Pyreneje 2012 - Den 27 - Konec andorské etudy

Úterý 24. července
Takže, včera večer jsem po zběsilé akci znovu získal knížku, kterou jsem zapomněl na autobusové zastávce, a přitom ztratil foťák... zrcadlovku Nikon a v ní úplně všechny fotky. A jak že to dopadlo?

Navzdory akci a stresu ze ztráty knížky jsem u foťáku už jen rezignovaně pokrčil rameny a nijak se nevzrušoval. Byla noc a nemohl jsem stejně nic dělat. Nabízely se tři možné scénáře - z krosny mohl vypadnout v autobuse, při divokém sprintu po kamenech, nebo u Pedra v autě. V místních serpentinách si hrál na Niki Laudu a krosna se na zadním sedadle mrskala jak epileptik v záchvatu, takže jsem téměř stoprocentně věřil ve třetí možnost. Přesto jsem si ráno přivstal a důkladně prohledal včerejší kamennou stezku. Foťák jsem nenašel, což mě na jednu stranu zklamalo, na druhou stranu to byla úleva - neleží rozflákaný na šutrech a zvlhlý rosou. Ani u autobusáka jsem nepochodil, takže nezbývalo než najít Pedra.

A teď ten paradox - Andorra je tak malá, že se většina lidí zná, ale mobil na Pedra nikdo nemá a v práci ho nejde zastihnout, protože je pořád v terénu. Až do oběda jsme se míjeli - čekali jsme na sebe ve dvou různých hospodách, já mu nechal vzkaz na dveřích kanceláře a marně se tam chodil dívat, párkrát jsem ho dokonce viděl profrčet po silnici, ale výsledek žádný. Pak jsem znovu mluvil s autobusákem a ten mi dal Pedrovo číslo, které mezitím sehnal. Můj český Vodafone z nějakého důvodu odmítal v cizině volat, proto jsem rychle vyrazil k hospodě, když v tom za sebou slyším troubení a volání. Otočím se a Pedro mi z okénka podává foťák...

Úlevu smíšenou s pocitem trapnosti si asi dovedete představit. Trapnost ještě umocňovalo silné deja-vu z předloňské dovolené v Norsku, kde jsem taky málem přišel o foťák. Přitom by bývalo stačilo počkat v refugiu, Pedro mě tam ráno samozřejmě hledal. Místo celého dopoledne bych býval ztratil jen pár hodin a ještě si v klidu pospal. Ale konec dobrý, všechno dobré, zapili jsme to jedním oroseným a rozloučili se před refugiem, kam mě Pedro znovu odvezl. Závěr? Ztratil jsem půl dne pochodu, ale Andorru, Andořany a tuhle část cesty si rozhodně budu pamatovat!

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část