouští na laně přes obrovské hlubokánské údolí, takže to asi bude pořádnej nátěr. Oni mě do toho uvrtali aniž bych věděl o co jde :) Ale co, dokud nejde o bungee jumping...