Honza píše: Jirka se opět probudil hromem, tentokrát však nešlo o planý poplach. Jen tak tak jsme stihli sbalit věci a vyrazit, když se nebeské kohoutky otevřely a začalo lít jako z konve. Mělo to jedinou výhodu, a sice tu, že už jsme netrpěli žízní. Vzhledem k včerejšímu neplánovanému zdržení nám totiž došla voda a v suchých vápencovitých skalách ji nebylo kde doplnit. Teď jsme hltavě sosali z každé loužičky, z každé tůňky vytvořené ve skalních útvarech a proláklinách a než jsme se nadáli, byli jsme prosáklí jak zvenku, tak zevnitř.
Po sotva pětihodonovém pochodu a občasném bloudění v mlze, která poněkud znesnadňovala navigaci a úplně zkazila požitek z údajně krásných výhledů, jsme promočeni až na kost dorazili do kýženého cíle, horské vísky Lescun na francouzské straně hranic. Tím skončila první etapa náročného přechodu Pyrenejí a zítra nás konečně čekají opravdové hory. Pod 1000m.n.m. už neklesneme a těšíme se na vrcholky skal tyčící se v dáli. Tyto řádky píšeme v malém hostelu (říká se jim gite d'etape), kde se dáváme dohromady, doplňujeme zásoby, pereme prádlo v umyvadle, sušíme ho v mikrovlnce (nekřesťanských 10€ za pračku se sušičkou opravdu dávat nechceme), popíjíme vychlazené pivo a jíme těstoviny s ústřicemi. A modlíme se za lepší počasí.
 |
| Refuge d'Arlet (1986m) |
Počasí se přes noc umoudřilo a už neprší, dokonce je vidět modrá obloha. Ráno jsme si ještě v gite d'etape dopřáli královskou snídani v podobě míchaných vajíček, velké sklenice mléka a jako bonus jsme ujedli z těstovin, které se nevešly do ešusu. Sami sebe jsme překvapili tím, jak snadno se nám povedlo překonat dnešních 1300 metrů převýšení z údolí kde leží Lescun a vystoupat na nějakých 2000 metrů nad mořem, k horské boudě Refuge d'Arlet, stojící vedle stejnojmenného jezera. Pochod jako takový nebyl nijak výjimečný, až na nečekané setkání se čtyřmi čuníky, které bychom tak vysoko v horách opravdu nečekali (místní pastýř si zřejmě potrpí na pestrý jídelníček) a na pitoreskní horu trefně zvanou Pic Rouge, která je skutečně růžová!
Honza píše: hned jak jsme postavili stan, využil jsem prosluněného podvečera a šel si zameditovat ke břehu jezera. Poslouchal jsem Wish You Were Here od Pink Floyd, slunce mě hřálo do zad a pohled na hladinu lehce čeřenou studeným větrem ze mě během hodiny odplavil všechen stres. Cítím se jako znovuzrozený, jsem vděčný za to, že tady můžu být a už se nemůžu dočkat zítřka. Chceme totiž stihnout dvě etapy místo jedné a večer se odměnit západem slunce na jednom snadno přístupném vrcholku (Pic d'Ayous) s údajně úchvatnými výhledy do širého okolí.
Žádné komentáře:
Okomentovat