 |
| Provizorní úkryt před deštěm - polorozpadlý lovecký přístřešek. |
Dnešek začal obyčejně - ráno po chvilce bloudění jsme našli správnou cestu a během několika hodin dosáhli vršku Burga (872m.n.m.), kde jsme se odměnili šťavnatým chorizem (španělský název pro pikantní klobásu) a krásnými výhledy až do Francie, kam jsme se posléze vydali. Potkali jsme dvě místní babky, které se nás ptaly na cestu a tak jsme poprvé byli v roli rádců, což nás potěšilo. Následoval sestup do francouzské vísky Les Aldudes, kde jsme doplnili zásoby jídla, chvíli obdivovali prodavaččiny aldudy a kráčeli dál. V tuto chvíli se ze soboty obyčejné začala stávat sobota neobyčejná - po několika parných týdnech se totiž vrátilo typické atlantické počasí. Sotva jsme vystoupili na další kopec, měli jsme možnost seznámit se s proslulou baskickou mlhou. V oparu hustoty mléka se viditelnost zdrcla na pouhých pár metrů, do toho začalo pršet, a hledání cesty se navzdory mapě a kompasu stalo opravdovou výzvou. Surrealistický dojem ještě umocňovala kakofonie tisíce zvonů, doléhající k nám ze širého, neviditelného okolí. Pyreneje jsou totiž domovem pro tisíce hospodářských zvířat - koní, poníků, ovcí, koz a krav - a každé z nich nosí na krku zvon, jenž se při sebemenším pohybu mocně rozezní do dáli. Takové pasoucí se stádo je slyšet na kilometry daleko. Promrzlí a promoklí jsme nakonec zakotvili u polorozpadlého loveckého přístřešku, díky šikovným ručičkám a širokým pláštěnkám ho jakžtakž zastřešili a dokonce se nám povedlo z mokrého dřeva rozdělat oheň. Do noci jsme pak sušili věci (aby hned další ráno zase zmokly). Příběh by měl šťastný konec, nebýt toho, že výrobce našeho stanu zřejmě nepočítal s deštěm. Ponaučení: do deštivých krajin si nikdy neberte stan z Austrálie.
Žádné komentáře:
Okomentovat