Pyreneje 2012 - Den 13 - Refuge Wallon to Gavarnie

Euforie na první třítisícovce.

Úterý 10. července
Naprosto mazec den, úplně super zážitky, euforie, paráda! Až na ten závěr. Včera jsem udělal tu chybu, že jsem se utábořil kousek od horské chaty, přímo u cesty, a jelikož nejsem žádné ranní ptáče, všichni turisti co šli z chaty mým směrem  mohli pozorovat mé ranní počínání, přípravu snídaně s ještě zalepenýma očima, atd. Pochod začal docela pohodovým stoupákem do sedla v nějakých 2500m. V sedle neskutečně foukalo, ale hned na druhé straně se to zmírnilo. Naštěstí, protože na úzké stezce podél strmého, několik set metrů vysokého kamenitého úbočí by nebylo příjemné se nechat sfouknout. Cestou jsem potkal Andrewa, Skota co se před lety odstěhoval ze své domoviny, hádejte proč. Ano, kvůli počasí. Má rád Řecko. Po Pyrenejích cestuje taky sám a seznámil mě s tzv. ultralight travelling. Jeho náklad činí pouhých 4,5kg, z toho 3kila jsou jídlo! Karimatku ořezal aby byla menší a lehčí, místo stanu má jen plachtu a jako vzpěry používá hůlky, ultra lehké šusťákové oblečení, žádný vařič... Trochu extrém ale rozhodně mi dal pár nápadů jak odlehčit krosnu. Poobědvali jsme u horské chaty pod impozantní horou Vignemale (3298m), nejvyšším hřebenem na španělsko-francouzské hranici, a pak se vydali dál. Přesněji řečeno on vyrazil, já ještě chvíli poseděl a už jsem ho nedohnal. A to přesto, že jsem jel jak lokomotiva. Když jsem vyrazil, nevěřil jsem vlastním nohám! Měl jsem před sebou dlouhý, obávaný výstup z 2151m na 2734m a já ho dal za pouhou hodinu a deset minut! Nohy jako by nasadily forsáž, mazal jsem po cestičce jak namydlený blesk a předešel nejmíň patnáct lidí! Když za sebou slyšeli blížící se parní lokomotivu (tak asi působí můj zrychlený dech a dupot pohor), sami uhýbali na stranu. V sedle jsem shodil krosnu a ještě si cvičně vylezl na vrchol 3032 metrů vysoké Petit Vignemale; nezabralo mi to ani půl hodiny a v naprosté euforii ze svého prvního výstupu nad 3000m jsem se kochal úžasnými výhledy do širého okolí. Pak mi začala být zima a hezky opatrně jsem mazal zpátky.

Vpravo Grande Vignemale (3298m)
Vlevo Petit Vignemale (3032m)

Nechápu, kde se ve mně tolik síly vzalo, ale bylo to naprosto úžasné. Při pohledu na ohromné prostranství před a pode mnou jsem měl chuť řvát známou větu "jsem král světa!!!" a opravdu jsem se tak cítil. Na chvíli jsem se zastavil u Refuge Baysellance, nejvýše položené horské chaty v Pyrenejích (přes 2600m) a pak jsem začal sestupovat do gigantického údolí. Do kýženého cíle to bylo ještě hezkých pár kilometrů. Přestože jsem kmital jako kmitočet, Andrewa jsem už nedohnal (asi si nedal extra horu jako já a o deset kilo lehčí krosna taky dělá své). K večeru se dobrý pocit z prožitého dne trochu zkazil, i když se vlastně tak moc nestalo. Rozhodl jsem se totiž, že dám ještě jednu etapu - tedy že dojdu do městečka Gavarnie, kam jsem původně chtěl vyrazit až další den. Bylo ještě dost času, tak proč to nezkusit. Zkrátit si cestu a ušetřit čas by bylo fajn. Jenže. Z údolí vede silnice až do vsi, hezky z kopečka a po štěrku. Avšak "správná" trasa pro turisty (úsek GR10) vede přes kopečky, dělá velký oblouk a je o hodinu delší. Já měl takový stres abych to do Gavarnie stihl za světla (dorazil jsem v devět večer), že jsem si cestu vůbec neužil, celou dobu si nadával, proč jsem nezvolil tu praktičtější a rychlejší variantu, a ještě navíc mi ve večerní rose a mlze promokly boty, nemluvě o tom že nebylo pranic vidět. Nakonec jsem však do Gavarnie došel a výrazně tak pokročil na své pouti. Byla to ale dřina, pochodovat dvanáct hodin v kuse!

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část